The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Alena Jehnová (* 1938)

• narozena 24. ledna 1938 v Uherském Brodě

• otec Josef Zapletal štábním strážmistrem četnictva v Uherském Brodě

• otec za války spolupracoval s odbojovou skupinou Obrana národa i paraskupinou Clay

• v roce 1948 otec vyloučen ze Sboru národní bezpečnosti

• v roce 1951 otci během kolektivizace zabaveno hospodářství v Pohořelicích

• pamětnice vystudovala Přírodovědeckou fakultu Palackého univerzity v Olomouci

• na gymnáziích vyučovala matematiku a fyziku

• v roce 2018 bydlela opět v Uherském Brodě

„Byli jsme vychováváni, že komunismus je hrozná metla, a viděli jsme to kolem sebe,“ vzpomíná Alena Jehnová, dcera druhoválečného odbojáře Josefa Zapletala. Její otec, štábní strážmistr četnictva, dělal zpravodaje v Obraně národa i v odbojové skupině Clay. Svým statečným postojem ohrožoval nejen svůj život, ale do nebezpečí dostával celou rodinu. Vděku se však nedočkal a hned po nástupu komunistického režimu byl ještě v roce 1948 vyloučen ze Sboru národní bezpečnosti a následně dál perzekvován.

Odboj na četnické stanici

Alena Jehnová, rodným příjmením Zapletalová, se narodila 24. ledna 1938 v Uherském Brodě. Její první životní vzpomínka je spojená s otcovým zapojením do odboje. „Měla jsem nějakou dětskou nemoc, a protože jsem normálně s bratrem spala v jedné místnosti, tak mně předělali postel do kuchyně. Tehdy bylo všechno zatemněné, světlo nesmělo proniknut ven. Kolem čtvrté hodiny někdo strašně zvonil. Otec běžel otevřít a přišel k nám pan Měšťan otci říct, že v noci dva lidi sbalilo gestapo. A protože otec byl jednatelem, tak přišel, aby otec zlikvidoval papíry, protože měl spoustu zápisků a věcí. Maminka sice potom říkala, že to bylo dost neuvážené. Všude tma, všude zatemnění, a najednou od nás létaly jiskry z komína, jak se pálily všechny ty dokumenty.“

Odbojová činnost otce pamětnice, štábního strážmistra četnictva v Uherském Brodě je zdokumentována v disertační práci PhDr. Miroslavy Polákové s názvem Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939–1945 na straně 77 a 78. Josef Zapletal se do odboje zapojil hned na počátku okupace. Na jaře roku 1939 tajně předal auto plné beden s lehkými kulomety a střelivem okresnímu veliteli Obrany národa v Uherském Brodu Františku Bárovi. Následně se Josef Zapletal stal členem zpravodajského oddělení Obrany národa a spolupracoval při převádění ohrožených lidí přes hranice na Slovensko. Jenže ještě v roce 1939 došlo k prozrazení Obrany národa a zatýkání jejích členů. V prosinci téhož roku si přišli i pro Františka Bára. Nacisté tím značně narušili fungování Obrany národa, ale její odbojová činnost v omezené míře pokračovala až do roku 1941. Tehdy proběhla další a konečná vlna zatýkání a gestapo si ten rok přišlo i pro Josefa Zapletala. František Bár ale i přes mučení nic neprozradil a po konfrontaci s ním Josefa Zapletala po několika dnech propustili. O rok později Františka Bára 27. listopadu 1942 popravili v tehdejší Breslau (dnes polské město Wrocław).

V roce 1944 se přes ředitele pivovaru Františka Měšťana napojil Josef Zapletal na Antonína Bartoše z paravýsadku Clay. Pro tuto odbojovou skupinu dělal zpravodaje a opatřoval pro ni různé citlivé spisy. V lednu roku 1945 pak došlo k zatčení několika odbojářů ze skupiny, což nejspíš souvisí právě se vzpomínkou pamětnice. Krátce poté gestapo zatklo i Františka Měšťana, který si z obav, že nevydrží mučení a někoho prozradí, podřezal žíly v Kounicových kolejích. O těchto podrobnostech ale Alena Jehnová dlouhá léta nevěděla, protože otec o tom nemluvil a ona se neptala, což ji dodnes velice mrzí.

Z období druhé světové války pamětnice vzpomíná ještě na nálety sovětských a rumunských letadel na Uherský Brod v dubnu roku 1945. Na město bylo tehdy svrženo 94 bomb a z mnoha domů zbyly jen trosky. Sedmiletá Alena tyto dny prožila spolu s matkou a bratrem v úkrytu ve sklepě. „Já jsem pak měla nějakou žaludeční neurózu. Ještě dlouho po válce, když jsem slyšela letadlo, tak jsem zvracela. Okamžitě mi bylo špatně,“ dodává.

Sovětská a rumunská armáda Uherský Brod po bojích osvobodila 26. dubna 1945. Pamětnice vzpomíná, že k nim domů pak přišel sovětský důstojník, aby mu otec odevzdal služební zbraň. Při té příležitosti vojáci prohlédli dům a následně si ve sklepě vybudovali radiostanici.

Rychle se otce zbavili

Otec i po druhé světové válce zůstal štábním strážmistrem v Uherském Brodě. Jenže už v srpnu roku 1947 četnictvo začlenili do Sboru národní bezpečnosti, který postupně ovládla komunistická strana, tehdy stále ještě pouze jedna z politických stran Národní fronty. O půl roku později proběhl v únoru 1948 státní převrat a zemi na dlouhá léta ovládl totalitní komunistický režim. Otec, který se zapojil do tzv. západního odboje, se stal nepohodlným. „Hned v únoru byl dán na dovolenou s čekanou. Tak nějak se tomu říkalo. A myslím nějak o prázdninách mu sdělili, že jeho výplata končí,“ dodává jeho dcera Alena Jehnová.

Josef Zapletal si pak nemohl najít žádné zaměstnání. „Otec si nejprve sehnal nějaké zaměstnání v Hradišti a do deseti dnů tam přišel posudek o buržoazii a podobně, takže okamžitě řekli, že to nelze, že musí odejít. Ještě jednou se pokoušel a našel si práci ve Zlíně a skončil za deset dní úplně stejně.“ Rodině tak zoufale chyběly finanční prostředky a začali rozprodávat své věci. Po roce se otec rozhodl převzít hospodářství tchána v Pohořelicích. Jenže v té době probíhala kolektivizace a stupňoval se nátlak na soukromé hospodáře ke vstupu do nově vzniklých jednotných zemědělských družstev (JZD), třeba nastavením neúměrných dodávek zemědělských produktů, které museli odevzdávat státu. Na to ale otci nestačily prostory v Pohořelicích a část hospodářských zvířat proto choval na zahradě jejich městského domu. „Dvorek v Brodě jsme měli plný kuřat a slepic, protože otec musel odevzdávat vajíčka a kuřata. Dokonce jsme měli v Brodě prase, protože vepřové se muselo také odevzdávat.“

O rok později v Pohořelicích založili JZD a otec o vše přišel. „Za movitý a nemovitý majetek nám řekli hrozně nízkou cenu, kterou ale naši nikdy nedostali, protože bylo údajně potřeba spravit střechu a na to investovalo JZD,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že otec pak až do penze pracoval v pivovaru. Josef Zapletal zemřel v roce 1984.

Vybojované studium

Komunistický režim se mstil i na dětech, a tak měl o pět let starší bratr pamětnice velké potíže s přijetím na studia. To samé se opakovalo, když Alena dokončila základní školu. Přestože měla vynikající studijní výsledky, nepřijali ji na gymnázium. „V našich posudcích se psalo, že otec je přisluhovač buržoazie a matka dcera kulaka,“ dodává pamětnice.

Otec se ale rozhodl za dceru bojovat. „Psal všude možně – na obec, na okres, na kraj, nakonec psal na prezidentskou kancelář prezidenta Zápotockého. A kupodivu odtamtud přijeli dva lidé. Já když jsem je viděla v těch kožených kabátech, tak jsem si říkala, že takhle asi chodilo gestapo.“ Otce pak odvezli na národní výbor, kde mu ukázali anonymní udání, v němž byl obviněn, že po mši před kostelem hrubě pomlouval Sovětský svaz. Jenže zrovna v ten den otce se záchvatem žlučníku odvezli do nemocnice, což vzápětí doložil potvrzením a Alenu přijali na gymnázium v Uherském Brodě. Po absolvování gymnázia se pamětnice chtěla přihlásit na filozofickou fakultu, ale bylo jí vysvětleno, že tam rozhodně se svým posudkem neuspěje. Podala si proto přihlášku na Přírodovědeckou fakultu Palackého univerzity v Olomouci. Přijali ji a studium v oboru matematika-fyzika úspěšně dokončila.

Ve školství za komunismu

Ještě na studiích se pamětnice seznámila s Leo Jehnem, za něhož se provdala. Po narození dcery pak společně bydleli v Ostravě, kde pamětnice vyučovala matematiku a fyziku na gymnáziu v Matiční ulici. V Ostravě se pak manželům Jehnovým v roce 1967 narodil syn.

Rodina bydlela přímo v centru města u Nové radnice, kde také zažili 21. srpen 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy vtrhla do Československa. Do města první tanky vjely okolo druhé hodiny ranní a mezi obyvateli vyvolaly značný odpor. „Tam u nás to začalo dost krutě. Horníci se před radnicí začali bouřit a tanky do nich začaly najíždět. Bylo to tam dost ostré. Načež se Rusy podařilo uklidit do dlouhého parku za radnicí, který ohraničili vlnitým plechem. Nicméně na to lidi hned psali nápisy,“ vzpomíná pamětnice, kterou okupace šokovala a velice těžce ji nesla.

O rok později se rodina Jehnova přestěhovala do Prahy, kde pamětnice nastoupila jako učitelka na gymnázium Wilhelma Piecka ve Vinohradech, kde vyučovala ve speciálních třídách pro žáky nadané na matematiku a fyziku. Tam také zažila nástup normalizace a musela projít prověrkami, kde se učitelů mimo jiné ptali, jestli souhlasí se vstupem vojsk. „Hrůza, jak se musel člověk všelijak kroutit,“ vzpomíná a dodává, že z obav o svou budoucnost mnozí učitelé zcela změnili své vystupování před studenty. „Pro ty mladé lidi ta změna v postojích a obrácení dospělých musel být hrozný zážitek.“

Ačkoli Alena Jehnová učila zcela apolitické předměty, stejně musela výuka podléhat komunistické ideologii. Na schůzích se tehdy mimo jiné řešily aktuální otázky pedagogické teorie. „Zažila jsem i ředitele, který napsal politická témata a ta jsme měli přiřadit do našich plánů osnovy, které jsme si připravili. Třeba VŘSR a kvadratické rovnice.“

Každý měsíc se také Alena Jehnová musela účastnit politických školení pro nestraníky. „Tak jako jsme měli na vysoké škole marxismus-leninismus, tak i tam se tohle téma omílalo pořád dokola. Na závěr jsme ale dostali téma a museli jsme vypracovat nějakou práci,“ vypráví pamětnice a dále vzpomíná, že jednou dostali téma „význam internacionály v hodinách matematiky a fyziky“. Do tohoto tématu se jí nechtělo, a tak poprosila o zpracování manžela, za což mu uvařila výbornou večeři. „Manžel nic nevěděl o matematice ani o fyzice, protože studoval hudební vědy a estetiku, přesto si sedl a napsal dvě stránky. Ani jsem to nečetla, a tak se to líbilo, že to postoupilo do jakéhosi kola a já to musela jít číst. Bála jsem se, že to ani nedokážu přečíst.“

Jak říká Alena Jehnová, učitelé si za normalizace museli neustále dávat pozor, co říkají a co dělají, a to nejen ve sboru, ale i ve třídě mezi studenty. Například vzpomíná, jak se 10. listopadu 1982 ze školního rozhlasu ozvalo hlášení o smrti nejvyššího představitele Sovětského svazu Leonida Iljiče Brežněva. V té době byla ale pamětnice myšlenkami úplně jinde, protože dceři zrovna operovali páteř v nemocnici. „Vůbec jsem to neposlouchala. Akorát si uvědomuji, že najednou všichni vstali a drželi minutu ticha za Brežněva. Jak to skončilo, tak jsem normálně vstala a pokračovala v hodině,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že krátce poté byla předvolána do ředitelny. „Představte si, že jeden z těch žáků šel k řediteli ohlásit, že jsem zůstala sedět za katedrou a že jsem nepovstala. Takže to vypadalo dost náročně, že z toho nebudou příjemné věci. Ale já jsem řediteli řekla, že čekám, až doučím ještě jednu hodinu a poletím do nemocnice, že dcera má tu a tu operaci. Fakt je ten, že ředitel měl dva kluky, a tak říkal: ‚Já to trochu dovedu pochopit, ale prosím vás, ať se to už nikdy neopakuje, aby nebyl důvod...‘ Takže z toho jsem tehdy vyplula poměrně dobře.“

Alena Jehnová vzpomíná, že ani ke studentům se mnohdy nepřistupovalo dle jejich studijních výsledků, ale důležitým a někdy tím nejdůležitějším faktorem byl jejich původ. Například mluví o studentu Marku Bendovi, synovi známého disidenta Václava Bendy, který měl přes své výborné výsledky značné potíže u přijímacích zkoušek. Naopak jiná velice podprůměrná studentka udělala maturitní zkoušku jen díky zásahu svého otce, vysoce postaveného funkcionáře komunistické strany. „A takových věcí bylo strašně moc,“ dodává pamětnice.

Hlavně nežít ve lži

Alena Jehnová na gymnáziu ve Vinohradech učila až do odchodu do důchodu. Ještě ve školství se tak dočkala pádu komunistického režimu. Vzpomíná, že sametovou revoluci prožila ve velké euforii a s manželem pravidelně navštěvovali mítinky v divadlech.

V roce 2018, v době natáčení rozhovoru pro Paměť národa, ji ale politická situace v zemi vůbec netěšila. „V čele vlády je estébák a navíc se rýsuje, že mu budou pomáhat ti, kteří by tam vůbec neměli být (komunistická strana). Takže z toho jsem velice smutná. Vím, že s tím nic nemůžu dělat, ale nestačím se divit, že to lidi dokážou překousnout,“ glosuje Mgr. Alena Jehnová, která se po smrti manžela nastěhovala zpět do svého rodného domu v Uherském Brodě. Na závěr rozhovoru dodává ještě svůj vzkaz budoucím generacím: „Přeji jim, aby se nikdy nemuseli přetvařovat, protože to naše generace dělala. Jinak se mluvilo mezi přáteli a doma a jinak jste musel vystupovat veřejně a přikyvovat na věci, které se vám příčily. To bych jim nepřála.“

 

Poláková, M., Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939–1945, Masarykova univerzita Brno, disertační práce, 2010. Dostupné z URL: https://is.muni.cz/th/cd2yf/Protifasisticky_odboj_na_Uherskobrodsku_v_letech_1939_-_1945.pdf

Sýkorová, P., Učitelé z pražských gymnázií v období tzv. normalizace. Univerzita Karlova v Praze, diplomová práce, 2014. Dostupné na URL: file:///C:/Users/U%C5%BEivatel/Downloads/DPTX_2012_2_11240_0_428872_0_148445.pdf