The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Jedličková (* 1927)

• narodila se 4. července 1927 v Praze

• za války studovala v Praze učitelství na rodinné škole

• po zatčení švagra Jaroslava Vokatého odjela pomáhat sestře do Červeného Kostelce

• po válce odjela jako svobodná učitelka do nově osídlené pohraniční Lobendavy

• po svatbě se přestěhovali do Trutnova, kde se jim narodily dvě děti, Libuše a Zbyněk

• v roce 1969 byla vyšetřována kvůli nepokojům během oslav hokejové porážky SSSR

• v roce 1982 odešla do důchodu

• v roce 2023 žila u své dcery v Trutnově

Libuše Jedličková žila s rodiči v Praze, ovšem poté, co jim německé okupační úřady uzavřely školu, trávila většinu času u své nejstarší sestry Pavly v Červeném Kostelci. Sestra se na východ Čech provdala za Jaroslava Vokatého, člena sokolské odbojové skupiny S21B. Tehdy patnáctiletá Libuše sice vypomáhala rodině s dětmi, ale o odbojové činnosti svého švagra nic netušila.

„Jezdívali jsme společně na výlety, třeba se koupat k Brodskému rybníku, a tam se Jaroslav potkával s jinými odbojáři a jejich rodinami,“ vzpomínala na válečná léta Libuše Jedličková. Muži z S21B drželi své rodiny od protinacistických aktivit dál a tato obezřetnost pravděpodobně ochránila během heydrichiády životy jejich žen a dětí.  

Po odhalení Jiřího Potůčka, radiotelegrafisty Silver A, kterému poskytla poslední úkryt právě organizace S21B, rozkrylo gestapo hustou síť východočeského odboje a zatklo i Jaroslava Vokatého. Popravilo ho týden po ukončení stanného práva, 9. července 1942, na pardubickém Zámečku. „Sestra zůstala s dětmi bez peněz, nikdo ji nesměl zaměstnat, tak jsme jí pomáhali a pomáhali jí také sokolové z okolí. Bez nich by jen těžko přežila,“ vzpomíná na poslední tři roky války Libuše Jedličková.

Kdybych byla kluk, jezdila bych ve zlatém kočáře

Libuše Jedličková, roz. Huderová, se narodila 4. července 1927 v Praze-Strašnicích jako nejmladší ze čtyř dcer. Libušin otec byl traťmistrem Elektrických podniků pražských a po třech dcerách si moc přál kluka. „Říkal mamince, že když to bude kluk, bude jezdit ve zlatém kočáře, ale přání se mu nesplnilo, a tak jsem jezdila v obyčejném,“ vyprávěla se smíchem Libuše Jedličková. Tatínek bohužel zemřel v pětapadesáti letech na tuberkulózu, celá rodina pak musela projít kontrolním vyšetřením, ale naštěstí se nikdo jiný nenakazil.

Libuška jako malá holčička jezdila často do Trutnova za svou tetou, provdanou za stavitele Pavláska. Trutnov (Trautenau) byl německým městem a Libuše Jedličková si z předválečného období pamatuje nepřátelské vztahy a henleinovce v bílých podkolenkách. Česká komunita ve městě byla soustředěná kolem Sokola, a tak není divu, že i Libušina sestra Pavla a její muž Jaroslav Vokatý, kteří se do Trutnova přistěhovali, byli oba sokolskými předáky. Jaroslav byl župním náčelníkem žactva a Pavla náčelnicí Sokola Trutnov. A to až do záboru Sudet, kdy museli narychlo Trutnov opustit a s celou rodinou se přestěhovat do vnitrozemí.

Libuše šla za sestrou Pavlou

Libuše Jedličková byla nadaná na ruční práce, a tak po základní škole nastoupila na rodinnou školu, aby se stala učitelkou domácích nauk. Školu ale během války zavřeli, a tak ji musela později dostudovat dálkově.

Po záboru Sudet se její nejstarší sestra Pavla s mužem a dvěma dětmi přestěhovala do Červeného Kostelce. Při rychlém stěhování jim pomohli přátelé ze Sokola a ti jim domluvili malý byt nad řeznictvím pana Wajsara. Libušin švagr Jaroslav Vokatý si našel práci v Hradci Králové a aktivně se zapojil do sokolského protinacistického odboje. Libuše Jedličková se obávala, že ji okupační úřady nasadí na nucené práce, a proto se raději přestěhovala do Červeného Kostelce k sestře a pomáhala jí s výchovou dětí.

Poznala tak rodiny ostatních sokolských odbojářů z rodinných výletů a přátelských setkání. „Chodila jsem s dětmi Vokatých na Brodský rybník, kam chodili i Schejbalovi, a starala jsem se i o Hejnovy děti a někdy se přidaly i děti pana Wajsara,“ vzpomínala Libuše Jedličková na dobu, kdy jako patnáctiletá dívka kolem sebe měla pořád kupu dětí.

Heydrichiáda jim obrátila život naruby

Idylická situace rodinného života na malém městě se dramaticky změnila na počátku léta 1942, kdy ve vypjatém období heydrichiády gestapo pozatýkalo většinu členů východočeského sokolského odboje. První červencový den si přišlo i pro Libušina švagra Jaroslava Vokatého a spolu s ostatními odbojáři ze skupiny S21B ho 9. července toho roku nechali popravit na pardubickém Zámečku. Toho dne zemřeli u popravčího kůlu i Jaroslavovi dlouholetí přátelé, učitelé z Malých Svatoňovic a Červeného Kostelce Josef Schejbal a Václav Hejna.

Během heydrichiády bývalo běžné, že nacisté zatýkali, vyslýchali a často i popravovali celé rodiny, v tomto případě ale gestapo rodinné příslušníky ušetřilo. „Pokud si dobře vzpomínám, tak sestra nebyla ani u výslechu. Němci sice jí, nám ani dětem nic neudělali, ale Pavlu do konce války nesměl nikdo zaměstnat. Potají si přivydělávala a až do konce války jí pomáhali přátelé ze Sokola. Organizovali sbírky, i já jsem čas od času chodila vždycky s nějakým mladíkem po bohatých textilácích v Kostelci a vybírali jsme peníze na podporu všech postižených rodin,“ vzpomínala Libuše Jedličková.

Po válce se sestra Pavla s dětmi a maminkou přestěhovala do Trutnova, kde dostala do národní správy německý obchod s textilem. Libuše Jedličková se sice stěhovala s nimi, ale rodinu musela brzy opustit kvůli své učitelské práci.

Libuše Jedličková musela do pohraničí

První poválečná léta už byla Libuše Jedličková v Trutnově a užívala si radostí dvacetileté svobodné dívky. Mezi ně patřila i návštěva tanečních. Jejím hlavním tanečníkem byl hrabě Kryštof Kolowrat, který v Trutnově po válce studoval nově založenou Vyšší lesnickou školu. Tu ale nedokončil, neboť ho vedení školy na nátlak komunistické strany těsně před maturitou ze školy vyloučilo. Byla to pomsta za  účast na protikomunistické manifestaci na trutnovském náměstí po únoru 1948. Hraběcího syna zatkla Státní bezpečnost, která ho několik týdnů držela ve vyšetřovací vazbě. Za trest pak strávil několik měsíců nucených prací v trutnovské cihelně.

„Vždycky když se objevil nějaký malér, tak v tom byli studenti z lesárny. V tom osmačtyřicátém roce hodně z nich nepřipustili k maturitě, někteří byli vyloučeni, někteří odjeli do zahraničí,“ vzpomínala na  lesnickou revoltu Libuše Jedličková. Podobné nepokoje se na lesnické škole opakovaly po srpnové invazi v roce 1968 i během sametové revoluce v roce 1989. 

Libuše Jedličková dálkově dostudovala učitelství pro základní školy a získala první pracovní místo. Protože byla ještě svobodná, dostala první umístěnku do Lobendavy, na samý sever poválečného Československa. „Tam bylo úplně nové osídlení, přišli lidé z vnitrozemí, často takoví, kteří měli nějaký škraloup. Němců zůstalo jen pár, třeba školnice u nás ve škole byla Němka, a potom ještě lidé z Horní Poustevny, německé děti ale ve škole nebyly,“ vzpomínala na své učitelské začátky Libuše Jedličková.

Za maminkou a sestrou Pavlou do Trutnova pravidelně jezdila. A během cesty vlakem se seznámila s Josefem Jedličkou, který také pracoval v pohraničí jako stavební technik a kterého si Libuše později vzala. Společně se přestěhovali zpátky do Trutnova, kde se po zbytek života usadili. V padesátých letech se jim v Trutnově narodily dvě děti, Libuše a po pěti letech syn Zbyněk.

V padesátých letech byla velmi krátká mateřská dovolená, většina matek se musela po šesti týdnech vrátit  do zaměstnání, stejně i Libuše Jedličková, která učila nejprve na první a později na třetí devítileté škole v Trutnově. Malé děti jí musela hlídat maminka. Manžel Josef Jedlička a později i synovec Vladimír Vokatý pracovali ve stavebním podniku Stavoprojekt.

S demonstranty pískala před sovětskými kasárnami

Na konci března 1969 vyhráli českoslovenští hokejisté na mistrovství světa ve švédském Stockholmu podruhé za sebou nad sovětským týmem. Prakticky ve všech městech v Československu se oslavy sportovního vítězství proměnily v demonstrace proti sovětské okupaci, která tou dobou trvala už sedm měsíců.

Na nepokoje v Trutnově si vzpomněla i Libuše Jedličková: „To organizovali zaměstnanci knihovny, šli jsme pískat před kasárny, kde byli ruští vojáci. Byli tam takoví vykulení mladí kluci, měli jsme štěstí, že do nás nezačali střílet.“ Mezi demonstranty byl i jeden z učitelů jejich školy. Vzpomněla si na něj při výslechu, ke kterému si ji o pár dní později pozvali.

„Ten si nás všechny, co jsme tam přišli, zapisoval. Tak jsem se u výslechu přiznala, že jsem před kasárnami také byla a že jsem si myslela, že je to povolené, když tam přece s námi byl ten učitel,“ vysvětlovala pamětnice. Tímto výslechem pro Libuši Jedličkovou vyšetřování celého incidentu skončilo.

Učitelé museli podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a Libuše Jedličková jej pod tlakem okolí podepsala také. Zůstala ve školství a učila do svých pětapadesáti let, do penze tedy odešla v roce 1982. Sametovou revoluci vítala jako příznivou společenskou změnu. V roce 2002 ovdověla a od té doby žije s rodinou své dcery Libuše Indrové v Trutnově.

Pro Paměť národa na závěr svého vyprávění řekla: „Lidé by vždy měli stát za spravedlivou věcí. A nikdy by se neměli nechat zlákat k tomu, aby něco nebo někoho zneužili ke svému kariérnímu postupu.“