Pavla Jerusalemová

* 1921

  • „Začalo to v roce 1948. To byl převrat. Skupina 42 se naposledy sešla v kavárně v ulici Na Příkopech. Já jsem tehdy přišla s Honzou (Janem Kotíkem). V novinách tehdy stálo, že ruští hudebníci uznali, že mají komponovat jinak, protože je pravda, že dělník tomu má rozumět. A že socialistický realismus je správný. Hlavně Gross tak mluvil, řekl: ‚Ode dneška budu malovat tak, aby tomu dělník mohl rozumět.‘ Jedině Chalupecký, Jiří Kolář a Jan Kotík řekli: ‚Mně do toho nic není, já si maluju to, co já chci, a ne to, co mi někdo říká, abych maloval.‘ Tehdy se o tom vedly velké diskuse. Mnoho lidí upadlo, změnilo se.“

  • „Lidé z první světové války neustále mluvili jen o té válce. Jak to bylo hrozné a tak dále. Ale o druhé světové válce se moc nemluvilo. O koncentrácích také ne. Lidé se úplně báli o tom říct slovo. To byla velká změna rozhovorů a debat oproti první světové válce. Tehdy mysleli, jaká to byla hrůza, přitom... Lidi si neradi vzpomenou na nějakou ošklivou věc.“

  • „Rodiče Jana Kotíka... říkalo se mu ‚Honza‘. Všichni mu říkali ‚Honza‘. ‚Jan‘ se vyskytl, jen když se podepsal. A často se na obrazy ani nepodepsal. ‚Už je hotový,‘ a dal obraz dál. Když se ho nějaký malíř nebo spisovatel zeptal: ‚Co myslíš, že je tvoje nejlepší věc?‘, vždycky odpověděl: ‚To, co jsem právě teď dělal.‘ On dělal tolik různých směrů... Když se zakládala Skupina 42, Jan Kotík byl jediný, kdo nezůstal stále na jednom stylu.“

  • „Když jsme přijeli do Paříže, bydleli jsme všichni tři u otcova přítele, který měl dost velký byt. Když byl Mnichov... náš známý neměl vůbec rádio a nezajímal se o zprávy. Šli jsme proto k jiným známým a poslouchali Hitlerovu řeč. A když jsme se se známými rozloučili a přišli dolů na ulici, tak už tam kluci prodávali noviny, kde byla ta řeč už přeložená a vytištěná. Lidé se o to prali. Hitler mluvil německy, ale v Paříži si každý už ten večer mohl přečíst jeho řeč. Hitler říkal: ‚Válka nebude, chci Sudety, kde jsou samí Němci a sami se ke mně hlásí.‘ Daladier a všechny čtyři mocnosti, které tam byly, s tím souhlasili. Byli rádi, že odjedou z Mnichova a žádná válka nebude.“

  • „U mého otce bylo totéž – byl samostatný, ale protože jako Žid nechtěl mít nadepsáno: Židovský obchod. Takže můj manžel obchod převzal a stálo tam jeho jméno: Podnikatel Jan Kotík. A ke konci války, bylo to v lednu, přišlo najednou gestapo. Protože dostali od nějakého daňového poradce zprávu, že Jan Kotík neumí ani účetnictví, že v obchodě nic nedělá. Že je to malíř a maluje obrazy. Takže přišlo gestapo z Berlína, vzali nám všechno, co mohli vzít. Nábytek ne, ale stroje a veškeré zásoby, co jsme měli. Zavřeli konto u banky. Prostě všechno, co mohli.“

  • „Baťovi město Zlín patřilo celé. Jemu patřilo kino, školy, obchodní dům, to všechno – i dráha. Dráhu měl soukromou. Když se jelo z Prahy do Zlína, tak se muselo přestoupit anebo mít spací vlak a ten odpojili a zase připojili na baťovský vlak. Jednou do Zlína přišel Henry Ford. Že slyšel, jaká je tam ohromná organizace. A řekl: ‚Tak takhle to u nás v Americe ještě zorganizované nemáme.‘ Lidem, kteří tam pracovali, se neříkalo švec anebo podle profese. Ale ‚baťovec‘. To byli úplně jiní lidé. Byli tolik organizovaní a všechno tak klapalo, že se každý divil, jak je to možné.“

  • „Dozvěděla jsem se, že nahoře, jak začíná Ječná ulice, je firma, která každý den dováží sodovky a pivo – prostě pití – do Terezína. A tak jsem tam šla. Byl tam lékař, který dal každému, kdo chtěl jet do Terezína, injekci proti tyfu. Protože v Terezíně byl tyfus. A tak jsem jela nákladním autem, seděli jsme nahoře na bednách. V Terezíně byl ještě vrátný, ten tam zůstal, protože lidé se ptali, kde ten a ten vězeň žije. Otce jsem tam našla. Ležel ještě v pyžamu na posteli. Zrovna byly dost teplé dny. Venku na trávě leželi tolik vyhublí lidé, že jsem se jich úplně lekla. Jeli jsme tedy zpátky. Vzala jsem s sebou deku, abych zabalila otce do deky. A řidič nás odvezl přímo před dům.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 10.04.2015

    (audio)
    duration: 04:03:49
Full recordings are available only for logged users.

Řekl mi, že jsem jako kočka

Pavlína Jerusalemová, roz. Epsteinová
Pavlína Jerusalemová, roz. Epsteinová
photo: Pamět národa - Archiv

Pavla Jerusalemová se narodila v roce 1921 v Praze-Vršovicích do umělecké rodiny dirigentovi Heinzi Epsteinovi a jeho ženě Idě, tehdy známé divadelní herečce. Protože otec byl židovského původu, v lednu roku 1945 byl internován v koncentračním táboře Terezín. Provdala se za Jana Kotíka, člena umělecké Skupiny 42 a pozdějšího akademického malíře. V době druhé světové války se manžel angažoval v protinacistickém odboji, pamětnice však o těchto aktivitách nesměla nic vědět. Po rozvodu se v roce 1968 odstěhovala do Německa, kde se podruhé provdala a získala současné příjmení Jerusalemová. V roce 2008 se vrátila do vlasti, kde žije dosud.