The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Mirko Jelčić (* 1955  )

Ostřelování bylo špatné, ale člověk si na to nějak zvykne

  • narozen 18. září 1955 v Sarajevu ve Federativní lidové republice Jugoslávie
  • od roku 1974 studoval elektrotechniku na Sarajevské univerzitě
  • pracoval v sarajevské telekomunikační společnosti
  • podílel se na vývoji softwaru pro zimní olympijské hry v Sarajevu
  • na sklonku osmdesátých let založil se dvěma společníky vlastní firmu
  • prožil blokádu Sarajeva i ostřelování města
  • v lednu 1993 odešel do Rakouska, na jaře téhož roku začal podnikat v Čechách
  • dva roky žil ve Spojených státech, v roce 1998 přesídlil i s rodinou do Prahy
  • věnuje se poradenství a podniká v energetice

Mirko Jelčić se narodil 18. září 1955 v Sarajevu v tehdejší Lidové republice Bosna a Hercegovina, součásti Federativní lidové republiky Jugoslávie. Otec působil jako technik v Radiu Sarajevo, matka pracovala jako projektantka a Jelčićovi prý žili jako vcelku průměrná rodina. Do svých šesti let, kdy se s rodiči přestěhoval do nového bytu v centru, vyrůstal Mirko v klidné čtvrti na periferii. V roce 1963 se mu narodila sestra, a protože Jelčićovi tak jako téměř každý v jejich okolí vlastnili auto, podnikali časté výlety po prý relativně svobodné a zvolna se liberalizující socialistické Jugoslávii, na něž pamětník s odstupem času vzpomíná jako na téměř idylické. Po osmileté základní škole zamířil pamětník na gymnázium, v roce 1974 pak začal studovat elektrotechniku a informatiku na sarajevské univerzitě.

Idyla lidové republiky Jugoslávie

„Cítili jsme se dostatečně volní,“ uvádí pamětník k podmínkám v mnohonárodnostním státě, kde prý literatura nebo hudba ze Západu byla volně dostupná a odkud mohl ve druhém ročníku vysoké školy podniknout s rodinou výlet přes Itálii do Francie, aniž by potřeboval víza. „Nebyla to ale úplně západní demokracie, spíš něco mezi,“ dodává a vzpomíná, že například cenzura byla všudypřítomná a „hodně se hlídaly věci nacionalistické, protože Tito cítil to velké nebezpečí nacionalismu,“ stejně jako vystoupení ostře protikomunistická. Tak jako všichni v jeho okolí, také „automaticky“ vstoupil do Pionýra a na závěr studia na vysoké škole i do komunistické strany, prý z důvodů čistě oportunistických.

Hned po studiu tak nastoupil do výpočetního centra sarajevské telekomunikační společnosti. V roce 1984 se podílel na vývoji softwaru pro olympijské hry v Sarajevu, poté přešel do státního podniku UNIS, kde patřil k zakladatelům výzkumné divize firmy, která vyráběla mimo jiné zbraně, elektroniku a licenčně například i Volkswagen Golf. Během éry Ante Markoviće na sklonku osmdesátých let pak Mirko se dvěma kolegy založil vlastní firmu. Spolu s reformami a úpadkem moci centrální komunistické vlády i návratem emigrantů však začaly sílit i nacionalistické tendence. Pamětník sám ale prý ve svém bezprostředním okolí nic takového nepozoroval a jakožto etnický Chorvat si za společníky v podnikání zvolil Srba a Muslima.  

Počátky národního běsnění

„Možná jsme si nevšímali, možná jsme nebyli informovaní. Možná právě to vedlo k tomu výbuchu a potom i válce. Žili jsme v nějaké iluzi, že to neexistuje. Je jasné, že to existovalo a začaly se dít věci, o kterých jste nevěřili, že je něco takového možné,“ uvažuje s odstupem času Mirko, když vzpomíná na drtivé vítězství nacionalistických stran ve volbách v roce 1990, po němž se prý „vše začalo formovat podle národní příslušnosti“.

„V Bělehradě a Záhřebu už byl silný nacionální náboj, ale Sarajevo bylo v pořádku. Vůbec jsme necítili, že jsou Chorvati, Srbové a Muslimové nějak zvlášť. Potom to začalo a myslím, že to přijala a přinesla část venkova, alespoň do Sarajeva,“ uvádí a prohlašuje, že jej ani na moment nenapadlo, že by mohl být jakkoliv na překážku muslimsko-srbský původ ženy, kterou si hodlal vzít za manželku. Ještě při společném výletu na Korčulu, kde se dozvěděli o vypuknutí Chorvatské války za nezávislost, si tak prý nedokázali představit, že by k něčemu podobnému mohlo dojít i v Bosně. Ani Sarajevo ale neuniklo nacionalistickým vášním: po vyhlášení nezávislosti Republiky Bosna a Hercegovina a jejím potvrzení v referendu, které etničtí Srbové bojkotovali, se situace dále vyostřila, pozice kolem města obsadila prosrbská Jugoslávská lidová armáda (a později i jednotky nově vyhlášené bosenské Republiky srbské, které převzaly její výzbroj), drobné násilnosti pozvolna eskalovaly a na konci února 1992 – podle jeho slov v den svatby pamětníka – se v ulicích začaly objevovat první srbské barikády. V květnu pak prosrbské jednotky zahájily blokádu města a jeho ostřelování.

Opravdová válka

„My jsme se šli projít, protože to bylo tři měsíce po svatbě, manželka byla těhotná a prostě jsme se ztratili, začalo bombardování Sarajeva,“ popisuje pak pamětník svoje první dojmy z „opravdové války“. Zpočátku se prý lidé ukrývali v krytech a očekávali, že se znepřátelené strany pod mezinárodním tlakem dohodnou. „Všichni si mysleli, že to skončí, že Američané něco udělají, že to tak nemůže být, že se město pomalu zabíjí.“ Vývoj událostí je však – i přes pozdější přítomnost jednotek Organizace spojených národů – přesvědčil o opaku. Následkem blokády a ostřelování byly zanedlouho do značné míry přerušeny dodávky vody a elektřiny, město prý také zpočátku ovládly zločinecké bandy, protože „jen co začne válka, ti špatní lidé jsou první, kterým se dávají zbraně“.

 „První, kdo se chytil těch zbraní, byly ty gangy, a ony si nějaký čas dělaly prakticky, co chtěly,“ popisuje pak Mirko situaci, kdy se prý bandité kromě obrany města věnovali i prohlídkám bytů pod různými záminkami, během nichž lidem otřeseným ostřelováním odebírali zlato, valuty a další cennosti, dále vraždění policistů nebo krádežím automobilů. „Běžná věc byla, že vám sebrali auto, které se jim líbilo. Sám jsem viděl, jak zastavili auto a vyndali člověka ven. Nemohli jste mít drahé auto, protože když jste měli drahé auto, tak hned přišli. Tak dělali lidé různé věci, že garáž zamaskovali nebo zamkli, ale to taky nepomáhalo, když někdo dal tip, že máte Audi,“ vzpomíná dále a vybavuje si i relaci místního rádia, v níž kdosi odebírání vozů obhajoval tím, že rychlé vozy jsou nutné pro obranu města a rychlý přesun na frontu, což bylo prý poněkud absurdní v situaci, kdy frontová linie ležela asi pět set metrů od centra města a byli tam běžně naháněni obyvatelé, kteří byli polapeni v ulicích a poté nuceni kopat zákopy. Časté bylo prý i to, že „se zabíjeli lidé kvůli bytům, zvlášť Srbové se zabíjeli“, postupem času se však prý vládním složkám podařilo kontrolu nad městem do značné míry obnovit. Služby v obleženém Sarajevu byly prý ale téměř úplně ochromené, jen občas jezdil autobus, který byl prý ale oblíbeným terčem ostřelovačů.

Sám pamětník zpočátku uvažoval o tom, že se k obráncům města připojí, „národní válku“ však prý „nebral jako svoji věc“. Jako Chorvat měl v tomto konfliktu zvláštní postavení a byl také přesvědčen o tom, že ať už by si vybral jakoukoliv stranu, „kdykoliv půjde, bude střílet na někoho, koho zná“. Jen z doslechu se tak dozvídal o padlých mladých idealistech, „kteří věřili, že se mnohonárodnostní Bosna dá zachránit“ nebo o kolegovi, s nímž hrával košíkovou, který se připojil k obléhatelům města. „Ostřelování bylo špatné, ale člověk si na to nějak zvykne,“ konstatuje Mirko.

Během války se stal svědkem řady bizarních scén, například když jeho matka zachytávala na terase u svého bytu ve čtvrtém patře dešťovou vodu – k pramenům bylo prý totiž daleko a cesta nebezpečná – aniž by věnovala větší pozornost tomu, že patro pod ní bylo právě zasaženo, nebo když se spolu s dalšími obětmi blokády dohadoval před domem ve frontě na chleba, který kdosi rozděloval z kamionu, a jakási žena je z okna za doprovodu explozí vyzvala, ať jsou zticha, protože v domě spí děti. Přestože se válka stala běžnou součástí života, našli se prý i tací, kteří odmítali své domovy opouštět úplně, téměř každého však vyhnal do ulic hlad.

Přestože to v Sarajevu „nebylo jako v Leningradu“, pamětník měl „pořád hlad, nikdy se nenajedl dosyta“ a poté, co utratil uspořené valuty za nehorázně předražené základní potraviny na černém trhu, který provozovaly kriminální bandy a z jehož fungování prý bohatli podnikavci ze všech znepřátelených stran, byl i s rodinou odkázán na humanitární pomoc, povětšinou prý v podobě mnoho let prošlých vojenských potravinových balíčků. Příjemné zpestření jídelníčku proto představovala například půlka rajčete vypěstovaného na balkoně matkou Mirkovy manželky, která musela během prvního půl roku obléhání stačit k pokrytí jeho přísunu vitamínů. Zelenina byla stejně jako ovoce zcela nedostupná a ani základní potraviny z humanitární pomoci pravoslavných, muslimských a katolických organizací i Spojených národů nebyly kvůli problémům se zásobováním vždy k dispozici. 

V konvoji za novým životem

Protože nechtěla přivést dítě na svět v obleženém městě, přihlásila se manželka pamětníka do jednoho z humanitárních konvojů, jimž bylo umožněno z města uniknout. Napoprvé ale rodinu opustit nedokázala a vrátila se, čímž prý přivedla Mirka na pokraj šílenství. V devátém měsíci těhotenství už ale i se sestrou odjela v srpnovém konvoji, zatímco pamětník „zůstal v Sarajevu a vůbec nevěděl, kde jsou.“ Už po čtyřech dnech se ale prostřednictvím mise Spojených národů dozvěděl, že na rozdíl od jeho sestry, která odešla hned na počátku obléhání a prožila několik dní v zajetí Arkanovců, se tentokrát příbuzným podařilo bez problémů překonat kontrolní stanoviště a dostat se přes hory do Chorvatska, odkud se s pomocí charity přepravili do Rakouska, kde se narodil jeho syn.

Pamětník, zasažený radostnou zprávou, tak prý v nadšení utratil posledních několik set marek za láhev mizerného koňaku, o dobře živených příslušnících jednotek Spojených národů a jejich spolupracovnících z řad obyvatelstva, pokrytcích, kteří prý v bezpečí svých kanceláří napájených agregáty za slušnou mzdu pouze „počítali granáty“, však neměl valné mínění. „Člověk nemohl uvěřit, že se jen dívají, jak kolem zabíjejí lidi a prakticky jen počítají. Nevím, co je to za politiku, která jenom udržuje status quo,“ uvádí Mirko a připomíná přibližně deset tisíc obětí 1425 dnů trvajícího obléhání a desítky tisíc raněných a zmrzačených.

I během obléhání však pamětník pracoval, pokud to bylo možné. Přestože disponoval pouze počítačem s novým a nespolehlivým operačním systémem Windows, pokračoval s kolegy ve vzácných chvílích, kdy byla na čas obnovena dodávka elektřiny, ve vývoji zařízení na monitorování příchozích a odchozích hovorů, které již před vypuknutím války zaujalo zahraniční investory. Na počátku zimy roku 1992 se pak společníci rozhodli pro odchod do zahraničí, rodiče pamětníka však odmítli opustit babičku a také svůj byt, obávali se totiž, že jej obsadí uprchlíci z východní Bosny. V patnáctistupňových mrazech, po pětačtyřiceti dnech bez vody, elektřiny a plynu, tak Mirko v lednu 1993 vyrazil s kolegou v konvoji několika autobusů „Romů, Jevrejů a slepých lidí“, oficiálně jako představitel soukromé firmy na služební cestě. Podařilo se jim překonat všechna kontrolní stanoviště všemožných vojenských a polovojenských jednotek, a přestože se kolega musel při jedné příležitosti vyplatit, aby jej ozbrojenci neodvedli do srbské armády, dorazili s konvojem až do Splitu.

Düsseldorf – Chicago – Praha

Po dvacetidenní cestě se tak pamětník setkal s manželkou a synem, a v Düsseldorfu, kde sídlil jejich obchodní partner, také s kolegy, jimž se mezitím podařilo navázat kontakt s výrobním podnikem Tesla Votice a s nimiž v dubnu 1993 založil v Česku novou firmu. Ta brzy získala první zakázku pro telekomunikační síť ve středních Čechách, a když firma později vyhrála veřejnou soutěž v Moskvě, podařilo se jí uspět i na světovém trhu. Pamětník tak podnikal v Čechách a dojížděl za manželkou a synem, kteří v Rakousku dostali jak azyl, tak byt. V roce 1995 odešli Jelčićovi za sestrou Mirkovy manželky do Spojených států, kde se pamětníkovi narodil druhý syn. Sám se tam prý ale dobře necítil a jak společnost, v níž byl podílníkem, expandovala a on začal být pro její provoz nepostradatelný, rád přesídlil do Prahy, kde se ujal vývoje firemního softwaru a kam ho v roce 1998 následovala i manželka s dětmi. Rodičům se obléhání Sarajeva podařilo přežít, ne však nadlouho, mohli se prý však alespoň setkat s vnoučaty ve Spojených státech.

Návštěvy rodného města prý pamětníka naplňují smíšenými pocity: špatná ekonomická situace a přetrvávající národnostní napětí, kdy „nikdo necítí vinu“ za válečná zvěrstva, prý vytvářejí „jedovatou náladu“. Změnila se také skladba obyvatelstva a v kdysi půlmilionové metropoli dnes žije jen asi tři sta tisíc lidí, často prý uprchlíků z venkovských oblastí. Do Sarajeva se tak Mirko Jelčić vrací většinou jen v děsivých snech, v nichž je konfrontován s prožitky, „které člověku zpětně připadají nadreálné“.

„Jedna věc je migrace, druhá věc je, jak to využít ve prospěch České republiky,“ uvádí závěrem k náladám v současné české společnosti, s níž má prý až na protivné úředníky jen dobré zkušenosti. Na svém případě pak dokládá, že pokud je stát schopný přijmout člověka, který přinese něco nového, odvádí daně a vytváří pracovní místa, může to být přínosné pro všechny zúčastněné.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Nejsme tu sami: příběhy našich menšin