Milan Ján

„To nás tam bylo asi pět kluků, měli jsme kýbl vápna a štětky a psali jsme různé nápisy: ,Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša. My tě tady nechceme!´ A vždycky přijela pátá bé a zas to zamazala, svítila baterkou do obilí, my jsme tam vždycky někde leželi a řvali po nás: ,Vylezte ven, my víme, že jste tam!´ Ale nikdo se neodvážil za námi jít. Protože měli už školení z Hostic, jeden přišel o zuby a dodneška nepřišli na to, kdo. Tak tam za námi nešli a odjeli a my jsme zase něco připsali. A to jsme psali i: ,Dubček ti to spočítá´ a takové. A ráno normálně byla ta asfaltka bílá od zatáčky od přejezdu až po les a každý se divil proč."

„Pak přišel ten osmašedesátý rok a ještě tam byl se mnou nějaký Antonín Kotraš z Klášterce, ten byl se mnou také vyřizovat ten podpis, a mistři namíchali bílou barvu, udělali metrovou šablonu a my jsme šplhali po tom betonovém plotě od vrátnice až po konec fabriky a napsali jsme ten nápis: ,Dubček, Černý, Svoboda je budoucnost národa.´ Všichni si to fotili. A za tři týdny nám zavolali, že namíchali barvu, že musíme zase šplhat po plotě a zatřít to. A já jsem řekl, že s tím nesouhlasím, že až Rusáci od nás odejdou, tak to půjdu smazat, ale jinak ne. A to jsme už psali i ty nápisy na cestu. To také ta pátá bé zatírala a došlo to tak daleko, že jsem to odmítl. Tak si mě zavolal ředitel, tenkrát tam byl nějaký ředitel Mutina z Jindřichova, a řekl mi, že když to nepůjdu zatřít, tak že mi přestanou dotovat učení a že můžu nastoupit na dvojsměnný provoz ke kalandrům. To se žehlil papír přes ty válce. Na ranní a odpolední. Tak jsem říkal: ,Když to chcete tak, tak já tady skončím vůbec. Nebudu to dělat.´ On mi řekl hned na rovinu, že když mě z toho učení vyhodí, že mi garantuje, že mě nikde nevezmou."