The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Helena Jarošová (* 1937)

• narodila se 16. července 1937 v Košicích, žila v Táboře a v Písku

• po vzniku Slovenského státu 1939 se vrátili do protektorátu

• po únoru 1948 byli příbuzní postiženi represemi v akci „Kulak“

• strýc Josef Mára byl obviněn ze sabotáže a uvězněn na dva roky

• otce vyhodili z místa vedoucího berního úřadu

• pamětnice nesměla studovat ani se vyučit, měla nastoupit na stavbu

• nakonec vystudovala gymnázium a lékařskou fakultu v Plzni

• působila jako lékařka v Písku, Milevsku a okolních vesnicích

• v 60. letech ji vyslýchala StB a nátlakem vedla ke spolupráci

• v roce 1968 vstoupila do Klubu angažovaných nestraníků (KAN)

• měla kontakty s disidenty

• do penze odešla v roce 2007

Helenu Jarošovou v dětství budily nacistické transporty směřující na popraviště, po nástupu komunistů k moci její příbuzní přišli o statky i o svobodu a otec o práci. Komunisté jí zakázali studovat kvůli tomu, že chodila do kina na americké filmy, a za trest měla na stavbě vozit beton. Jen díky vstřícnosti lidí, kteří měli zdravý rozum, nakonec mohla vystudovat gymnázium a poté medicínu. Jako mladou lékařku ji vydírala StB kvůli smyšlenému provinění, ale nepodvolila se...

Ze Slovenska jsme prchli do protektorátu

Helena Jarošová, za svobodna Košatková, se narodila 16. července 1937 v Košicích. Její otec František Košatka, právník, odešel po vzniku Československa na Slovensko pomoci s budováním berních úřadů, které tam po rozpadu monarchie prakticky neexistovaly. Působil postupně v Bratislavě, ve středním a nakonec na východním Slovensku. V Košicích se oženil s Blaženou Prokopovou, dcerou jihočeského sedláka, a právě tam se jim narodila dcera Helena.

Po vzniku Slovenského státu a německé okupaci v roce 1939 se rodina musela vrátit do Čech. Oba rodiče pocházeli ze selských rodů z jižních Čech, a tak se usadili v Táboře, kde otec přijal místo vedoucího berního úřadu. Získali byt v domě, který nechal postavit bývalý starosta Soumar pro svého syna – studenta práv, jenž zemřel na záškrt. Rodina se do domu už nenastěhovala a byt pronajali. Šlo o prostorný a moderně vybavený byt s pokojem pro služku, ale začátky zde nebyly jednoduché. Válečné příděly uhlí donutily rodinu obývat jen jednu místnost, nábytek z Košic dorazil se zpožděním a základní vybavení nebylo k sehnání. Díky pomoci příbuzných z Tábora získali aspoň peřiny, hrnce a příbory.

V noci mě budily transporty lidí na popraviště

Heleně Jarošové bylo pět let, když ji uprostřed noci probudil děsivý hluk. Bydleli v Budějovické ulici, hlavní tepně Tábora. Z jejího pokojíčku za kuchyní, původně určeného pro služku, slyšela zvuk motorek, pak těžkých aut a nákladních vozů s plachtami. Jeden z náklaďáků měl vzadu přivázaný silný řetěz, který se táhl po dlažbě a vydával ohlušující kovový rámus. Zvuk, který budil hrůzu. Vyběhla k rodičům, kteří se ji snažili uklidnit, ale cítila, že se děje něco zlého. Druhý den se od sousedky dozvěděla pravdu: Probíhá heydrichiáda a ty náklaďáky vozí lidi na popravy naší ulicí.

Transporty směřující na popraviště jezdily zhruba čtrnáct dní. „Byla jsem zdrcená, i když jsem jako dítě nechápala souvislosti,“ říká. Vybavuje si také, jak při procházkách s rodiči vídali vývěsky ve výlohách obchodů – dlouhé seznamy popravených. „Otec u nich vždy zastavil a mlčky je pročítal. Atmosféra v Táboře byla ponurá a tvrdá. Bylo to gestapácké město s vojenskou posádkou,“ dodává.

Němci střelbou plašili koně

Na konec války si Helena pamatuje velmi živě. Kvůli hrozbě bombardování železnice v Táboře ji otec poslal s matkou na statek své sestry do Vlastce. Osmiletá Helena tu trávila dny se dvěma staršími sestřenicemi. Mělo to být jen na čtrnáct dní.

Jednoho dne ale otřáslo statkem silné bouchání na vrata – dorazila německá jednotka s rozkazem ubytovat se na babiččině výměnku. Babičku museli vystěhovat na statek a asi dvanáct německých vojáků si prostor zabralo. „Na dvůr přivezli polní kuchyni i zbraně. Ráno vztyčovali prapor, měli nástupy a cvičně stříleli. Přesto se chovali slušně, nás dětí si nevšímali a my se zase tvářili, že tam nejsou,“ vzpomíná. Hospodářství však trpělo – koně se plašili, krávy špatně dojily. Strýc, který uměl dobře německy, ztratil trpělivost a požádal velitele, aby se vojáci přesídlili, protože střelba škodí hospodářství. „Vojákům tedy nařídil, aby stříleli jinde, zato chodil každý večer do sednice a vyžadoval pět vajec na másle. Teta je připravila, on zaplatil mincí, zasalutoval a odešel,“ vypráví Helena Jarošová.

Jednoho rána našli výměnek prázdný – Němci zmizeli a v poledne přijeli Američané, které obyvatelé vítali s trikolórami. „Dětem rozdávali žvýkačky, slečnám nylonky a všem se obrovsky ulevilo. Kdyby Němci odcházeli zlostní, mohli nás všechny pozabíjet,“ říká. Američané se ale nezdrželi. Demarkační linie byla nedaleko u Vltavy a dělila jejich území od sovětského.

Krátce nato přišlo bombardování. Hloubkaři zasáhli železniční zastávku ve Vlastci. „Nikdo nezemřel, ale přišli jsme o psa – velkého bernardýna, který byl zablešený od hlavy k patě, ale já ho měla moc ráda. Běžel k trati a už se nevrátil. Soused pak jen lakonicky pronesl: ‚Vemte káru a odvezte si ho.‘ Byl to pro mě nejsmutnější moment,“ vzpomíná. Když se měli vrátit zpět do Tábora, narazili na demarkační linii a přes železniční most u Vltavy přejít nešlo. „Strýc nás zavezl k Vltavě, kde už čekal převozník, na druhém břehu byl zase domluvený někdo, kdo nás dovezl do Červené, a tam jsme čekali, jestli vůbec nějaký vlak pojede. Když jsme se nakonec do Tábora dostali, byli tam už Rusové,“ vzpomíná na dramatické dny konce války Helena Jarošová.

Komunisté je zavřeli a vyhnali ze statku

Na komunistický převrat v únoru 1948 si pamatuje dobře. Byla bruslit na Jordánu a mezi továrnami Frutou a tabačkou viděla pochodující milicionáře s puškami. „Něco si zpívali, asi Internacionálu, a já jsem se bála,“ vzpomíná. Otec jí doma vysvětlil, že přišli komunisté a všechno seberou. 

Ve Vlastci postihly komunistické represe rodinu strýce Josefa Máry. Zabavili jim stroje, pracovníky poslali pryč, ale povinné dodávky museli plnit dál. Bez výrobních prostředků a zaměstnanců to však bylo nemožné. „Strýc byl obviněn ze sabotáže a šel na dva roky do vězení. Jeho žena Marie, moje teta, si postěžovala, že jsou komunisti zloději, když jim všechno sebrali, a za to dostala půl roku natvrdo,“ vzpomíná Helena Jarošová. Její sestřenici zakázali odmaturovat a celou rodinu v rámci akce „Kulak“ vystěhovali do chatrče na moravsko-polském pomezí. Do Vlastce se nesměli vrátit, ani se v okolí ukázat.

Do roka a do dne, pohrozila jsem

Represí nezůstala ušetřená ani rodina z matčiny strany, která měla rodový grunt v Krašlovicích. Helenin dědeček Prokop Prokop zde byl za první republiky dokonce starostou. Helena Jarošová vypráví, že když opakovaně velká voda strhla lávku přes Blanici, neváhal jet do Prahy do kanceláře prezidenta Masaryka požádat o pomoc. Peníze na most získal a stojí tam dodnes.

Po zestátnění se statek rodiny Prokopových změnil v kravín, komunisté zde ubytovali Romy a o víc se nestarali. Během následujících 40 let zchátral. Helena Jarošová se při restituci po roce 1989 snažila najít fresku svatého Prokopa, patrona statku, která zdobila průčelí, ale nezbylo po ní ani stopy. Stála jen kaplička v poli. „Tu chtěli komunisti taky zbourat, ale já jako dobrý soused jsem roznesla po vsi, jako to bylo v Psohlavcích, že kdo ublíží selskému stavu, vrátí se mu to ‚do roka a do dne‘. Takže ta zůstala. Když jsme ji dostali zpátky, očistili jsme ji, nabílili vápnem a dovnitř dali sklenici s květinami a svatý obrázek,“ vzpomíná Helena Jarošová.

Tátu vyhodili z úřadu

Po komunistickém převratu v roce 1948 přišel otec o místo vedoucího na berním úřadě. Podle nových pravidel nesměl nekomunista s vyšším vzděláním zastávat vedoucí funkci. „Na jeho místo dosadili stranického kádrováka Švece, který otevřeně přiznával, že ničemu nerozumí. Otec dál dělal svou práci, jen ji předkládal Švecovi k podpisu. Vše fungovalo, dokud Švec nešel na poradu, kde měl o výsledcích referovat. Ukázalo se, že netuší, o čem mluví, a oba byli okamžitě vyhozeni,“ vypráví pamětnice.

Otec, tehdy už politicky „nepřijatelný“, nemohl najít práci. Nezbylo mu než nastoupit jako dělník v závodě Janka v Milevsku, přejmenovaném na závod První pětiletky. Pracoval jako nekvalifikovaný dělník, dokud nezačala správní reorganizace a nevznikl nový okres Soběslav. „Chyběli úředníci a někdo si vzpomněl na Košatku. Do závodu přijeli zástupci okresního výboru KSČ a oznámili, že potřebují Košatku na úřad v Soběslavi,“ vzpomíná. Skutečně tam nastoupil. „Ostatní úředníci si všimli, že v Táboře už to s kádrovými čistkami jde daleko a začali se stěhovat do nového okresu. Takže do Soběslavi brzy dojížděla celá úřednická kolonie, ve vlaku měli svá stálá kupé, kde hráli cestou do práce karty. Byly to pro ně nakonec docela dobré časy,“ vypráví Helena Jarošová.

Kvůli americkým filmům jsem nesměla studovat

Základní školu ukončila v roce 1952 s výborným prospěchem a chtěla pokračovat na gymnáziu. Jednoho dne však zazvonil třídní učitel u dveří jejich bytu. „Pošleš tatínka dolů?“ řekl. Netušila, co provedla. „Táta mi pak oznámil, že prý nesmím jít na žádnou školu, ani do učení.“ Údajně „sváděla spolužačku“ na scestí. Měla ji „odvést od dělnické třídy“ tím, že ji brala do kina na americké filmy, jako Cézar a Kleopatra nebo Alibaba a čtyřicet loupežníků. Obě dívky měly rády filmy, ale místo aby chodily na přednášky o Anně proletářce, navštěvovaly raději kino. I spolužačka kvůli tomu nesměla pokračovat ve vzdělávání, ale její rodiče „dělnického původu“ se odvolali a uspěli. „Krajský úřad v Českých Budějovicích rozhodl, že pokud se přestane stýkat s Košatkovou, může nastoupit na obchodní akademii,“ vypráví Helena Jarošová. Ta zůstala „nepolepšitelná“ a místo do gymnázia šla rovnou do práce.

Na gymnázium se sice nedostala, ale od dělnického zaměstnání ji paradoxně zachránila infekční žloutenka, kterou se nakazila na chmelové brigádě. Prodělala nemoc v plné síle, celý rok držela přísnou dietu, nesměla cvičit ani fyzicky pracovat. Po zotavení ji úřady chtěly umístit do stavebnictví. Měla začít „od píky“ – vytahovat hřebíky z prken a nosit maltu. Zachránil ji lékař, který do zprávy napsal, že vzhledem k přetrvávajícím jaterním potížím nesmí těžce pracovat. Otec sepsal odvolání na gymnázium a čekalo se na rozhodnutí. Bylo to napínavé. Blížily se její patnácté narozeniny – hranice mezi dítětem a nepracujícím „příživníkem“. Kdyby nebyla zaměstnaná ani nezačala studovat, hrozil jí tvrdý postih.

Její spolužáci už byli dávno na školách, jen ona čekala doma a vyhlížela listonoše. „Když konečně dopis přišel, otevřela jsem ho rovnou na chodbě: ‚Přijata na gymnázium.‘ Popadla jsem klíče a sandály a běžela rovnou do školy, aby si to někdo nerozmyslel. V ředitelně mě přivítala mladá soudružka, jejíž manžel byl vlivný funkcionář a děkan v Českých Budějovicích. Byla milá a odvedla mě rovnou do desáté třídy. Od té chvíle vše běželo hladce. I přes ideologické vedení školy tam učili vynikající profesoři – staří páni, doktoři věd, inženýři těsně před důchodem. Ředitelka je nechala na pokoji. Měli jsme je rádi,“ vypráví Helena Jarošová.

O medicínu nebyl zájem

Po gymnáziu se rozhodla pro medicínu – chtěla pracovat s lidmi a vyhnout se technickým oborům a rýsovacím prknům. „V 50. letech byli studenti pragmatičtí. Kluci mířili hromadně na vojenské akademie, kde spojili vojnu se studiem a pak často odešli do civilu. Dívky volily ekonomku, protože chtěly pracovat v kancelářích, nebo šly rovnou učit. Medicína nikoho moc nelákala. Studium bylo dlouhé, služební dny vyčerpávající a nástupní platy nízké,“ vzpomíná Helena Jarošová. Lékařskou fakultu vystudovala v Plzni.

Počet absolventů medicíny odpovídal počtu míst v povinné distribuci. „O umístěnkách rozhodoval pořadník: nejdřív si vybírali funkcionáři KSČ, pak řadoví členové, následovali svazáci a až poté ti, kdo měli v místě rodinu,“ vypráví pamětnice. Absolventy tedy šlo poslat třeba na druhý konec republiky, což hrozilo i Helena Jarošové, která si nemohla vybírat, protože nikdy nevstoupila do žádné organizace. Měla však štěstí, protože když se po jejím spolužákovi uvolnilo místo v Písku, okamžitě se přihlásila a vzali ji.

Nastoupila na plicní oddělení, ale za čas se jí podařilo přestoupit na dermatovenerologii. Té se věnovala celý život. Vypráví, že do ordinace chodily i prostitutky a lidé na okraji společnosti, často upřímní a vděční pacienti, pokud cítili respekt a lidský přístup. Později pracovala ještě na částečný úvazek v protialkoholní poradně. Tato zkušenost jí rozšířila obzor směrem k psychiatrii. Práce ji bavila a v oborech, které většina považovala za neatraktivní, našla smysl. Atestaci složila po čtyřech letech a poté pracovala v ambulanci – v Milevsku, v Prachaticích, a nakonec opět v Písku.

StB na mě tlačila kvůli ukradenému receptu

Jednoho zimního dne za ní do ordinace přišel nadřízený: „Paní doktorko, máte jít s tímto soudruhem.“ Byl to příslušník StB. Požádal ji, ať si vezme jen bundu, že se za chvíli vrátí. Neřekli kam ani proč. Odvezli ji do bývalé vily přebudované na sídlo bezpečnosti. Vešla do velké místnosti, připomínající přednáškový sál. Po chvíli dorazili tři muži. „Máme na vás hlášení, že jste se dopustila trestného činu,“ oznámili. Obvinění se týkalo údajného zneužití nepodepsaného receptu s razítkem, který použil jakýsi student průmyslovky jako omluvenku, aby se vyhnul škole. Prázdný recept získal v momentě, kdy lékařka i sestra odešly na chvíli z ordinace. Šlo o banalitu, ale vyšetřování eskalovalo kvůli řediteli školy, známému prorežimnímu horlivci, který věc hned předal policii.

Příslušníci StB začali naznačovat: „Můžeme vám způsobit problémy. Ale kdybyste měla pochopení pro nás, mohli bychom mít pochopení pro vás.“ Vyptávali se na poměry na oddělení. „Nikoho jsem ale neznala; byla jsem v Písku teprve půl roku, bydlela jsem s kolegyní v nemocnici. Tlačili dál, že prý určitě něco vím, až jsem jim odvětila, aby si to napsali sami,“ vypráví. Sepsali protokol – nechali mezi textem a podpisem velké prázdné místo. „Podepsala jsem se hned za text, doprostřed, aby do mezery nešlo nic dopsat. Překvapilo je to, ale konečně mě propustili. Namítla jsem, že venku je sníh a mě přivezli jen v sandálech. Ale prý jsem neměla pochopení pro ně, oni nemají pochopení pro mě,“ říká.

Odmítla s StB spolupracovat. V práci dostala důtku a pokutu 50 korun, což pro ni tehdy nebylo málo. „Věděla jsem, že si s nimi člověk nesmí ‚zadat‘,“ říká. Tehdy byla ochotná nechat se i vyhodit z práce. Šéf ji ale varoval, že v případě politického vyhazovu už se nechytne jinde než v pohraničí. „‚Buď zticha a seď na p*deli,‘“ uzemnil mě tenkrát, a tak jsem zůstala,“ vypráví Helena Jarošová.

Bytová nouze rozdělovala rodiny

V roce 1963 se provdala za magistra Miroslava Jaroše, který nejdřív pracoval v ústavní lékárně jako farmakolog, později přešel do SPOFY na odbor vědeckých informací. Syn se jim narodil v roce 1964. Bytová situace byla v 60. letech tristní a často rozdělovala rodiny, Jarošovi nebyli výjimkou. Manžel žil nejdříve se svou matkou v bytě 4. kategorie, a když byt zrušili pro neobyvatelnost, nastěhoval se ke své novomanželce Heleně – přímo na kožní oddělení, kde v suterénních improvizovaných prostorách přespávali mladí lékaři. Jejich syn žil první tři roky u prarodičů v Táboře. Na otázku, jak snášela odloučení od syna, říká: „Tehdy to nebylo nic neobvyklého. Jezdila jsem do Tábora, jak to šlo.“ Na přidělení bytu čekali Jarošovi do roku 1967, kdy získali družstevní byt na sídlišti, po složení asi 20 000 korun.

Neštítili se zneužít jméno nevinné ženy

Pražské jaro vnímala v Písku intenzivně. Lékaři tehdy bydleli po nemocnicích, a i proto mezi nimi panovala silná sounáležitost. Události roku 1968 prožívali společně. Když v srpnu dorazila sovětská vojska, ukázala čtyřletému synovi tanky a řekla: „Pamatuj si tohle — to je to, co tady nechceme.“

Zpívali protestní písně jako „Běž domů, Ivane“, otevřeně debatovali. Tři lékaři se kvůli okupaci odstěhovali do Prahy. Pamětnice v době pražského jara vstoupila do Klubu angažovaných nestraníků (KAN), který měl pobočku i v Písku. Po příchodu vojsk Varšavské smlouvy začali komunisté pátrat po jeho členech. „Někteří komunisti se rychle přizpůsobili a mnozí bývalí členové KANu najednou tvrdili, že o žádném klubu nikdy neslyšeli. Předseda krajské organizace emigroval a údajně zničil veškerou dokumentaci – už se nikdy nenašla,“ vypráví Helena Jarošová.

Vzpomíná také na nepříjemnost, která ublížila nevinné ženě. Dne 21. srpna 1969 se na výročí srpnové okupace konal tichý protest, který spočíval v tom, že se jeho účastníci v poledne na ulicích na minutu zastavili. Mezi nimi byl i MUDr. Růžička a jeho jméno se v této souvislosti objevilo v místních novinách. Jako „svědkyně“ byla podepsaná žena z vedlejší vesnice, která, jak zjistili, o ničem nevěděla. Komunistická redakce zneužila její jméno. „Byla z toho nešťastná, v obci jí už nikdo nevěřil, že není udavačka,“ říká.

V roce 1969, kdy byly naposledy otevřené hranice na západ, vyrazili s manželem do Mnichova. Když se vrátili k zaparkovanému autu, našli za stěračem časopisy, které by se komunistům rozhodně nelíbily. „Nevěděli jsme, zda to je provokace, ale nakonec jsem je zabalila do obvazů a převezla do Prahy a předala známým. Měla jsem připravenou výmluvu, kdyby mě chytili, že jsem to našla ve vlaku a nevím, co to je.“

Druhou atestaci mi neumožnili 

Sovětská posádka se z Písku nakonec přesunula do Milovic, ale kolem roku 1970 nastala fáze politických čistek. Každý člen KSČ se musel vyjádřit, zda s příchodem vojsk souhlasí. Kdo nesouhlasil, byl vyloučen ze strany, sesazen ze svého místa, nebo rovnou přišel o práci. Heleny Jarošové se čistky nedotkly. Vzpomíná, že například ani ji ani MUDr. Růžičku nikdy nevyzvali ke vstupu do strany. „Byla jsem už ‚zaevidovaná‘ kvůli odmítnutí spolupráce s StB. MUDr. Růžička byl farářův syn a známý kritik režimu. Přidělili mu zdravotní sestru, která byla dcerou funkcionáře, ale ani to nepomohlo. Na oddělení se běžně nadávalo na režim, sestry i lékaři to říkali nahlas a nikdo to nehlásil dál,“ vzpomíná.

V 80. letech často jezdila do Prahy a také se setkávala s lidmi z disidentských kruhů. Nechce však jmenovat. „Většina z nich už nežije, někteří žili v emigraci a nevím, zda by příbuzní souhlasili, abych o nich mluvila,“ říká. Nešla cestou viditelného odporu, ale četla Havla, Škvoreckého i zahraniční texty, které se šířily v kopiích a přepisech, na kterých se také trochu podílela.

Druhou atestaci, z neurologie, jí z politických důvodů neumožnili. Nelitovala. „Znamenalo by to vyšší postavení, ale taky více administrativy na primariátu a to by mě nebavilo,“ shrnuje. „Raději jsem jezdila mezi ordinacemi po vesnicích.“ Pacienti si jí vážili a vztahy byly přímé a vřelé. „Na vesnice jsme jezdili každý den ráno sanitkou, spolu s dalšími lékaři – z očního, ortopedie nebo ušního. Odpoledne nás zase sanitka přivezla do Písku. Všichni lékaři byli bez auta, všichni v jedné sanitce. Ordinovala jsem i přes poledne a venkovské babičky mi nosily jitrnice a domácí chleba. Lidé byli srdeční a přímí. Vztah k pacientům pro mě byl důležitější než kariéra,“ dodává.

Nechyběla jsem na žádné demonstraci

Při listopadových událostech roku 1989 každý den odpoledne odjížděla autobusem do Prahy a mířila rovnou na demonstrace. Takhle jezdila několik dní. Účastnila se i masové demonstrace na Letné, i slavnostní děkovné bohoslužby „Te Deum laudamus“ ve svatovítské katedrále na Pražském hradě 25. listopadu, která proběhla jako závěr oslav čerstvého svatořečení Anežky České. Helena Jarošová se této slavnosti zúčastnila i proto, že byla celý život věřící. „Byla jsem pokřtěná v katolické církvi a hlásila se k Církvi československé husitské. Moje víra byla ale otevřená, nikoli dogmatická, ve smyslu ‚víme, že nevíme, co je mimo nás‘.“

Po revoluci působila v písecké ambulanci jako OSVČ. Ordinovala, dokud nebyly v roce 2007 zavedeny třicetikorunové regulační poplatky. „Přišly mi vůči pacientům nedůstojné a odmítla jsem v tomto systému z principu pokračovat.” V roce 2007, ve svých 70 letech, se rozhodla jako lékařka skončit. Manžel zemřel v roce 2020. V době natáčení žila v Písku.