The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Jansa (* 1956)

• narodil se 20. července 1956 v Ústí nad Labem, kde i vyrůstal

• pocházel ze smíšené česko-německé rodiny

• okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 prožil u babičky ve Starém Kolíně a v Ústí nad Labem

• potlačení demonstrací proti sovětské okupaci v roce 1969 zažil v Ústí nad Labem

• vyučil se elektrikářem v ústeckém ZPA, ale o práci přišel v důsledku odmítnutí členství v KSČ

• pracoval jako správce dětského domova a opravář didaktické techniky ve školství

• od roku 1984 působil jako požární preventista v Činoherním studiu v Ústí nad Labem

• sametové revoluce se účastnil jako dobrovolník Občanského fóra (OF), které vzniklo v Činoherním studiu

• několik měsíců působil jako tiskový mluvčí OF

• věnoval se občanským iniciativám na záchranu Chabařovic před zbouráním kvůli důlní těžbě

• v době natáčení (2025) žil v Chabařovicích

Milan Jansa se koncem osmdesátých let účastnil v Ústí nad Labem občanských iniciativ, které upozorňovaly na katastrofální stav životního prostředí. V tehdejší společnosti to mělo silně opoziční náboj. Ekologické motivy ho vedly i k tomu, aby se angažoval v sametové revoluci. Byl přímo v jejím ústeckém centru, protože už předtím pracoval ve svobodomyslném Činoherním studiu. Prožil sametovou revoluci na úrovni řadového dobrovolníka. Do profesionální politiky tehdy nevstoupil, stal se ale posledním tiskovým mluvčím Občanského fóra v Ústí nad Labem. Počátkem devadesátých let se věnoval obnově demokracie i životního prostředí. Angažoval se v záchraně Chabařovic, které měly být kvůli důlní těžbě zbourány. V devadesátých letech se stal zastupitelem města Ústí nad Labem a neuvolněným členem Rady města Ústí nad Labem. Milan Jansa pochází ze smíšené česko-německé rodiny. Důsledky někdejšího odsunu si uvědomoval díky příběhům svých předků i prostřednictvím vlastních zážitků.
 

Z Královéhradecka na Ústecko 

Milan Jansa se narodil 20. července 1956 v Ústí nad Labem. Jeho pradědeček František Erban pocházel ze Suché u Hradce Králové, z kraje zbídačelého prusko-rakouskou válkou. Rodina se v roce 1891 přistěhovala do Ústí nad Labem, které tehdy procházelo rozvojem. Pamětníkův dědeček Ludvík Erban (nar. 1888) se v Ústí nad Labem ocitl jako tříleté dítě, chodil tedy do německých škol a češtinu si v dospělosti pamatoval už jen matně. V kraji žilo Čechů jen nepatrně. „Přišli sem, dnešní terminologií by se řeklo jako migranti, do industriálně se rozvíjejícího Ústí a usadili se na Bukově,“ říká ke svým kořenům Milan Jansa. Pradědeček byl švec, řemeslo tak naučil i pamětníkova dědečka a  rodina se v novém působišti dobře etablovala. Přistěhovat se byla zjevně dobrá volba. 

Dědeček Ludvík Erban dospěl před první světovou válkou a oženil se s Adelheide Hieke (1888), dcerou domkáře z Lučního Chvojna. V okolí Ústí nad Labem žila tato rodina již v 18. století. Novomanželé zakoupili hrázděný domek ve Žďárku, tehdejším Zuckmantlu. Dědeček ale musel narukovat. Na konci války se vracel domů odkudsi z Bosny na střeše nákladního vagonu. Kvůli nízkým stropům železničních tunelů prý zahynulo v jeho jednotce více vojáků při návratu než v bojích. „Domů se dostal v roce 1919, už do Československa, nového státu s novým úředním jazykem,“ říká pamětník. První syn se manželům narodil před válkou, druhý během ní a třetí až po ní. 

„Dědeček zjistil, že se ševcovinou neuživí, a začal tedy pracovat ve spolku pro chemickou a hutní výrobu,“ vypráví. Ze Žďárku jezdil do Ústí nad Labem do chemičky s nepřetržitým provozem za každého počasí na kole, nějakých deset kilometrů, nazpátek kolo musel tlačit. Měl rád umění, hrál na kytaru a na housle. (Dcera Milana Jansy Marie začala po letech hrát na housle a věnovat se umění, což vnímal jako potěšující rodinnou návaznost.) Dědeček s babičkou si svůj hrázděný dům se stodolou vybavili na tu dobu celkem moderně a žili si poměrně dobře.
 

Když se lidi začali rozlišovat 

„V druhé půli třicátých let začaly bujet národnostní vášně a lidi se mezi sebou začali rozlišovat podle národností,“ vypráví pamětník. Dědeček měl najednou s některými lidmi potíže kvůli tomu, že je českého původu a také protože byl německým sociálním demokratem. Pamětníkova maminka Marianne (1931–2016) měla nádherné černé vlasy. Za války, kdy jí bylo více než deset let, byla se spolužačkami z knínické školy na tělocvičných slavnostech turnerů. Jedna spolužačka jí tam řekla: „Ty vypadáš jako Židovka, ty bys s námi vůbec neměla cvičit.“ Pamětníkova matka těžce nesla do konce života, že ji někdo začal takhle vyřazovat. 

Za války se platonicky zamilovala do jednoho z francouzských zajatců, kteří byli přiděleni do jednotlivých hospodářství na práci, protože muži byli v armádě. Ludvíkovi synové museli narukovat do druhé světové války. Jeden k Hamburku, další na ruskou frontu. „Syn Karel tam někde zmizel a dodnes je nezvěstný,“ připomíná Milan Jansa. Syn Josef (1920) byl „duší pacifista“ a profesí cukrář. „Střelil se do nohy, protože válka pro něj byla neúnosná,“ vypráví pamětník. Po vyléčení v nemocnici se dostal na pár dní na dovolenou do Žďárku k rodičům a tehdy byl ve svém rodném domě naposledy. Přeřadili ho k jednotce odeslané do Libye jako kuchaře, na konci války se dostal do zajetí a do Československa se už po válce nemohl vrátit, protože začal odsun.
 

Splácení zabaveného domku 

Pro dědečkovu rodinu v Ústí nad Labem začaly největší problémy po válce. „Přišli ‚partyzáni posledního dne války‘. Přivedli někoho, kdo měl zálusk na dům. Dědu s babičkou a s maminkou vyhnali do chléva a na půdu. Nová rodina – ne v uvozovkách, ale skutečně  – snědla polévku, co tam byla, když přijeli,“ vypráví pamětník. 

Nakonec prarodiče a matku Milana Jansy odvezli do sklepního bytu v Ústí nad Labem, který se měl stát jejich novým domovem. Navíc bylo nutné doložit své chování za války. Pamětníkovi prarodiče se museli vypravit za jednotlivými českými sousedy, aby jim podepsali, že se za války chovali slušně. „Nedovedu si představit, že bych musel něco takového udělat,“ hodnotí Milan Jansa. Několik potvrzení po dědovi ještě uchovává.

Dědeček se provinil jen tím, že se při sčítání lidu přihlásil k německé národnosti, protože mluvil německy. Protože byl sociální demokrat, nemusel do odsunu. „Ani nechtěl; nevěděl, kde má syny, a půlku rodiny mu již při divokém vyhnání někam odvezli. Chtěl také za nimi. Ale musel zůstat, protože byl specialistou – znal některé věci z provozu z chemičky,“ říká Milan Jansa. 

„Německy promluvit bylo venku neakceptovatelné, nosily se bílé pásky,“ vypráví. Pamětníkova babička to vnímala velmi úkorně. „Maminka ve svých čtrnácti letech tahala bedny ve sklárně,“ říká. Německy mluvit nemohla, takže zprvu mlčela, nakonec češtinu zvládla, ale s akcentem. Byla krásná a manuálně zručná, její matka ji naučila šít. Krejčová Dědečková ji přijala do svého krejčovského salonu a angažovala ji jako manekýnu na módních přehlídkách. Chodila tančit, začala se sžívat se zdejším prostředím, zatímco její matka zůstávala většinou zavřená doma a tvrdošíjně odmítala mluvit česky. 

Dědeček koupil krátce před smrtí své dceři domek – nemovitosti byly v pohraničí levné. To už se seznámila s pamětníkovým otcem Milanem Jansou (1926–1998), chodili tancovat. Dědeček vzhledem k onkologickému onemocnění věděl, že se musí postarat o dceru. „Doplatil před smrtí hypotéku, kterou měl od roku 1912 na domek ve Žďárku, kde bydlel někdo jiný, a v roce 1955 umřel,“ dodává pamětník. Zabavení domku na ně zapůsobilo tak silně, že se tam děda Ludvík s babičkou Adelheide už nikdy nešli ani podívat. 

Prostřednictvím Červeného kříže pamětníkova matka po válce navázala kontakt se zbývajícími dvěma bratry i s vyhnanou švagrovou, vdovou po Karlovi. Začaly písemné kontakty, ovšem všechnu korespondenci se zahraničím kontrolovala Státní bezpečnost. V padesátých letech se do Československa z Německa nedalo přijet legálně, ale Čedok organizoval první zájezdy pro valutové cizince do zlaté Prahy. Strýc Josef se přihlásil, v Praze si koupil rádiovku, aby splynul s dělnickou třídou, a přijel vlakem do Ústí nad Labem. Po třinácti letech uviděl svou matku. Odvezl si také doklady o koupi domku, protože v Německé spolkové republice se chystal zákon o odškodnění vyhnaných a jeho matka si je při vyhnání z domu strčila pod zástěru. Dokumenty pomohly i Milanu Jansovi po roce 1989 při žádosti o navrácení majetku rodičů a prarodičů. „Málokdo měl dokumenty ještě z Rakouska-Uherska,“ dodává.

Milan Jansa poslouchal jako malé dítě pod stolem, když se u babičky scházeli němečtí sousedé, kteří nemuseli do odsunu. Chodíval s ní na procházky po Klíši, kde se tehdy ještě zachoval starý německý hřbitov. „V šedesátých letech se exhumoval a srovnával se zemí, protože se rozšiřovala chemička,“ říká. Vynikal krásnými zelenými a červenými mramorovými náhrobky. „Babička to komentovala slovy: ‚Podívej, ani těm mrtvým nedají pokoj,‘“ vzpomíná Milan Jansa. 

Dlouho nechápal, proč je babička vůči svému okolí tak nedůvěřivá. V sousedství ji všichni znali, u zelináře mluvila německy, on jí odpovídal česky. Když tam s ní pamětník jednou byl, nějaký pán ve frontě štěknul: „Mluv česky, svině německá!“ Pamětníkovi bylo šest let a bral jako samozřejmost, že na něj babička mluvila německy a dialektem. Mlčky odešli, ale „dalo mu to ťafku“. 

Rok 1962 byl předělem, kdy si pamětník uvědomil, že jsou tu dva světy, český a německý. Tehdy se také s ním rodiče přestěhovali z domku do činžáku postaveného svépomocí s kolegy z práce na Střekově. Milan Jansa nastoupil na Střekově do školy, zabydlel se s rodiči v novém bytě, našel si kamarády, narodila se mu sestra a za babičkou už jezdili jen v neděli. 

V polovině šedesátých let začaly být povolovány výjezdy z východního Německa a v trabantech začaly přijíždět první návštěvy vzdálených příbuzných; maminka plakala, protože se s některými viděla prvně po dvaceti letech. A na vízum začali přijíždět i maminčini bratři. Milan Jansa zjistil, že jsou dvě zcela různá Německa – to východní, stejně chudé jako Československo, a západní, kam ještě nemohl, ale které vonělo čokoládami a coca-colou z balíků od strejdy.

Okupace v roce 1968 – na silnicích panoval chaos

Srpen 1968 Milan Jansa trávil na prázdninách u babičky z otcovy strany v Nových Dvorech u Kutné Hory, poblíž letiště. Když pamětník nesl dědovi 20. srpna večer na noční směnu džbánek piva, velká invazní letadla už létala v malé výšce nad nimi. 

Brzy ráno vyrazil s dědou, s babičkou a s tetou do Kolína prodávat okurky. „Děda měl sto padesát korun důchodu a nic jiného mu nezbývalo,“ vzpomíná. Na silnici mezi Kutnou Horu a Kolínem se proti nim objevily v obou pruzích tanky, které nezpomalovaly. Milan Jansa pochopil až na vojně, jak špatně je z obrněné techniky vidět. Teta strhla trabant do škarpy, Milan hrozil koloně pěstí. Babička Jansová ho uhodila, protože to podle ní byli „naši osvoboditelé“. Nepochopila, oč jde. 

Trabant vytáhli z příkopu, dojeli do Kolína, kde lidé na náměstí za deset minut bedýnky okurek skoupili v nejistotě, co bude dál. Pamětník využil s místními kluky znalost ruštiny ze školy a napsali na čekárnu: „Iditě domoj“ (Jděte domů). Babičku si následně předvolali na národní výbor a děda musel jít nápis zabílit. 

„Někteří komunisté invazi vítali, někteří ne,“ glosuje Milan Jansa. Tehdy začal mezi lidmi poprvé rozlišovat, ačkoliv mu bylo teprve dvanáct let. „Kolaboraci jsem nesnášel, ať byla s kýmkoliv,“ říká. Otec si pro něj přijel na motorce, na které doslova prokličkoval mezi tanky. Na silnicích panoval chaos. Vojáci měli mapy, ale směrové cedule na křižovatkách lidé sundali. Otec byl popelavý hrůzou ze zážitků po cestě a z obav z budoucnosti. U Liběchova je ohrozil obrněnec, který se náhle otočil do protisměru. Otec nechal motorku s pytlem brambor od babičky na nosiči spadnout a oba se synem prchali. Když se obrněnec opět otočil, zvedli motorku i s bramborami a jeli dál. Při příjezdu do Ústí nad Labem viděl, jak muži sundávají z domů názvy ulic, protože panovaly obavy ze zatýkání.

Straníci i nestraníci se dělili na pomýlené a nepomýlené 

Po čase už někteří lidé u prověrek řekli, že byli pomýlení, otec Milana Jansy to však odmítl. „Byl to trošku samorost s potřebou vlastního názoru“ a poslouchal zahraniční stanice – vysílání z Londýna, Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, což sousedé slyšeli. Věřil v možnost reforem a zapojil se do obrodného procesu. V šedesátých letech byl elitním dělníkem, jezdil po světě do pivovarů a cukrovarů instalovat vybavení. Jako vyučený strojní zámečník – nástrojař se vypracoval na elektronika a televizního technika. 

„Dva roky nás nepustil do obýváku, protože tam stavěl svou první televizi,“ vzpomíná Milan Jansa. Postavil ji. I díky příbuzenstvu v zahraničí měl rozhled, jak to vypadá na Západě. Ale nikdy tam nebyl, protože nesměl. Důvodem bylo zřejmě i to, že v případě jeho emigrace by se za ním manželka německé národnosti s dětmi snadno dostala. Ani na práci do „kapitalistické ciziny“ se nedostal. Po okupaci šel otec pracovat do údržby podniku, protože už nesměl jezdit na montáže. 

Přátele z práce, kteří si v šedesátých letech postavili svépomocí činžák, rok 1968 rozdělil: „Někteří okupaci přijali, ale táta ji nepřijal. Říkal věci na rovinu; někteří radši přecházeli na druhou stranu ulice, aby to od něj nemuseli slyšet.“ V době prvního výročí okupace pamětníkovi rodiče konečně společně vyjeli do západního Německa k matčinu bratrovi, ale děti museli nechat v republice. 

Milan Jansa se 21. srpna 1969 vydal na ústecké náměstí Míru na demonstraci. Vědělo se, že si účastníci vezmou smuteční šaty a trikoloru. Pamětník předpokládal, že na náměstí budou Sověti, ale byli tam jen čeští esenbáci a milicionáři. Provokativně si zapálil cigaretu. Přistoupil k němu milicionář a řekl: „Vypadni vocaď, hajzle!“ Milan Jansa odpověděl: „Kam bych chodil? Já jsem tady doma.“ Dostal takovou ránu, až upadl. „Od té doby jsem to měl jasné,“ říká.

Stal jsem se synem reakcionáře 

Milan Jansa chtěl být kreslířem nebo reprodukčním grafikem, ale otec ho přesvědčil, aby se stal elektrikářem. Vyučení měl slíbeno v ZPA (Závody průmyslové automatizace), kde otec dvacet let pracoval. Za normalizace byl pamětník pokládán za syna reakcionáře, a z vyučení tedy nic nebylo. Ve svých patnácti letech zašel za „jedním z těch u moci“ a vysvětlil mu, že nemá ani práci, ani učení. Muž znal jeho otce, a byť je politické postoje rozdělily, pomohl mu. Milan Jansa se stal učedníkem v továrně ZPA. 

Šlo o podnik na vysoké úrovni, před válkou se v něm lisovaly desky His Master´s Voice, za války tam byl vyroben první magnetofon, později se v něm vyráběly regulátory všeho druhu a také třeba teploměry do tryskáčů Delfín. 

Přibližně v roce 1980 za Milanem Jansou přišli, aby vstoupil do komunistické strany, že bude moci být v Lidových milicích. Se vzpomínkou na facku od milicionáře v roce 1969 se rozčilil a s nadávkami odmítl. Byl už ženatý a měl jedno dítě, druhé na cestě. Podmínkou pro získání bytu (sice nepsanou, ale vymáhanou) bylo vstoupit do strany. Nevstoupil, vyškrtli ho tedy z pořadníku na byt, všem řekl, co si o nich myslí, a v roce 1980 se stal nezaměstnaným. 

Za to však hrozil paragraf příživnictví, a proto si pamětník rychle začal shánět práci. Nakonec ho školský podnik zaměstnal jako správce ve zvláštní internátní škole a později jako opraváře didaktické techniky. Ve vybavené dílně oceňoval svou samostatnost. Do škol se tehdy zaváděly kazetové magnetofony, nastupovaly videorekordéry, Milan Jansa kvůli jejich kopírování zařídil video studio v budově dnešního muzea. 

„Do ústeckých škol jsem přivezl ze Slušovic první počítače,“ vzpomíná. Jmenovaly se TNS („ten náš systém“). Akčním plánem komunistické strany sice bylo zavádění počítačů, ale ještě nikdo na nich neuměl pracovat, kromě mladíků, kteří chodili do elektrotechnických kroužků. Své elektrotechnické schopnosti Milan Jansa pak naplno využil během sametové revoluce.
 

Sametová revoluce 

Už dlouho před rokem 1989 situace nazrávala ke změně, nejen kvůli nesvobodě, ale také kvůli stavu tehdejšího životního prostředí. Těžbou uhlí vznikalo v kraji toxické ovzduší, které se nedalo dýchat. Pro Milana Jansu bylo bezprostředním podnětem k aktivitě to, že mu „neustále kašlaly děti v postýlce“. Bydlel v panelovém domě v Ústí nad Labem a při mytí oken se na parapetu daly sbírat saze. „Připadalo mi to jako dobrý důvod něco udělat,“ vzpomíná Milan Jansa. 

Z dětství si pamatuje hluboké, krásné lesy Krušných hor – vystřídaly je lesy mrtvé. Podepisovaly se petice za odsíření elektráren, ovšem mohly se posílat jen na ústřední orgány komunistické strany, která měla mocenský monopol, a státu. Nálada ve společnosti nakonec vedla až k dění v listopadu 1989. Na severu Čech se staly ekologické protesty tím hlavním hybatelem změny. V samotném Ústí žili jak lidé lhostejní, tak ti, kteří chtěli něco změnit. „Měli tuto zemi tak rádi, že pro ni byli ochotni i něco udělat,“ říká Milan Jansa.

Z Činoherního studia se stal divadelní ostrůvek svobody 

Pamětník se v roce 1984 stal hasičem – požárním preventistou v Činoherním studiu. Pracoval jako brigádník při stálém zaměstnání, za velmi malou odměnu – protože měl divadlo rád. Umožnilo mu to potkat zajímavé lidi z oblasti kultury i další svobodomyslné příznivce divadla. „Samozřejmě se tam řešila i politika, která byla z našeho pohledu všemu na vině,“ vzpomíná.

Divadlo ve svých hrách reflektovalo dění a mělo velký společenský dopad. A také neustálé problémy s režimem. Krátce před Listopadem byla například divadelní hra „Z Košic do Aše a ještě dál“ zakázána, povolena a znovu zakázána. Milan Jansa napsal osobní dopis herečce Jiřině Švorcové jako mluvčí komunistických umělců se žádostí, aby se zasadila o povolení hry. „Prostě hasič Činoherního studia s názorem,“ říká pamětník. 

Když Milan Jansa nastupoval do Činoherního studia, končila tam éra Jiřího Bartošky, Karla Heřmánka, v souboru působili bardi jako Leoš Suchařípa, Ondřej Vetchý, Marie Spurná, Jelena Juklová… Pamětník musel být v divadle jako hasič přítomen u představení a viděl všechny hry mnohokrát.
 

Když jsme se přestali bát 

Ve dnech 3.–4. listopadu 1989 jel Milan Jansa s některými divadelníky na setkání s českou exilovou kulturou ve Wroclawi. Jejich autobus v Harrachově zastavili a drželi osm hodin na hranici. Odmítli se však vrátit a nakonec si vymohli průjezd. „Poprvé se stalo, že jsme se přestali bát,“ říká Milan Jansa. Pomohlo, že na druhé straně hranice, ve svobodomyslnějším Polsku, situaci zachycovali západoněmečtí novináři. Ve východním Německu již probíhaly velké protirežimní demonstrace. Pamětník viděl ve Wroclawi představitele exilové kultury včetně svého idola Karla Kryla, a považoval to za obrovský svátek. 

Během sametové revoluce v listopadu 1989 vzniklo v Činoherním studiu Občanské fórum – díky lidem, jako byl Petr Poledňák, umělecký šéf souboru, šéf jevištní techniky Josef Kadeřábek či Petr Gandalovič, budoucí poslanec. „V Činoheráku bylo jádro fóra, ústečtí studenti se připojili až později,“ připomíná Milan Jansa. 

Kopírovaly se výzvy Občanského fóra. Ředitel státního divadla, které řídilo Činoherní studio, sebral kliku od rozmnožovacího stroje. „Vyrobila se nová a jelo se dál. V divadle se i spalo, ale hlavně se pořád pracovalo,“ vzpomíná Milan Jansa. Svým autem přivezl na ústeckou pedagogickou fakultu z tiskárny i ony ikonické plakáty s Václavem Havlem a heslem: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ A s jednotlivými stávkovými výbory podniků koordinoval činnost před generální stávkou.

Bylo však třeba řídit město, aby služby běžely, a to pro mnohé revolucionáře bylo něco nového. Začalo to fungovat poté, kdy se budoucí primátor Lukáš Mašín vrátil z polské Solidarity a začal se o to starat. „Jenom protesty na ulicích už nebyly to pravé,“ vzpomíná. Milan Jansa oceňuje, že i když někteří místní komunisté chtěli použít proti protestujícím Lidové milice, neudělali to, protože se mezi nimi ozvaly hlasy proti. Pomohlo, že ve výlohách některých obchodů běžely záběry z brutálního zásahu proti demonstrantům na Národní třídě. 

Na Občanské fórum přicházeli také lidé, kteří pracovali na úřadech. „Paní z krajského národního výboru přinesla utajované zprávy o katastrofálním stavu životního prostředí, které dokreslovaly, že je to ještě daleko horší, než jsme si mysleli, přestože to byla nejspíš komunistka,“ vzpomíná Milan Jansa. Zprávy uváděly vysoká procenta dětské úmrtnosti, sedm žen z deseti v kraji mělo rakovinu prsu. Pamětník začal být ostražitý vůči paušalizování lidí. I ti, kdo byli v komunistické straně, mohli „v pravou chvíli udělat pravou věc“.

Pak se Václav Havel stal prezidentem, umělci i studenti skončili s demonstracemi a začali se věnovat svým oborům. Dobrovolníci pomalu odcházeli. „Měl jsem tisíc chutí s tím taky praštit a věnovat se cestování, které jsem měl z politických důvodů víceméně zapovězené,“ říká Milan Jansa. Jenže probíhala kampaň do Federálního shromáždění, chystaly se podzimní komunální volby, proto dál dobrovolničil pro Občanské fórum. Věnovat se politice profesionálně ho však nelákalo: „Nikam dopředu jsem se necpal, byl jsem servis vzadu.“ V práci opravoval didaktickou techniku a rozmnožoval videokazety s nahrávkou zásahu na Národní třídě, odpoledne „stál u kopírky“. Zbylí členové ho ke konci, kdy se Občanské fórum už dělilo, jmenovali posledním mluvčím fóra. Byť šlo o dva až tři měsíce, považuje to za nejhorší práci, jakou kdy dělal. „Z dvaceti názorů vytvořit jeden, který máte říct, je skoro nemožné,“ přibližuje svou tehdejší pozici. Uvědomil si, že horizontální struktura fóra byla neřiditelná. Většina původních dobrovolníků a aktivistů se připojila k některé nově vzniklé politické straně. Podle Milana Jansy chtěli klasické politické spektrum jako v Evropě.
 

Jak Holanďané vidí Čechy 

Přibližně v roce 1990 přijela do Ústí nad Labem skupina holandských dobrovolníků z Delftu – chtěli pomáhat budovat demokracii a vytvořit partnerské vztahy mezi městy. Připravovala se zrcadlová výstava, jak Ústí nad Labem vidí Delft a jak Delft vidí Ústí nad Labem. 

Holanďané zachytili, jak žije lékař, zemědělec, dělník. Jeli se podívat do Chabařovic. „Na vrcholu toxické skládky se jedna holandská účastnice rozplakala,“ vypráví pamětník. Pro Milana Jansu byla i nadále hlavním důvodem jeho aktivit ekologie. Při návštěvě Holanďanů si uvědomil rozměr ekologických problémů.

Začal se také zajímat o Chabařovice. „Bylo to poslední město v okrese, které mělo ještě uzavřené historické náměstí,“ vzpomíná na místo ušetřené jak bombardování, tak novodobých zásahů. Chabařovice měly být srovnány se zemí. 

Milan Jansa se tehdy zúčastnil natáčení reportáže. Většina dotazovaných byla se zbouráním smířená, město chtělo zachovat jen několik místních. „Přišlo mi, že v tom lidi nemůžu nechat,“ vzpomíná. Podílel se proto na podpoře Chabařovických, aby chtěli zachovat město. Ústí nad Labem se za Chabařovice postavilo. Paradoxně pomohla i skládka, kterou nebylo možné při sanaci přesunout. Milan Jansa a jeho přátelé dosáhli v roce 1994 vládního usnesení, jež stanovilo pro důl první limity. Použili historické prameny a na základě výkazů důlních společností zjistili, že důl už je vytěžený. 
 

Narazili ovšem i na odpor. Pamětníkovi například v šest hodin ráno kdosi zavolal domácím telefonem domů, aby mu řekl: „Chcípneš!“ Nebo mu prořízli pneumatiky u auta. Petr Gandalovič před tisícovkou pracovníků na šachtě vysvětloval, že o zaměstnání nepřijdou. Skutečně pak většina z nich pracovala na rekultivacích a jezeru Milada. „Mnozí tam z Ústí jezdí na elektrokolech a už ani nevědí, že tady kdysi byla hořící, páchnoucí, nebezpečná skládka,“ říká pamětník k oblíbené destinaci, kde i nadále probíhá rekultivace.
 

Jak hodnotí Milan Jansa dnešek? 

Oceňuje, že po sametové revoluci mohl rozvíjet kontakty jak se svými německými příbuznými, tak s německými sousedy za hranicí. V šedesátých letech poznal své bratrance, přibližně stejně staré, začali si rozumět, ale za nimi nemohl. Do Německa se dostal až v osmdesátých letech, když v Sovětském svazu začala perestrojka. Po roce 1989 se začal s příbuznými pravidelně potkávat a navštěvovat. Vzpomíná na dobré vztahy s německými kolegy v politice. OF v Ústí nad Labem i ODS měly velmi dobré vztahy s drážďanskou CDU. Strany společně prosazovaly dálnici do Drážďan a do Prahy, aby se Ústí nad Labem vymanilo z pozice provinčního, špinavého města. Dálnice D8 se podle něj docela podařila, v rychlostní železnici Milan Jansa pořád doufá – i pětatřicet let po jednání s německou stranou. Snad si do takového rychlovlaku ještě sedne... 

Ke stavu společnosti pamětník říká: „Nevážíme si toho, co máme.“ Kvalitu současného života přitom hodnotí i s vědomím, co si museli prožít jeho předci. Vidí, jak je v Německu, v České republice i na Slovensku mnoho lidí bezdůvodně nespokojených. „Nejde o ty, kteří nemají prostředky a dostali se do neštěstí, ale o běžnou populaci, která křičí, že by chtěla víc a víc, ale neudělá pro to to nejmenší,“ říká. Chodit s vlajkou po ulici podle Milana Jansy neznamená, že jsme vlastenci. „Vlastenci jsme ve chvíli, kdy něco děláme pro svou zemi,“ uzavírá své vyprávění pamětník.