The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gabriel Janoušek (* 1940)

Voda byla spravedlivá, režim ne. Mámu zavřeli na pět let, tátu na patnáct

  • narodil se 29. listopadu 1940 v Turnově

  • otec Gabriel Janoušek byl předválečným důstojníkem československé armády a během války se zapojil do odboje

  • na jaře 1944 ho zatklo gestapo a nacisté ho uvěznili v Terezíně, odkud ho převezli do koncentračních táborů Flossenburg a Dachau

  • v květnu 1945 se vrátil živý domů, děti ho však nepoznávaly

  • po komunistickém převratu v únoru 1948 zahájil Gabriel Janoušek starší odboj proti totalitnímu režimu

  • po zatčení dostal u soudu v roce 1954 nejprve doživotí, pak 15 let vězení

  • jeho manželka Božena šla do žaláře na pět let, poněvadž svého muže neudala

  • osamocené děti vychovávaly odděleně tety, sestry tatínka a maminky

  • maminka strávila ve vězení celých pět let, otce propustili po deseti letech při amnestii v roce 1960

  • Gabriel Janoušek mladší se vyučil elektrotechnikem pro přesné přístroje

  • až potom mohl večerně vystudovat jedenáctiletku

  • po dvouleté vojenské službě se mu v 60. letech po několika marných pokusech podařilo dostat na dálkové studium Fakulty elektrotechnické Českého vysokého učení technického (ČVUT)

  • jako kanoista reprezentoval na závodech na divoké vodě Československo

  • od roku 1965 do roku 1971 získal na mistrovstvích světa jednu zlatou, čtyři stříbrné a jednu bronzovou medaili

  • na olympijských hrách 1972 v Německé spolkové republice skončili s Milanem Horynou v závodě kánoí dvojic na jedenáctém místě

  • po olympiádě skončil s reprezentací

  • pracoval jako výzkumník na ČVUT, jako syn vlastizrádce nesměl vyučovat

  • pedagogem se stal až po pádu komunistického režimu v roce 1989, do penze odešel v roce 2010

  • s manželkou vychovali syna

  • v roce 2022 měl dva vnuky, jeden jezdil na snowboardu, druhý hrál jako junior hokej ve Švédsku

  • žil střídavě v Praze a ve Špindlerově Mlýně, s kamarády jezdil na raftu a závodil na dračích lodích

Psal se rok 1954, když maminku Gabriela Janouška potrestal soudce pěti lety vězení. „Jejím jediným proviněním bylo, že nepráskla svého manžela,“ říká rodák z Turnova a mnohonásobný medailista z mistrovství světa v kanoistice na divoké vodě. Svého tatínka neměl Gabriel Janoušek doma sedm roků. Liberecký soudce František Hruša ho poslal do žaláře za velezradu na 15 let, v roce 1960 mu pomohla na svobodu amnestie pro politické vězně, vyhlášená prezidentem Antonínem Novotným.

V roce 1953, kdy tatínka a maminku zatkla Státní bezpečnost, bylo Gabrielu Janouškovi necelých 13 let, jeho sestře Aleně zhruba o rok více. Zůstali sami a zpočátku se o ně starala Božena Tomanová, členka Sokola Turnov, považovaná místními funkcionáři KSČ za reakcionářku. Pak si děti vzaly tety, sestry tatínka a maminky. Alena a Gabriel vyrůstali každý zvlášť a nevytvořili si mezi sebou blízký vztah jako většina jiných sourozenců.

Režim spravedlivý nebyl, voda ano

Gabriel Janoušek, jemuž nikdo neřekne jinak než Borek, prožil dětství vedle Jizery. Na řece protékající Turnovem jezdil nejdříve na barelu, pak došlo na lodě. Poněvadž v komunistickém režimu stíhala jedna křivda druhou a rodina Borka Janouška patřila mezi nejvíce postižené, upnul se na vodácký sport. „Tam byla spravedlnost, o všem rozhodoval váš čas na trati,“ tvrdí.

Na mistrovstvích světa na divoké vodě získal na kánoích dvojic jednu zlatou, čtyři stříbrné a jednu bronzovou medaili. O třetí místo v roce 1969 ve francouzském Bourg-Saint-Maurice však málem přišel. Na vině byla politika. O rok dříve okupovala Československo vojska Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem, aby zadusila pokus o obnovu demokracie a svobody v zemi. Hranice překročila také armáda východního komunistického Německa. Českoslovenští vodáci se mu ve Francii pomstili kanadským žertíkem.

Východním Němcům vytáhli na stožár podvlíkačky

„Patřili jsme mezi chudé sporty a většina reprezentačních družstev spala pod stany v táboře. Východní Němci každé ráno nastupovali před stožár, něco pokřikovali a vyvěšovali svou národní vlajku. My jsme na závodech vždycky udělali nějakou rotyku,“ prozrazuje Borek Janoušek. „V Bourg-Saint-Maurice jsme měli tábor vedle východních Němců a večer jsme se rozhodli, že jim vztyčíme jinou vlajku. Našli jsme, s prominutím, podělané podvlíkačky a vytáhli je na stožár uprostřed jejich tábora. Ráno se probudili a jejich nová vlajka vzbudila všude kolem ohromný ohlas. Urazili se a jejich výprava se sebrala a z mistrovství světa odjela.“

Komunisty ovládaný Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV) požadoval, aby československé družstvo opustilo mistrovství světa také a vyjádřilo zostuzeným východním Němcům solidaritu. „Předseda svazu kanoistů Ota Halík, který za nás ve Francii zodpovídal, ale utekl na tři dny do hor. Mobily tenkrát neexistovaly a nikdo z ČSTV se mu nedovolal,“ říká Borek Janoušek. „Na mistrovství světa jsme zůstali a s Milanem Horynou jsme si na debl kánoi dojeli pro bronzovou medaili. Od Oty, který už dávno zemřel, šlo tehdy o hrdinství. Ať byl jakýkoliv, jeho skutek si zaslouží zaznamenání.“

O tři roky později se Borek Janoušek s Milanem Horynou probojovali na letní olympijské hry v západoněmeckém Mnichově. Na divoké vodě se ovšem jezdilo v Augsburgu na řece Lech.

Žena bouchla šampus a jejich loď se zvrhla

„Jeli jsme dlouho velmi dobrý závod. Byl jsem levý háček, můj parťák Milan Horyna pravý zadák. Na předposlední bráně jsme vjeli do vodního válce a udělali jsme oba chybu. Příliš razantně jsem vepředu ‚ulomil‘, Milan vzadu nedostatečně obrátil loď břichem proti vodnímu válci a zvrhli jsme se,“ popisuje Borek Janoušek. „Protože jsme měli v lodi dobře udělané sezení, nemohli jsme z ní vylézt. Vytáhla nás záchranná služba a trochu jsme se napili. Kdybychom předposlední a poslední bránou projeli čistě, nejspíš bychom vyhráli. Ale kdyby neplatí ve sportu ani v životě.“

Velké zklamání zažívala i manželka Borka Janouška. Československá televize nevysílala přímý přenos ze závodu, a tak odjela s bývalou parťačkou svého muže Lidmilou Sirotkovou na Šumavu. Tam kousek od hranice se dal chytit signál západoněmecké televize. „Sledovaly v ní celý průběh závodu. Na obrazovce běžel náš čas a podle něj usoudily, že jedeme skvěle a viděly, že jsme skoro v cíli. Na Šumavě otevřely šampus, bouchnul, zátka vyletěla a my se v Augsburgu v tu chvíli zvrhli s lodí do vody,“ vzpomíná Borek Janoušek.

Táta přežil koncentráky

Gabriel ‚Borek‘ Janoušek se narodil 29. listopadu 1940 v Turnově. Měl tehdy roční sestru Alenu. Maminka Božena, za svobodna Salačová, vystudovala střední šperkařskou školu v Turnově, odkud pocházela. Pamětníkův otec Gabriel Janoušek přišel do Turnova z obce Kloboučky na jižní Moravě a před druhou světovou válkou sloužil jako důstojník v československé armádě. Po obsazení Československa nacistickým Německem se zapojil do odboje, v roce 1944 ho zatklo gestapo a přes věznici v Terezíně se ocitl v koncentračních táborech Flossenburg a Dachau.

„Vrátil se vyhublý v květnu 1945, v pruhovaném koncentráčnickém obleku a v pruhované čepici. Pro mě a pro sestru byl cizí pán, nepoznávali jsme ho,“ upozorňuje Borek Janoušek. „Po válce se vrátil do armády, dosáhl hodnosti majora, ale v roce 1950 ho ze služby propustili.“

Komunistický převrat v únoru 1948 se stal osudovým zlomem nejen pro pamětníkovy rodiče. Jeho dědeček Karel Salač, významný turnovský stavitel, přišel o svou firmu a zemřel poté, co ho ze žalu, bezmoci a rozhořčení ranila mrtvice. Penzionovaný důstojník Gabriel Janoušek dal dohromady odbojovou skupinu a po nacistech se postavil také komunistům. Ještě před odchodem z armády sloužil na dlouhém cvičení v západočeských Lázních Kynžvart, položených nedaleko od státní hranice. „Po komunistickém převratu převedl do západního Německa velké množství lidí,“ uvádí Borek Janoušek.

Zradil ho konfident Státní bezpečnosti

V roce 1952 hrozilo jeho otci zatčení a musel se začít skrývat. V rozsudku Františka Hruši z roku 1954 stojí, že se s pomocí spolupracovníka Františka Krátkého uchýlil pod horu Kozákov k jistým Kudrnáčovým. Od ledna 1953 se schovával u turnovského rolníka Ondřeje Poloprudského, kde ho jeho paní navštěvovala a brala s sebou i děti. Na začátku června se Gabriel Janoušek pokusil u Hrádku nad Nisou přejít hranici s východním Německem, odkud chtěl proniknout do svobodného západního Německa. Zradil ho však konfident Státní bezpečnosti a padl do rukou pohraničníků. „Otec měl pistoli, ale nestřílel. Nevím, jestli udělal dobře,“ dodává Borek Janoušek.

S Gabrielem Janouškem dopadli pohraničníci i Jaroslava Sedláka, politického vězně, který uprchl z komunistického vězení v Rynholci u Kladna. Státní bezpečnost zatkla rovněž Boženu Janouškovou a všechny, kdo jejímu manželovi pomáhali. U soudu skončili Václav a Jiří Navrátilovi, Ondřej Poloprudský, Hana Mazánková, Marta Patočková, Heřman Pešta a Jiří Holina. Všichni šli do vězení za pomoc k velezradě. Jejich tresty se pohybovaly od dvou a půl roku do osmi let.

Jaroslava Sedláka poslal soudce v roce 1954 do žaláře na 12 let a Gabriela Janouška na 15 let. Oba za velezradu. V obžalobě kromě jiného stálo, že díky Gabrielu Janouškovi uprchli v roce 1949 za hranice ‚jistý Hudec a Dr. Macháček z Liberce‘. Prokurátor pamětníkova otce vinil také z toho, že ještě jako voják opatřil protistátní Millerově skupině trofejní zbraně – samopal a dvě pušky.

Aktivní soudruh strhl sestře z krku řetízek

„Otec před plánovaným útěkem do Německa připravil náš transport do zahraničí. Když ho chytili, všechno padlo. Maminku s tátou drželi dlouho ve vazbě, kde je vyslýchali. Proces s nimi byl zinscenovaný jako všechny politické procesy v padesátých letech,“ tvrdí Borek Janoušek. „Začalo pro nás velmi kruté období, hrůza, nerad na to vzpomínám. Zůstali jsme v domě sami, ujala se nás paní Tomanová. Soudce potrestal rodiče také ztrátou majetku a vystěhovali nás z domu. Vedli nás z baráku ven a jeden aktivní soudruh strhnul sestře zlatý řetízek z krku. Nesměli jsme zůstat v Turnově, bydleli jsme v Praze, já u strýce a tety od Salačových, Alena u sestry mého otce.“

Božena Janoušková si pětiletý trest odpykala celý, nejdříve v Liberci – Minkovicích a pak v Pardubicích. Tam ‚seděla‘ s herečkou Jiřinou Štěpničkovou, odsouzenou rovněž za velezradu. „Ze zubních past v plastových obalech si vystřihovaly ornamenty, něco nám posílaly. S paní Štěpničkovou se máma stýkala až do její smrti, mluvila o ní dobře. O vězení nerada vyprávěla, říkala, že tam člověk není člověkem,“ říká Borek Janoušek. „Maminku jsme od jejího zatčení neviděli dva roky a tátu tři roky. Tak dlouho nás za nimi nepustili na návštěvu.“

Gabriel Janoušek strádal v žaláři o rok déle než jeho manželka, svobodu mu přinesla amnestie prezidenta Antonína Novotného z roku 1960. „Rok ho věznili v lágru v Jáchymově, kde musel pracovat v uranových dolech. Zemřel v roce 1967 na rakovinu plic, což mělo s Jáchymovem určitě spojitost. Po Jáchymově byl ve vězení ve Rtyni v Podkrkonoší a dělal tam v uhelných dolech,“ poznamenává pamětník. „Pokud se týká vězení, byl velmi mlčenlivý. Řekl nám jediné: ‘Pro Němce jsem byl nepřítel, ale chovali se ke mně líp než komunističtí bachaři, Češi, naši vlastní lidé.’“

Mámě v base neřekli, kde jsou její děti

Za Boženou Janouškovou pustili dceru a syna do vězení na návštěvu třikrát, za Gabrielem Janouškem dvakrát. Dopisy od nich dostávali pouze zřídkakdy. „Po roce ve vězení máma netušila, kde jsme my, její děti. Nechala se předvolat k veliteli věznice a vysvětlovala mu, že by ráda věděla, co se s námi stalo. Neřekl jí nic. Tak se rozčílila, a i když byla mrňavá, vzala psací stroj a po velitelovi ho hodila. Netrefila se, ale psací stroj se rozbil. Po návratu domů ho musela splácet, peníze jí strhávali z platu. Po propuštění z vězení pracovala v Praze v družstvu Opus, šila hokejové rukavice na těžkých strojích a zničila si tam zdraví.“

Cejch dětí vlastizrádce zůstal na dětech Janouškových po celé mládí. Alena se nedostala na vytouženou medicínu a komunističtí funkcionáři jí milostivě dovolili nastoupit na učiliště pro zdravotní sestry. Borek se mohl nejdříve jen vyučit elektrotechnikem pro přesné přístroje. Až pak směl alespoň večerně vystudovat jedenáctiletku, tehdejší gymnázium. Na vojně sloužil dva roky u spojařů. Poté, co ho udělali velitelem čety, vzal své vojáky do města a všichni se nechali ostříhat dohola.

„Řekli mně, že je to vzpoura a odvedli mě do vězení. Seděl jsem tam osm dní, aspoň jsem se naučil hrát mariáš,“ poznamenává. „Do civilu jsem měl jít v září 1961, ale kvůli Kubánské krizi mně vojnu prodloužili až do Vánoc. Chodil jsem pak po kasárnách jen v civilu, což důstojníky rozčilovalo, ale nic mi neudělali. Musel jsem dokončit zabezpečovací zařízení pro celá kasárna v Brně – Židenicích, jenomže jsem na truc zničil veškeré dokumenty a hotové zařízení jsem se snažil poškodit, aby se nedalo používat. Nezůstal jsem oslem sloužícím hloupému režimu.“

Odmítl donášet na kamarády

Po vojně se snažil dostat na Fakultu elektrotechnickou Českého vysokého učení technického v Praze, ale jako syna vlastizrádce ho přijali až po několika pokusech. Nejprve na dálkové studium, za půl roku přestoupil na večerní. Promoval v oboru kybernetika.

V polovině šedesátých let se propracoval mezi nejlepší československé kanoisty na divoké vodě. Na svém prvním mistrovství světa v roce 1965 v rakouském Spittal an der Drau vybojoval ve smíšených dvojicích zlatou medaili s Lidmilou Sirotkovou a v hlídkách získal stříbro.

Jako úspěšný sportovec se socialistickému Československu hodil, což mu vyneslo titul Zasloužilý mistr sportu. Následovala účast na dalších mistrovstvích světa v roce 1967, 1969 a 1971. Doma na Lipně a ve Špindlerově Mlýně si vyjel dvě stříbra – jedno ve slalomu na divoké vodě a jedno ve sjezdu.

V roce 1964 před odjezdem na soustředění do Spittal an der Drau si ho předvolaly bezpečnostní složky do kanceláře na pražské Hradčanské náměstí. „Jeden solidní důstojník mě přemlouval, abych se stal v reprezentaci očkem a donášel na ostatní. Odpověděl jsem mu, jestli si uvědomuje, kdo je můj otec a má matka a že by nebylo vhodné, aby očko dělal někdo takový. Řekl, že mám asi pravdu a nechal mě odejít.“

Na Himlův projev nezapomene

Během báječné reprezentační kariéry ho potkaly příhody, v nichž komické situace provázely smutné tóny. Před letní olympiádou 1972 v Mnichově se sešlo vedení československé výpravy v pražském hotelu International. Předseda ČSTV Antonín Himl tam reprezentanty varoval, aby je ani nenapadlo v západním Německu zůstat. „Himl byl ‘Ostravak’ a jeho projev ve mně zůstane do smrti. Prohlásil: ‘Kdyby někdo z vas chtěl zradit sveho tatu nebo sveho mamu, tak to si teda odnesete!’“

Reprezentační vodáci si užili své i při kontrolách na hraničních přechodech. Mohli vozit jen omezené množství zahraniční měny a cenných věcí. Při každém výjezdu a návratu museli vyplňovat celní a devizová prohlášení. „Stačila maličkost, aby se celníci rozzuřili. Vraceli jsme se ze závodů ve východoněmeckém Zwickau a kolega Honza Červenka napsal do kolonky ‚otec‘ slovo ‚mrtvola‘. Celníci nám z autobusu všechno vytahali, všechno vysypali a prohledali. Na Dolním Dvořišti singl kanoista Zbyněk Pulec napsal do prohlášení, že veze domů hadry na nádobí. Koupil v Rakousku houbičky, které u nás nebyly. A celníci znovu vysypali celý autobus.“

Po mnichovské olympiádě skončil Borek Janoušek v reprezentaci jako závodník, za čas ho ale udělali reprezentačním trenérem debl kanoistů a popostrčil je na stupně vítězů na velkých mezinárodních soutěžích.

Komunistům nevěřil, ale dva mu pomohli

Zatímco na divoké vodě medaile jen pršely, profesní kariéra Borka Janouška drhla. Kvůli ‚škraloupu‘ rodičů musel zapomenout na dráhu vysokoškolského pedagoga. Kamarád z vody, vedoucí katedry hydrauliky a hydrologie na stavební fakultě ČVUT Václav Kolář ho alespoň přijal jako výzkumníka. „Komunistům jsem nevěřil ani v roce 1968, Václav Kolář patřil k jedněm z mála, jehož jsem si vážil,“ upozorňuje. „Bylo drama dostat mě na fakultu, vyšel mně neuvěřitelně vstříc. Pokud vím, tak Vašek nikomu neublížil a mně pomohl. Po něm nastoupil jako vedoucí katedry pan profesor Patočka, bratr prvního mluvčího Charty 77 a filozofa profesora Jana Patočky. Díky němu a díky Vaškovi jsem prožil hrozné období před rokem 1989 v neuvěřitelné pohodě.“

Na stavební fakultě ČVUT se Borek Janoušek potkával s dalším slavným sportovcem, basketbalovým reprezentantem Jiřím ‚Andrejem‘ Zídkem. Byli spolu i na olympiádě 1972. „Měřil dvě stě osm centimetrů, já sto šedesát osm. Když nás studenti viděli, jak se bavíme, stěží zadržovali smích,“ prozrazuje. „Za bolševika jezdila stavební fakulta na brigády, s Andrejem jsme vytvořili při sklízení řepy komplexně mechanizovanou brigádu, já jako malý jsem sbíral řepu ze země a Andrej ji házel na valník. Zemědělci se mohli roztrhnout vzteky, že prý je zesměšňujeme.“

Pro soupeře jsou šedí květináči

Maminka Borka Janouška se na rozdíl od svého manžela dožila sametové revoluce. „Pořád věřila, že to u nás praskne, že komunisti skončí. Šla s námi demonstrovat na Václavák, ale jak byla malá, tak přes lidi neviděla. S kamarády jsme ji vysadili na telefonní budku.“

Vadilo mu, že revoluci začali najednou dělat i zavilí komunisté. Ale díky pádu komunistického režimu se mohl na ČVUT stát konečně pedagogem. Na katedře vydržel až do svých 70 let. „Po zavedení bakalářského studia přišlo obrovské množství posluchačů a mnohé z nich zajímal jen můj podpis pod zkouškou v indexu, a ne co jim povídám. To mě zlomilo a odešel jsem do důchodu,“ vysvětluje.

Na vodě ale zůstal. Protože ve slalomové lodi se klečí a kolena ke stáru přece jenom bolí, koupili si s partou veteránů gumový raft a jezdí pod Lipnem, pod Špindlerovým Mlýnem nebo na Jizeře. „Taky jsme se dali dohromady s kamarády z rychlostní kanoistiky a závodíme na dračí lodi. Ostatní soupeři nám říkají ‘šedí květináči’,“ dodává Borek Janoušek na závěr.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport for Legends

  • Witness story in project Tipsport for Legends (Miloslav Lubas)