The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emílie Jarmarová (* 1923  †︎ 2011)

• narozena 17. ledna 1923 v Bakovcích na Volyni

• do školy chodila v Bakovcích, kde se učila polsky a česky

• za války z domu vysílala informace ruskému partyzánovi

• roku 1944 vstoupila do československého armádního sboru a byla přidělena k protiletadlovému dělostřelectvu jako spojařka

• na slovenském území poraněna střepinou z granátu

• konec války prožívala v sanatoriu Lučina, kde byla ošetřována kvůli nízké tělesné váze

• po rekonvalescenci nastoupila v Praze na ministerstvu národní obrany jako spojařka na centrále

• odešla do Mohelnice za svým otcem, pracovala jako číšnice

• manžel - důstojník československé armády - byl v 50. letech vězněn

• zemřela 15. listopadu 2011

Emílie Jarmarová, rozená Čurdová, se narodila 17. ledna 1923 v Bakovcích, okres Luck v polské části Volyně. Její rodiče byli Bohuslav Čurda a Baruška, rozená Řepíková. Emílie měla pět sourozenců: Toničku, Toníka, Václava, Evžénii a Josefa.

Chodila do polské školy v Bakovcích, kde se učilo polsky a česky. Procházela s výborným prospěchem. Škola byla jednotřídka se společnými třídami. V devíti letech byla ve škole vybrána na přednesení básně o generálu Pilsudském. Tuto báseň přednesla na polský svátek polským vojákům na náměstí v Lucku.

Maminka jí umřela na úplavici, když jí bylo pouhých devět let. Jako nejstarší z děvčat se pak musela starat o domácnost, ke které patřilo 20 ha půdy, čtyři krávy, koně a prasata. „Já jsem vařila, prala a všechno jsem dělala. Dojila krávy, mě bolely pak strašně ruce.“ Otec měl malý obchod, který za krátkou dobu zavřel, protože na vesnici lidé málo nakupovali.

Roku 1939 přišla do Bakovců sovětská armáda. Polské obyvatelstvo utíkalo do měst. Z místního obchodu vojáci vše odvezli. Začaly se zakládat kolchozy. Mnoho lidí z vesnice bylo odvezeno do gulagů na udání. Mezi nimi i soused Jákob. Její bratranec byl uvězněn, protože dal hladové Polce s dítětem kousek chleba. „No tak tam přišla do toho obchodu nějaká Polka. Měla maličký dítě za ruku a povídá: ,Prosím vás, nechte mně aspoň čtvrtku másla, protože já nemám co tomu dítěti dát vůbec.‘ Že chleba vyžebrala a že nemá co. No tak on jí tu čtvrtku másla teda dal. A byli tam dva Rusáci. Jeden stál tak u dveří a druhej tak stál už. Jak můj tatínek říkal, oni jsou lidi a lidičky. Tak jak vypadl ven za tou Polkou, ten druhej, tak tatínek mu říká: ,Toník, prej víš, tady se prodávaly taky obleky, takový soukenný.‘ A on mu říká: ,Vem si ten jeden oblek, běž domů, zavři to, vykašli se na to a vem nějaký starý fleky ze starých hadrů a našij si to tam. Protože tě zavřou a oni by ti hned ten oblek vzali a nic jinýho bys nedostal.‘ Tak prý aby mysleli, že je to starý. Tak on to udělal a ráno opravdu pro něj přišel, dostal pět let za to, že nechal Polce s dítětem.“ V obci se také často pořádaly komunistické besedy pro mládež, kterých se musela zúčastnit i Emílie Jarmarová.

V létě roku 1941 přišla na Volyň německá armáda. Opět se začaly měnit poměry. Docházelo k perzekuci Židů. Ti proudili vesnicí a nechávali za sebou své děti, aby si alespoň ony zachránily život. Někteří Češi se jich ujali, a později si je dokonce odvezli do Československa. Sousedka Baronová takové dítě odmítla a tomu se to stalo osudným.  Zavraždili ho banderovci. „Židé utíkali, to je pravda. A třeba u Baranů, u sousedů našich, neměli děcka. A oni jim tam položili děťátko. Jestli to byl chlapeček nebo holčička, nevím. Plakalo to tam venku na ulici. Zavírali vrátka. No a tak paní Baranová poslala tu. Povídám, že neměli tu lahvičku a nic. Tak ona to tak nějak kojila. Bylo to malinký, tak mu tak nějak to mlíko dávala, já nevim. Tak ho tam položila, říkala: ,Když to děcko bude plakat, tak ať si ta máma pro něj přijde.‘ Jenže máma utekla. Bylo to pravděpodobně židovský. Tak utekli do lesa. A banderovci šli okolo, tak to dítě vzali za nohy a rozbili mu hlavu, mrtvola byla.“

Do vesnice banderovci chodili velmi často, doplňovali zde zásoby. Často také navštěvovali dům, kde bydlela Emílie Jarmarová. ,,Jednou přišli a měli jsme už na stole vždycky nachystáno, protože tam chodilo těch žebráků, nemožně, pořád.“  Vždy jim ale dali najíst. Jednou z objetí banderovských vražd byla i sestřenice Anička Čurdová, která byla vyučenou švadlenou. ,,Banderovci ji hodili do hluboké studny s celou jeho rodinou. Její rodina byla otec, matka, manžel, švagr patnáct let, švagrová dvanáct let a syn dvouletý.“ Odmítli jim totiž ušit spodky pod kalhoty. Dalším otřesným zážitkem byla návštěva Lucku, kde paní Jarmarová byla svědkem, jak němečtí vojáci střílejí ruské zajatce.

Ještě před příchodem sovětské armády se u bratrance schovával ruský důstojník, který se dal na partyzánskou činnost. V Segelišovce vyhodil do vzduchu německý vlak, který vezl zbraně na frontu. Na jídlo chodil často k Čurdům. Emílii Jarmarové dal vysílačku, jestli by mu nedodávala zprávy o přítomnosti Němců. „Dal mně vysílačku a ukázal mně, jak se to rozdělává. ,Nic jinýho nechci, jen mně řekni ten a ten den, třeba za dva, tři dny mně řekneš: Je tady pěkný počasí. Když tady nebude nic takovýho. Nebo je tady chmurno, je tady déšť.‘ “ Po odvysílání zprávy musela vysílačku vždy rozložit a schovat jednotlivé části na různá místa na půdě a před vysíláním ji zase znovu složila.

Roku 1944 osvobodila od Němců Volyň sovětská armáda. Docházelo k hromadným vstupům do československých jednotek. Mezi nimi byli i dva bratři Emílie Jarmarové a další obyvatelé Bakovců. Výcvik byl v Lucku. Emílie Jarmarová tam jela navštívit svého bratra Václava. Do areálu ji však voják na stráži nechtěl pustit. Ujal se jí jeden starší voják, který ji vzal k sobě do kanceláře. Tam ležela na stole vysílačka. „A na tom stole měl tu samou vysílačku, co měl ten Rus. A já mu říkám: ,Já tohle znám.‘ Tak jsem mu to říkala o tom partyzánovi. A on mně říká: ,My tolik spojařů potřebujeme a všechny děvčata se nám hlásí jako zdravotní sestry. A nechtěla bys přijít taky mezi nás?‘ A já mu říkám: ,Musím se zeptat tatínka.‘ “ Tento starší voják pak nechal poslat pro bratra. „Za chvíli přišel Václav. ,Pane generále, vojín Čurda, hlásím se na rozkaz.‘ No a on říkal: ,Do rána máš volno, ráno se budeš hlásit u svýho velitele, u Sedláčka.‘ “ Tímto se Emílie Jarmarová dozvěděla, že se právě bavila s generálem Svobodou. Domů už se nevrátila a zůstala u československého vojska. Ve svých jednadvaceti letech byla přidělena jako spojařka k protiletadlovému dělostřelectvu.

Při přijetí potkala chlapce z vypáleného Českého Malína. „Když jsem jako přišla, do té armády jsem vstupovala, tak přede mnou byl takovej chlapec. Já nevím, jestli měl patnáct, já myslím, že byl asi čtrnáctiletej. A on tvrdil, že mu je patnáct. Oni, že ho nemůžou vzít, že berou od osmnácti let. Tak zavoláme Svobodu. A Svoboda mu řekl: ,Chlapečku, běž domů k mamince, my tě opravdu nemůžeme vzít, protože máme to jako od osmnácti let.‘ On začal plakat a říká: ,Já nemám ani maminku, ani domov. Já jsem z Českýho Malína. Teď do Svobody jako když hrom uhodí. Zůstal toto. ,Tak co proboha s tebou?‘ Teď tam byl Arnošt Steiner, se jmenoval, na toho si vzpomínám. On byl průzkumník a povídá: ,Pane generále, prosím vás, vemte ho. On se má za co mstít. Je štíhličkej, droboučkej, on se tam proplete a všechno jakoby vyslídí.‘ A tak ho Svoboda vzal.“

Tento mladý chlapec často plakal. „On pořád plakal a chlapi byli z něho hotoví.“ A tak poprosili Emílii Jarmarovou, jestli by si ho nevzala na starost. Ta ho pak cvičila. Byl smutný a stále často plakal. Jednou se ho zeptala, jak to, že on jediný z rodiny přežil. Začal vyprávět. „Na dvoře jsme měli velkou lípu. To měli Volyňáci skoro všichni. Říkali, že lípa je českej strom. On mně to jako říká: My jsme měli tři ty lípy. Takový prej košatý. Bylo slyšet, že tanky jedou, maminka prej říká: ,Běž se podívat na ty tanky, kam to jede jako.‘ Tak on neviděl přes ten plot, tak vylezl na tu lípu. A teď jak vlezl na lípu, tak otec otevřel dveře. Ten jestli vstával později nebo co, že on byl s maminkou venku, to teda nevim. Otevřel dveře, vrata se otevřely a hned toho tátu zastřelili. A teďka malá holčička, pětiletá sestřička, nesla kočičku. A ta kočička, jak se lekla, tak jí vyskočila z náruče a chtěla na ten strom vylízt. A oni zastřelili tu holčičku i s tou kočičkou. Tam je zastřelili u toho stromu taky. Tak on už dolů nešel. ,Teda já jsem se takhle klepal.‘ Tak si vzal, jak se nosily řemeny, tehdá šle nebyly, tak si vzal a za tu silnou větev to si tadyhle připnul. Aby nespadl a seděl tam na tom stromě. Teď oni všechny ty ženy právě do tý jejich stodoly tam naháněli, polívali to benzinem a zapalovali to. A teď měli doma babičku. Myslím, říkal sto jedna roků. A ta už nechodila, nemluvila, ležela, maminka ji obsluhovala. Ale maminka už byla v té stodole. A to bylo strašný toho křiku, to bylo nářku. A teď nesou tu babičku, přinesou ji ke stodole, polili ji benzinem a šoupli ji tam taky do toho.“ Později po válce ho potkala na jednom setkání. Přivezl si s sebou svou manželku s malým synem.

Výcvik trval tři měsíce a prováděl se v poli za Luckem. „V první řadě nás naučili pochodovat, zdravit, střílet a takový ty věci.“ Při pochodování se zpívaly české písně. Při výcviku poslouchali pomocí vysílačky anglické a německé zprávy. To se však Rusům  nelíbilo, tak jim vysílačky vyměnili za polní telefony. Z jednoho takového se jí podařilo zaslechnout rozhovor mezi Svobodou a Stalinem. „A poslouchali jsme, jak Stalin nadává Svobodovi: ,Ty jsi tady byl za první světový války. Tys střílel do komunistů.‘ A Svoboda říká: , Nestřílel.‘ A on na něj řval. Svoboda tak klidným hlasem. ,Nestřílel. Navíc oni neměli zbraně, neměli chleba, tak když nás prosili, tak jsme jim dali. No co jsme měli dělat. Revoluce, to byla vaše věc. Né naše. Do toho my jsme se nepletli.‘ “

Při bojových operacích bylo jejím hlavním úkolem zajistit informovanost mezi jednotlivými částmi vojska. Natahovala linky mezi polními telefony. Stávalo se totiž, že vojáci bez potřebných informací stříleli do vlastních řad.

Její velitelkou a velkou kamarádkou byla Soňa Babišincová. Jako spojařky byly u leteckého dělostřelectva samé ženy. Stále se držely u děl, které byly za týlem. Používaly se hlavně proti letadlům, ale když bylo potřeba, tak se použily proti tankům a na podporu pěchoty.

Ve válce viděla mnoho otřesných věcí. „A co jsem jako nesnášela, to bylo, když ti mrtví tam leželi, nad tím lítali, bylo to v lese, takovej jako palouk velkej, a nad tím lítali ti havrani a vyklovávali jim oči. Ježíšmarjá, mně to dělalo zle. Sem si v duchu říkala, co když on je jenom raněnej, těžce raněnej a nemůže se pohnout a ještě mu vyklovou oči. Jak jsem mohla, tak jsem vždycky, každej měl v kapse ty onučky, tak jsem mu to vytáhla a zakryla jsem mu ty oči, aby tam havrani nemohli, bestie.“

Přes Bukovinu a Besarábii se dostala k Dukle. Tam objevila hrob strýce Vladimíra Čurdy. Mezi padlými byl i její bratr Václav. Bratr Toník byl těžce raněn. Bomba mu utrhla kus obličeje. Byl odvezen do nemocnice, daleko v zázemí, až za Ural. Tam byl svědkem, jak sovětští doktoři provádějí pokusy na lidech. „Tak slyšel českej nářek. Tak ona tam chodila k němu jedna pečovatelka a on jí říká: ,Prosím vás, co tady dělaj? Tady jsou Češi a proč tak naříkaj?‘ A ona mu říká: ,Já ti to povim, ale slib mně, že se se mnou oženíš.‘ On říká: ,Já se s tebou nemůžu oženit, protože mám doma dceru a manželku.‘ No a tak ona mu říká: ,Ale prostě jsem ti nic neříkala, slib mně, že jsem ti nic neříkala. Já vím, že to čeká mě taky, že takhle slyším. Oni prej tady dělají pokusy. Třeba veme, vypíchne oko a zkouší ho, dává tomu, co se nepřijme. Nebo uřízne nohu zdravýmu a zkouší mu toto.‘ To říkal on, to potom budou. On potom odjel, tak nevěděl, co se s ní dělo.“ Po válce se mu podařilo dostat se do Československa, do Lesnice. Tam byl po roce 1948 zatčen a vězněn, protože až příliš vyprávěl o poměrech v Sovětském svazu.

Přes Duklu se Emílie Jarmarová spolu s celou armádou dostala konečně na československé území. Jedním z prvních úkolů na našem území bylo stáhnout natažený kabel z polního telefonu. „Z těch kopců tam teče ta voda. Tak to všechno zamrzlo, ale tady kousek, opravdu jenom kousek, tak ta voda tam nebyla zamrzlá a tekla tam. Bylo to ledový. Já jsem šla první. Já jsem vždycky musela být první. Soňa říká: ,Počkej, tam Rusáci staví most. Přejdi přes ten most.‘ Tak že to přeskočím. Jenže na tu cívku, my jsme tomu říkali buben, jsem zapomněla. A jak jsem skočila, tak ono mně to na těch zádech poskočilo a strhlo mě to dozadu.“ Následně spadla do ledové vody. V té době byl velký mráz a pobyt v mokrých věcech byl značně nebezpečný.

Přes řeku se nakonec dostaly po vybudovaném mostě. Tam byly naloženy do auta a Emílie Jarmarová se přikryla plachtou. Řidič najednou řekl: „Děvčata, buďte ticho. Já mám takovej dojem, že jedem zároveň s Němci.“ Jednalo se o noční přesun a orientace byla velmi špatná. Dostali se až k ceduli Turčianský Svätý Martin. „A zavíral tam vrata nějakej stařičkej pán. Teď nás uviděl a říká: ,Kristepane, vy jste Češi? Ježíš, zajeďte domů, teď poslední auto Němců odjelo.‘ Tak nám ještě otevřel garáž. Představil se nám jako doktor Šedivý. Šedivej byl, to je pravda. Úplně. ,Doktor nejsem. Já jsem jenom advokát,‘ říkal. Tak jsme tam zajeli do tý garáže. On nás přivedl navrch. Teď co s náma. Ona nám uvařila všem kávu, ta jeho manželka.“ Emílii Jarmarové půjčili vařič na tuhý líh, aby si aspoň trochu mohla zahřát mokré nohy.

Za malou chvíli přijeli do vesnice Rusové. Vstoupili do místnosti a skupinu kolem Emílie Jarmarové obvinili ze špionáže. Byly tam totiž dříve než armáda, tím se staly značně podezřelými. Po chvilce dohadování, se spojily se svým velitelem Václavem Růžičkou. Vše se vysvětlilo a spojařky byly propuštěny.

Na slovenském území byla poraněna střepinou z granátu. „Stála jsem takhle u stromu a něco tam šustilo. Já ti: Na frontě je klid, něco se ti zdálo. Tak jsem zdvihla hlavu, otočila jsem se a schytala jsem to. Možná, že bych to jinak dostala do obličeje, to nevím. Ale on se tam papírovej pytel po tom sněhu kutálel. A v tu ránu jsem to dostala. Tak jsem vykřikla. Ono to jako zabolelo. Pak to nějak moc tak nebolelo, protože to bylo prakticky pod kůží.“ Za frontou byla operována doktorem, který již pracoval několik dní nonstop. Byl unavený a nervózní. Nadával a hledal po těle střepiny, které měla i 3 cm od srdce. Po operaci byla poslána do stodoly, kde leželo už spoustu raněných. Tam večer dala jednomu zraněnému v noci najíst, protože strašně křičel, že má hlad. Ten ráno následkem toho umřel. „A chytla jsem ho za ruku a on mě za tu ruku chňapl. Tak se jako lekl. Já jsem mu to tam dala, slovo jsem mu neřekla. Jen jsem to tam dala. A teď jsem slyšela, jak on hltavě jí. A ráno přišly sestry a tam to přebalovaly a teď říkaly, že on je mrtvej. To mně bylo, jako když do mě uhodí. Já jsem ho tím jídlem zabila. Oni mu nechtěli dát a já jsem mu dala najíst. Tak teď jsem odtamtud utekla.“ Snažila se jít směrem ke střelbě, ke svému útvaru. Tam se po delším čase také dostala.

V jedné chvíli potkává na bojišti svého velitele Růžičku. Byl těžce raněn a ona se mu snažila pomoci alespoň základním ošetřením. „Jenomže ten Růžička, ten na mě tak strašně, ten na mě řval.“ I díky její pomoci velitel přežil a Emílie Jarmarová za to později dostala medaili Za chrabrost.

Když se blížil konec války, byla odvezena do sanatoria Lučina na Slovensku. Byla totiž velice hubená, tak se ji tam snažili dát od pořádku. Tam ji také zastihl konec války. „Teďkom takovej řev na tý chodbě venku. Tak se dívám, co se děje, čepice lítaj a že je konec války.“

Po propuštění ze sanatoria odjela do Prahy, kde bydlela spolu se Soňou Babišincovou. Byla svědkem toho, jak ruští vojáci odvážejí bývalé sovětské emigranty, kteří do Čech odešli z politických nebo jiných důvodů. Spolu se Soňou pracovaly na OZ (Obrana země) na ministerstvu národní obrany jako spojařky na centrále.

Z armády odcházela jako vojín. Na Volyň se už nevrátila a z Prahy odešla rovnou do Mohelnice. Tam už bydlel její otec, který do vlasti reemigroval v roce 1947. Nejdřív chodila vázat knihy do místní tiskárny, ta však byla po roce 1948 znárodněna a sebrána majiteli podniku. Zůstala tedy doma a přivydělávala si v prádelně. Zanedlouho šla pracovat do místní restaurace Slavie. Protože nebyla vyučená číšnice, musela si dodělat školu v blízkých Lošticích. Tam byl součástí zkoušek i marxismus-leninismus. Při otázce, kde se narodil Marx, odpověděla: „A to budu potřebovat jako číšnice?“ A ročník musela opakovat.

Po roce 1948 jí uvěznili manžela. Byl důstojníkem československé armády a dostal osmnáct let tvrdého žaláře. Důvod jí nikdy nebyl sdělen.

Později pracovala v restauraci v Úsově. Jednou za ní přišly děti z místí základní školy, aby podepsala souhlas s popravou Milady Horákové. „Já povídám: ,Kdo to je?‘ – ,No, my nevíme.‘ – ,A já taky né. Chlapci, já jsem nedávno přišla a viděla jsem tolik nevinných lidí umírat a já tady mám nějaký paní podepsat, že chci, aby ji oběsili? Vždyť já ji neznám. Tak proč to mám podepisovat?‘ Tak jsem to nepodepsala.“

V roce 1968 po invazi vojsk Varšavské smlouvy její syn emigroval do Švýcarska. Vzápětí byla zatčena a vyslýchána. Ještě tentýž den ji propustili.

Rok 1989 prožívala se zadostiučiněním. Byla ráda, že komunismus padl. V současnosti žije v mohelnickém domově důchodců, kde ji často navštěvují její děti. Má jich pět.  Paměť jí slouží stále skvěle. Dokáže přednášet pětiminutovou báseň z dětství.

Příběh natočil a text zpracoval Vít Lucuk v roce 2009.