The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Janda (* 1922  †︎ 2012)

Jeden nálet za druhým, přesto se muselo vyrábět

  • narozen roku 1922 v jižních Čechách

  • v letech 1942-1945 totálně nasazen v Linci

  • podílel se na budování protileteckých krytů

  • prožil několik ničivých náletů

  • v únoru 1945 utekl do Čech

Když vypukla druhá světová válka, mnoho mladých Čechoslováků bylo nuceně nasazeno na práci do zemí třetí říše. Roku 1942 dostal povolání k nucenému nasazení do Rakouska ročník narození 1922, a tedy i dvacetiletý mladík Jan Janda z jižních Čech.

 

Do Lince

Nejprve se měl dostavit na pracovní úřad, kde byl podroben lékařské prohlídce, a určilo se, zda je zdravý, a tedy schopen k pracovnímu nasazení. Následně ho v říjnu 1942 zařadili do transportu na práci do Rakouska. “Jeli jsme transportem do Lince, odkud jsme museli dojít do lágru, který byl umístěn jižně od města, předměstí se jmenovalo Kleinmünchen. Další čtyři nebo pět dnů jsme museli zůstat v karanténě a potom proběhla další lékařská prohlídka, po které nás přiřazovali na pracovní pozice. Mě zařadili ke stavebnímu odboru, kde jsem zůstal až do konce války.”

Dělníci zasekávali elektrické kabely do zdí nebo pracovali na výstavbě protiletadlových krytů, které se budovaly pod každou tovární halou. Stálo to hodně namáhavé práce, protože tloušťka takového stropu v krytu byla 240 centimetrů. “Na betonu ani armatuře se nešetřilo, takže kryty byly dostatečně bezpečné,” doplňuje pamětník.

 

Aby se vyrábělo

Jan Janda pracoval u míchačky na beton, vozil písek a taky asi po tři týdny pracoval na opravě generátoru. Nevyhnula se mu ani práce u bagru. Zkrátka zastal jakoukoli práci, kterou dostal úkolem. Pracovní doba byla stanovena na dvanáct hodin, od šesti ráno do šesti večer. Směny se střídaly, jeden týden ranní a druhý pro změnu noční. Pracovalo se od pondělí do soboty a jenom neděle měli volné. “Na nočních směnách jsme byli ke konci týdne už opravdu nevyspalí. Přes den totiž už několik hodin trvaly bombové nálety, sirény se nezastavily, a tak jsme museli do krytů. Jeden nálet byl dokonce tak silný, že jsem vyšel z krytu a hala byla smetená, střechy pryč, zbyla jen kostra haly. Za týden nebo 14 dní už zase běžely stroje, ale hala ještě nebyla zastřešená. Důležité bylo, aby se vyrábělo,” popisuje pamětník.

Nálety se dle pamětníkova vyprávění nesčetněkrát opakovaly a ne všichni měli štěstí se ukrýt. “Mezi Göring-Werke a Eisenwerke byl široký pás 200 metrů, kde byl odpadní kanál a kam se lidé také schovávali, když začaly houkat sirény. Kanál zasáhly asi tři bomby a o život přišlo mnoho lidí. Co nezasáhly bomby, to zalila voda z prasklých potrubí a další lidé utonuli.”

 

Štěnice jsme nakonec vyhubili

Lágr tvořilo asi dvacet dřevěných baráků, šest oddělení po šestnácti lidech. Lágr, ve kterém byl Jan Janda umístěn, dostali po Bulharech, co tu pracovali snad už od roku 1939. Pracovalo tu spoustu cizinců, ale i Čechů, kteří do Německa přijížděli za lepšími penězi. “Po Bulharech tu zůstalo strašné špíny, matrace plné štěnic. Všechno jsme vyházeli z oken ven a odjeli do města nakoupit dezinfekci. Za měsíc nebo dva se štěnice ukázaly znovu a místnosti se musely plynovat. Byly to trable, ale nakonec jsme je vyhubili.”

O nedělích vyjížděl Jan Janda s dalšími do Alp nebo až do Salzburgu. Domů do Českých Budějovic vedlo z Lince stejně jako dnes přímé vlakové spojení. “Napsal jsem matce, aby mi poslala balík do Kleinmünchen, kde bylo i nádraží. Každý vlak cestou do Salzburgu tu stavěl. V Kamenném Újezdě dali rodiče o půl páté ráno balík do vlaku s adresou ‘Janda, Lager 56, Kleinmünchen’ a v devět hodin jsem měl balík v ruce.”

 

Přišli vyhublí a oholení

Domů do Čech jezdíval vlakem načerno. Kaplické nádraží tehdy stálo přímo na protektorátní hranici, kterou musel Jan s dalšími obcházet. V Kaplici přešli trať a lesíkem za nádražím si nadběhli, aby ještě ten samý vlak dostihli v nedaleké zastávce Výheň. “Bylo to nebezpečné! Pochytali tam mnoho lidí. Ti pak byli tři až čtyři týdny zavření. Jen od nás byli takoví tři, které v Netřebicích chytli. Zapomněli, že u Netřebic hlídají celníci. Následující tři neděle byli zavření v Kaplici, odkud je pak vezli uzavřeným vagónem směrem do Lince. Tři dny strávili na gestapu, těch facek a toho řvaní, co tam schytali! Když pak bylo ale zjištěno, že nezameškali žádné pracovní hodiny a že se chtěli jen podívat domů, tak je pustili. Přišli vyhublí a ostříhaní dohola.”

Dělníci, ke kterým byl Janda zařazen, dostávali k jídlu chudé, ale chutné eintopfy, které si Jan oblíbil. K snídani to býval většinou krajíček chleba s máslem a hrníček černé kávy. Ukrajinci i Rusové z dalších lágrů k nim chodili prosit o kousek chleba.

 

Vězni z Mauthausenu

Lágr stál v místech na ostrůvku obtékaném řekou Traun. Kolem dokola je obepínal ostnatý drát hlídky. V táboře byli i zajatci, kteří vykonávali těžkou a namáhavou práci, většinou vykládali cement z vagónů. “Když Itálie kapitulovala a přišli k nám italští zajatci, tak francouzské zajatce pustili do civilu, dali je mezi Francouze k nám do lágru. Ke konci války odešli i Italové a k nám přišli vězni z Mauthausenu, navlečení do otrhaných a pruhovaných hadrů. Viděl jsem, že někteří mistři, což byli převážně Rakušani, nosili po kapsách schované pečivo, které vězňům tajně předávali, jelikož k nim měli v továrně přístup. Rakušané se oproti Němcům projevovali o poznání lépe,” popisuje Jan Janda.

 

K běžným praktikám patřilo mučení hladem

Na stejném místě se podle pamětníkova vyprávění nacházel i pracovní tábor s mnohem přísnějším režimem, který kontrolovali kápové, což byli převážně Ukrajinci. V případech nekázně dokázali být opravdu suroví. Kdo se snažil vyhnout pracovní docházce, stihl ho závodní soud, který vězně poslal třeba až na tři měsíce do tzv. Arbeitslageru. Pracovní tábor byl snad nejhorším možným trestem. K běžným praktikám patřilo mučení hladem spojené s těžkou fyzickou prací a nelidským zacházením, obzvlášť ze strany Ukrajinců. “Viděli jsme, jak Ukrajinci vodili vězně na práci na trať, kde vězni pokládali koleje. Opodál se nacházel „flak“, protiletadlové dělostřelectvo, kde byli němečtí vojáci. Ti když viděli, jak Ukrajinci s vězni zachází, jak jsou na ně sprostí a násilní, protože jim třeba i pažbou rozrazili hlavu, zasáhli proti Ukrajincům,” říká Jan Janda. 

S postupující frontou se stupňovala i četnost náletů a s rokem 1945 začali vězni jeden po druhém tábor opouštět. “Utekl jsem v únoru a do konce války jsem se musel schovávat. Odešel jsem přímo z práce a v montérkách si to namířil směrem na vlakovou zastávku Steirig, která stála na druhém břehu Dunaje. Čekal jsem, že mě někdo zastaví na mostě, ale to se nestalo. Nastoupil jsem na vlak, dojel až do Kaplice a v montérkách došel pěšky z Kaplice až domů.”

Redakční poznámka: Původní text (příspěvek zpracovaný v rámci dokumentaristické soutěže pro veřejnost Příběhy 20. století) je uložen v sekci dodatečné materiály

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století

  • Witness story in project Soutěž Příběhy 20. století (Vratislav Dvořák, upravil Rostislav Šíma)