The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dobromila Janáková (* 1932  )

Kdyby Hitler nenapadl Sovětský svaz, dnes bych tu už nebyla

  • narozena 22. října 1932 v Českém Boratíně na Volyni (dnes Ukrajina)

  • rodina českých evangelíků usazených na Volyni

  • otec opravář aut, později taxislužba, matka v domácnosti

  • 1937–1938 – žila s rodiči v Lodži

  • žila v Českém Boratíně a v Lucku

  • léto 1941 – okupace Volyně nacisty

  • zažila vraždění židovských obyvatel Lucku a okolních obcí

  • červen 1944 – otec vstoupil do Svobodovy armády

  • květen 1945 – po skončení války otec zůstal v Československu

  • s bratrem a matkou žila v Lucku a Českém Boratíně

  • snahy o repatriaci do Československa

  • únor 1947 – odjezd do Československa

  • pracovala jako učitelka i průvodkyně

  • sedmadvacet let pracovala v památkovém oddělení Pražského hradu

  • žije v Praze

Narodit se ve třicátých letech na Volyni, oblasti ležící na dnešní severozápadní Ukrajině, jako příslušník národnostní menšiny znamenalo komplikace. Po první světové válce západní Volyň připadla Polsku, východní část Sovětskému svazu, který polskou část obsadil v roce 1939, o dva roky později oblast okupovali nacisté. Národnostně nejednotná oblast, kde se setkávali Ukrajinci, Poláci, Rusové, Češi, Němci a Židé, od 30. let do konce války prošla hrůzami, které si dnes sotva kdo dokáže představit.

Každý den osm kilometrů do školy               

22. října 1932 se do rodiny volyňských Čechů v obci Český Boratín, vzdálené asi osm kilometrů od Lucku, narodila Dobromila Vlková. Spolu s mladším bratrem vyrůstala Dobromila v české komunitě, kde se dbalo na české zvyky. Její předkové na Ukrajinu přišli v polovině 19. století v rámci osidlování Volyně kolonisty ze zemí Rakousko-Uherska. Češi a Moravané původní zaostalý způsob hospodaření změnili, zavedli mechanizaci a získali pověst vynikajících zemědělců. Zároveň si udrželi český jazyk, tradice i náboženství, v případě rodiny Vlkovy evangelické.

Dětství prožila v Českém Boratíně, většinově evangelické obci, později se s rodiči přestěhovali do Lucku, kde otec provozoval autoopravnu a taxislužbu. Maminka byla v domácnosti, starala se o hospodářství a děti. V Boratíně chodila Dobromila do české obecné školy, později přešla do Lucku do školy zřízené Maticí československou. Do školy vzdálené osm kilometrů Dobromila docházela pěšky: „Když jsem měla rubl, nechala jsem se převézt přes řeku a už mi zbývalo jen sedm kilometrů

Měla jsem nechat zemřít i druhou dceru?

Od začátku 30. let se na východní Ukrajině pod sovětskou správou začala naplno zavádět kolektivizace a sedláci museli vše odevzdat do společných kolchozů. Proti tomu se mnoho sedláků bránilo, jelikož na výhradně zemědělské Ukrajině pro ně odevzdání plodin bylo likvidační. Odmítání vstupu do kolchozů si Stalin vybral jako záminku k vyvolání řízeného hladomoru, největšímu v moderních dějinách, jemuž na Ukrajině podlehlo až pět milionů lidí.

Ačkoli se bezprostředně Českého Boratína hladomor nedotkl, rodina Vlkova měla informace od příbuzných. Ve vsi postižené hladomorem žila maminčina sestřenice, která své příbuzné později navštívila. Dobromila Janáková vzpomíná: „Myslely si, že spím, když si s maminkou povídaly. Maminka se sestřenice ptala, kde je její starší dcera. Ta přiznala, že ji během hladomoru snědli. Maminka se zhrozila. Ale ona se bránila: ,Co jsem měla dělat, měla jsem snad nechat zemřít i druhou dceru?´“

Chtěli nás poslat na Sibiř

Po vypuknutí druhé světové války a napadení Polska obsadil původně polskou západní část Volyně, tedy i Český Boratín, Sovětský svaz. Dobromila si vzpomíná na nevyzbrojené, bídně oblečené sovětské vojáky s východními rysy, kteří okamžitě vykoupili vše, co bylo v obchodech. Během sovětské vlády došlo i na plán likvidace Českého Boratína. Dobromila vysvětluje: „Stalinovi vadily národnostní menšiny, chtěl s nimi skoncovat. Na nás přišla řada v červnu 1941. Měli jsme odjet na Sibiř, protože jsme se nechtěli vzdát náboženství, neplnili jsme kontingent a byli jsme považováni za kulaky.“K plánované deportaci, o níž se Dobromila dověděla až později od své maminky, nakonec nedošlo, protože Německo v červnu 1941 nečekaně napadlo Sovětský svaz a všechny transporty byly zrušeny. „Díky tomu jsem tady, jinak bych tu určitě už neseděla,“ dodává Dobromila Janáková.

Ruskou armádu pak vystřídala německá. Obyvatelé vesnic museli armádě dodávat potraviny, o krutostech německých velitelů vyprávěli mnozí sousedé a příbuzní.  V Protektorátu Čechy a Morava byly během války vypáleny dvě vesnice. Na Ukrajině jich nacisté během kratší doby srovnali se zemí mnohonásobně víc. Z vesnice často přežili jen ti, kdo byli zrovna na poli. „V Lidicích ty lidi alespoň postříleli, u nás celé vesnice nahnali do kostelů a tam je usmažili zaživa. Maminčin bratranec u nás brečel, protože poznal svou manželku jen podle prstenu. Při smrti svírala svoji čtyřměsíční holčičku v náručí.“

S příchodem Němců se změnila i škola. Ačkoli učitelé měli nařízeno vyučovat v němčině, starosta v Českém Boratíně nenutil děti učit se němčinu. Jednoho dne se však do školy ohlásila německá kontrola a děti se přes noc musely naučit německy alespoň něco, aby se nepřišlo na jejich porušování pravidel. Dobromila se celou noc učila německou básničku, kterou druhý den ve škole přeříkala před německým inspektorem. Líčí: „Tak strašně jsem se bála. Říkala jsem tu básničku a u toho jsem celou dobu mačkala kapesník, aby nebylo vidět, jak se klepu.“Kdyby se přišlo na to, že v Boratíně porušují nařízení, tak by byla s největší pravděpodobností celá vesnice v ohrožení.

Tři dny se zem hýbala

Zdaleka v nejhorší situaci se však ocitli židovští obyvatelé Volyně. V Lucku vzniklo ghetto, kam Němci soustředili Židy z města i okolních vesnic. Ghetto později zlikvidovali, děti do čtrnácti let odvezli do Osvětimi. Dospělé pak postříleli na okraji Lucku nedaleko Boratína: „Za vsí Němci donutili Židy vykopat několikakilometrové příkopy, hromadné hroby, kde skončili všichni dospělí. Museli běžet po prkně a Němci po nich stříleli. Padali do jámy a ať byli mrtví nebo jen ranění. Posypali je vápnem a jelo se dál. Tři dny se tam hýbala zem.“

Dobromila zmiňuje i událost, o které vyprávěl strýc. Na jeho okno v noci po masakru zaklepala nahá, vyděšená žena, která se vyhrabala z hromadného hrobu a žádala ho o úkryt. Vysvětluje: „Dal jí najíst a oblékl ji, ale schovat ji nemohl. Poradili jí, aby utekla do lesa a někde se schovala.“ Divoké vraždění židovského obyvatelstva mělo na Ukrajině a východních zemích bývalého Sovětského svazu, které americký historik Timothy Snyder nazývá Krvavé země, až čtyři a půl milionů obětí z celkového počtu asi čtrnácti milionů mrtvých.      

Ke Svobodově armádě

Aby se měla rodina kde schovat před ustupující poraženou německou armádou, tatínek vybudoval na zahradě podzemní kryt, do kterého se chodilo tajným vchodem. Kryt byl vybaven vším potřebným pro přežití a rodina se tam schovávala vždy, když hrozilo nebezpečí. To, že prošla fronta, pak poznali snadno – postupující Rudá armáda ukradla slepice, prase i krávu. Vojáci v domě objevili i tajný úkryt, kam si rodina schovala pár cenností a zásoby. Dobromila vzpomíná: „Dodnes vidím náš dvůr s poházenými fotografiemi, rozházeným oblečením a dalšími věcmi.“

V létě 1944 Dobromilin tatínek vstoupil do Svobodovy armády. Narukoval dobrovolně, stejně jako čtrnáct mužů z širšího příbuzenstva. Dobromila vzpomíná, jak jako dvanáctiletá dívka svého otce doprovázela na seřadiště. Doma se s tatínkem rozloučili písní Blíž k Tobě, Bože, Blíž. Vyučený strojní zámečník se staral o armádní vozový park a prošel nejtěžšími boji na Dukle. Dobromila s matkou a bratrem zůstali v Českém Boratíně sami, téměř bez prostředků. Aby měli z čeho žít, maminka pekla buchty a prodávala je na trhu, významně jim pomohli příbuzní.

Po skončení války zůstal tatínek v Československu, tak jako mnozí volyňští Češi ze Svobodovy armády se obával návratu a naopak se snažil o repatriaci své rodiny. Jednání na vládní úrovni trvala dlouho, Stalin nechtěl své poddané propustit, a povolení k návratu do staré vlasti dostali volyňští Češi až začátkem roku 1947.      

Vrátila jsem se s brekem a bez bandasky

V únoru 1947 se Dobromilina maminka s dětmi konečně mohla vydat do Československa. Cestovali vlakem v nákladních vagonech spolu s několika stovkami  volyňských Čechů z Lucku, odkud odjížděl první transport repatriantů. Cesta jim v roce 1947 trvala dvanáct dní. Pro srovnání Dobromila připomíná, že když se na Ukrajinu stěhoval její dědeček, cesta mu zabrala pouhé čtyři dny – dva dny vlakem a dva dny koňským potahem. Tentokrát však vlak stál v každé zastávce a výpravčí se museli podplácet, aby vlak mohl pokračovat. Na hranicích se vlak překládal do vagónů s jiným rozchodem, což repatrianty také zdrželo.

Na první setkání se staronovou vlastí nemá Dobromila dobré vzpomínky. Na zastávce v Bratislavě byla pro reemigranty připravená polévka na zahřátí. Maminka ji poslala s bandaskou, aby donesla pro rodinu trochu teplé polévky. Vzpomíná: „Nějaký člověk polévku nabíral, v hrnci máchal rukám a nám nadával do sviní. Neunesla jsem to, přiběhla jsem zpět k mamince s brekem a bez bandasky.“

Prostě si koupíme další

O poznání laskavější bylo setkání s tatínkem, kterého neviděli téměř tři roky. Čekal za tmy na manželku, dceru a syna na nádraží v Žatci: „Vítání nebralo konce. Tatínek nás pak vzal do našeho nového domova. Něco zmáčkl a najednou bylo světlo! Za války jsme doma svítili podomácku vyrobenými kahánky, elektřinu jsme neměli. Tatínek měl pro nás dále připravenou veku a sýry a maminka hned určovala, co schováme na zítra a co na pozítří. Tatínek ji uklidnil, že nic nemusíme schovávat, ale ráno si prostě půjdeme koupit další, a bez front. Nevěřila mu.“

Reemigranti byli do vlasti zváni mimo jiné proto, aby osídlovali území po válce opuštěné po vysídlení německého obyvatelstva. Rodina Vlkova se usadila v Žatci stejně jako další repatriované rodiny volyňských Čechů, jiní odešli do západních a severních Čech. Udrželi kontakty a setkávají se dodnes. Celá širší rodina Vlkova pokračuje v tradici soudržnosti a jde ve stopách svého předka, Dobromilina dědečka Josefa Vlka, významné osobnosti české menšiny na Volyni. Rodinných setkávání se dnes účastní několik desítek jeho potomků.

Umí rusky, ale věří v Boha

V roce 1947 začal pro rodinu Vlkovu nový život v Československu. Dobromila nastoupila do školy, dohnala chybějící znalosti češtiny. „Náš jazyk čerpal z překladu Bible Kralické, byl velice archaický a gramatiku jsem neuměla vůbec,“ usmívá se Dobromila. Rok po jejich příjezdu do vlasti proběhl komunistický převrat, který pokračoval tvrdými lety stalinistického režimu, podobného tomu, před kterým rodina utekla. Otec provozoval autoškolu, kterou mu ovšem brzy znárodnili, Dobromilin bratr nemohl několik let jako syn soukromníka studovat. Navíc otec znal skutečné poměry v Sovětském svazu a měl proto s komunistickým režimem potíže.     

Dobromila vystudovala sociální školu, studovala pedagogickou fakultu, ale z rodinných důvodů studium nedokončila. Složila státní zkoušku ze tří jazyků, několik let učila, později pracovala jako průvodkyně turistů. Našla místo u památkářů na Pražském hradě, kde zůstala dvacet sedm let. Připomíná výstižné hodnocení, které jí kdysi vystavil její nadřízený: „Napsal tam, že moje klady jsou, že jsem pracovitá a umím rusky, a zápory, že věřím v Bohu a poslouchám vážnou hudbu,“ směje se dnes paní Dobromila Janáková.  

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)

  • Witness story in project Memory of nations (in co-production with Czech television) (Andrea Jelínková)