„To bylo tak, tam byl takovej pán a měl majetek. A ranilo ho. Už ležel jenom jako lazar na lůžku, a tak dal ten svůj majetek sousedovi Pospíšilovi. Jmenoval se Zikmund. Tak tomu Zikmundovi dal takový menší hospodářství. Dal mu plný vybavení, koně, všechno, aby mohl hospodařit, a sedm hektarů. A on si toho raněnýho Drbohlava vzal k sobě a za to, že mu dal ten majetek, tak ho udržoval. A ten Drbohlav nám dělal učitele. Ležel na posteli a učil nás. Já jsem měl tenkrát tak sedm, osm let.“
„Můj předchůdce, majitel tady toho statku, byl Němec. Tady byla pancéřová pěst a leželo to na dvoře. A lidi z Červenky tady rabovali a poručili tomu majiteli, aby ten panzerfaust odnesl. A on ho vzal a šel. A ten druhej, co stál venku, tak myslel, že jde na ně s panzerfaustem, tak ho zastřelil.“
„Já jsem byl tenkrát taky mobilizovanej. Drželi jsme obranu Lvova. To je hlavní město Volyně (ed.poznámka: Lvov je historické hlavní město Haliče). Já byl mobilizovaný v 27. dělostřeleckém pluku. Byli jsme tam asi čtrnáct dní, možná víc, a byli jsme rozbiti na kašu. A já jsem z té války přišel domů jako žebrák. Byli jsme ve Lvově. Bránili jsme Lvov proti Němcům. Ale přišla ruská armáda a zabrali to Rusi.“
„Měli jsme nějaký to cvičení, to trvalo pár týdnů. Potom jsme byli na karpatsko-dukelské operaci. Potom byla ta Dukla. To byl strašnej masakr. Já jsem to v tom tanku nesnes, já jsem byl na průdušky… A když jsem byl asi tři týdny v nemocnici, tak jsem přišel a ten můj velitel mi říká: ‚Víš co? Já ti dám rychlokurz a budeš jezdit autem.‘ Tak jsem dostal ruskýho šoféra. Jezdil jsem s ním asi čtrnáct dní. Pak mě přezkoušeli a dostal jsem auto. A tu ostravskou operaci jsem jezdil už jako řidič náklaďáku.“
„Když byla tady ta repatriace, měli se stěhovat z Volyně do Čech. Táta samozřejmě zabil prase, nadělal klobásy, připravil se na cestu do Čech. Nachystali se, ale on tam měl souseda Ukrajince a nebyli s tím sousedem kamarádi. Ten soused přechovával banderovce. Ti banderovci, když táta se měl stěhovat sem, tak ho obrali. Všechno mu sebrali. Všechno. Aj i šatstvo. Ve spodkách a košili šel ráno k sousedovi. Jak dopadl? Samozřejmě mu Češi dali druhý oblečení. Takže sem do Čech táta přijel v oblečení, které mu darovali lidi.“
„Byl podbitej tank. A to byl známej kluk. Řidič tanku. A ten tank byl zničenej, že nemohl dál jet. A on dělal řidiče a byl zraněnej. Bylo to u Dukly, na začátku těch bojů. Ten raněnej kluk se jmenoval Jaroslav Horáček. A křičí: ‚Hoši! Pojďte mně pomoct! Já jsem raněnej, já nemůžu vylézt z tanku.‘ A ten tank hořel. Tak on chudák byl raněnej a v tom tanku uhořel. My jsme mu nemohli pomoct. Tam nikdo do toho nemohl. V tanku je munice a ono to tam explodovalo. No, byl raněnej a on jako řidič seděl před tím oknem. Jenomže on by tím oknem bejval možná utekl, ale měl něco s nohama.“
Full recordings are available only for logged users.
Memory of Nations AI Assistant Explore thousands of personal stories
Discover a new way to explore the Memory of Nations Archive. Ask about the topics, events, places, or experiences that interest you. The AI Assistant searches transcripts from more than 30,000 hours of recorded interviews and finds relevant stories from across the archive. You don’t need to know a person’s name or where to look. Simply ask a question in your own words.
Václav Jedlička se narodil 18. února v roce 1908 v Hlinsku na Volyni. Za svůj život zažil vícero převratů a výměn režimů. V době jeho dětství patřil Hlinsk pod carské Rusko, od roku 1920 pak připadal Polsku. Ve 22 letech narukoval Václav Jedlička na vojnu do polské armády, sloužil u 28. dělostřeleckého pluku v Deblinu u Varšavy. Po napadení Polska Německem narukoval na obranu Lvova. Vojsko čekalo německou armádu, ale bylo zaskočeno z východu útočícími Sověty. Obrana Lvova trvala pouhé tři týdny. Po složení zbraní byl Václav Jedlička odvážen do zajateckého tábora, ve vesnici Ozerany však z transportu utekl a tím se vyhnul internaci. Doma pracoval jako zámečník do té doby, než byl nuceně nasazen ve stolárně ve Zdolbunově. V roce 1944 narukoval pro změnu do československého sboru, v němž byl přidělen k 2. tankovému praporu jako zbrojíř. Kvůli zánětu průdušek a přetrvávajícím problémům s dechem byl z tanku přeřazen k řidičům. Jeho hlavním úkolem bylo dodávat střelivo tankům. Ve studebakeru prošel karpatsko-dukelskou i ostravskou operací. Po válce mu byl přidělen statek v Renotech (dnes součást Uničova). Zanedlouho vstoupil do místního JZD, ve kterém dělal pět let předsedu. Po odstoupení z funkce pracoval až do důchodu jako hlavní mechanik. Václav Jedlička zemřel 15. října roku 2010.
