The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Janešík (* 1951)

• narozen 7. června 1951 v Českých Budějovicích

• pochází z dělnického prostředí

• v letech 1966–1970 studoval Střední průmyslovou školu chemickou v Pardubicích

• svědek příjezdu vojsk Varšavské smlouvy

• v letech 1971–1989 pracoval v MAPE Mydlovary jako analytický chemik

• popisuje specifické provozní i bezpečnostní podmínky v úpravně uranové rudy MAPE Mydlovary za normalizace

• absolvent Vysoké školy chemicko-technologické (1974–1980) v Praze

„Nevím, jak se to stalo, ale od osmé třídy, od samého počátku mně chemie totálně vzala všechno. Já jsem nic jiného než chemii neznal. Byl jsem fakt posedlý,“ vypráví Jaroslav Janešík s neskrývaným nadšením v hlase. Jen málokdo ve 14 letech ví, čemu se chce v životě věnovat. Jaroslav Janešík to věděl a šel si úspěšně za tím. Po maturitě na Střední průmyslové škole chemické (SPŠCH) v Pardubicích ho láska k oboru a touha po poznání dovedly do největší chemické úpravny uranové rudy v Československu, do jihočeského podniku MAPE. V podniku s poměrně utajovaným provozem panoval přísný dohled a velmi specifické bezpečnostní podmínky. Vybraní zaměstnanci museli pravidelně procházet prověrkami pro styk se státním tajemstvím. Kdo jimi neprošel, v MAPE skončil. Místo, kde se mísila přísná pravidla, politika i osobní ambice, se tak často stávalo dějištěm tance na tenkém ledě, který bylo těžké vyhrát.

Každý den, než jsem šel do školy, jsem chytal ryby 

Jaroslav Janešík pochází z dělnické rodiny. Jeho otec Rudolf Janešík, původem ze slovenských Kysuc, přišel do Borovan spolu s dalšími Slováky po válce za prací. Borovanský podnik Calofrig se tehdy rozjížděl a dělníků byl neustálý nedostatek. V Calofrigu se seznámil s Marií Bickovou, která do podniku nastoupila v podobném čase. Vzali se a narodily se jim čtyři děti – Rudolf (1950), Jaroslav (1951), Marie (1952) a o deset let později bratr Miroslav (1965). 

„Bydleli jsme na samotě, kde bylo pouze pět menších rodinných domků, které byly v majetku Calofrigu Borovany. Ty byly pro zaměstnance,“ vypráví pamětník a dodává, že měl dětství, které by přál každému. Přes den chodil do základní školy v Borovanech, odpoledne trávil s kamarády venku. Rybník měli asi 12 metrů od domu, v létě tam chytali ryby, koupali se, v zimě bruslili. „Po otcovi jsem strašně miloval ryby. Ráno jsem vstal v šest, šel jsem k tomu rybníčku a tam jsem chytal ryby. V sedm deset jsem to musel ukončit, protože odsud to bylo do Borovan asi tři kilometry. Každý den, než jsem šel do školy, jsem chytal ryby,“ vzpomíná na idylickou dobu pamětník.

Chemie byla láska na celý život

V osmé třídě základní školy začali s chemií, která tehdy čtrnáctiletého Jaroslava Janešíka naprosto pohltila a bez nadsázky mu změnila život. Během pár měsíců přečetl všechny knihy o chemii v borovanské knihovně, v polovině osmého ročníku už uměl nazpaměť celou periodickou tabulku prvků a znal učivo deváté třídy. Navíc měl skvělého učitele Ludvíka Petra, zpěváka českobudějovické Budvarky, který jeho zápal pro věc velmi podporoval. „Byla to opravdu moje první láska, ale veliká,“ směje se pamětník. 

„Když se mělo rozhodovat, kam půjdu po škole, tak to bylo úplně jasné, že půjdu na chemickou průmyslovku.“ Nejbližší byla v Pardubicích, kam se v roce 1966 jako nadaný žák z dělnické rodiny bez problémů dostal. 

Přijel jsem na nádraží a tam byla válka

První dva roky se na průmyslovce nesly v uvolněném duchu. Během hodin literatury se probírali zakázaní autoři, Jaroslav Janešík tak poznal díla Solženicyna a jiných. Účastnil se prvního pardubického majálesu, který organizovala Vysoká škola chemická v roce 1967. Se spolužáky jezdili na brigády – a právě na jedné z nich je v srpnu 1968 zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

„Ve tři hodiny a 30 minut, asi, těsně před půl čtvrtou ranní, mě najednou budí kolega a říká: ,Vstávej, už jsou tady!‘ Nevěděli jsme, co se stalo, kdo tam je. Okamžitě jsme začali poslouchat rozhlas.“ Velmi rychle se tehdy rozhodlo, že mladší žáci musí z brigády odjet domů, starší, mezi které patřil Jaroslav Janešík, mohli zůstat. „Netušili jsme, co se kde děje, protože tam žádné tanky, nic nejezdilo. Až když jsem přijel z chmelu do Prahy na hlavní nádraží a vyšel jsem ven, tak koukám, že je tam vlastně válka, že tam všude jsou vojáci,“ vypráví. Vzpomíná, že se s vojáky u nádraží pokoušel mluvit, ale nedalo se to, „jakmile jsem něco řekl, už sahali na samopal.“ 

Po srpnu 1968 se atmosféra na průmyslovce změnila, několik učitelů ze školy pro otevřeně odmítavý postoj vůči režimu vyhodili. „To už byl, řeknu, takový kritický časový úsek. Najednou jsme viděli, ředitel školy musel jít pryč, místo něj nastoupil člověk, který byl šéf základní organizace KSČ, a další.“ 

Když mi řekli, jaký budu mít plat, nemohl jsem ani polknout 

V roce 1970 úspěšně složil maturitu a dostal se na VŠCHT do Prahy. „V jednom okamžiku jsem se rozhodl, že nemůžu být na škole, ale musím domů,“ říká a vysvětluje, že se tehdy zamiloval do své budoucí ženy Bohumily Třebínové a škola šla na čas stranou. 

Ihned po návratu do jižních Čech si Jaroslav Janešík začal hledat zaměstnání. Přirozeně chtěl do laboratoře, kde by mohl uplatnit své vzdělání. Nabízelo se několik příležitostí, ale finanční ohodnocení povětšinou nestálo za řeč. Později objevil inzerát, ve kterém podnik MAPE Mydlovary sháněl chemika do laboratoře. Zkusil štěstí, i když přesně nevěděl, co práce chemika v MAPE obnáší. Při pohovoru mu jen okrajově sdělili, že bude jako analytický chemik zjišťovat množství uranu v různých fázích výroby. Chvíli se rozmýšlel, ale výše platu rozhodla: „Když mi řekli, že nástupní plat by byl 1 680 Kč, což bylo vysoce, vysoce nadstandardní, tak jsem ani polknout nemohl a jen jsem chtěl, aby mi řekli, co budu dělat.“ 

MAPE – MAgnesium PErchlorátum

Chemická úpravna uranového průmyslu MAPE Mydlovary se začala budovat na základě rozhodnutí vlády ČSSR v roce 1959. „V Mydlovarech využili důlní jámy a důlní lomy, které tam vznikly po těžbě uhlí a byly vhodné na zavezení vylouženou rudou. A zároveň se tady mohly použít metody z hlediska loužení, které jsou trochu, řeknu, drastičtější,“ vypráví pamětník. Uranovou rudu do MAPE začaly navážet nákladní vlaky z uranových dolů v Československu v roce 1962, v říjnu téhož roku se rozběhla i samotná výroba. Kapacita podniku byla postupně rozšířena z 300 tisíc tun až na 600 tisíc tun ročně. 

Nutno zmínit, že podnik MAPE od počátku své existence podléhal do jisté míry utajení a celý provoz byl pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti (StB).[1] Dokonce i název podniku MAPE byl od samotného počátku kamufláží, která měla vyvolat dojem, že se jedná o civilní chemickou výrobu, přestože šlo o uranový průmysl: „MAPE jako takové znamenalo magnesium perchlorátum. Šlo o to, že veškeré dokumenty v době přípravy fabriky byly vedeny pod krycím názvem magnesium perchlorátum (MAPE), ale vlastně šlo o diuranát amonný, což je vysrážený uran, který byl finálním produktem v MAPE. Takže MAPE by znamenalo magnesium perchlorátum, ale ve skutečnosti šlo o diuranát amonný.[2]“

Když na vás ukázal, musel jste prokázat, že nemáte žádný kontakt s nikým

„Než jsem podepsal smlouvu, tak si mě zavolal pracovník ZO, což bylo zvláštní oddělení, a ten na mě najednou spustil otázky typu, jestli mám nějaké příbuzné v zahraničí. Měl na mysli KS [kapitalistické státy].“ Nezůstalo ale jen u toho, vyptávali se dál na jeho možné kontakty se Západem. Nakonec mu oznámili, že pozice chemika laboratoře v MAPE je podmíněna získáním prověrky PT (přísně tajné) – prověrky pro styk se státním tajemstvím.[3]

Podmínky pro získání prověrky v MAPE měly jasná, velmi přísná pravidla. Zaměstnanec s prověrkou PT nesměl mít příbuzné na Západě, nesměl udržovat písemný ani ústní styk s někým ze Západu a nesměl tam ani vycestovat. Pokud k nějakému kontaktu došlo, museli vše bez odkladu oznámit a celá záležitost se prošetřovala. ZO ve spolupráci s StB navíc zaměstnance pečlivě sledovalo a často vědělo o jejich aktivitách dřív, než je sami stihli nahlásit. Jaroslav Janešík v tom tehdy neviděl problém. „Protože jsem žádný kontakt neměl, tak jsem jim na to kývnul a nastoupil jsem do laborky,“ vzpomíná. Jako analytický chemik přišel do kontaktu s informacemi týkajícími se samotné výroby: „Třeba jsem věděl, kolik uranu se vyrobí, jaká koncentrace byla ve výsledném produktu, jaké rudy o jaké koncentraci uranu se zpracovávají.“

Nejrizikovějšími provozy byly sušárna a drtírna

Podnik MAPE byl rozdělen do několika provozů. V některých přišli zaměstnanci do styku s radioaktivitou velmi málo, ale byly tam i takové, které pamětník označuje minimálně za problematické. Jako nejrizikovější uvádí sušárnu a drtírnu. „Co je rizikové? Rizikové je to, že uran, který je radioaktivní, se vám dostane do plic. Vzhledem k tomu, že jsou to malé částečky, tak uran v těch plicích zůstane a defacto vás kontinuálně, pořád a pomalu ozařuje,“ vysvětluje. V těchto provozech platila přísná bezpečnostní pravidla. Zaměstnanci absolvovali školení a měli povinnost nosit ochranné pomůcky, zejména průmyslové respirátory. Jaroslav Janešík zmiňuje, že někteří pracovníci brali pravidla na lehkou váhu, ochranné pomůcky nenosili nebo si je pravidelně neměnili. Přestože podle pamětníka byli zaměstnanci o rizikách práce v MAPE dostatečně informováni, archivní materiály ukazují, že se úpravna uranové rudy už od počátku potýkala s řadou havárií různého charakteru, které vedení podniku často zamlčovalo či bagatelizovalo.[1]

„Když k nám do laborky přišli pracovníci, kteří dělali na sušárně, což bylo to nejrizikovější pracoviště... Oni měli speciální filtry, které měli používat. Ale když k nám přišli a ty filtry si u nás sundali, tak jsme viděli, jak tadyhle, kolem obličeje, kde jim končil ochranný filtr, bylo vidět, že tam jsou mírně zaprášení od uranového koncentrátu.“ Podle pamětníka si rizika spojeného s prací s uranovým koncentrátem všichni uvědomovali. Důvody, proč se nebáli a do rizikového provozu nastoupili, byly prozaické. Platy v MAPE násobně převyšovaly místní průměr. V MAPE se tehdy prý říkávalo: „Na zdraví se vybodni, to ti v nemocnici vrátí zadarmo, ale peníze, ty ti zadarmo nikdo nedá.“

„Kdyby se udělala statistika, která by vzala v potaz jednotlivá pracoviště, tak by dle mého názoru s vysokou pravděpodobností existovalo pracoviště, mám na mysli sušárnu, kde by výskyt rakoviny nebo věk úmrtí byl výrazně mimo průměr, který byl v republice nebo který byl i u pracovníků MAPE Mydlovary,“ říká dnes Jaroslav Janešík k otázce míry zdravotního rizika spojeného s prací a úmrtí souvisejících s provozem chemické úpravny uranové rudy.

Náš uran slouží míru

„Veškerý uran, který se vyprodukoval, se odvezl do Ruska. Jiná varianta nebyla. Přestože bylo nad vstupní branou napsáno ‚Náš uran slouží míru‘, tak veškerý uran, který se vyprodukoval, byl odvážen do tehdejšího Sovětského svazu,“ vzpomíná pamětník. Uranový koncentrát se do SSSR vozil speciálními vlaky s vojenským doprovodem. „Ty vlaky byly tzv. zelené, protože musely mít všude zelenou.“ Odvozy prý probíhaly pětkrát až desetkrát do roka. Samotná výroba byla poměrně nákladná, ale na cenu tehdy nikdo nehleděl, nikoho to nezajímalo. Limity se musely plnit.

V 80. letech v souvislosti s celosvětovou proměnou geopolitické situace poptávka po uranu postupně klesala. „Ze začátku bral Sovětský svaz jakékoliv množství, jaké jsme vyrobili, potom bral už jen to, co si předem smluvně objednal.“ Pro podnik se proto hledaly náhradní pracovní programy, např. program zpracování západoněmecké uranové rudy, program zpracování vzácných zemin. „Ale byla to kapička v moři, nebylo to nosné,“ říká pamětník, který v roce 1989 z MAPE odešel a nastoupil na stejnou pracovní pozici v JETE (Jaderná elektrárna Temelín). 

MAPE Mydlovary svůj provoz ukončilo v roce 1991 a celý areál kromě hlavní budovy byl stržen. Znečištěné zbytky z výrobního procesu, které byly od začátku provozu bez další úpravy umístěny do odkališť (280 ha) v oblasti Mydlovary, Olešník, Zahájí, se dodnes řadí mezi dlouhodobé ekologické zátěže v České republice.

Nezbylo mi nic jiného než odejít

Přísná bezpečnostní pravidla v MAPE bral Jaroslav Janešík velmi vážně, byl si dobře vědom možných následků. Kdyby přišel o prověrku PT, v MAPE by skončil na hodinu. Aby se vyhnul problémům, jezdil na zahraniční veletrhy a kongresy raději s vizitkami svého známého z pražské přírodovědecké fakulty. Pokud měl zájem o odborné materiály či katalogy, nechával si je zasílat ke kamarádovi na fakultu.

Jedna pozvánka s razítkem ze Západu však nakonec přišla přímo na jeho jméno do MAPE a společně s tím se objevily první problémy. Nejprve se kvůli nedorozumění dostal do pozornosti pracovníka ZO a brzy poté i do hledáčku StB, která si na něj v listopadu 1988 založila spis. Představoval pro ně dobrý zdroj informací o dění v MAPE. Z dochovaných archivních dokumentů vyplývá, jakým způsobem na něj příslušníci StB „líčili“. Organizovali schůzky, při nichž se přes hovory o běžných věcech – o fotbale, rybách a práci – snažili získat informace o provozu MAPE či o údajném tajném převozu uranu do západního Německa. 

S velkou upřímností dnes říká, že šlo o jeden z nejtěžších okamžiků jeho života. Spolupráci s StB podepsal v červnu 1989, těsně před sametovou revolucí. Nechtěl přijít o místo, kde pracoval osmnáct let, měl přátele, výborný plat a práci, kterou miloval, která ho naplňovala. Nějakou dobu se mu dařilo kličkovat, ale požadavky estébáků byly čím dál dotíravější a celá situace se stávala neudržitelnou. „Bál jsem se toho, že budou chtít ode mě informace, které jsou už mimo rámec problému kolem uranu.“ Nakonec pochopil, že jediným východiskem je z MAPE odejít. „Věděl jsem, že se nedá nic dělat, ale musím odtamtud vypadnout,“ říká a dodává: „Pro mě to bylo strašný. Komunisti měli tak dlouhé prsty, že byli schopní kohokoliv úplně zlikvidovat.“

 

[1] Dokumenty jsou dostupné v dodatečných materiálech.

[2] DIuranát AMOnný měl ve své zkratce od roku 1988 podnik DIAMO, dříve Československý uranový průmysl (ČSUP).

[3] V MAPE tehdy existovaly tři stupně prověrek – tajné (T), přísně tajné (PT) a přísně tajné zvláštního významu (PTZV).