Eva Jerochim

* 1953

  • „Asi dva dny nato ráno, když jsem se chystala do divadla, tak klepání na dveře a tam stáli dva borci a říkali: ‚Můžeme dál?‘ Samozřejmě jsem je pustila dál a vnitřně jsem se hrozně moc klepala, ale nedala jsem to najevo. Říkala jsem si, že nesmí poznat, že se bojím. Štěstí bylo, že mi hned na začátku řekli: ‚Máme na vás dvě hodiny.‘ Takže jsem si říkala, že to má nějaký konec, tak to musím vydržet. Oni řekli: ,Máme k vám nějaké otázky.' Sedli si, vyndali z tašky nějaké akta. Já jsem si vzpomněla – to bylo opravdu takové řízení seshora – že jsem si noc předtím četla Židovské anekdoty od Poláčka. První anekdota byla: ‚Proč vy Židé na všechno odpovídáte otázkou? Proč ne?‘ To mě osvítilo a řekla jsem si, že to bude moje metoda.“

  • „Jednak jsme tam chodili na obědy, což se nám líbilo, že jíme jídlo košer, i když mimo ty obědy jsme to dodržovat nemohli. Jídlo tam bylo dobré, kvalitní a levné. Tím, že jsme se tam potkávali i s jinými lidmi, mladými i staršími, kteří mě zajímali ještě víc, kteří měli podobné osudy, jako jsme měli my. Těch mladých tam nechodilo moc. Chodili spíš, když byly oslavy Chanuka anebo Purim, což jsou takové větší svátky, které se tu i během komunismu slavily, i když třeba ne klasicky podle Tóry, ale vždycky byla nějaká oslava. Nebyla to ortodoxní oslava. Třeba na Chanuku byla zábava, byl zábavný program, byla muzika, mladí se setkali, tancovali, povídali si.“

  • „Měla jsem zážitek, že na mě děti... Jak babička pracovala v té družině, já jsem s ní chodila ráno do školy a někdy jsem si pak tam chodila sama hrát. Děti na mě pokřikovaly jednou: ‚Žide, Žide!‘ Já jsem se jí potom doma ptala, to si pamatuju, co to je, proč to na mě křičí. Je to nadávka, nebo je to něco dobrého? Proč mi tak říkají? To mi tenkrát řekla, že... Nevím, jestli mi to zdůraznila, že jsme Židé, ale říkala, že Židé jsou inteligentní národ, Hitler jim záviděl, a proto je chtěl zabít – tak mi to jako dítěti vysvětlila – a že ty děti jsou hloupý a neví, co říkají, že to určitě nemyslí špatně.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 20.02.2023

    (audio)
    duration: 01:42:25
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 23.05.2023

    (audio)
    duration: 01:57:48
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nechtěla jsem věřit, že by někdo z přátel donášel

Eva Jerochim, Praha, 1979
Eva Jerochim, Praha, 1979
photo: Archiv pamětnice

Eva Jerochim, rozená Jelínková, se narodila 9. července 1953 v České Lípě. Měla židovské kořeny, velká část jejích příbuzných zemřela během druhé světové války v koncentračních táborech. Do svých čtrnácti let žila v Mimoni. Vystudovala Ekonomickou školu zahraničního obchodu v Jablonci nad Nisou. V roce 1972 nastoupila na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Po dvou semestrech ze školy odešla, protože ji tlačili ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ). Od roku 1974 studovala loutkoherectví na DAMU. V Praze začala s bratrem Tomášem navštěvovat židovskou obec, našla si mnoho přátel a účastnila se oslav židovských svátků. Kvůli aktivitě v židovské obci ji v roce 1979 vyslýchala Státní bezpečnost (StB). V roce 1980 odjela do Západního Německa, kde se provdala za Izraelce. V roce 1983 vycestovala do Izraele, kde žila až do roku 2003. V židovské víře vychovala sedm svých dětí. V roce 2023 žila v Praze.