„To byla taky legrace, protože ti nejaktivnější studenti ze stávkového výboru brali Občanské fórum jako spolek břídilů, kteří nechápou, co ti studenti chtějí, a pořád chtějí kompromisy, místo toho aby šli revolučně dál a ty požadavky stupňovali. Takže tam byla cítit taková určitá rivalita, aspoň v těch prvních dnech. Brno se opravdu chovalo všelijak. Byl tam starosta Pernica za KSČ, Jaroslav Šabata se to pořád snažil vést na smíření s komunisty. A to nebyla dobrá strategie, taky se mu to pak vymstilo. Takže ti studenti měli v principu pravdu – já jsem vždy byla na jejich straně.“
„Jednou jsem udělala chybu, a když jsem plkala se svou kamarádkou Růženou Ostrou po telefonu, tak jsem jí řekla, že ta Nora byla včera skvělá. To se tehdy podařilo pozvat Noru Obrtelovou, aby nám tlumočila přednášku. A já blbec si neuvědomila, že jméno Nora asi moc lidí nemá. A ti fízli se na tu Noru, která žila sama v nájmu na Lerchově, pověsili. Já jsem tam za ní pak byla, i estébáci se na ni pověsili a velmi, velmi se snažili ji zastrašit a k něčemu přimět. Takže já už jsem si nikdy pak nedovolila do telefonu ani pípnout.“
„My jsme v té Praze začali poměrně dobře, až na to, když se v roce 1948 vlády ujímala dělnická třída, tak to na tom ministerstvu [zemědělství] probíhalo tak, že zlikvidovali celé otcovo pracoviště, ředitelství Státních lesů. Ředitele zatkli, tehdy mu snad hrozila i poprava, ale nakonec ho jen uvěznili. Byl tam třeba i komunista z první republiky, pan Mahler, za války tiskl ilegální Rudé právo a v roce 1949 ho zavřeli, pak se vrátil z vězení úplně zmrzačený. Takhle s těmi lidmi zacházeli. Můj otec tomu unikl asi proto, že měl partyzánskou minulost. Byl totiž v oddílu s parašutisty z SSSR. Tehdy dostal nabídku, aby v Brně na lesnické fakultě pomohl vybudovat nové lesnické obory. Takže my jsme se rádi, neradi, přestěhovali z té Prahy do Brna. Otec se přestěhoval v roce 1951, rodina se přesouvala v roce 1953 a já jsem ještě v Praze odmaturovala a v Brně jsem v roce 1954 nastoupila na vysokou školu.“
Jana Jelínková se narodila 18. dubna 1936 do rodiny Otakara Poláka a Jany Polákové (rozené Bokové). Po jejím narození žila rodina na Slovensku, po obsazení pohraničí byla vyhnána a usídlila se v Písku. Žili v ulici s německými kasárnami, zažila konec války a osvobození města, Otakar Polák byl partyzánem. Po válce Otakar Polák nastoupil v Praze na ředitelství lesů a rodina se přestěhovala s ním. Jana Jelínková postupně vystudovala gymnázium (1954) a vysokou školu v oborech srovnávací literární věda, ruština a bulharština. Nakonec si udělala doktorát a začala učit na Masarykově univerzitě v Brně, kde musela po čistkách v letech 1969 a 1970 zůstat natrvalo. S manželem Milanem Jelínkem založili podzemní univerzitu, kam přijížděli francouzští profesoři pořádat semináře. Státní bezpečnost měla jednotlivé logistické části pod dozorem, ale celkový obrázek si dohromady nikdy nedala. V roce 1989 byla pamětnice studenty nominována do stávkového výboru, což s povděkem přijala, účastnila se demonstrací na náměstí Svobody. Po sametové revoluci podzemní univerzita de facto zanikla, česká část dále pořádala setkání s francouzskými učenci, kterých se účastnila. V době natáčení rozhovoru žila Jana Jelínková v Brně-Líšni.
