The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Jahoda (* 1948)

• narodil se 22. října 1948 v Bošovicích u Slavkova

• po roce 1948 rodina přišla o živnost a roku 1952 se přestěhovali do Krčmaně

• roku 1953 rodinu zasáhla měnová reforma, která znehodnotila jejich úspory

• otec Josef Jahoda pracoval v masném průmyslu v Přerově, kde zemřel předčasně v 50 letech

• Vlastimil Jahoda vystudoval střední zemědělskou školu v Olomouci, maturoval roku 1968

• v létě 1968 nastoupil na státní statek v Bílé vodě

• roku 1969 byl vyšetřován policií kvůli odstranění sovětské vlajky z budovy státního statku

• v roce 1988 pod hrozbou ztráty práce vstoupil do KSČ, členem byl do roku 1989

• po rozpadu podniku Oseva vstoupil do firmy SABAS Javorník a pracoval jako vedoucí a agronom v Bílém Potoce

• v době natáčení (2025) žil s manželkou v Bílé Vodě

Vzpomínky Vlastimila Jahody ukazují, jak komunistický režim dokázal během několika let rozvrátit rodinnou živnost, sebrat celoživotní úspory a vtáhnout obyčejné lidi z malé pohraniční obce do soukolí nátlaku, kontroly a strachu.

Komunisté nás obrali o živnost i o peníze

Vlastimil Jahoda se narodil v říjnu 1948 v Bošovicích u Slavkova, v rodině, která zažila přechod od prvorepublikového podnikání k poválečnému znárodnění a nástupu komunistického režimu. Rodiče Josef a Pavlína Jahodovi provozovali řeznictví a obecní hospodu, ale po válce a se sílícími zásahy státu o obchod a provoz postupně přišli. Otec, vyučený řezník a uzenář, investoval i do místních jatek, jenže toto všechno skončilo. A když byly Vlastimilovi čtyři roky, rodina se z Bošovic přestěhovala do Krčmaně, odkud otec pocházel. Vlastimil byl nejmladší ze čtyř sourozenců.

Jahodovi v Krčmani získali dům po tetě a začali znovu. Právě z tohoto období pochází jedna z jeho prvních jasných vzpomínek spojených s politikou: matka jela do Brodku u Přerova se sedmdesáti tisíci korunami v hotovosti a vrátila se domů plačící, protože mezitím proběhla měnová reforma a z celé částky zbylo jen pár drobných. Jako malé dítě tak velmi konkrétně viděl, jak stát během okamžiku znehodnotil celoživotní úspory.

V Krčmani matka nastoupila do JZD, kde pracovala hlavně v rostlinné výrobě, ale podle potřeby i u zvířat. Otec si našel práci v masném průmyslu v Přerově, kde zůstal až do své předčasné smrti v padesáti letech. Přestože je komunisté připravili o živnost, otec se později stal členem komunistické strany a nějaký čas působil i jako předseda místního národního výboru v Krčmani. Vlastimil nikdy úplně nepochopil, proč otec do strany vstoupil – spekuloval, že kvůli vzdělání svých dětí nebo vlastní kvalifikaci – ale i přesto má za to, že v obci na něj lidé většinou vzpomínají v dobrém.

Nestaral jsem se o politiku 

Když bylo Vlastimilovi čtrnáct, zůstala matka sama se třemi dospívajícími dětmi, nejstarší syn už byl dospělý. Pracovala v JZD a brala jen minimální podporu. Všichni museli tvrdě pracovat, aby vůbec vyšli. Vlastimil už tehdy chodil na střední zemědělskou školu v Olomouci na Hradisku. Původně chtěl být havíř, protože horníci z Ostravy, kteří jezdili na základku rekrutovat učně, vyprávěli, co všechno mají a jaké výhody jejich práce nabízí. Pro kluka z venkova to vypadalo lákavě. Jenže v Karviné tehdy došlo k velkému důlnímu neštěstí, při němž zahynuly desítky lidí, a matka rozhodla: „Žádný havíř v rodině nebude.“ Vlastimil, který odmala vyrůstal v zemědělství, se s tím nakonec smířil, přestože zemědělci měli malé platy a jejich práce byla podceňovaná.

Maturoval v roce 1968, právě ve chvíli, kdy vrcholilo pražské jaro. Politické uvolnění vnímal hlavně jako student: na školu přijel diskutovat jeden z tehdejších reformních politiků, vnímal, že „se něco děje“, ale žil spíš školním a rodinným životem. Do událostí v Olomouci nebo v Praze aktivně nevstupoval, do města dojížděl a odpoledne se vracel domů. Jak říká, studentský, politický a klubový život byl „pro jiné“, on musel doma pomáhat, aby po smrti otce rodina nestrádala. Magnetofon ani rádio neměl, stanici Luxembourg neposlouchal a žádné technické vybavení si rodina nemohla dovolit. Přesto měl rád skupinu Olympic, The Beatles a další tehdy běžně známé kapely, hlavně domácí.

Po maturitě měl nastoupit jako agronom do cukrovarnického výzkumu, kde ho čekalo ježdění po pokusných pozemcích, sledování výnosů, jenže došlo k reorganizaci. Místo dostal bývalý ředitel z Kroměříže a jemu vzkázali, ať se za dva roky vrátí. V té chvíli se rozhodl využít rodinné vazby: v Bílém Potoce měl strýce, otcova bratra, který pracoval jako zedník pro státní statek. Díky němu v létě 1968 nastoupil do Bílé Vody jako praktikant. Měl na starosti zhruba patnáct žen, které okopávaly řepu a dělaly další polní práce. Podnik později převzala Oseva, podnik produkující semena.

Kvůli sovětské vlajce se strhla v hospodě mela

Když 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, byl už v pohraničí v Bílé Vodě. Invazi neprožil v ulicích velkého města, ale v krajině, kterou sovětská armáda brzy obsadila. Retrospektivně si víc než samotný srpen 1968 vybavuje druhý vrchol emocí: březen 1969, kdy jel s kamarády do Olomouce na hokej. Ve vlaku jim průvodčí oznámil, že Československo porazilo Sovětský svaz 4:3. Na nádraží zavládla euforie, ale když vyšli do města, všude stály tanky. Euforie a okupace vedle sebe.

Nejdramatičtější politický konflikt zažil v roce 1969. V Bílé Vodě visel na budově obecního statku československý a sovětský prapor, který tam pověsil mechanizátor z Bílého Potoka 8. května. Šlo o gesto, které si každý mohl vyložit jinak: někdo jako povinnou loajalitu, někdo jako ironii. Situace se vyhrotila v hospodě, když přišel opilý a agresivní kolega a začal nadávat, že je to dílo „statkářů a bůhvíkoho“. Vlastimil Jahoda nakonec šel a sovětský prapor sundal, hodil ho v hospodě na stůl, na opilého kolegu, prapor spadl na zem, hospodská ho sebrala a schovala, aby neprovokoval.

Někdo Vlastimila Jahodu za tento čin udal a přijela policie se dvěma auty, začalo vyšetřování, výslechy, sledování. Oficiálně to skončilo „jen“ symbolickou pokutou sto korun a varováním „příště už to bude vážné“, ale na Vlastimila padl stín. Už měl vroubek, už ho sledovali. Později mu dokonce šéf policie z Javorníku na vojně vzkázal: jakmile se v Bílé Vodě něco semele, půjde první do basy. Od té doby věděl, že je pod drobnohledem, když například v křoví u domu zahlédl policistu. Malá epizoda se sovětskou vlajkou dokládá, jak hluboko do běžného života pronikla politická kontrola a strach.

Buď vstoupíš do KSČ, nebo přijdeš o práci

Pracoval jako zootechnik v Bílé Vodě a pak v Bílém Potoce jako vedoucí v Osevě. Staral se o pole a hospodářství, chodil na povinné schůze KSČ, ale sám nebyl členem. Politiku ignoroval, Svobodnou Evropu ani Hlas Ameriky neposlouchal. Stačilo, že má sekačky, traktory a lidi, za které odpovídá.

Jenže v roce 1988 přišel další nátlak. Stranické vedení mu začalo vysvětlovat, že jako vedoucí by měl vstoupit do strany, „aby měl přehled“ a mohl kontrolovat „nesmysly“. Když se vykrucoval, přijel ředitel, poslal ho na schůzi základní organizace a sdělil mu, že se nemá vracet domů, dokud nepodepíše přihlášku. Na místě mu jasně řekli: podepíšeš, nebo přijdeš o práci. Byl z toho otřesený, ale nakonec pod hrozbou ztráty existence přihlášku podepsal. Ve straně byl nakonec jen rok, do pádu režimu, s pocitem naštvání a studu.

Sametovou revoluci v roce 1989 prožil pasivně, doma, u televize. Na demonstrace nejezdil, neorganizoval nic, spíš pozoroval, jak se systém hroutí. Když se Oseva po roce 1989 rozpadla, zbylí tři bývalí vedoucí založili nový podnik SABAS Javorník. Vlastimil Jahoda se k nim přidal. Byl vedoucím a agronomem, staral se o pole v Bílém Potoku, o techniku, lidi, jen už ne jako zaměstnanec státního statku, ale jako manažer v soukromé zemědělské firmě. Po roce 1989 za ním chodili zástupci nových stran – lákali ho například do ODA (Občanská demokratická aliance). Odmítl všechny. Po zkušenosti s KSČ nechtěl „lézt“ do žádné další partaje. Politika ho nezajímala za komunismu, nezajímala ho ani po revoluci. Chtěl si odpracovat svoje a mít klid. Do důchodu odešel v 64 letech.

Za práci s krumpáčem se není proč stydět

V prostředí Bílé Vody a Bílého Potoka se setkával s mnoha lidmi, jejichž životy byly politicky poznamenané, ať už šlo o bývalé vojáky, kteří bojovali v Anglii, Francii nebo Itálii a po válce skončili ve stejné vesnici jako on, nebo o Jaroslava Mezla, kolem nějž kolovaly hospodské historky o údajném udávání partyzánů. Mluvilo se o řeckých dětech uprchlíků, které po občanské válce v Řecku našly útočiště v místním zařízení, i o volyňských Češích a Slovácích z Rumunska, které režim přestěhoval do pohraničí. Všechny tyto osudy se v jeho vzpomínkách mísí, často v rovině neověřených pověstí – ale vytvářejí obraz kraje, kde se po roce 1945 protnuly různé „strany“ historie: Němci, Češi, Řekové, vojáci ze západní fronty, noví komunističtí funkcionáři i ti, které režim semlel.

Sám Vlastimil Jahoda se politice vědomě vyhýbal, ale přesto režim jeho život ovlivňoval: měnovou reformou, znárodněním rodinného podnikání, jeho členstvím v KSČ, vlastním sledováním po incidentu se sovětskou vlajkou, nakonec i nátlakem na vstup do strany v roce 1988. V pozdním věku mluví spíš jako člověk, který si z toho odnesl jednoduché pravidlo: dělat věci poctivě, postarat se o své lidi a nenechat se znovu vtáhnout do politických struktur. Budoucím generacím vzkazuje, aby se nestyděly za poctivou práci, i kdyby to znamenalo kopat krumpáčem: „Bez práce nejsou koláče a někdo tu práci prostě dělat musí.“