Ing. Pavel Jajtner

* 1947  

  • "Osmnáctého nebo devatenáctého listopadu - a začali tady dělat Občanská fóra, tady na náměstí u sv. Václava. A teď najednou se tady objevili a říkali: ´Pane Jajtner, my už nevíme, co si S tím počít, nechtěl byste nás nějak podpořit?´ Prostě mladí kluci měli verbu, ale samozřejmě všichni jsme byli bezradní. Tak se to celkem zadařilo, protože já jsem říkal: ´Samozřejmě. Jdeme na to. Jdeme do toho.´ Moje žena už v té době pracovala na lidové straně, takže tam se nám podařilo sehnat cyklostyl. Takže my jsme si vypůjčili z té kanceláře cyklostyl a začali jsme tu v Přibyslavi produkovat letáky a dělali jsme tady občanská fóra. Začalo to někdy kolem toho dvacátého listopadu. My jsme totiž tenkrát nevěděli, že píšeme dějiny, takže jsme si to nezapisovali, takže zůstaly jen takové střípky vzpomínek. Scházelo se nás čím dál víc a počasí bylo čím dál horší, tak někoho pak napadlo, že to přesuneme do Kulturního domu v Přibyslavi, tam je kinosál a je tam asi nějakých pět set míst. Pak se připojil ještě pan učitel Jaromír Kasal, to byl víceméně člověk, který byl tady v Přibyslavi velice činný co se týče divadelních ochotníků. Takže on tomu dal divadelní scénář. Takže to už ta občanská fóra jela podle scénáře pana učitele Kasala. A teď ještě Roman Podrázský, akademický sochař. Roman udělal portrét Václava Havla a úplně perfektní. Jak to dokázal, to nevím, ale takový obrovský portrét Václava Havla, který visel v tom Kulturním domě v Přibyslavi. A teď jsme tam zvali ty komunisty. Jednak místní a jednak okresní. Například nějaký Bičík, si vzpomínám, pak se stal poslancem. Zprivatizoval nějaké kšefty v Brodě. Oni ti komunisti v tom uměli prostě chodit."

  • "Tak jsem byl zase dost nepopulární v tom, že jsem usiloval o to, aby v Želivě psychiatrická léčebna skončila v kláštěře Želiv, aby se vrátila do Havlíčkova Brodu, kde byla zřízena už za první republiky. A aby se v Havlíčkově Brodě rozhodlo o tom, že se tam začne rozšiřovat okresní nemocnice - tak to mi zase mnoho lidí zazlívalo. Protože jim se žilo v tom Želivě velice pěkně. To si moc dobře pamatuji, jak za mnou přijeli psychiatři z toho Želiva do Havlíčkova Brodu na okres a teď s takovýma fousama. Vypadaly perfektně jako jejich pacienti, tak jsem čekal, kdy vytáhnou tu svěrací kazajku... A teď mě tam přesvědčovali, že je to fajn, že to takhle může zůstat a já jsem říkal: ´Ne. Já se domnívám, že je to jednak krádež, je to církevní objekt, jednak je to nevyhovující, protože to jsou staletí staré budovy. Takže Havlíčkovu Brodu to jenom prospěje.´ Což se nakonec i ukázalo. A nakonec, když jsem ještě potom pokračoval ve funkci místopředsedy Federálního shromáždění, tak se mi podařilo sehnat... A to nechci mluvit o sobě, ale to lidi velmi rádi zapomenou, že prostě ty první peníze, které se podařilo sehnat na to, aby se v Havlíčkově Brodě ta nová nemocnice začala stavět, tak to jsem vyřídil s tehdejším předsedou vlády Stráským. To byl výborný člověk, který byl schopen ovlivňovat tyto věci - kam ty prostředky půjdou. Takže první miliony šly do Havlíčkova Brodu tímhle tím mým lobováním."

  • "Pak přišel rok devatenáct set padesát šest, maďarské události a jeden nešťastný rozhovor ve vlaku, kde se tatínek bavil s několika kolegy o těch maďarských událostech a kde se stalo, že je vyslechl jeden udavač, který to všechno udal, a můj tatínek se stal obětí politického procesu, a sice roku devatenáct set padesát šest. Jeho rozsudek někde mám v dokumentaci, kterou jsem po mém tatínkovi po jeho smrti v roce devatenáct set devadesát devět získal, ale bohužel v tuto chvíli jej nemám k dispozici, ale zhruba si pamatuji na jeho obsah. Už tehdejší zákoník byl krutě nespravedlivý a byl motivován prostě tím komunistickým režimem, takže můj otec byl odsouzen za rozvracení republiky a přitom věta, kterou tam pronesl a na základě které byl odsouzen, zněla: ´Čím je národ kulturnější, tím snáze si nechá nasadit chomout.´"

  • "To vlastní blahořečení, to byla obrovská slavnost samozřejmě. Plná bazilika a taková obrovská radost. Navíc pak jsme ještě měli jako čeští poutníci a slovenští taky tam byli, ale většinou čeští, tak jsme měli velkou audienci v aule Pavla šestého, která pojme deset tisíc lidí a tam mluvil jakýsi Tomáš Halík, já jsem nevěděl, kdo to je. Velice moudře a pěkně hovořil a pak jsme rychle zjistili, kdo je to Tomáš Halík, protože on se vlastně odtajnil v téhle době, protože byl tajným knězem a dělal... Vždyť asi víte, kdo je Tomáš Halík a jakou má minulost."

  • "Už jenom když jsme se sešli, někdy před mým odjezdem do Vídně s Karlem Schwarzenbergem, který tehdy byl kancléřem, Václavem Havlem a Magdou Vášáryovou... a teď se diskutovalo, jaké by tedy mělo být poslání začínající České republiky v Rakousku. A Magda Vášáryová tenkrát pronesla nezapomenutelnou větu, protože říkala: 'Viete, ja keď som niečo nevedela, ja som sa usmievala. A oni si mysleli, že mám nejaké tajomstvo. Jeden úsmev ženy je viac ako dve hodiny diplomatických rečí.' Tak jsme se tomu zasmáli, ale dodneška to platí."

  • "Prezident Klaus už byl prezidentem a jen tak jakoby nic už se mu blížil konec mandátu, tak že by si jako pořídil fotku s papežem. A jel na návštěvu do Itálie a jen tak jakoby nic vzkázal, že by se tedy hrozně rád sešel s papežem. A to je něco, na co je vatikánská diplomacie strašně choulostivá, takže je nepřijatelné, aby si někdo na návštěvu u tehdejšího nového - tam byl zvolen novým prezidentem jistý Napolitano - a Václav Klaus si tam prostě udělal návštěvu. A jen tak jakoby nic, že se tedy staví v Římě. A teď na mě tlačili, abych to nějak vyřídil. Tak co mi zbývalo? Já jsem samozřejmě tomu tehdejšímu úředníkovi z Hradu - teď bych musel dlouho vzpomínat na jméno - řekl, že je to absolutně nepřijatelné. A teď bylo vidět, jak se oni bojí tuhle špatnou zprávu přinést panu prezidentovi. - A nešlo by to nějak? Tak já když už tedy to nešlo jinak, tak jsem zkrátka řekl: 'Dobře, já tu žádost přednesu státnímu tajemníkovi,' tehdejšímu u Svatého stolce. Tak jsem si dojednal audienci na sobotu, jindy mi to nedali. A to už bylo kritické, protože myslím, že už v pondělí se měla realizovat ta návštěva. A to jsem viděl, jak funguje skutečně první liga vatikánské diplomacie. Tak mě státní tajemník vyslechl a řekl mi, že je to neobvyklé a že mi dají zprávu. Tak já jsem se vrátil asi v poledne a teď jsem si říkal: 'Tak já si teď vychutnám toho úředníka z Hradu.' Takže jsem řekl sekretářce, že tam do dvou hodin nejsem, i když jsem byl. Takže on mezitím asi čtyřikrát volal, protože se bál výprasku. A když už jsem řekl: 'Tak dobře, já budu mluvit. Řekli mi, že se vyjádří, ale předpokládám, že to bude diplomatickou nótou v pondělí odpoledne, kdy už to bude jasně marné.' Tak říkal: 'S tímhle já mám jít za panem prezidentem?' Tak jsem mu říkal, že lepší zprávu nemám. To mě ale překvapilo a asi ve tři hodiny mi telefonoval sekretář státního sekretáře, že to vymysleli úplně geniálně, že vzhledem k tomu, že žádost byla podána příliš pozdě, si o tom, zda se audience uskuteční, nebo neuskuteční, musí rozhodnout Svatý otec sám."

  • Full recordings
  • 1

    Přibyslav, 06.01.2020

    (audio)
    duration: 03:01:15
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Přibyslav, 20.01.2020

    (audio)
    duration: 02:37:55
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nesmělá sklizeň

Pavel Jajtner skládá slavnostní slib při promoci inženýrem elektrotechniky v Brně, říjen roku 1972
Pavel Jajtner skládá slavnostní slib při promoci inženýrem elektrotechniky v Brně, říjen roku 1972
photo: Soukromý archiv Pavla Jajtnera

Pavel Jajtner se narodil 31. prosince 1947 v Havlíčkově Brodě a vyrůstal v učitelské rodině v Přibyslavi. Jeho otec Albín Jajtner byl na konci roku 1956 odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu za rozvracení republiky, což mělo dopad i na studium Pavla Jajtnera. Nejprve se musel ve Žďáru nad Sázavou vyučit elektromontérem a v roce 1967 získal maturitu na SVVŠ. V červenci 1968 odcestoval na Mezinárodní budovatelský studentský tábor v městečku Gerlingen nedaleko Stuttgartu, kde jemu i dalším studentům z Československa bylo po vpádu vojsk Varšavské smlouvy nabídnuto zůstat. Kvůli svým sourozencům studujícím na vysoké škole se do ČSR vrátil zpět a nastoupil na elektrotechnickou fakultu Vysokého učení v Brně, kde v roce 1972 odpromoval. V roce 1973 se Pavel podílel na vývoji vojenských radarů a prvních policejních bezdrátových telefonů v pardubickém podniku Tesla. I přesto, že v posudku byl veden jako třídní nepřítel, vojenskou službu strávil v Rožmitále pod Třemšínem a v Praze ve Výzkumném ústavu vyvíjel přísně tajné radiotechnické radarové součástky. V roce 1976 začal pracovat v podniku ŽĎAS na dodavatelském závodě a v roce 1989 byl zvolen předsedou odborové organizace podniku. Tam s ostatními zaměstnanci zorganizovali generální stávku. Od roku 1987 se začal politicky angažovat a vstoupil do Československé lidové strany, s kterou v listopadu 1989 uspořádali zájezd na svatořečení sv. Anežky České. Hned vzápětí se stal jedním ze zakládajících členů Občanského fóra v Přibyslavi a následně i zdejším prvně svobodně zvoleným starostou. V letech 1990 až 1992 působil na pozici přednosty okresního úřadu v Havlíčkově Brodě. Byl zvolen do české Sněmovny národu a ve Federálním shromáždění zastával funkci místopředsedy až do zániku Československa. K prvnímu červnu 1993 se stal prvním českým velvyslancem v Rakousku, kde setrval až do roku 1998. Poté se stal velvyslancem v Maroku a od roku 2003 až 2008 českým vyslancem u Svatého stolce. Krom toho také v roce 2004 kandidoval za lidovou stranu do Evropského parlamentu. Po odchodu z Ministerstva zahraničních věcí v roce 2009 krátce působil v brněnském biskupství jako pastorační asistent pro vzdělávání laiků. V roce 2020 žil v Přibyslavi.