The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Janíček (* 1941)

• narodil se 17. ledna 1941 v Novém Městě na Moravě

• na konci války jeho otec zemřel na chřipku

• zažil bombardování Nového Města na Moravě sovětskou armádou

• pamětník událostí během invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968

• v letech 1948, 1969–1970 a po roce 1989 byl aktivním skautem a později vedoucím střediska v Novém Městě na Moravě

• jako potápěč pomáhal při záchranných a stavebních operacích SNB

Bylo 9. května 1945. Ve vzduchu bylo cítit všeobecné vzrušení, válka byla u konce. Jenže v Novém Městě na Moravě to tak nevypadalo. Silnice byly plné ustupujících německých vojáků. Byli zaprášení, unavení, ale nebezpeční. Vědělo se, že cestou do Nového Města na Moravě se dostali do přestřelky s partyzány. Jiří byl tehdy malý a s maminkou a sourozenci pozorovali pochodující vojáky. Náhle spatřili dva malé body na nebi. Přibližovaly se. „Ruská letadla!“ vykřikl kdosi. To už ale maminka táhla Jiřího i s jeho sourozenci do bezpečí. Jakmile sestoupili do sklepa, ozvaly se detonace. Země se třásla a s ní všichni, kdo ve sklepě seděli. 

Dětství poznamenané válkou

Jiří Janíček se narodil uprostřed druhé světové války, 17. ledna 1941. Rodina žila v Novém Městě na Moravě, kde otec pracoval jako četnický strážmistr a matka jako kadeřnice. Válečné události se Jiřímu Janíčkovi vryly do paměti i přes jeho útlý věk. Otec býval často pryč, protože musel plnit úkoly, které mu zadávalo protektorátní zřízení – například doprovázel děti německých rodin ze Sněžného do školy nebo působil jako ostraha železničních tratí. Konce války se ale nedožil – v dubnu 1945 onemocněl chřipkou a na komplikace s tím spojené zemřel v brněnské nemocnici svaté Anny. „Tehdy už se bojovalo u Brna, a tak asi nebyly k dispozici prostředky, kterými by ho mohli zachránit. Otce si proto téměř nepamatuju,“ vzpomíná Jiří Janíček. Krátce nato se přes Nové Město na Moravě začaly stahovat německé jednotky ustupující před Rudou armádou. „Bydleli jsme tehdy kousek od Žďárské ulice, hlavní třídy, kudy Němci procházeli. Šli jsme se na ně s maminkou a sourozenci podívat. Měli šedozelené uniformy, nemluvili. Bylo vidět, že jsou velmi unavení. Náhle jsem na jižní obloze spatřil dvě malé tečky. Pohybovaly se směrem k nám,“ vzpomíná Jiří Janíček. Ukázalo se, že to byly sovětské bombardéry, které pronásledovaly ustupující německou armádu. „Utekli jsme do našeho sklepa. Detonace byly cítit i tam. Báli jsme se. Pak se ozvalo bouchání na dveře. Maminka šla otevřít a přivedla muže v německé uniformě. Ukázalo se ale, že pod ní měl ruský stejnokroj. Byl to asi nějaký zvěd Rudé armády. Dal nám čokoládu, ale měl jsem tehdy takový strach, že mi ani nechutnala,“ vybavuje si tehdejší dramatické události pamětník. 

Začátek skautování

Po válce se život vrátil do běžných kolejí. Pamětník nastoupil na novoměstské gymnázium, kde maturoval v roce 1959. Věnoval se ochotnickému divadlu, lyžování a také skautingu. „Můj strýc Josef emigroval v roce 1948 do Brazílie. Zanechal mi svůj stan, kytaru a kotlík. To jsem samozřejmě využil a vstoupil jsem do Skauta,“ vzpomíná Jiří Janíček. Po únorovém převratu byl však Junák zrušen, a tak alespoň trampoval s kamarády. Skautské zásady a zvyklosti dodržovali i tam. Vojenskou službu absolvoval v době vrcholící Karibské krize. Sloužil v Týništi nad Orlicí u strážní služby. Nešťastnou shodou okolností mezinárodní situace vygradovala právě ve chvíli, kdy se jeho sestra vdávala. Útvar měl pohotovost a on nedostal povolení odjet. Jinak se ale nic výjimečného nedělo – události vnímali spíš jako běžné cvičení. Dění na Kubě pro něj bylo příliš vzdálené.

Pražské jaro přeje skautům

Po vojně nastoupil do Chirany v Novém Městě na Moravě. Vstoupil tam také do Svazu socialistické mládeže a vedl kulturní kroužek. Všeobecně prý ve společnosti tehdy panovala opatrnost, lidé se báli mluvit otevřeně a nebyli k sobě upřímní. Rodina měla potíže kvůli emigraci matčina bratra Josefa. Jiří Janíček si vybavuje, že matka měla podezření, že ji nějakou dobu sledovala Státní bezpečnost, ale k přímým represím rodiny ze strany režimu nikdy nedošlo. Na jaře 1968 obnovil Junák činnost v Novém Městě na Moravě. Pamětník se přidal okamžitě. Byl tehdy překvapen, kolik mladých lidí se přihlásilo – na první schůzku jich přišlo více než osmdesát. Skautování však ani tentokrát nemělo dlouhého trvání. V srpnu překročily hranice Československa vojenské jednotky Varšavské smlouvy a bylo jasné, že s nadějí na svobodu je konec. 

Antonov nad městem

„Ráno jsem se vzbudil a potkal jsem strýce, který mi řekl: ‚Už je tady máme! Rusy!’“ vybavuje si Jiří Janíček ráno 21. srpna. Cestou do práce mu nad hlavou přelétávala sovětská letadla – nákladní antonov a dvě stíhačky s rudými hvězdami. Letěly pomalu a nízko – demonstrativně. V Chiraně, kde pracoval, panovala ponurá atmosféra. Někdo plakal, jiní mlčeli. Invaze byla šokem i pro členy komunistické strany. Ten den se nepracovalo. Jiří Janíček trávil čas posloucháním rozhlasu a na magnetofon si nahrál dobové vysílání. 

Poslední skautský tábor se uskutečnil v létě 1970. „Od jara jsme věděli, že nás zruší, ale chtěli jsme dokončit skautský rok. Tábor byl tehdy moc hezký, i když smutný. Věděli jsme, že je konec. Potom nás vedoucí pozvali na národní výbor a lákali nás, ať vstoupíme do Pionýra. To jsme ale všichni kategoricky odmítli,“ vypráví Jiří Janíček.

Pátrání v hlubinách

Režim nechával pamětníka bez povšimnutí. On sám si to vysvětluje tím, že vždy rád pracoval s mládeží a to bylo režimu milé. Během normalizace se proto Jiří Janíček soustředil na práci a na svůj nový koníček – potápění. V rámci místního Čochtan klubu organizoval činnost ploutvového plavání a letní tábory, kde využil své skautské zkušenosti. Tábory měly skautský režim, zpívaly se skautské písně a dodržovaly se skautské tradice. Jako aktivního potápěče ho občas využila i SNB – například při hledání utonulých. Pomáhal také s podvodními pracemi, například při čištění česel na přehradách. Odměnou mu bylo povolení vycestovat jednou za dva roky do Jugoslávie. Brával tam rodinu starým autobusem, který si sami opravili. Věnoval se také amatérskému filmování. Zaznamenal několik lyžařských závodů, které měly v sedmdesátých a osmdesátých letech v Novém Městě na Moravě mezinárodní úroveň. Natáčel i podmořské filmy, které získaly ocenění – například putovní cenu Karibská mušle. Protože se věnoval mládeži v rámci SSM a Svazarmu, režim ho i přes skautskou minulost nechával na pokoji. O to větší zklamání zažil v osmdesátých letech, kdy ho strýc Josef pozval do Brazílie. Strýc tam po emigraci založil úspěšnou firmu a chtěl mu ukázat Jižní Ameriku – ale režim cestu nepovolil. „Tehdy mě to hodně zasáhlo,“ vzpomíná.

Lepší poměry po roce 1989

Po listopadu 1989 se situace změnila. Jiří Janíček se do Brazílie skutečně podíval a zároveň se dočkal obnovení svého milovaného Junáka. Novoměstskou organizaci pak vedl až do roku 2005. „Skaut pro mě vždycky znamenal dobré vztahy mezi lidmi, společné poznávání přírody a estetickou výchovu. Vím z praktické zkušenosti, že ti skauti a vlčata z roku 1968 jsou dodnes platnými členy společnosti. I po letech, když se potkáme, vztahy přetrvávají. Skauting má perspektivu i do budoucna,“ hodnotí situaci pamětník. Dnes je Jiří Janíček v důchodu a stále žije v Novém Městě na Moravě. Je členem klubu oldskautů a navzdory svému věku aktivně pomáhá novoměstskému oddílu. Je také vedoucím krajské družiny Svojsíkova oddílu – čestné skautské jednotky.

„Jezdím třikrát ročně do Prahy na schůzky. Ale už to také začínám pomalu předávat mladším. Průměrný věk ve Svojsíkově oddílu je dvaaosmdesát let. Už jen plachtím – jsem takový větroň, který se klouzavým letem pomalu snáší. V té činnosti mi už rychle ubývá sil,“ zakončuje své vyprávění Jiří Janíček.