The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Milena Janouchová, roz. Jezberová (* 1934)

• narozena 15. září 1934 v Praze

• útěk a ukrývání před nálety spojenců v Praze

• osvobození ruskou armádou ve Vysokém nad Jizerou

• 1945 vstup do Ymky, Junáka a opětovně i do Sokola

• účast na všesokolském sletu v červnu 1948

• otci znárodněna autoškola, později rok vězněn

• po maturitě nepovoleno studovat vybrané VŠ

• při dálkovém studiu na ruské VŠ práce učitelky na středních školách a v Autobrzdách Jablonec nad Nisou

• žije v Jablonci nad Nisou

Rodina a dětství

Milena Janouchová, rozená Jezberová, se narodila 15. září 1934 v Praze. Otec Josef Jezbera, zámečník vyučený v Rakousku, pracoval jako vrchní montér v reklamační službě v tuzemsku a zahraničí pro Service Praga (vysočanská Pragovka). Hovořil několika světovými jazyky. Matka Marie (rozená Zpěváková) pracovala jako stenotypistka u Vrchního soudu v Praze v kanceláři pozdějšího prezidenta Emila Háchy. Oba rodiče vyrůstali ve skromných podmínkách na Jaroměřicku. Svou dceru Milenu a o tři roky mladšího syna Vladimíra vychovávali v duchu sokolských tradic. Pěstovali v nich vytrvalost, kázeň, obětavost a mravnost. Byli důslední a zásadoví: „Při výchově na nás byli tatínek s maminkou velice nároční. Vzpomínám si, jak mi například později při studiu na Vyšší dívčí škole v Praze otec nedovoloval, abych při učení ležela. Byla jsem zvyklá učit se pod křídlem piana a přeříkávat učivo psovi ležícímu vedle mne. Když mě otec viděl, tak mi přísně vyčinil: ,V jaké poloze je tělo, v takové je mysl. Vstaň!‘“

Mobilizace

Josef Jezbera při své práci cestoval po celé Evropě. Když nejel příliš daleko a měl možnost, bral na svou cestu manželku a děti. Tak tomu bylo i v září 1938, kdy se vydal na služební cestu do Trenčína. Tehdy pouze čtyřletá Milena si dodnes vybavuje zážitek z brzkého rána v Trenčíně: „Spali jsme v hotelu na náměstí v rohovém pokoji s balkonem. Ráno jsem spadla z postele, a protože jsem slyšela, že se něco dole na náměstí děje, vylezla jsem na balkon. Na náměstí stál pán, bubnoval a něco volal. A tak jsem vzbudila rodiče, ať se jdou podívat. Oni vyšli ven a zjistili, že je mobilizace a že všichni důstojníci musí okamžitě narukovat. Táta ihned odjel. Nechal nás tam s maminkou a svým spolupracovníkem i s autem, abychom se mohli vrátit zpět do Prahy.“

Uzavření sokolovny

Od svých čtyř let navštěvovala malá Milena pražskou sokolovnu U Studánky. Po zřízení protektorátu v březnu 1939 pocítil Sokol první represe: „Byla jsem nadšená sokolka. Když po vstupu do republiky zabrali Němci naši sokolovnu pro vojenské účely, byla jsem nesmírně rozčílená. A protože se o tom doma mluvilo, tak jsem jednou tuhle historku vypravovala v hospodě, kam jsem v neděli chodila tátovi pro pivo. A jednou k nám přišli nějací lidé a říkali rodičům, aby mne raději samotnou nikam nepouštěli, nebo že je určitě přivedu do malérů, že je zavřou. Rodiče se zeptali proč a ti lidé vyprávěli: ‚Představte si, že ona nám tam v hospodě pěkně nahlas vykládá: Co si ti Němci myslí?! Oni nám klidně zaberou sokolovnu, kam já jsem chodila cvičit. A co tady vlastně dělají?! Vždyť oni nemají žádnou kulturu! My už jsme měli kulturu, když oni ještě v Teutoburském lese žrali bukvice!‘“ (Pozn.: V Teutoburském lese na severozápadě dnešního Německa se v 9 století našeho letopočtu odehrála zuřivá bitva mezi římským a germánským vojskem. Římané při této bitvě utrpěli drtivou porážku).

Díky osobnímu nasazení vysoce postavených Čechů nebyl Sokol hned po vypuknutí války zakázán. Na jejím začátku Karl Frank preventivně pozavíral kolem 2000 sokolských funkcionářů. K zákazu Sokola došlo v říjnu 1941 z důvodu napojení na odbojové organizace. Během války nacisté uvěznili kolem 20 000 členů Sokola. Přes 3200 členů bylo popraveno nebo zemřelo ve vězení gestapa a SS. Z 12 000 zatčených a vězněných v koncentračních táborech zemřelo bezmála 3400 jeho členů. Během Pražského povstání ve dnech 5.–9. května 1945 našlo smrt na barikádách dalších téměř 600 sokolských příslušníků.

Vzpomínky na válečná léta

Válka běžela dál. Její tragédie a nacistická zvěrstva zůstaly pro mladou Milenu naštěstí zapovězené. Jak moc se válka dotkla její rodiny a příbuzných? „Pro mne to nebyla válka. Nic se nám jako rodině nestalo. Vzpomínám si přesto na několik situací. Ve všech rodinách bylo rádio a skoro ve všech se tajně poslouchal Londýn. My děti jsme nevěděly, o co jde. Byla jsem moc malá. Ale pamatuji se, že jsme s bratrem každý večer místo modlitby museli odříkávat: ,Na hodiny, na rádio, na plyn nesahat!‘ Proč, to chápu až dnes.“

Jako malou ji spolu s bratrem posílali rodiče na tehdejší Vltavské nádraží (zrušené nádraží Praha-Těšnov) za pánem, kterému říkali strýc a který pracoval jako nádražák: „Ten nám tam z bandasky vždy nalil černý kafe a pak nám dal v balíčku zabaleného uzenáče. A my jsme měli za úkol tu rybu donést domů. Když si to dnes promítnu, tak se domnívám, že šlo o přenos nějakých zpráv, které se předávaly mezi nádražím a mým otcem. V tom uzenáči něco muselo být. Jako malá holka jsem o tom tehdy vůbec nepřemýšlela.“

Maminka Mileny Janouchové během války často stonala. S péčí o dceru jí vypomáhala rodina sestry Bedřišky Hudcové bydlící ve vile na Spořilově. Milena Janouchová popisuje, co se stalo se strýčkem po atentátu na Heydricha: „Strýček, JUDr. Jan Hudec, byl coby právník významnou osobností na radnici v Nuslích. Jedna z verzí během heydrichiády byla, že se parašutisté schovávají v Nuslích. Nacisté proto vyvedli představitele radnice ven, nechali si je nastoupit vedle sebe do řady a každý desátý šel do koncentračního tábora. Věděl nevěděl, byl nebo nebyl zapletený, to bylo jedno. Mého strýčka poslali do KT Dachau právě z důvodu, že stál desátý v řadě. Jak se to přesně odehrálo, nevím, znám to pouze z vyprávění.“

Teta zůstala sama s dvěma dcerami, občas navíc pomáhala s hlídáním malé neteře Mileny a s pečováním o ni. Život se pro ně stal náročnější. Aby měly co jíst, pořídila si teta spoustu domácích zvířat: „Měla husu, dva berany, slepice, děda pěstoval zeleninu. Žili z toho, co dala zahrádka. Pravděpodobně tihle lidé, kteří měli někoho v KT, asi nedostávali žádné potravinové lístky, a tak museli takto skromně žít, jinak si to neumím vysvětlit. Vzpomínám si, že takzvané šatenky, za které se kupovalo oblečení a obuv, tak ty šly z naší rodiny všechny na nejstarší sestřenici. Pro tu se nakoupilo oblečení. Její věci se posunuly na její mladší sestru, z mladší sestry na mne a vše, co zbylo po mně, maminka rozpárala a přešila na mého bratra. Moje maminka a její sestra byly nesmírně zručné na ruční práce. Takže ze šatenek bylo oděno až pět lidí.“ Jan Hudec se po válce z koncentračního tábora v Dachau vrátil. O svých zážitcích nemluvil.

Ve čtvrtém ročníku obecné školy absolvovala Milena Janouchová zkoušky na Vyšší dívčí školu ve Vodičkově ulici (dnes základní škola ve Školské ulici 683), což byla obdoba dnešního osmiletého gymnázia. Tyto zkoušky se konaly nedlouho před letními prázdninami v roce 1944. O výsledku ji informoval otec telegramem do Vysokého nad Jizerou, kam odjela s maminkou a bratrem na prázdniny. Ze 190 dětí se umístila na prvním místě. Čemu přisuzuje tento úspěch i vynikající prospěch během následných studií? „Je to vše velká náhoda a zásluha mého táty, který místo aby nám jako malým dětem vyprávěl vtipy, tak nás učil různé věci v cizích jazycích. Mimo jiné mě naučil i světové míry, uměla jsem celou řeckou abecedu a podobně. Já to tehdy věděla a oni si mysleli, že jsem geniální. Nebyla jsem geniální, zvláště ne na matematiku. Ale tehdy mi otec pomohl a já se díky němu projevila jako talent.“

Konec války ve Vysokém nad Jizerou

Konec druhé světové války na území Čech a Moravy je nejčastěji spojován s Pražským povstáním, které vypuklo 5. května, ale různé střety s německou mocí se v mnoha městech odehrály již o několik dní dříve. Nebylo tomu jinak ani ve Vysokém nad Jizerou, kde květnové dny prožila i Milena Janouchová. Rodina sem utekla před bombardováním Prahy. Ve večerních hodinách 3. května 1945 padli první povstalci u celnice mezi Vysokým nad Jizerou (nacházející se na území protektorátu) a Sklenařicemi (v Sudetech, tedy v německé říši). Následující den převzali iniciativu Němci. Jejich vojenské posily z Turnova zpacifikovaly Železný Brod a Semily. Vysoké nad Jizerou obsadil Volkssturm a Hitlerjugend z Rokytnice nad Jizerou. Po obsazení města zde příslušníci Hitlerjugend zastřelili devět civilistů. Dvanáct partyzánů ze Semil nestačilo ve Vysokém nad Jizerou německé vojáky zastavit a došlo k mnoha tragédiím: „Vzpomínám si jenom na jednoho chlapce, kterého Němci zastřelili kousek od Vysokého.“

Milena Janouchová líčí své vzpomínky na osvobození Vysokého nad Jizerou Rudou armádou: „Na konci války se tam stavěly barikády. Když přijížděli Rusové směrem z vnitrozemí, tak se ty barikády zase rychle bouraly a my, malé děti, jsme těm vojákům podávaly limonádu. Ti vojáci byli unavení, zaprášení. Seděli na vozech a ani nezastavovali. Utábořili se na jedné louce za Vysokým. My děti jsme do jejich vojenského tábora navzdory zákazu chodily a já jsem od těch vojáků dostala berana a proděravělou harmoniku. Bydleli jsme v jednom nájemním pokoji, neměli jsme ho kam dát. Sousedi si ho rádi vzali.“ Louka, na které se utábořila početná sovětská jednotka, se nacházela před Vysokým nad Jizerou ve směru od Sklenařic.

Milena Janouchová líčí zajímavou událost týkající se jejího otce, který přijel svou rodinu 5. května 1945 do Vysokého nad Jizerou zkontrolovat a v zápětí opět odjel. Teprve po dlouhých desetiletích se při procházení pozůstalostí po svém otci dozvěděla pozoruhodnou skutečnost. Našla mimo jiné dopis, který napsal její otec dne 16. července 1945. Adresován byl místní správní komisi v Jablonci nad Nisou, kde si chtěl založit, a posléze i založil, autoškolu. Dopis se životopisnými daty obsahuje také odstavec nazvaný „V odboji“. Josef Jezbera v něm uvádí: „Hned první den 5. května ve 13 hodin na volání Prahy o zbraně pokusil jsem se v Kolíně n/L odebrati zbraně německému vojsku v rychlíku č. 206 jako vedoucí celé akce. Po získání celé řady zbraní byl jsem zatčen se zbraní v ruce a po sepsání protokolu byly mne odebrány veškeré doklady a věci, a měl jsem býti zastřelen. Cestou z Oberlandrátu do věznice Gestapa se mně podařilo uprchnouti.“ (Pozn.: Oberlandrátem byl míněn úřad německé okupační zprávy.) Celý dopis je naskenován v dodatečných materiálech. Pro úplnost je třeba zmínit i výbornou znalost německého jazyka, kterou Josef Jezbera disponoval a kterou nejspíš při akci samotné využil.

Státní okresní archiv v Kolíně na počátku roku 2008 Mileně Janouchové na dotaz a zaslané osobní dokumenty týkající se této akce odpověděl: „5. květen v Kolíně je spojován především s prvním zasedáním revolučního národního výboru, avšak o událostech odehrávajících se na nádraží prameny mlčí. Dokumenty budeme archivovat…“

První poválečná léta, skauting

Po válce se celá rodina Jezberova přestěhovala z Prahy do Jablonce nad Nisou. Otec Mileny Janouchové si zde otevřel autoškolu „J. Vl. Jezbera“. Milena Janouchová dodává: „Pohonné hmoty nebyly po válce k dostání. Lidé, kteří chodili do autoškoly na výuku, si nosili s sebou lahev nějaké pohonné hmoty. Jako kancelář sloužila místnost bytu. Výuka probíhala v učebně v suterénu.“

V roce 1945 přihlásili rodiče svou jedenáctiletou dceru Milenu do YMCA Liberec a současně vstoupila do Junáka – českého skautu: „Od mládí mě skauting nadchl. Celý život jsem dodržovala slib a skautský zákon. Zúčastnila jsem se dvou skautských táborů, v roce 1946 v Josefově Dole a o rok později v Raspenavě. Dnešní skauti by asi nevěřili, že bylo vůbec možné za takových podmínek tábořit.“

Ihned po válce vstoupila desetiletá Milena opět i do Sokola. V druhé polovině června 1948 se zúčastnila všesokolského sletu v Praze: „Věkově jsem mezi dorostenky nepatřila, ale tehdy si nás pár schopných dívek ze žactva vybrala vedoucí dorostenek Boženka Měšťánková a cvičila jsem na Strahově. Je mi do pláče, když si vzpomenu, jak jsme vcházely do Brány borců. Cvičily jsme s bílými kroužky v kovově modrých chitonech. Bylo to takové dívčí a velmi dojemné.“

Komunistický převrat a rázem se sny bortily

Poté, co Josef Jezbera pracně vybudoval fungující autoškolu, mu ji komunisté po únoru 1948 znárodnili. Mohl v ní následně pracovat jako vedoucí. Milena Janouchová tou dobou studovala gymnázium v Jablonci nad Nisou, kam po válce přestoupila z pražské Vyšší dívčí školy. Patřila mezi výborné žákyně, především v jazycích. Na konci studia ovládala základy šesti jazyků. Těšila se na studium na vysoké škole. Její otec si přál poslat svou dceru studovat do Francie na Sorbonnu. Jak dále líčí Milena Janouchová: „Chtěl mě tam poslat, abych přišla do velkého světa, naučila se francouzsky a následně si v Praze otevřela módní salon, ve kterém bych šila. Souhlasila jsem s tím. Ale nic z toho se neuskutečnilo, protože jsem se nedostala ani na vysokou, natož na Sorbonnu.“

Milena maturovala v roce 1952. „Z češtiny jsem měla během studia nejhorší známky dvojky. Jazyky mi nedělaly problém, navíc byly i mým zaměřením. A já dostala z maturitní písemné práce z českého jazyka pětku s tím, že byla špatně orientovaná. Nikdy jsem ji neviděla. Nebavili se se mnou. Načež přišla ústní zkouška, vytáhla jsem si otázku ‚novináři‘. A protože jsem milovala Čapka, tak jsem několik novinářů vyjmenovala a začala mluvit o Čapkovi. A oni mě krutě zarazili s tím, že si nepřejí, abych mluvila pouze o něm. Vyvedli mě tím z míry a zcela rozhodili.“ Následně sdělila maturitní komise Mileně Janouchové z dnešního pohledu neuvěřitelné rozhodnutí, proti němuž nebylo odvolání: „Řekli mi, a dokonce to zapsali i do protokolu, že je zapotřebí, abych se sžila s dělnickou třídou a že povolení studovat na vysoké škole nedostanu.“

Dál vykládá: „Nervově jsem se zhroutila. Ostatní spolužáci šli studovat do Prahy a já nemohla. Psychicky jsem na tom byla velmi špatně po dlouhé měsíce. Můj strýc Jan Hudec mi asi po roce našel ruskou vysokou školu, kterou právě otevírali a na kterou nikdo nechtěl. Obával se, že jinak bych se zbláznila. Ale i tam mě odmítali vzít, povolili mi pouze dálkové studium. Takže jsem pracovala a přitom jsem dálkově studovala 13 semestrů. Ale na druhou stranu mě pak razítko, že to byla ruská škola, mnoho let chránilo před dalšími útoky a nepříjemnostmi.“

Dálkové studium na Vysoké škole ruského jazyka a literatury (tlumočnický, překladatelský a pedagogický obor), které ji opravňovalo vyučovat jazyky na středních školách, započala Milena Janouchová v roce 1953. Ve stejném roce začala pracovat jako učitelka ruského jazyka na Střední průmyslové škole v Jablonci nad Nisou. Po půl roce byla přesunuta na jabloneckou střední zdravotnickou školu a následně na stejnou školu v Liberci. Tam jí po nějaké době sdělili, že nemá dodělanou vysokou školu, a nemůže proto dále vyučovat. Nabídli jí místo vychovatelky v dívčím internátě. To neakceptovala a dala výpověď. I díky jazykovým znalostem se jí podařilo najít místo na technicko-ekonomickém úseku v závodě Autobrzdy Jablonec nad Nisou.

Hořkosladký počátek 60. let

Během své práce v podniku Autobrzdy dokončila Milena Janouchová dálkové studium na Vysoké škole ruského jazyka a literatury. Promovala v Karolinu v roce 1959. Rok poté se Milena provdala za Milana Janoucha. Čekali spolu miminko. Během jejího těhotenství postihly celou rodinu velmi nepříjemné události, o kterých těhotnou Milenu z pochopitelných důvodů nikdo z rodiny raději neinformoval. Stručně řečeno komunisté nabyli přesvědčení, že se Josef Jezbera, vedoucí autoškoly, kterou kdysi vlastnil, obohacuje na úkor pracujícího dělnického lidu. Šlo o vykonstruované křivé obvinění. Soud mu v roce 1960 vyměřil dva roky vězení v Leopoldově. Samotným rozsudkem to neskončilo. Z osobních důvodů si Milena Janouchová nepřeje, aby sdělené informace byly zveřejněny. Vše vystihuje jednou větou: „Svým způsobem komunisté rozprášili a zničili naši rodinu.“ Po roce Josefa Jezberu z věznice propustili. O svém věznění nemluvil. Ke své práci se vrátit nemohl. Až do důchodu pracoval jako údržbář v Desné v Jizerských horách. 

V roce 1961 se manželům Janouchovým narodila dcera Milena, o dva roky později syn Martin. Bratr Vladimír emigroval v polovině 60. let přes Německo do USA. V roce 1969, po 12 letech, opustila Milena Janouchová podnik Autobrzdy a nastoupila na Střední průmyslovou školu v Jablonci nad Nisou. Zde po zbytek své profesní kariéry učila český, anglický a ruský jazyk.

Několik názorů a vět na závěr

Milena Janouchová je dnes hrdou členkou oldskautů v Jablonci. V únoru a březnu 2001 se v jablonecké městské galerii MY konala výstava o historii skautingu na Jablonecku. Celou akci uspořádala a materiály sehnala Milena Janouchová. Ty se postupně rozrůstaly a daly základ ke kronice.

Co pro Milenu Janouchovou znamenal Václav Havel? Se slzami v očích odpovídá: „Uvědomuji si jenom jedno a brečím. Tehdy jsem byla moc nemocná, takže jsem do Prahy, i když mne syn lákal, nemohla jet. A vím, že jsem tehdy řekla jen: ,Český prezident na českém hradě!‘“ Po chvilce dodává: „On byl zvláštní. Když to dnes porovnáváte, tak byl politik, nebyl politik? Rozhodně nebyl takový politik, jako jsou dneska mnozí. Jistě by se na něm dalo ledacos i kritizovat. Ale každopádně pro tu dobu to byl ideál.“