Ludmila Javorová

* 1932

  • “Vzpomínám si velmi dobře na pátera Pokorného, to byl nějaký hudební vědec nebo kritik, že si odložil v ložnici rodičů, kde tedy většinou sedávali za stolem, tak si odložil biret a maminka jak je obsluhovala, tak já jsem stále tahala matku za sukni, že bych na to chtěla sáhnout. Maminka na to moc nereflektovala, ale pan Pokorný se zvedl a řekl: 'Na to ale holčičky nesmí sahat!' Tak já jsem zůstala trochu omráčená, ale pak jsem šla velmi opatrně a hezky jsem si na něj sáhla. Jenom prstíčkem. Kolik mi mohlo být, nevím. Byla jsem malé děcko. Tak tři čtyři, bych řekla.“

  • „On přišel za mnou do kuchyně a ukázal mi papír. 'Podívej se, tady mám papír, dneska byli u tebe, chtějí, abys to podepsala, že tady byli, a jestli by mohli ještě přijít.' Já jsem řekla: 'Felixi, to já nepodepíšu. Já podepíšu, že tady byli, protože s tím jsem souhlasila, ale podepisovat, aby sem mohli přijít příště, to neudělám.' Kdybys viděl, jak on mě prosil. Samozřejmě, nesměli jsme mluvit, čili on psal na stole. Já jsem to okamžitě hodila pryč a pak jsme to spálili v záchodě. Přátelé, to je něco tak krutého, že si to nedovedete představit. Ty vnímáš hloubku strachu a na druhé straně vnímáš také to, že když sem přijdou, tak že taky něco chytneš. Protože poprvé byly ty dveře pootevřené. Pak je zavřeli. Do poloviny asi jsem věděla a pak je přišli zavřít. Já jsem říkala: 'Felixi, nechtěj to po mně, já to nepodepíšu.' On mě tak prosil. 'Já tam nepůjdu.' Já jsem to podepsala, ale já jsem nepodepisovala žádnou spolupráci a ten Vořech, jak se jmenoval, ten, co tam dělal ty seznamy, mě dal do seznamu, že jsem s nimi spolupracovala. Ten, jak se jmenoval? – Cibulka. Vůbec neznal okolnosti. Neznal patu ani hlavu. Já jsem si říkala, že když to budu rozmazávat, budu muset přiznat Felixův strach a to jsem nechtěla. Ale k čemu se budu hrdě přiznávat, že tady byli a já jsem jim řekla: 'Pánové, já vás dál nepustím!'"

  • “Když jsme přijeli na faru do Kobeřic, tam byla velká fara, všichni, tam bylo kolem 50 lidí. Dovedete si to představit? Zajistit bezpečnost všech? Čili byl vypracován plán, každý kde má stát s autem, v které vesnici na kterém místě, kdy tam přijede. Čili tam někteří už museli být dopoledne, jiní odpoledne, čili těch 50 lidí bylo kolem těch Kobeřic zaparkovaných a chodili tam jednotlivě. A když my jsme přijeli jako poslední, v noci, já jsem měla těžkou angínu tehdy. V noci jsme přijeli, tak z té řídící skupiny studenti, kteří nám byli dodáni Krátkým, se postavili před Felixe v chodbě a řekli: 'Stůjte, koncil se nekoná'. Jako kdybys mi vrazil dýku do srdce. A Felix řekl s naprostým klidem: 'Ale od toho jsem tady já, jestli se koná, nebo ne. Všichni jste souhlasili, přísahali, že se má konat, nikdo neměl námitky, tak teď nemůžete přijít s tím, že se nekoná, až jsou tady lidé sjetí.' Kromě toho dostali pozvánky osobně všichni kněží v pastoraci, kde se měli vyjádřit k této věci. Jestli jsou pro, nebo proti. Nikdo nikoho neovlivňoval. Ti poslové nevěděli o ničem. A oni zase ten lístek zaškrtli nebo škrtli a s lístečkem do obálky a odnesli to. Já jsem to měla na hromadě na stole, tady toto. A když jsme přijeli, tak koncil se nekonal, tak Felix říkal: 'Ne, mezi ně nepůjdeme, my půjdeme tady do kanceláře.' A Felix se ptal: 'Proč se nekoná?' – 'Protože v současné době není vhodná žádná žena, která by toto mohla vykonávat, a jak my tě známe, tak ty to uděláš.'"

  • „Já kdybych stála u oltáře, tak mě by nikdo nezastavil. Mě by nikdo nezastavil. To vám garantuji. Já bych totiž s těmi lidmi mluvila. Teď je ten okamžik, kdy mi tady ty vaše balvany položte na paténu lásky, Kristus bude proměněn, ta hmota, a on promění i ty vaše těžkosti. Očima to neuvidíme nikdy, ale je to ve věčnosti.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 08.10.2014

    (audio)
    duration: 02:40:43
    media recorded in project Soutěž Příběhy 20. století
  • 2

    Brno, 06.12.2019

    (audio)
    duration: 01:57:39
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 3

    Brno, 04.08.2020

    (audio)
    duration: 02:11:32
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Cítila jsem, že je to cesta

Ludmila Javorová, dobova fotografie
Ludmila Javorová, dobova fotografie
photo: soutěž

Příběh Ludmily Javorové lze, možná trochu nadneseně, označit za jednu z třináctých komnat novodobých dějin římskokatolické církve. Narodila se 31. ledna roku 1932. Dětství a válku prožila společně s početnou rodinou v Chrlicích u Brna. Od roku 1964 se stala blízkou spolupracovnicí později tajně vysvěceného biskupa Felixe Maria Davídka. Napomáhala mu při vzniku tzv. skryté církve Koinótés (společenství římskokatolických křesťanů v hlubokém utajení), jejíž existence byla reakcí na ničivé zásahy komunistického režimu proti církvím. I přes nesouhlas některých členů této skupiny Davídek Ludmilu na sklonku roku 1970 vysvětil na jáhna a vzápětí na kněze. Jejím úkolem bylo sloužit především v ženských věznicích, kde byly ženy bez výhradně mužské kněžské služby „ponechány ladem“, mnohdy o víru přicházely a potřebovaly duchovní doprovázení. Činit tak měla, pokud by byla zatčena, což se v té době oprávněně očekávalo. Kněžské činnosti se věnovala i přes nesouhlas některých členů skryté církve. Roku 1983 se ve věci svého případu obrátila přes kardinála Františka Tomáška na papeže Jana Pavla II., odpověď však nedostala. Roku 1996 jí bylo oficiálně sděleno, že je jí výkon kněžské služby zakázán, protože její svěcení je podle kanonického (církevního) práva neplatné. I přesto, že své kněžské povolání nemohla Ludmila nikdy vykonávat veřejně, považovala jej za své životní poslání. Po revoluci našla uplatnění jako učitelka náboženství. O svém osudu – i když s bázní v hlase – však mluvit nepřestala. Doufala, že po sametové revoluci bude Felix Maria Davídek očištěn, což se doposud nestalo. Stále však nepřestala věřit, že přijde chvíle, kdy ženy v římskokatolické církvi dostanou větší prostor.