The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Jakubo (* 1925  †︎ 2011)

• narozen v roce 1925 na Slovensku

• za války dělal spojku pro partyzánskou skupinu

• poté jako osmnáctiletý vstoupil do Svobodovy armády

• prošel těžkými boji na Slovensku

• u Žiliny byl těžce zraněn a byl tak vyřazen z bojů

• po válce zůstal vojákem z povolání

• vstoupil do KSČ a pracoval jako pohraničník

„Celý život jsem byl vojákem. Většinu života jsem sloužil na západní hranici. Mimoto jsem se stal vojenským stavařem a podílel jsem se na stavbě areálu vojenské vysoké školy ve Vyškově, na což jsem hrdý nejen proto, že jsem za to dostal státní vyznamenání.

Otec pracoval jako dělník v Americe, ale vrátil se a žil s mámou v Nižním Hrabovci u Michalovců a živil se jako rolník. Sourozenců jsem měl deset a všichni jsme pracovali na poli. Do školy jsem chodil ve Vranově a učil jsem se dobře, ale pak přišla válka a na studia nebylo ani pomyšlení.

Pak přišel samotný Prešov, kde jsem uviděl čerstvě bombardované domy a mrtvé lidi

Už jako kluk jsem se v roce 1943 seznámil s partyzány u nás ve vsi a stal jsem se pro ně užitečnou informační spojkou. Znal jsem dokonale kraj, měl jsem kolo a pro Němce jsem byl nenápadný.

V roce 1944, kdy se bojovalo na Dukle, se z nás venkovských kluků stali vojáci. Bylo tam nejvíc kluků z Podkarpatské Rusi, volyňských Čechů a nás Východoslováků.

Brzy jsem se stal velitelem našeho družstva a zapojil jsem se do bojů. Dostal jsem se i do Svobodovy armády a byl jsem povýšen na četaře.

Nejvíc vzpomínám na prešovské letiště, kde byli Němci a nečekali, že přijdeme od Bardějova. Byl to pro nás jeden z prvních bojů a také jedno z největších vítězství.

Ale první boje jsem zažil už na řece Ondavě a Tople, kde jsem si vyzkoušel své bojové

‚umění‘. Vím, že se dá těžko mluvit o umění, když střílíte do lidí, ale válka si to žádala.

Pak přišel samotný Prešov, kde jsem uviděl čerstvě bombardované domy a mrtvé lidi.

Hlavním problémem bylo, že Němci měli kvalitní výcvik a zbraně, kdežto my jsme tak uměli nabít ruský samopal, a ten dělal spíš hodně hluku, než aby to byla kvalitní zbraň.

Přesto jsme všichni chtěli bojovat, ale všichni jsme se báli smrti. Ale když bylo třeba jít do boje, šli jsme všichni.

Naši vojáci se opili tak, že nepoznali Němce

Dostali jsme se do Liptovského Mikuláše, kde se náš prapor nezachoval vůbec dobře… Byl tam lihovar a naši vojáci se opili tak, že nepoznali Němce, kteří na ně začali mluvit rusky… Tehdy jsme utrpěli velké ztráty.

Druhý útok na Liptovský Mikuláš byl už úspěšný. Ale zažili jsme zde perné chvíle. Byla už tma a člověk vůbec nevěděl, do koho vlastně střílí. Vypukla panika. Tenkrát padlo hodně kluků.

Postupně jsme pak postupovali až k žilinským vrchům, kde došlo k velkým bojům, a my jsme se ocitli uprostřed dělostřelecké palby.

Byl jsem také svědkem, jak Němci vyhodili do povětří most přes Váh. Byl to ohromný výbuch, kdy kusy mostu lítaly vzduchem a my se báli, že budeme zasaženi. Němci, kteří most vyhodili do vzduchu, se pak snažili utéct, ale bylo to na svahu, kde jsme vršek obsadili my, a dolů byl příkrý sráz. Tak se část Němců vzdala a někteří popadali ze skal nebo byli zastřeleni. Odtud neutekl žádný Němec živý.

Já byl chytřejší než on a ještě jsem ovládal samopal, jemu jsem to už nedovolil…

Nedaleko tohoto srázu byl kamenolom a malé údolí, které jsme měli osvobodit. Tady jsem se setkal tváří v tvář s Němcem, ten mě zranil, ale já byl chytřejší než on a ještě jsem ovládal samopal, jemu jsem to už nedovolil…

Bylo to u Strečna pár týdnů před koncem války, nebylo mi tenkrát ani devatenáct let. Měl jsem rozstřelené pravé rameno, zásah plic a hlavy.

Najednou jsem začal litovat, že jsem svůj život ukončil tak mladý. Myslel jsem si, že umřu. To začne přicházet taková teplota, člověk vidí vlastní krev a cítí, jako že končí život.

K lékaři jsem se dostal až po několika hodinách. Byl tam sovětský lékař, který mi vyndal kulku z plic, a já znovu volně dýchal, začal jsem cítit, že opět žiju. Byla to ohromná vnitřní radost. Osahával jsem si ruce a nohy. Snažil jsem se rozkoukat, protože jsem měl oči popálené od granátu.

Podmínky v nemocnici byly velmi špatné. Nebyly tam ani sestry, tak tam nasadili děvčata z gymnázia, ale ta k tomu neměla vztah, a navíc se styděla a my před nimi.

Byly tam i vši, které šly po krvi, a já si musel sundávat obvaz z rány a hlídat, jestli mi tam neleze nějaká ta veš.

Byli tam také zranění Němci. Ale moc se na to nehledělo, protože když je někdo zraněný, tak si hledí toho, aby se sám uzdravil, a ztrácí pomysl o tom, že tam leží nepřítel.

Rusy nic nezajímalo, ani vlastní domov

Odtud mě poslali domů do léčení, ale cesta domů byla obtížná. Vlaky moc nejezdily, tak jsem šel většinou pěšky, ale byl jsem velmi slabý. Jediné, co jsem cítil, bylo určité sebeukojení, že už se kolem mě nestřílí. Chtěl jsem být co nejdřív doma. Měl jsem strach o otce, že někde na někoho vystřelil a oni ho zabili. Jednu část cesty jsme absolvovali ruským vlakem, ale jeli jsme strašně pomalu, protože Rusové chtěli po cestě pořád něco brát. Za to jsme je nesnášeli, chtěli jsme být co nejdřív doma, ale je nic nezajímalo, ani vlastní domov.

Matka jednoho kluka mě nařkla, že jsem se sám zachránil a jejího kluka tam nechal

Po příjezdu domů to bylo velmi srdečné. Přijel jsem v noci a naši udělali ‚poplach‘. Všichni byli zvědaví. Prohlíželi hlavně moje zranění, protože vypadalo velmi ošklivě. Měl jsem na sobě svetr, který byl prostřelený a od krve, a maminka ho skoro celý promáčela slzami.

Sousedi se mě ptali na kluky z vesnice, protože na frontu jsme z naší vsi odcházeli čtyři. Oni padli a já přežil.

Nemohl jsem jim říct nic konkrétního, protože jsem s nimi nebyl v kontaktu. Když jsem však jejich příbuzným řekl, co se stalo, tak mě matka jednoho kluka nařkla, že jsem se sám zachránil a je tam nechal. Ať už to myslela jakkoli, tak neměla pravdu, protože ve válce člověk nikdy neví, koho to trefí.

My, co jsme byli na frontě, jsme najednou stáli na druhém břehu

Po válce jsem byl voják z povolání, ale u armády byli ceněni více lidi, kteří před rokem 1938 odešli z armády a teď se vraceli. Kdežto my, co jsme byli na frontě, jsme najednou stáli na druhém břehu. Hlavně na to dopláceli vojáci, kteří měli anglický výcvik. Ti byli posílání rovnou do civilu.

Já byl důstojníkem, ale měl jsem jednu vadu. Otec byl kulak, ale nikdy mi to nevyčítali, protože jsem za to přece nemohl. Jenom jsem kvůli tomu neměl možnost studovat v Rusku na škole. Ale jinak jsem musel být ve straně, protože jsem dělal velitele útvaru. Ale pomohlo mi to, když jsem jednou vytáhl otce z vězení.

Já až budu prezidentem, tak ty budeš můj první generál

Těsně po válce jsem se ještě potkal se Svobodou. Na frontě jsem byl v jeho vojsku a po válce jsem ho pozval na besedu. Vyprávěl o svém životě a jednou mě dokonce vzal do JZD, kde pracoval.

Potom jsme se ještě mnohokrát potkali. Jednou si chtěl střelit srnce a zeptal se mě na svolení. Říkám, proč ne. Najednou byl srnec na pár kroků od nás, Svoboda zamířil, ale pak sáhl po svém baretu, zamával a řekl, že tak krásné zvíře se nesmí zastřelit.

Ani ho vlastně nemrzelo, že byl zbaven funkce. Řekl jsem mu jednou, že bude prezidentem, protože lidi ho mají rádi, a on na to: ‚Já ti dám, já ti dám, já až budu prezidentem, tak ty budeš můj první generál.‘ Byl to výborný člověk.

Jít znovu do války? Určitě.

Válka na mě působila moc špatně. Hlavně chování Němců. Všech lidí, kteří padli ve válce si nesmírně vážím, ale ne těch, kteří bojovali proti nám, to byli nepřátelé a těch si vážit nemůžu.

Dneska je mi líto, že už nejsme tak vážení. Už asi nejsme v módě. Mrzí mě, že stárnem, jsme nemocní a postupně to končí.

Ale kdybych se měl znovu rozhodnout, zda jít do války, určitě bych šel zase a nikdy bych neváhal nasadit svůj život.“