Josef Janíček

* 1947  

  • „Petr Placák bydlel v mém druhém bytě, protože se mu to hodilo a mně také. A on jak chodil na různé demonstrace, tak udělal takovou vtipnou věc. V roce 1989 v létě vyvěsil dvě československé vlajky do třetího patra, to byly takové praporky, a šel na demonstraci. No, a to byl průser. Kdyby tam aspoň byla ruská a československá vlajka, to by bylo v pohodě. Jenže tohle bylo v den 21. srpna a jak tam dal dvě československé, tak přijela tři hasičská auta a asi čtyři policejní auta, zablokovaly celou ulici a ty vlajky těmi žebříky vyndávali z toho třetího patra z toho okna. Takže celá ulice to pozorovala. Byl u toho nějaký přítel jedné nájemnice, a ten to tam natáčel na kameru, nějaký Francouz. Takže takováhle akce se tam taky stala.“

  • „Nás se ten zásah moc netýkal, akorát vím, že my jsme tam připravili zesilovače, zahrála skupina Adept a pak tam přijeli policajti, řekli, ať to sbalíme a ať jdeme do hajzlu. Byl tam i Milan Knížák, pokud vím. My jsme nastoupili do aut a museli jsme samozřejmě všechno sbalit. Ti místní, když tam viděli tu hospodu, která se jmenovala Na Americe, tak ti, kteří bydleli přes ulici, se hned cítili ohrožení. Ti určitě přispěli k povolání té veřejné bezpečnosti. A tak jsme složili aparaturu do aut. Knížáka nějak vezl Ivo Pospíšil. Ten večer došlo jenom k jednomu vystoupení kapely, možná DG ještě hrály, ale to už nevím. Zajíček tam měl nějaký mikrofon v popelnici a nějak tam s ním bouchal, ale my jako Plastici jsme tenkrát ani nehráli. To celé skončilo. Lidé se nějak rozjeli a rozešli, ale ten frmol hlavně začal až tím samotným naháněním fanoušků. Na tom nádraží je policisté mlátili hlava nehlava. Jirka Němec s Věrou tam tenkrát byli trochu netypičtí, prostě se zatvářili, že k tomu nepatří. Jirka tam řekl jednomu policistovi: ‘Vyveďte nás tady odtud,‘ a on ten policista nevěděl, kdo to je, a tak je odvedl do vlaku. Spousta lidí dostala obuškem přes hlavu. Zavřeli lidi třeba až na čtrnáct dní, ale nevím, jestli jich bylo pět nebo deset.“

  • „To bylo zrovna takové blbé počasí. Zrovna tak popadával sníh. V pět hodin pro mě přišli domů, že chtějí něco vysvětlit a že prý do večera jsem zpátky. To bylo dost nepříjemné. Takže mě odvezli na Smíchov, jak je Zborovská. Myslím ale, že víc lidí přešlo přes tu Zborovskou. Někdy v devět nebo deset večer tam vyplnili růžový papír, což byla vazba. A oni měli ještě takové fóry: ‘Já to vidím růžově.‘ Oni už měli instrukce, takže se vyptali, co jsme kde dělali a jak to bylo. Pak dělali domovní prohlídku samozřejmě, ale to už jsem byl na té Ruzyni.“

  • „Fungovalo to tak, že kapely, co hrály, tak od určitý doby plus minus sedmdesátýho roku, pokud měly vystupovat pro lidi a pro veřejnost, musely udělat takzvaný přehrávky. To se skládalo z toho, že ta kapela zahrála před nějakou komisí, kde byl například nějakej učitel hudby, nějakej člověk z národního výboru a takovýhle lidi. A ta kapela, jakej na ně udělá dojem – jak byli oblíknutý, jestli neměli moc dlouhý vlasy, a když zpívali anglicky, tak se jim to taky vyčítalo. Samozřejmě ještě museli vědět, kdy se narodil Lenin, a další takový věci. A když ta kapela ty přehrávky neudělala, tak nemohla vystupovat veřejně za honorář. A my jsme ty přehrávky v roce sedmdesát jako Plastic People neudělali a vlastně jsme neměli povolení hrát.“

  • „To bylo asi deseti lidí ty Kerhartice, to byl u Český Lípy velkej barák, obrovskej. Koupili ten dům i s tím, že tam bydlely nějaký dvě babičky. A babičky chtěly byt někde v Český Lípě, a babičkám byt žádnej nedali, furt bydlely v tom baráku. Ale po tom koncertě najednou babičky dostaly krásný byty v Český Lípě a tejden nato ten barák shořel, protože ho podpálila Státní bezpečnost. I se k tomu přiznala.“

  • „Já jsem měl vždycky takový instrukce, jak se má člověk chovat a nic nebavit se s nima. Tak oni zkoušeli různý triky. Například jednou mě zavřeli, to bylo v tom sedmdesátým sedmým, jsem byl na výslechu v Děčíně, myslim. Protože jsme hráli na tom baráku Pinců, a to byla taková malá vesnice, Rychnov. A tam proběhl koncert, kterej se vyznačoval i tim, že třeba během dne vypnuli proud. Takže jsme mysleli, že máme po koncertě. Pak ho zase večer zapnuli. Pak tam zase nějaký lidi našli, že měli proříznutý pneumatiky. No a ten koncert probíhal, to bylo takový rozloučení s Paulem Wilsonem, kterej byl náš kamarád, Kanaďan, kterej už nedostal po deseti letech už povolení k pobytu. I když tady byl ženatej a kamarádil se s chartistama a s Havlem a tak dále. Takže ten koncert proběhl, ale po tom koncertě tam přijeli policajti a odvezli nás asi dvacet k různejm výslechům. A já jsem byl v Děčíně. Tak já jsem se s nima nebavil, já jsem vždycky odmítal vypovídat. Samozřejmě ty otázky byly různě nebo třeba ,my už všechno víme, nám to řekl tady vedle‘. To mi bylo jedno, já jsem se s nima nebavil. A potom ten Děčín, to je takovejch patnáct, možná dvacet kilometrů do toho Rychnova. A oni mě ty kreténi naložili do toho embéčka a že mě povezou zpátky po tom výslechu, kde jsem teda odmítal vypovídat. Tak jsme jeli někudy a teď byla vesnice a tam byl nápis tý vesnice a oni zhasli světla, abych neviděl, co to je za vesnici. Tak jsme jeli furt dál a najednou mě odvezli do nějakejch lesů pohraničních. ‚Zas to blbne, viď, ty světla.‘ – ‚No, blbne, blbne, musíme se na to podívat.‘ Já jsem viděl, jak tam vypínaj ty světla ručně. ‚No vy si taky vystupte!‘ Tak já jsem vystoupil a oni skočili do auta a odjeli. Tak jsem byl asi patnáct kilometrů od Děčína a šel jsem v noci pešky.“

  • Full recordings
  • 1

    v kavárně, 20.02.2017

    (audio)
    duration: 01:09:00
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha , 22.09.2017

    (audio)
    duration: 02:13:32
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

My jsme pro ně byli takovej symbol svobody

Josef Janíček v roce 2017
Josef Janíček v roce 2017
photo: Post Bellum

Josef Janíček se narodil 28. prosince 1947 v Praze. Vyučil se automechanikem, jeho největší vášní ale vždy byla hudba. První kapelu se spolužáky založil už na základní škole, v 60. letech hrál v The Primitives Group a v období normalizace s The Plastic People of The Universe. S nimi vystupoval například na festivalu druhé kultury v Bojanovicích, v domě v Kerharticích, který po koncertě StB zapálila, nebo v Rychnově u Děčína. Zažil několik výslechů a v době procesu s českým undergroundem strávil šest měsíců ve vazbě. Po sametové revoluci hrál ve skupině Půlnoc a dalších kapelách, dodnes je kmenovým členem The Plastic People of The Universe.