The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Jehličková (* 1942)

• narozena v roce 1942 v Hořicích v Podkrkonoší

• komunisté vzali tatínkovi cukrářství, později byl odsouzen k sedmi letům vězení

• vyrůstala s maminkou a dvěma sestrami, vytvořily si silné pouto

• od roku 1959 se věnovala atletice

• zúčastnila se olympiád v Mexiku a Mnichově, kvůli zdravotním problémům však nepostoupila do finále

• během prověrek po srpnové invazi odmítla vyslovit souhlas se vstupem vojsk

• v roce 1969 zvítězila na mistrovství Evropy v Aténách v běhu na 1500 metrů ve světovém rekordu

• roku 1972 i z důvodu stále větší role dopingu ve sportu ukončila kariéru

• po celou kariéru zároveň pracovala v civilním zaměstnání

• od roku 2000 je v důchodu, nadále ale pracuje v pražském Židovském muzeu

Jaroslava Jehličková se narodila 24. března 1942 v Hořicích v Podkrkonoší. Její tatínek byl cukrář, maminka v cukrářství prodávala. Pamětnice je prostřední ze tří dcer. Tatínek byl sokol a jako takový pěstoval s dcerami odmalička sport. „Naučil nás plavat, naučil nás lyžovat, naučil nás mít rád přírodu.“ Kromě toho hrál tatínek na hoboj v amatérském souboru, a děti tak vedl i k lásce k hudbě. V roce 1951 musel tatínek Jaroslavy Jehličkové obchod zavřít, protože nechtěl vstoupit do žádného národního podniku. Z důvodu nedostatku jiné práce nastoupil jako dělník do pivovaru.

Ožebračení rodiny a tatínkovo zatčení

V červnu 1953 měla jet Jaroslava Jehličková se sestrami na školu v přírodě. Tatínek jim tam vezl zavazadla, a když se vrátil, zjistil, že proběhla měnová reforma, která připravila rodinu o veškeré úspory. V listopadu téhož roku přišlo nad ránem do jejich domu šest policistů, prohledali celý dům a tatínka odvedli. Dalšího půl roku o něm neměla rodina žádné zprávy a poté zjistila, že byl odsouzen na sedm let. Za co přesně, to se nikdy nedozvěděla. Trest sloužil v Ostrově u Karlových Varů. Rodina jej směla navštívit jednou za rok na půl hodiny. Jezdila za ním osobním vlakem přes noc, protože na rychlík neměla peníze. „Tatínek koukal na nás, my koukaly na něj, měly jsme zatažené hrdlo a vlastně jsme nevěděly, co si říct,“ popisuje návštěvy Jaroslava Jehličková. Ve vězení se její tatínek seznámil s politickým vězněm Svatoplukem Lacinou, otcem pozdějšího špičkového veslaře Vladka Laciny, a dozvěděl se, že Lacinovi žijí tři kilometry od Hořic. Obě maminky dokonce pracovaly ve stejné továrně, Mileta. Rodiny se poté spřátelily a vzájemně se podporovaly.

Maminka nastoupila do tkalcovny, aby uživila rodinu. Děti proto musely kromě školy zastat také většinu domácích prací. Dcery s maminkou si vytvořily pevný svazek. Přes léto si chodily přivydělávat na brigády, ale veškeré výdělky poté vždy vložily do rodinného rozpočtu. Velkou úlohu v životě pamětnice hrál také maminčin bratr, strýc Karel, který po tatínkově zatčení vzal celou rodinu k sobě na Vánoce do Jablonce nad Nisou.

Jaroslava Jehličková vychodila gymnázium v Hořicích a v roce 1959 odmaturovala, ačkoli k maturitě původně kvůli špatnému původu neměla být připuštěna. Chtěla studovat dále, ale režim jí zakázal studium na jakékoliv vysoké škole. Nastoupila proto do oblastního ústavu geodézie a kartografie jako kreslička. Po půl roce ji vyhodili, neboť přicházela do styku s tajnými mapami. Začala proto pracovat v nově zakládaném okresním stavebním podniku a zároveň jí bylo umožněno chodit do večerní podnikové školy v Hradci Králové.

Tatínek byl propuštěn po amnestii v říjnu 1959. Když se vrátil domů, tak řekl jediné: „Děti, nemusíte se za mě stydět. Nic jsem neukradl, nikoho jsem nezabil, akorát jsem někoho neudal.“

Běžecké začátky

Ve stejném roce se Jaroslava Jehličková kvalifikovala na okresní běžecké závody, které vyhrála. Následně skončila druhá v krajském kole a kvalifikovala se tak na mistrovství republiky v přespolním běhu, kde se umístila na třináctém místě. Všiml si jí tam trenér z Hradce Králové Antonín Bezdíček, který ji oslovil s nabídkou spolupráce. Jaroslava Jehličková původně nechtěla, protože už chodila hrát v Hořicích košíkovou. Nakonec se ale nechala přemluvit a začala dojíždět do Hradce kromě školy také na běžecké tréninky. Poté se zúčastnila prvního mistrovství republiky na dráze a jako starší dorostenka se umístila na druhém místě. „Tím pádem jsem po třech měsících tréninku dostala vstupenku do národního družstva,“ vzpomíná. Po roce přestoupla do ženské kategorie a i v ní se pravidelně na mistrovství republiky umisťovala na druhém místě.

V roce 1964 si Jaroslava Jehličková zvolila za nového trenéra Miloše Písaříka. Problémem však bylo, že Písařík trénoval Rudou hvězdu Praha, což bylo pro tatínka pamětnice nepřijatelné. Nakonec souhlasil, když mu bylo přislíbeno, že dcera nebude členkou klubu a bude pouze chodit na jeho hřiště trénovat a že jí najdou civilní zaměstnání. Díky tomu zůstala po celý život ušetřena veškerých politických tlaků.

V roce 1966 Jaroslava Jehličková konečně na mistrovství republiky na dráze zvítězila. „Když jsem sestupovala ze stupňů vítězů a sundávala jsem medaili z krku, už tam na mě čekal trenér a sdělil mi, že můj tatínek už o mém vítězství neví, neboť před dvěma hodinami zemřel.“ Příčinou smrti bylo banální prasklé slepé střevo. V témže roce měla pamětnice jet na mistrovství Evropy, ale nakonec zůstala doma se zánětem kyčelního kloubu. V roce 1967 podstoupila operaci menisku. Kvůli ní nebyla vybrána na vůbec první zahraniční soustředění, které se konalo v Jugoslávii.

Vrcholy a pády

V roce 1968 se ale projevil hlad Jaroslavy Jehličkové po vítězství. Zaběhla československé rekordy na 800 metrů a 1500 metrů. Od této chvíle až do roku 1972 neprohrála v Československu jediný závod. V roce 1968 se svými výkony nominovala do olympijské reprezentace. Zpráva o okupaci země vojsky Varšavské smlouvy ji zastihla na soustředění v Rumunsku. Přese všechno československá reprezentace soustředění dokončila a také odjela na olympiádu v Mexiku. Zde však Jaroslava Jehličková před semifinále dostala teplotu a vypadla. „Nikdo mi to nevyčítal, ale já jsem byla vnitřně strašně zklamaná.“ V roce 1969 musela projít v zaměstnání politickou prověrkou. Ptali se jí, co si myslí o vstupu vojsk. „Řekla jsem – nesouhlasím.“ Poté se jí zeptali na Palacha. „Já říkám – v mých očích je to hrdina.“ Tato událost nicméně pro ni neměla žádnou osobní dohru.

Prohru na olympiádě si vynahradila o rok později na mistrovství Evropy v Aténách, kde zvítězila ve světovém rekordu. Tři týdny před ním ji však rozbolela noha, a měla proto omezenou možnost trénování. Tři dny před odjezdem dostala teplotu a vypadalo to, že na mistrovství vůbec neodjede. Nakonec odjela, ale na tréninku v Aténách dostala do bolavé nohy křeč a na start neměla původně vůbec nastoupit. Po dvou dnech úplného klidu se však zúčastnila rozběhu a postoupila do finále. Zde nabrala po prvním kole asi třicetimetrovou ztrátu, přestože běžela rychleji, než jaký byl tehdy světový rekord, protože všechny její soupeřky přepálily start. Tři sta metrů před cílem soupeřky doběhla a teprve sto padesát metrů před cílem si uvědomila, že by mohla bojovat o medaili. „Když jsem předběhla i tu první, tak jsem najednou měla takový úžasný pocit úlevy a štěstí, že jsem měla pocit, že vůbec neběžím.“ Její první gratulantkou byla bývalá držitelka rekordu Italka Pigniová, která však Jaroslavě Jehličkové omylem tretrou prošlápla nohu.

Po návratu tak šla pamětnice ihned na operaci na Bulovku. Operace se však nezdařila a Jaroslava Jehličková musela strávit šest týdnů v nemocnici. Prst jí odumřel a kvůli tomu rok nezávodila. K závodům se vrátila v roce 1971. Zaběhla limit pro mistrovství Evropy v Helsinkách, ale následoval úraz, kdy proběhla skleněnými dveřmi a utrpěla šestatřicet tržných ran. Přesto na mistrovství odjela a postoupila do finále. Protože ji bolela zraněná noha, dostala od lékaře umrtvující injekci. Látka se jí však dostala do krevního oběhu, pamětnice zkolabovala a půl hodiny nebylo jasné, zda se vůbec probere. Přese všechno do závodu nastoupila, během něj se jí ale začala točit hlava, začala mít halucinace a skončila na šestém či sedmém místě.

Konec kariéry a život po ní

V roce 1972 se nicméně opět dostala do formy a odjela na olympiádu v Mnichově. Zde zažila teroristické útoky na izraelské sportovce. V rozběhu zaběhla nový československý rekord. Minutu před startem semifinále si zkusila výběh do zatáčky, píchlo jí v tříslu, natrhla si svalový úpon a celé semifinále odklusala. Vítězkou běhu se zde stala Ruska Braginová v novém světovém rekordu, téměř o 10 vteřin lepším, než byl dřívější nejlepší výkon. „To byl jasný signál, že to není normální.“ Jaroslava Jehličková se podle vlastních slov nikdy k dopingu nedostala, nicméně od počátku 70. let si začala všímat, že někteří sportovci, které znala, se začali výrazně zlepšovat. „Můj trenér mi na to řekl: ‚Tím se ty nezabývej, to je cesta, kterou nikdy nepůjdeme.‘“

Když přemýšlela nad tím, zda dále pokračovat v kariéře, rozhodla se, že svět, ve kterém nelze na vrchol dosáhnout bez podpůrných prostředků, pro ni není, a kariéru ukončila. Poté ještě dalších pět let trénovala děti, načež se vrátila ke košíkové. Zde se utvořil silný kolektiv, který se dodnes každé pondělí schází na tréninku.

V roce 1972 odešla ze zaměstnání v Armabetonu, kam docházela po celou sportovní kariéru, a přestoupila do investičního oddělení v telefonní a telegrafní ústředně, kde zůstala až do důchodu. Brzy poté jí ale přítelkyně nabídla, aby si přibrala brigádu v pražském Židovském muzeu, a od té doby zde pracuje na pokladně.

V roce 1989 se zúčastnila všech velkých protirežimních demonstrací. „Najednou jsem měla pocit, že těch dobrých, hodných lidí je hodně. Naivně jsem si myslela, že dobro bude postupně vytlačovat zlo.“ Jaroslava Jehličková zůstala svobodná, nicméně má silné pouto s rodinami svých sester. „Nehledám žádné štěstí v penězích, nehledám žádné štěstí v přepychu, hledám štěstí v rodinných vztazích.“ Její mladší sestra zemřela v roce 2010 po dlouhé nemoci.

„Když se dnes dívám na závody, dívám se na ně svýma očima. Prožívám se závodníky závod a snažím se odmyslet tu komerci, která je okolo, a dívám se, jak ten závodník běží, jak si počíná.“