Milan Ján

* 1952

  • „To byl jednadvacátý srpen a moje žena má sestřenici a ta slavila narozeniny. A my jsme byli v Hanušovicích, ale trochu jsme se na těch narozeninách zdrželi. Šli jsme pěšky z Hanušovic do Alojzova a došli jsme do Raškova a najednou proti nám auta, světla, tanky. Tak jsme šli příkopem. Po poli. Protože oni kličkovali. To byla dlouhá kolona, to mohlo být tak kilometr. Protože nás zastihli na té rovině, jak se vyjede z Raškova k Hanušovicím, tam nás zastihli, tak odtud jsme šli furt pěšky a že půjdeme přes Bohdíkov. Měli jsme strach, tak jsme kličkovali, kde se dalo, ale kolona to byla pěkná. My jsme si mysleli, že třeba jedou na cvičení, protože v Jeseníku a v Mikulovicích byla taky kasárna. Až na druhý den jsme věděli, co se děje."

  • „To nás tam bylo asi pět kluků, měli jsme kýbl vápna a štětky a psali jsme různé nápisy: ,Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša. My tě tady nechceme!´ A vždycky přijela pátá bé a zas to zamazala, svítila baterkou do obilí, my jsme tam vždycky někde leželi a řvali po nás: ,Vylezte ven, my víme, že jste tam!´ Ale nikdo se neodvážil za námi jít. Protože měli už školení z Hostic, jeden přišel o zuby a dodneška nepřišli na to, kdo. Tak tam za námi nešli a odjeli a my jsme zase něco připsali. A to jsme psali i: ,Dubček ti to spočítá´ a takové. A ráno normálně byla ta asfaltka bílá od zatáčky od přejezdu až po les a každý se divil proč."

  • „Pak přišel ten osmašedesátý rok a ještě tam byl se mnou nějaký Antonín Kotraš z Klášterce, ten byl se mnou také vyřizovat ten podpis, a mistři namíchali bílou barvu, udělali metrovou šablonu a my jsme šplhali po tom betonovém plotě od vrátnice až po konec fabriky a napsali jsme ten nápis: ,Dubček, Černý, Svoboda je budoucnost národa.´ Všichni si to fotili. A za tři týdny nám zavolali, že namíchali barvu, že musíme zase šplhat po plotě a zatřít to. A já jsem řekl, že s tím nesouhlasím, že až Rusáci od nás odejdou, tak to půjdu smazat, ale jinak ne. A to jsme už psali i ty nápisy na cestu. To také ta pátá bé zatírala a došlo to tak daleko, že jsem to odmítl. Tak si mě zavolal ředitel, tenkrát tam byl nějaký ředitel Mutina z Jindřichova, a řekl mi, že když to nepůjdu zatřít, tak že mi přestanou dotovat učení a že můžu nastoupit na dvojsměnný provoz ke kalandrům. To se žehlil papír přes ty válce. Na ranní a odpolední. Tak jsem říkal: ,Když to chcete tak, tak já tady skončím vůbec. Nebudu to dělat.´ On mi řekl hned na rovinu, že když mě z toho učení vyhodí, že mi garantuje, že mě nikde nevezmou."

  • Full recordings
  • 1

    Šumperk, 05.09.2021

    (audio)
    duration: 02:20:16
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Za komunismu jsem se nesměl ani vyučit

Milan Ján ve vojenském, 1972
Milan Ján ve vojenském, 1972
photo: Archiv pamětníka

Milan Ján se narodil 11. června 1952 v Doloplazech (okr. Olomouc) Anně a Františkovi Jánovým. V patnácti letech nastoupil do učení ve valašsko-meziříčských sklárnách, odkud však kvůli šikaně a protěžování dětí komunistických prominentů utekl. Díky svému otci Františkovi se dostal do Papírny Aloisov v Bohdíkově jako dotovaný učeň. O rok později v reakci na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa spolu s kolegou popsali protiokupačními hesly dlouhou tovární zeď. Na výzvu vedení papírny, aby nápisy odstranil, reagoval Milan odmítavě s tím, že je odstraní teprve tehdy, až Sověti odejdou ze země. Kvůli tomu mu bylo až do sametové revoluce v roce 1989 znemožněno získat výuční list. Po odchodu z alojzovských papíren pracoval deset let jako lesní dělník a potom až do roku 1989 v Zetoru Hanušovice. Během pádu komunistického režimu pomáhal v Hanušovicích zakládat Občanské fórum. Milan Ján se v roce 1992 dálkovou formou vyučil mechanikem – opravářem. Díky své zálibě a zkušenostem s výcvikem psů se v první polovině 90. let stal předsedou Kynologického klubu Hanušovice. Své znalosti z tohoto oboru pak zúročil i jako psovod městské policie v Šumperku, kde sloužil šestnáct let, než odešel do důchodu. Milan Ján byl v roce 2021 ženatý s Marií, s níž vychovali tři děti, Pavlínu, Marii a Romana.