The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Jeništová (* 1947)

Život má být jednoduchý, může být pak krásný, nepotřebujeme miliony

  • narozena 5. prosince 1947 v Praze

  • otec Karel Pírník byl sólistou Národního divadla v Praze

  • dědeček Věnceslav Havlíček spisovatelem a vzdělavatelem Sokola, po vzniku Slovenského státu musel odejít s rodinou z Bratislavy do Prahy

  • po rozvodu rodičů žila střídavě v Praze a na Slovensku

  • vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou v Bratislavě

  • aktivně se věnovala trampingu, žila v ostravské osadě Bílý Blizzard

  • v období normalizace se účastnila bytových seminářů v Olomouci, organizovala tábory pro děti věřících

  • s manželem vychovala čtyři děti

  • po revoluci mimo jiné redaktorkou Hanáckých novin, dopisovatelkou Svobodné Evropy, mluvčí Charity Olomouc

Dětství Ivany Jeništové bylo poznamenáno rozvodem rodičů, odmalička žila střídavě u matky na Slovensku a u prarodičů v Praze. Jako malé jí chyběl otec. Matka se znovu provdala roku 1952, ale po pouhých dvou měsících byl její manžel zatčen, odsouzen za řeči o emigraci na osm let a poslán do Jáchymova. Jednou z raných dětských vzpomínek Ivany je právě ta na návštěvu nevlastního otce ve vězení. K dalším patří všudypřítomná chudoba padesátých let po měnové reformě, sledování dědečka StB, ale i pozdější objevení trampingu, dospívání v šedesátých letech a zážitky spojené se společenstvím věřících v Olomouci, kam se po rozvodu přestěhovala a podruhé se vdala.

Ivana Jeništová, roz. Pírníková, se narodila 5. prosince 1947 v Praze. Otec Karel Pírník byl sólistou Národního divadla v Praze, byl o dvacet pět let starší než matka Jiřina, roz. Havlíčková, která byla jeho druhou ženou. Ivana měla nevlastní sestru z otcova prvního manželství, nestýkaly se spolu vzhledem k rodinné situaci i velkému věkovému rozdílu.

Po válce věšeli Němce na lampách

Dědeček ze strany matky, Věnceslav Havlíček, byl spisovatelem a vzdělavatelem Sokola. Pracoval pro Zemskou banku, roku 1924 se přestěhoval za prací do Bratislavy. Na Slovensku dále pracoval pro skautské hnutí. Roku 1939, po vzniku Slovenského státu, musel s manželkou Inkou a dcerou Jiřinou opustit Bratislavu, hrozila mu poprava. „Na poslední chvíli museli z Bratislavy utéct, dědeček měl lhůtu 24 hodin, byli by ho zastřelili, kdyby zůstal. Protože to očekával, rodinu odstěhoval už předtím a zůstal v Bratislavě do poslední chvíle, podařilo se mu ještě všelicos uklidit. Šlo mu hlavně o to, aby zachránil co nejvíc ze sokolského archivu, na Slovensku Sokol zakládal a staral se o dokumenty a fotky,“ vzpomíná Ivana Jeništová.

Za války se dědeček se Sokoly stále stýkal. „Vím, že říkal, že jeden čas schovávali v bytě na Malé Straně bratra Klecandu, ve sklepě pod uhlím, to byl Sokol, který pracoval v odboji, podařilo se jim ho schovat, jenomže potom majitelka domu, Němka, přišla s tím, že mají moc velký byt a že jim tam dá nájemníka, což nemohli připustit, protože by se všechno prozradilo, takže se odstěhovali na Žižkov.“ (Pravděpodobně šlo o Vladimíra Klecandu, historika a archiváře, po válce poslance Prozatímního Národního shromáždění. https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Klecanda)

Rodina matky se aktivně účastnila Pražského povstání. Babička Inka Havlíčková měla ošetřovatelský kurz, vyrazila do ulic ošetřovat raněné, dědeček byl Sokol, maminka pomáhala stavět barikády, několikrát jí šlo o život. Strýc Sváťa se vypravil s mládeží na Vítkov, kde byli členové Hitlerjugend a pálili odsud na město. Podařilo se jim je zajmout.

Matka Ivaně vyprávěla také o lynčování Němců na konci války v Praze. Běžným výjevem v ulicích bylo věšení německých obyvatel na lampy a jejich upalování. Nejaktivnější byli prý ti, kteří za války chodili se zdviženou pravicí.

Z Prahy na Slovensko a zpět

Krátce po válce se matka seznámila s Karlem Pírníkem, sólistou Národního divadla v Praze. Po roce známosti se vzali, ač byl mezi nimi věkový rozdíl dvaceti pěti let. V roce 1947 se jim narodila dcera Ivana. Matka ke konci války prodělala tyfus, potýkala se se zdravotními problémy. Otec měl tehdy také potíže po úrazu v divadle. Prarodiče Ivany usoudili, že není možné, aby tito dva nemocní lidé zůstávali v manželství a vychovávali dítě. Proto je donutili k rozvodu. Nějakou dobu se ještě stýkali, pak se matka odstěhovala na Slovensko, kde se narodila a kde se cítila doma. V počátcích zde neměla potřebné zázemí, a tak se o Ivanu starali prarodiče Havlíčkovi. Dědeček se stal poručníkem, aby nemusela do dětského domova. Matka se jí vzdát nechtěla, jakmile to alespoň trochu šlo, vzala si ji k sobě, v Bratislavě sehnala jesle, kde ale Ivana hrozně plakala, a putovala tak znovu k prarodičům do Prahy.

Přišla padesátá léta a s nimi měnová reforma, která nejvíc z rodiny postihla dědečka. Vypracoval se z velmi chudých poměrů, měnovou reformou přišel o všechny úspory. Nastala doba, kdy přemýšleli, zda mohou v zimě zatopit už odpoledne, nebo až večer, jedlo se chudě, Ivana nosila oblečení po známých nebo jí babička přešívala staré věci.

Vytouženého tátu po dvou měsících zavřeli

Matka se v roce 1952 seznámila se svým druhým manželem, Milanem Balážem. Důstojníkem, za kterým se i s dcerou přestěhovaly do Vyškova, kde v té době pracoval. Pocházel z Trnavy. Bydleli v kasárnách, v samostatném pokoji, kde byla postel a stůl, koupali se v plechových korytech, ale byla šťastná a život mezi vojáky ji jako malou bavil. Navíc měla najednou milujícího tátu (svého otce sice velmi sporadicky vídala, když byla u dědečka v Praze, ale bližší vztah spolu neměli). Idyla však trvala pouhé dva měsíce. Otčím byl zatčen, protože s kamarády v hospodě údajně mluvil o emigraci, jeden z nich je udal a on byl odsouzen na osm let do Jáchymova. S matkou se musely z Vyškova přestěhovat do Trnavy, kde žila otčímova maminka.

Pro matku Ivany nastaly těžké časy, dostala horší práci, která jí opět přivodila zdravotní komplikace. Za otčímem se vypravily na návštěvu do Ostrova nad Ohří, kam byli vězni přivezeni autobusem, na místo k tomu určené. Návštěvy přímo v lágrech nebyly možné. Ivana vzpomíná, jak tísnivě na ni návštěva působila, podobné záležitosti vždy odnesla horečkou. Viděli se patnáct minut za sklem, nesměly se jej dotknout. Dosud si pamatuje, jak vypadal barák, jakou barvu měly stěny v návštěvní místnosti. Později byl propuštěn na amnestii a nemusel si odpykat celý trest, měl však problém sehnat práci, museli shánět nové bydlení, protože do starého by se nevešli. Přesto byli šťastní, že se vůbec vrátil.

Zlatá šedesátá ve znamení Beatles a trampingu

Školní docházku zahájila Ivana roku 1954 v Praze, už v druhém pololetí se ale opět stěhovala za matkou na Slovensko do Trnavy, kde první třídu dokončila. Běžnou součástí výuky byly v té době tělesné tresty, vzpomíná, že dostávali přes ruce rákoskou. Na Slovensku to bylo častější než v Praze. Od těchto trestů se upustilo, když byla asi v šesté třídě.

Školu vystřídala vzhledem k rodinné situaci vícekrát. Do čtvrté třídy byla na Slovensku v Trnavě, poté v Praze a od sedmé třídy už natrvalo na Slovensku. Výuka dějepisu byla poplatná tehdejší době, Ivana však spoustu věcí věděla od dědečka. Odmalička četla a půjčovala si knihy z jeho knihovny.

Bavilo ji kreslení, když se blížilo dokončení základní školy, rodina řešila, kde by měla studovat. Shodli se na tom, že v Praze by se svým původem neuspěla, rozhodli se tedy pro Slovensko. Chtěla zkusit přijímací zkoušky na Školu uměleckého průmyslu v Trenčíně. Přijela na talentové zkoušky, ale když jim jako téma zadali nakreslit sběr šrotu, opravdu nevěděla, co by měla kreslit. Zkoušky nesložila a nakonec se dostala na Střední průmyslovou školu grafickou do Bratislavy.

První ročník strávila na internátu, byla okouzlena městem, prožívala první lásky. S nadšením poslouchala Beatles, živě vzpomíná na Jurije Gagarina a jeho let do vesmíru, na smrt prezidenta Kennedyho. Škola samotná ji ale moc nebavila. Výsledkem byl reparát z fyziky v prvním ročníku. Ten složila a až do maturity školou úspěšně proplouvala. Pak se však nepohodla s třídní učitelkou, měla průšvih kvůli zameškanému dni bez omluvenky, týden před maturitou ze školy odešla a začala pracovat v tiskárně. Na stejné škole dostudovala po dvanácti letech, už jako maminka tří dětí, v roce 1987.

Na střední škole se také poprvé setkala s trampingem. Už jako malá chodila s prarodiči na výlety na Šumavě, kde trávili prázdniny, matka s otčímem byli později členy klubu turistů, k přírodě měla blízko. V Bratislavě se setkala se skupinou trampů, kteří ji mezi sebe pozvali, a začala s nimi jezdit na výpravy. Roku 1967 se vdala. Se svým prvním mužem, Rudolfem Grimem, žila v ostravské trampské osadě Bílý Blizzard. Dále se věnovali trampingu.

Budete mít děťátko, řekl jí lékař v den invaze

V červenci 1967 se jeli podívat na výstavu květin do Polska. Udivilo je, že od hranic až do Katowic viděli všude tanky a vojenská vozidla. Po návratu byli pozváni na oslavu narozenin. Když se v noci vrátili a chystali se jít spát, volali známí, od kterých právě přijeli, že v ulicích Ostravy jsou tanky a hrozný rachot. (V té době bydleli na vesnici u Ostravy.) Ivana je ještě uklidňovala, že jde jen o nějaké cvičení. Zanedlouho ale začal rozhlas vysílat zprávy o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Ten den byla objednaná na vyšetření k lékaři, který jí sdělil radostnou novinu: „Budete mít děťátko…“

Naděje na společenskou změnu vzaly po srpnových událostech za své. Ivana se v té době podílela na vydávání časopisu Tramp, který vycházel později pod SSM, redakci ale tvořili samí trampové. Byli sledováni. Pamětnici na výslech nikdy nepředvolali, byli však kolegové, kteří skončili o mnoho hůř. „Ivan Binar byl pronásledovaný, odešel do Rakouska. To byla ta akce Asanace. Pro jistotu byl předtím pár měsíců zavřený, aby se mu chtělo,“ vzpomíná na Ivana Binara, kamaráda a redaktora časopisu Tramp.

Roku 1972 se přestěhovala do Olomouce, v roce 1973 se podruhé vdala za Lubomíra Jeništu. V době normalizace pracovala v Moravských tiskárnách v Olomouci, účastnila se tajných setkávání věřících a také s přáteli organizovali v letech 1984–1991 dětské tábory ve skautském duchu s motivy biblických příběhů. Probíhaly v utajení na pozemcích, které jim vždy zapůjčil někdo z věřících, místa se střídala, aby nevzbudili pozornost.

Vytoužená svoboda

Doma poslouchali Svobodnou Evropu, ze které se dozvídala o Václavu Havlovi, procesech s disentem, o Chartě 77 a podobně. „Na Svobodné Evropě popisovali, že se něco děje, že se lidi scházejí a vyjadřují, to bylo už nějakou dobu předtím, člověk byl napnutý, tenkrát byly v okolních zemích už převraty, ale tady to bylo pořád ztuhlé, tak jsme čekali, kdy bude něco i u nás,“ vzpomíná.

Když potom přišel listopad, zapojila se do revolučního dění. V rámci Občanského fóra pomáhala vylepovat po městě letáky. Od počátku se účastnila demonstrací na náměstí. Vybavuje si, že mezi řečníky byli například Šimon Pánek, nynější ředitel organizace Člověk v tísni, Ivan Langer, Ivo Kašpárek a další. Zažila atmosféru Václavského náměstí v Praze, kde mluvil Václav Havel a Marta Kubišová. Na tyto události vzpomíná s vděčností.

Po revoluci zrušili oddělení, kde pracovala a byla propuštěna z tiskárny. V následujících letech působila jako regionální dopisovatelka Rádia Svobodná Evropa, redaktorka Hanáckých novin, později deníku Den. Byla dopisovatelkou Katolického týdeníku a časopisu Posel Českobratrské církve evangelické v Olomouci, vedoucí restaurace U Jeništů, tiskovou mluvčí Arcidiecézní charity Olomouc. Podílela se na knize internetových chatů Fedora Gála Za ZA a na editaci knihy vzpomínek České srdce papeže Jana Pavla II. S druhým manželem Lubomírem vychovali čtyři děti. V roce 2022 žila v Olomouci.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia

  • Witness story in project Stories of the region - Central Moravia (Hana Langová)