The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Zora Janovcová (* 1949)

• narodila se 6. května 1949 v Brně

• vnučka prvoválečného fotografa Karla Podlipného

• svědkyně invaze 1968 a následných demonstrací v Brně 21. srpna 1969

• učitelka v mateřské škole

• v 90. letech promovala jako speciální pedagožka – logopedka

Oči obou mužů se na chvíli setkaly. Černohorec, který se vrátil z Ameriky, aby bránil svoji vlast, stojí na šibenici. Pod ní Karel Podlipný, prvoválečný fotograf, jehož úkolem je popravu zdokumentovat. Příběh antimilitaristy, který se musel zúčastnit hrůz první světové války, vyprávěla jeho vnučka Zora Janovcová (* 1949): „Dědečkovým heslem vždy bylo – v tom lidském stádě já nebyl nikdy ovcí, v tom lidském stádě já byl vždy beranem.“

„Jsou události, které jsem prožil jako mladý voják ve službách bývalé Rakouské říše, co zapřisáhlý antimilitarista, český vlastenec a mírumilovný člověk. Pravdivost našeho přísloví – odříkaného chleba největší krajíc – se tu osvědčila,“ začíná Karel Podlipný (* 1892) vyprávění ve svém deníku Antimilitarista, který čítá přes dvě stě stran strojopisu a který zachycuje ikonické dějinné momenty, jako například sarajevský atentát a následné pouliční nepokoje, brzy nato i vypuknutí první světové války, ale také zvěrstva páchaná na balkánském civilním obyvatelstvu rakousko-uherskou armádou. Anebo osobní setkání a rozhovor s Gavrilem Principem.[1] 

Černé kravaty místo fanglí a harmoniky

Fotografie provázela Karla Podlipného po celý jeho život. Fotografem se v mládí vyučil, což jej během první světové války uchránilo od nutnosti zabíjet – díky jeho schopnostem ho oficíři zařadili jako nebojového vojáka. Jeho jedinou zbraní byl malý osobní browning, ale hlavně fotoaparát, kterým v pohnutých chvílích lovil záběry, jež později z válečného území, pod hrozbou trestu smrti, propašoval a uchoval coby memento nesmyslné mašinerie smrti.

Hluboké přesvědčení antimilitaristy v sobě nesl už od mládí. A také činorodost. „Můj dědeček se tehdy angažoval v různých mládežnických spolcích. Například byl předsedou národně socialistické mládeže. Už tam se projevovala jeho beraní povaha,“ říká Zora Janovcová. První Karlovou rebelií bylo v roce 1913 odmítnutí naleštěné, uřvané slavnostní atmosféry, ve které čerství odvedenci do rakousko-uherské armády slavili svoje zařazení k vojsku. Karel Podlipný tehdy přesvědčil své kamarády, s nimiž šli společně pěšky k odvodu, že na cestu vyrazí v naprostém tichu, oblečeni do tmavého, včetně černé kravaty jako výrazu smutku a odporu. Stejného smýšlení byl i Karlův otec – také fotograf – Alois Podlipný.

„Copak tvůj Karel, ten ti přijde za půl roku domů jako kaprál, jemu bude hej,“ říkali tehdy v hospodě starému Aloisi jeho kamarádi. 

„Kdyby mně měl přijít domů jako rakouský kaprál, tak ho nechci ani vidět,“ odtušil otec.

Sloužit Habsburkům? Nikdy, nikdy!

Karel Podlipný v říjnu 1913 narukoval do Valdštejnských kasáren v Jičíně k třetímu praporu, čtyřiasedmdesátému pluku a jedenácté setnině s určením do Sarajeva, kam ještě téhož roku vojáci odjeli na výcvik. Mladý fotograf zde ani tváří v tvář možnému trestu neuhnul z vlastního přesvědčení. Jednoho dne mu donesli zablácené boty nadřízeného šikovatele, ať je vyčistí. To Karel odmítl a místo toho se sám přihlásil k vojenskému raportu. Blížila se přísaha, a to bylo pro antimilitaristu nepřípustné: „Že bych chtěl věrně a poctivě sloužit císaři pánu a celému rodu habsburskému na zemi, na vodě i ve vzduchu, vždy a všude – nikdy, nikdy. […] Ruce k přísaze jsem nepozvedl a také ani jediného slůvka přísahy nepronesl – ten moment a prozatím z toho nic nedělali – ale v dobré patrnosti mě měli, o čemž jsem se později náležitě přesvědčil.“ Podruhé Karel Podlipný odmítl vojenskou přísahu poté, co jeho setninu odveleli na frontu do Albánie – tehdy jej za to čekal vojenský kriminál. „Dědečka tam prostě jako fotografa potřebovali, proto mu to, myslím, prošlo bez nějakého horšího trestu,“ upřesňuje Zora Janovcová.

Přestože měl problémy s otokem nohou a nejspíše i s nemocnými křečovými žilami, do armády jej zařadili – ovšem do služby beze zbraně. Vedle toho, že absolvoval zdravotnický kurz, se Karel Podlipný seznámil s velitelem setniny, hejtmanem Spejbidlem, který mu jako fotografovi nabídl možnost zvětšování a úprav vlastních snímků –  a odtud pak byl jen krůček k tomu, aby se Karel Podlipný stal válečným dokumentaristou. Tuto dráhu nastoupil až po sarajevském atentátu, po vypuknutí první světové války, kdy měl za úkol fotografovat hlavně popravy Srbů a Černohorců. Vedle toho vznikly také unikátní snímky vojenských pochodů, přesunů a táborů, rámovaných dechberoucí hornatou a nespoutanou krajinou Balkánu. 

Tak nám zabili Ferdinanda…

Poté, co bosensko-srbský aktivista Gavrilo Princip provedl dne 28. června 1914 v Sarajevu úspěšný atentát na tehdejšího následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, vévodkyni z Hohenbergu, nastal v ulicích města chaos. 

„Ulice bouřila, hlavně živly nepřátelské Srbsku. […] Následující dny nastaly v Sarajevě bouřlivé a děsné demonstrace. Obchody Srbů byly demolovány, zboží vyházeno do ulic, rovněž i soukromé byty byly vydrancovány a zničeny. A tito šílenci napadali na ulici i jdoucí Srby, které do krve zbili a zabíjeli,“ líčí Karel Podlipný ve svém deníku. Tehdy se z člověka odmítajícího násilí stal skutečný beran – Karel s kamarádem Joskou Hladkým se zapojili do ochrany napadených Srbů: „Rozvášněným fanatikům jsme my, ale hlavně náš buldok, zle zvalchovali kožichy. Stali jsme se postrachem těchto fanatiků. […] Já i s Joskou na ně, i náš pes, a řezali a řezali jsme je bejkovcema, až z nich chlupy lítaly. Pásky Červeného kříže nás chránily a chránily i napadené Srby. Byly to ponuré a škaredé dny – zhovadilost lidská neznala meze…“

Poté, co Rakousko vyhlásilo první světovou válku, odešel Karlův pluk bojovat na srbské hranice. Po třech měsících masakrů se z dvanácti set osmdesáti vojáků vrátilo padesát osm...[2]

„To nebyla procházka proti nenáviděnému Srbsku, jak řvala ulice a hlásal německý tisk, ale krvavá lázeň – proč a zač, pro koho a za čí zájmy – my Češi a ostatní Slované, my jsme na ní neměli zájem, to byla válka Němců a Maďarů proti Slovanům,“ zapsal si do deníku Karel Podlipný. 

Ty, brate, ať jsi kdokoliv, stojíš při mně…

Válka je vždy stejná. Nejvíce trpí ti, kdo nic nezavinili. Karel Podlipný byl očitým svědkem masakrování srbského civilního obyvatelstva, které zůstalo ve svých domovech s důvěrou v lidskost rakousko-uherských vojáků. Lidé z vesnic a městeček byli zavíráni do stodol a zaživa upalováni, mladým ženám a dívkám běsnící vojáci uřezávali údy, znásilňovali je a přibíjeli na ploty. Tehdy dostal Karel Podlipný rozkaz, že bude pro vojenské válečné soudy fotografovat popravy. 

Do paměti se mu navždy vryl obraz – mladý Černohorec pod šibenicí. Nekřičel, neprosil, stál rovně jako jasan. Do vlasti se vrátil z Ameriky, kam odešel za lepším životem, a nyní jej chytili a nyní jim propadne hrdlem: „Pohled jeho očí mě přitahuje, naše oči se v sebe pohroužily. […] Jako by chtěly po mně něco vzkázat – oči jeho mluví: ,Ty, brate, ať jsi kdokoliv, stojíš při mně v mojí poslední hodince života.‘ Pak zavřel oči a jeho tvář jako by se rozjasnila. Už se ani nepohnul…“

Někdy během roku 1915 v něm dozrálo přesvědčení – tyto fotografie se i přes přísný zákaz musí zachovat! Ale jak to udělat a nedostat se při tom před popravčí četu? Karlu Podlipnému nakonec pomohla náhoda. Začalo to tím, že dostal rozkaz vytvořit, dnes bychom řekli fotoknihu pro tehdejší hlavu habsburské monarchie, císaře Franze Josefa I. Pro mladíka to byl nepřijatelný úkol: „Ne, ne, to nemohu udělat, k tomu nesmí dojíti…“ 

V tu dobu ale přišel další rozkaz – Rakousko potřebuje padesát vojáků k doplnění setniny horských myslivců – tyto útvary měly operovat (a operovaly) v obtížném horském terénu, šlo v podstatě o elitní jednotku, která v bojových podmínkách zdolávala dvou- až třítisícové skalnaté hory, často jen za pomoci lan a cepínů – bez horolezeckého vybavení tak, jak jej známe dnes – s veškerým jištěním, sedáky a vhodnou obuví. Karel Podlipný se okamžitě přihlásil a tím vyřešil hned dvě věci najednou – za prvé, nemusí již dávat dohromady fotografie pro nenáviděného mocnáře a za druhé, dostane se ven ze země. Pojede do Terezína v Čechách, kde tehdy výcvik horských myslivců probíhal. Ve vojenské pevnosti byl mimo jiné vězněný i atentátník Gavrilo Princip.

„Jednou držím službu na chodbách terezínského vězení a při zavádění do stráže upozorňuje mne vach kommandant, že budu stát před celou atentátníka na Ferdinanda. […] Přiblížil jsem se k zamřížovanému okénku ve dveřích, lehce jsem zaklepal a šeptám: ,Gavrilo, Gavrilo…‘ A pojednou slyším a vidím, jak se šourá k okénku mladý chlapec – Gavrilo Princip – a říká: ,Šta je, šta chočeš?‘ Tichým, sotva slyšitelným hlasem,“ líčí setkání s atentátníkem Karel Podlipný. 

„Ty, brate, vzkaži u Sarajevu, da je všeci pozdravjám,“ řekl tehdy Gavrilo Princip, dojatý a přemožený slzami nad tím, že o něj někdo projevil ryze lidský zájem. Z kobky už na světlo nevyšel, v dubnu 1918 zemřel na tuberkulózu. Vážil čtyřicet kilogramů...

Jednosměrná jízdenka do pekla

Vzácné válečné fotografie Karel Podlipný sice vyvezl a zachránil, ale zaplatil za to krutou daň. Po výcviku v Terezíně dostala jeho jednotka jednosměrnou jízdenku – cílem byla válečná fronta v Albánii. Nejprve se, převážně vlakem, dostali do vojenského tábora v Lastvě (dnešní Černá Hora) a odtud měli vyrazit na frontu. „Celá naše cesta z výcvikového lágru Lastva – pěšky, vlakem, lodí, pěšky a zase lodí a pak pěšky k jižní frontě v Albánii – nám trvala čtrnáct dnů. Z toho pěšky asi čtyři sta kilometrů, vlakem a dvakrát lodí asi pět set padesát kilometrů, takže bezmála tisíc kilometrů, a z jednoho sta lidí nás došlo na frontu 14, slovy čtrnáct utahaných vojáků,“ vzpomíná Karel Podlipný ve svém Antimilitaristovi. Během těchto cest prodělal malárii a také byl těžce raněn do hlavy. Jeho zdravotní stav nasvědčoval tomu, že nepřežije. Nechali jej odnést do umrlčí komory, ze které se však, k nemalému údivu svých spolubojovníků, za nějakou dobu vrátil po svých. Během jedné z cest lodí se ocitl nablízku námořní vzpouře,[3] kvůli které nesměla jeho loď zakotvit v přístavu – fotograf se tehdy dostal na pevninu jen s největšími obtížemi v malém člunu. Mnoho ostatních vojáků pohltilo moře.

Když mu chtěli za jeho snímky a cesty plné útrap udělit kříž Za zásluhy ve válce, polilo jej horko. Dostat takové vyznamenání od nenáviděného Rakouska-Uherska...! Nejprve to rázně odmítl – a zase mu hrozili vězením, ale nakonec to dopadlo uspokojivě pro obě zúčastněné strany: „Děkuji Bohu, všem svatým a světicím, že mně to vyznamenání nepřipínali na vojenskou blůzu – ale předali mně ho v krabičce s průkazem do ruky – a tak přeci mému odmítavému přání bylo vyhověno – alespoň částečně – bylo to slabé uspokojení – ale v tomto případě se nedalo nic jiného dělat.“

První světová válka oficiálně skončila 11. listopadu 1918 – Karel Podlipný se ve své vlasti objevil den poté. To už měl za sebou špatně přeléčenou malárii a dlouhou cestu z albánské fronty, odkud nakonec vojáci Rakouska-Uherska museli ustoupit. Za krátký čas mu poštou přišlo psaní, v němž jej předvolali k velitelství bývalého čtyřiasedmdesátého pluku.

„Chcete-li mne vidět, přijeďte mě navštívit,“ uzavírá Karel Podlipný svůj odmítavý dopis vojenskému velitelství. Nepřijel nikdo. 

Vzestupy a pády

Období po válce se neslo ve znamení budování první republiky a demokracie. Pro Karla Podlipného tato doba znamenala rozkvět jeho fotografického řemesla – v Poděbradech vybudoval úspěšný podnik Bromografia, který spolupracoval s legendou fotografie Františkem Drtikolem. Po nekalých finančních machinacích a úmyslech jednoho ze společníků však podnik opustil a přestěhoval se do Brna se záměrem pracovat v bance. „Ale ono mu to stejně nedalo, tak dlouho chodil okolo fotografických výkladů, až se rozhodl se ke svému řemeslu vrátit. Podařilo se mu převzít ateliér po slavném Rudolfu de Sandalovi,“[4] říká Zora Janovcová o Karlu Podlipném, který tehdy v Brně v roce 1935 uspořádal mohutnou výstavu, jejíž součástí byly pašované fotografie prvoválečných poprav a která sklidila velký ohlas, ale i nevoli místního německého obyvatelstva – bylo to v době, kdy již v Německu rostla moc nacistů. 

Druhou světovou válku prožil Karel Podlipný v Brně, kde se mu podařil další husarský kousek – přetisk protektorátních poštovních známek na známky s československým vlasteneckým motivem. Když později, koncem války, v jeho domě rabovali němečtí vojáci, opět o vlásek unikl smrti – známky tehdy nikdo neobjevil. 

Po únoru v roce 1948 mu podnik znárodnili komunisté a označili jej za kapitalistu – vykořisťovatele. To bylo zcela absurdní, protože Karel Podlipný se o své zaměstnance staral podobně dobře jako kdysi ve Zlíně Tomáš Baťa. Dopadlo to tak, že ve svém vlastním podniku mohl nakonec zůstat jako jeho vedoucí. 

„A v roce 1953 se dědečkovi zhoršila malárie, dostal anginu pectoris a ztratil citlivost v prstech. Trvalo dva roky, než mu uznali invalidní důchod, který mu vyměřili tak, že po odečtení všech poplatků jemu a babičce zbylo na živobytí šest korun na den,“ uzavírá příběh svého dědečka Zora Janovcová. Osudy a cesty Karla Podlipného v době od konce první světové války až po šedesátá léta mapuje jeho druhý deník, který je zde uložen v Dodatečných materiálech – Můj život a dílo. 

Ze života Zory Janovcové

Pamětnice přišla na svět v roce 1949 v Brně a svého dědečka si pamatuje jako vlídného, laskavého a dobrého člověka. Naštěstí pro ni a celou její rodinu neměl kapitalistický původ Karla Podlipného větší vliv na kádrový profil. Zora vystudovala brněnskou střední všeobecně vzdělávací školu, na které maturovala v roce 1968. Brzy nato vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Zora se zrovna s partou kamarádů vracela z putování v Tatrách: „Cestou domů stopem jsme viděli kolony vojáků, ale nic nás nenapadlo. Doma jsem šla spát a ráno, ještě za šera, mne vzbudily přelety letadel. Tak jsem si pustila dráťák [rozhlas po drátě] a ještě dnes, když slyším ty staré záznamy, mám slzy v očích.“

Srpnová invaze Sovětů a jejich spojenců byla smrtelnou ranou těžce dobývané suverenitě a svobodě, která vyvrcholila obrodným procesem Pražského jara. Rok po vpádu vojsk už bylo všechno jinak. V celé zemi se na výročí okupace sešli lidé, aby dali průchod odmítavým postojům vůči sovětskému diktátu. Zatímco v den invaze bojovali Češi holýma rukama proti Sovětům, 21. srpna 1969 brutálně zasahovaly proti demonstrantům československé silové složky. V Brně tyto protesty vyvrcholily na náměstí Svobody, Moravském náměstí a na Zelném trhu. Zora Janovcová se toho zúčastnila. Bylo jí jen o dva roky více než Danuši Muzikářové, kterou zde smrtelně zasáhla kulka z pistole – s největší pravděpodobností ji zabil milicionář anebo příslušník SNB; vojáci, kteří zde také zasahovali, měli jen samopaly. Kulka se během několika dnů záhadně ztratila...

„Ocitla jsem se pod vodním dělem a slzným plynem. V jednu chvíli se mi podařilo utéci, když mě jeden policajt chytil za ruku a chtěl mě nacpat do antonu, vysmekla jsem se, ale ta hrůza ve mně zůstala nadlouho,“ dodává k tomu Zora Janovcová.

Ostře sledovaný vlak…

„My učitelé jsme byli režimem ostře sledované vlaky,“ říká pamětnice, která po maturitě nastoupila na dvouletou nástavbu a vedle toho také dálkově vystudovala pedagogickou školu se zaměřením na mateřské školy, kde až do sametové revoluce v roce 1989 učila: „Politický tlak na nás byl obrovský. Neustálé schůzování a školní osnovy prorostlé ideologií. Bylo to velmi tendenční a příšerné. Z těch schůzí jsem se často domů vracela až za tmy.“

O tom, že v Praze na Národní třídě propukla sametová revoluce, se Zora Janovcová dozvěděla až tři dny nato – v pondělí ve školce, kde na schůzi vystoupila jedna z jejích mladších kolegyň s tím, že v Praze pořádkové složky zmasakrovaly její kamarády. „Je to zvláštní, ale v oficiálních médiích byly tyto informace velmi rozdílné. A když byla stávka, nemohli jsme jako zaměstnanci nechat děti jen tak, a proto jsme si na znamení solidarity připnuli stužky s trikolorou,“ vzpomíná Zora Janovcová, která se v době nově nabyté svobody a demokracie, poté co ještě na brněnské pedagogické fakultě vystudovala speciální pedagogiku, etablovala jako logopedka. Zora Janovcová žila v době natáčení rozhovoru ve Zlíně. 

„Máte nějaké životní motto nebo pravidlo, kterým se řídíte?“

„Vzala jsem si za své to dědečkovo – v tom lidském stádě já nikdy nebyl ovcí, v tom lidském stádě já byl vždy beranem.“

 

[1] Bosenskosrbský politický aktivista, který 28. června 1914 v Sarajevu spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, vévodkyni z Hohenbergu.

[2] Údaj pochází z Antimilitaristy, str. 54.

[3] 1. února 1918 vypukla na křižníku Sankt Georg, který kotvil na Jadranu v Boce Kotorské, vzpoura rakousko-uherských námořníků. Trvala tři dny a jedním z jejích hlavních vůdců byl později popravený František Rasch z Přerova.

[4] Rudolf de Sandalo starší byl nejprve fotograf portrétů a později architektury, jeho ateliér publikoval v předních časopisech o architektuře, jako byly například Salon, Měsíc, Index či Byt a umění.