The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marian Jahoda (* 1953)

• narodil se 28. listopadu 1953 v Olomouci

• od roku 1968 chodil do obnoveného skautu

• účinkoval při tzv. beatových mších

• vyučil se a pracoval jako kovomodelář v Moravských železárnách

• od roku 1982 byl sanitářem na operačním sále II. chirurgické kliniky v Olomouci-Řepčíně

• členem mnoha křesťanských společenství

• absolvoval tajné teologické semináře Josefa Zvěřiny

• účastnil se aktivit na podporu nespravedlivě stíhaných lidí

• sledovaný a vyslýchaný Státní bezpečností

• od roku 1992 obnovoval Charitu Olomouc a další charity v olomoucké arcidiecézi

• od roku 2001 pracoval v Centru interdisciplinárních studií pod Univerzitou Palackého v Olomouci

• v roce 2007 se podílel na založení a chodu Katedry rozvojových studií

Nebylo snadné žít svoji víru naplno v zemi ovládané totalitní mocí Komunistické strany Československa (KSČ). Ta často postihovala aktivity věřících a pronásledovala je prostřednictvím Státní bezpečnosti (StB), což pocítil i Marian Jahoda. Přesto v 80. letech našel mnoho živých společenství, se kterými mohl sdílet víru v Boha a vzdorovat tlaku všemocné strany a jejího represivního aparátu.

 

Zázračně uzdravený

Bohuslava Jahodová, rozená Kličková, pocházela z Příbrami. Učila náboženství v pohraničí, ale když komunisté začátkem 50. let výuku náboženství stále více omezovali, odešla do Olomouce. Tam se provdala za kamenosochaře Antonína Jahodu a 28. listopadu 1953 se jim narodil syn Marian. V domácnosti s nimi žila ještě babička z matčiny strany Ludmila Kličková, vnučka Karla Jaromíra Erbena. V rodině vládl živý zájem o literaturu a Marian vzpomíná na to, jak mu babička na dobrou noc vyprávěla Kytici.

Od dětství matka předávala Marianovi svou katolickou víru. Jednou ho vzala na Svatý Hostýn. U pramene vody pod bazilikou mu vysvětlovala, že se v něm omývají nemocní lidé s vírou v uzdravení. Marian dlouhodobě trpěl na chronické záněty uší. „Řekl jsem mámě, ať mi umyje tou vodou uši a bude vyřešeno. Nevím, co si o tom máma myslela v té době, ale nezpochybňovala mi to. Ve mně byla naprosto stoprocentní jistota: ‚A je pokoj. Už jsme tady měli být dávno.‘ Ukázalo se, že taková stoprocentní důvěra, a navíc dětská, se nedala nevyslyšet. Je pravda, že od té doby je klid, nebyl problém a slyším normálně,“ popisuje Marian jednu z nejranějších vzpomínek. Na základní škole Komenium nepociťoval silnější ideologický vliv. Nikdo jemu ani rodičům nevytýkal, že chodí na hodiny náboženské výchovy a jeho třídní učitelka na druhém stupni, paní Klusáková, dokonce byla věřící.

V šedesátých letech se politické a společenské poměry pomalu uvolňovaly. Rok 1967 se stal pro Mariana přelomovým rokem, protože mohl jít ke svátosti biřmování, která v Olomouci nebyla udělována téměř dvacet let. „To byl pro mě naprostý zlom, protože když jsem se seznámil s Františkem Kunetkou, on mě přijal krásně, i jeho rodiče, kteří bydleli v Olomouci. Tam jsem se začal setkávat s dalšími lidmi,“ vzpomíná Marian na svého biřmovacího kmotra, který ho také naučil hrát na kytaru. Z Prahy se k nim dostaly nahrávky moderních křesťanských písní, které na společných setkáních s přáteli hráli. Začal také ministrovat v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie u dominikánského kláštera. Věnoval se jim tajný salesiánský řeholník Stanislav Palásek a společně s dalšími přáteli jezdili často do přírody.

 

Skaut i beatové mše zardousila normalizace

Když se v roce 1968 obnovoval skauting, vstoupil Marian do oddílu Světlonošů, který vedl Jiří Kvapil. Scházeli se v zahradách arcibiskupství a v létě jeli na první tábor. „Pro nás to bylo nové. Neřešili jsme, že teď budujeme skaut, ale prostě jsme byli na táboře. Bylo to tam bezvadné, táboráky, příroda, kytary, písničky,“ vzpomíná Marian. Jenomže v příštím měsíci 21. srpna provedla do Československa invazi vojska Varšavské smlouvy. Když cestou do kostela slyšel v rádiu o střelbě v Praze, měl to za rozhlasovou hru, ale brzy byl vyvedený z omylu. Vzpomíná na spontánní protesty, zamalovávání názvů ulic a vylepování plakátů: „Na nejznámějším byly čtyři fotky, Svoboda, Dubček, Černík, Smrkovský. ‚Jsme s vámi. Buďte s námi.‘ Na náměstí přijelo auto a nějaký člověk, asi z tiskáren, to tam rozhodil. ‚Vylepte to tady všude!‘ Tak jsme to sbalili a na výlohu, kdo měl větší odvahu, tak to bouchl i na ten sovětský tank.“ Do skautu mohl chodit dál, ale jen do roku 1970, kdy byl opět zakázán.

Marian se v Moravských železárnách vyučil kovomodelářem. Nastoupil zde do práce a dálkově studoval Střední průmyslovou školu slévárenskou v Brně. V té době už naplno žil hudbou a rád chodil v Olomouci-Hejčíně do kostela sv. Cyrila a Metoděje. Sbor mladých lidí tam zpíval takzvané beatové mše za doprovodu kytar, bicích a dalších nástrojů a Marian přijal výzvu vystřídat kytaristu Václava Stratila. Sbor si získal popularitu a začali si je zvát do farností po celé Moravě a Slezsku. „My jsme jaro a podzim každou neděli byli někde, často na jižní Moravě, ale nejenom. Na různá místa jsme jeli autobusem, dopoledne zahráli a pak si nás rozebrali do rodin, odpoledne jsme hráli ještě na požehnání. Bylo to úžasné. Ti lidé byli senzační,“ vzpomíná Marian. Tyto výjezdy ale funkcionáři KSČ považovali za nežádoucí a církevní tajemník je v roce 1974 zakázal.

 

Živá křesťanská společenství

Ve druhé polovině 70. let se Marian trochu vzdálil tradičnímu pojetí víry v Boha a hodně ho přitahovala nezávislá kultura. „Měl jsem rozpor, protože jsem se scházel s lidmi, buď protože jsme zajedno ve víře nebo církvi, a potom se scházím s lidmi, protože mě zajímá a baví, co dělají. Najednou se vynořili lidi, kde jsem viděl, že je oboje a že to jde. To pro mě bylo veliké oslovení. Takový první člověk, u kterého jsem to rozpoznal, byl Tomáš Vážan,“ vzpomíná Marian. Chodil do bytu Vážanových na Horním náměstí, který se stal místem kulturních setkání, výstav, promítání fotografií, přednesů poezie, hudebních vystoupení a podobných aktivit především věřících lidí. Setkal se zde s architekty Janem Jemelkou a Tomášem Černouškem, s akademickým sochařem Otmarem Olivou a dalšími zajímavými lidmi. S fotografem Tomášem Vážanem také jezdil na výlety po Československu fotit dřevěné kostely. Především ale navštěvovali kněze, seznamovali se s místními věřícími lidmi a jejich společenstvími.

Kněží Josef Jančář a Pavel Kupka v roce 1980 Mariana naplno přitáhli zpátky do církve a tomu se otevřel nový svět rozmanitých křesťanských společenství. Jeho přítel Josef Kunčar se dostal do Francie do ekumenické komunity Taizé. S přáteli v Olomouci se podělil o své silné dojmy a naučil je něco ze zpívaných modliteb, kterými je komunita Taizé charakteristická. „Taizé bylo obrovské oslovení v tom, že to je závan něčeho jiného, ne milion slov, v té jednoduchosti, kráse, prostotě, krása jednoduchých symbolů a jednoduchých zpěvů. Nádhera,“ vzpomíná Marian, který se s přáteli pravidelně scházel k modlitbám Taizé. Časem se společenství rozrůstalo, až se jich sešlo i sedmdesát a zpěv bylo slyšet na ulici i několik desítek metrů. To nelibě nesla StB a setkání monitorovala. Velkým zážitkem pro Mariana bylo, když se v Katovicích osobně setkal se zakladatelem komunity Taizé, bratrem Rogerem. Marian se také přidal do společenství charismatické obnovy, do kterého chodilo více věřících lidí pracujících v nemocnici. Pod jejich vlivem v něm dozrálo rozhodnutí změnit zaměstnání a nastoupil na II. chirurgickou kliniku v Olomouci-Řepčíně na pozici sanitáře na operačním sále.

 

Konspirace podle Josefa Zvěřiny

KSČ se snažila mít nad církvemi kontrolu prostřednictvím Státního úřadu pro věci církevní. Na aktivní věřící, kteří svou víru neomezovali jen na nedělní bohoslužbu v kostele, dohlížela StB. Proti některým zakročila, a ti mohli být odsouzeni až ke dvouletému trestu odnětí svobody za takzvanou mařenku, tedy maření státního dozoru nad církvemi. I Marian vzpomíná na sledování StB. Od roku 1982 se u něj doma každou neděli scházelo společenství, ve kterém četli biblické texty. „To bylo až úsměvné, když v osm hodin večer v neděli v zimě, kdy byla už tma, o vchod vedle stál borec a četl noviny. Tak věděli o nás samozřejmě,“ vzpomíná Marian.

O poznání nebezpečnější aktivitou byly tajné semináře kněze ThDr. Josefa Zvěřiny. Pravidelně jezdil do Olomouce a zájemce o studium systematicky vyučoval teologii i s konzultacemi a zkouškami. Měl třináctiletou zkušenost z vězení, přišel o státní souhlas vykonávat kněžské povolání, a přesto byl nadále velice aktivní ve skryté církvi. Tajné semináře ale musely podléhat přísné konspiraci. „To bylo pokaždé někde jinde, protože jsme si říkali, že to nemůže být na jednom místě trvale. Tady to bylo přece jenom závažnější, než že se spolu jdeme pomodlit. Vždycky se vymyslelo datum, kdy má asistent Jirka přijet. My jsme věděli, že je to Jiří, jinak jsme nevěděli, odkud je. Josef Zvěřina razil heslo: kdo nemusí vědět, nesmí vědět, což jsme naprosto respektovali. Vždycky se našlo nějaké datum, kdy má někdo narozeniny nebo něco takového. Někde v bytě jsme se sešli a to byly jako narozeniny toho člověka,“ vypráví Marian, který několikaleté tajné studium absolvoval.

 

Může trvat dlouho, než odsud odejdete

Ne vždy byl Marian tak opatrný a jednou na to také doplatil, když jel s Barbarou Litomiskou navštívit kardinála Františka Tomáška. V kupé seděli s nějakou rodinou, a tak jim nepřišlo nebezpečné prohlížet si samizdatem vytištěné básně tajného řeholníka Jiřího Legerského. Při výstupu z vlaku je ale zastavil otec rodiny s legitimací StB v ruce, prohledal jim kufry s knihami a vzal je na Sbor národní bezpečnosti. Po výslechu jim řekli, aby se další den hlásili na StB ve svém rodišti. Marian tak v Olomouci zažil nepříjemný výslech. „Štajgr začal první otázkou: ‚Kdy jste se naposledy viděl s Pavlem Kupkou?‘ To Pavel už nebyl v Olomouci, byl bez souhlasu. Říkám: ‚To už je dost dlouho.‘ - ‚No jak dlouho?‘ Říkám: ‚No už hodně dlouho.‘ Podíval se na mě tím chladným pohledem. ‚Ono to taky může trvat dost dlouho, než od nás odejdete,‘“ vzpomíná Marian na výhrůžku, která nebyla planá ve světle půlroční vazby jeho přítele Michala Mrtvého, kterého také původně jen odvezli na výslech.

Marian chodil na soudní líčení s nespravedlivě stíhanými nebo lidmi vymáhajícími své věci, které jim StB zabavila při domovní prohlídce. Přišel také na shromáždění na Horní náměstí k modlitbě za Augustina Navrátila, signatáře Charty 77 a katolického aktivisty vězněného v psychiatrické léčebně. „Já si myslím, že by to policajti rozehnali. V nádvoří radnice byli nachystaní i s auty a bylo jich tam fakt hodně. Ale tam se stala dobrá věc. Odbilo dvanáct, lidi už byli v chumlu, oni by mohli zasáhnout, ale v tom momentě několik lidí s kamerami ze zahraničních časopisů, ze Svobodné Evropy, ze zahraniční televize tam naběhli a začali snímat náměstí a nás všechny. Takže okamžitě se stáhli a nezasáhli, protože by to hned bylo ve zprávách kdovíkde,“ vzpomíná Marian.

 

Náměstí narvané lidmi

O tvrdém potlačení manifestací 17. listopadu 1989 v Praze se Marian dozvěděl ještě ten večer telefonicky od přítele z Prahy. V pondělí se sešel s přáteli a dalšími lidmi na Horním náměstí, kde se dozvěděl o vyhlášení generální stávky na příští pondělí. Myslel si, že se to nemůže stihnout připravit. V týdnu si ve sportovní hale Univerzity Palackého poslechl střízlivý proslov profesora Josefa Jařaba a písničkáře, kteří se vraceli z exilu. V den generální stávky 27. listopadu přišlo na Horní náměstí v Olomouci podle odhadů organizátorů 50 tisíc lidí. „Náměstí i přilehlé ulice byly narvané lidmi. Moderátoři chroptěli z nadšení. ‚To je neskutečné! Vy to nevidíte. My to tady vidíme všechno! To je prostě neskutečné!‘ Už ani nemohli mluvit. Nemám z toho nějaký konkrétní zážitek, spíš že se povedlo a že se zapojila spousta i starších lidí z různých podniků, fabrik. Nečekal bych, že za týden je toto možné. Pro mě to byl zázrak,“ vzpomíná Marian.

Marian v roce 1991 skončil s prací v nemocnici, přidal se k příteli Jindřichu Suchánkovi a společně oživovali Charitu Olomouc. Působil rok jako její ředitel a poté jako asistent charit ve farnostech olomoucké arcidiecéze. V roce 2001 opět změnil zaměstnání a pomáhal Pavlu Nováčkovi s chodem Centra interdisciplinárních studií pod Univerzitou Palackého v Olomouci a v roce 2007 se založením a chodem Katedry rozvojových studií. Vyprávění o svém životě uzavírá Marian poselstvím, co považuje za důležité pro život: „Mít úctu k životu, hodnotám a pohledům druhého člověka. Ne tolerance v tom smyslu: ‚No tak jo, já tě budu tolerovat.‘ Ale určitá úcta. Úcta k jeho životu, k jeho pohledu, k jeho hodnotám. Určitá slušnost, že neznám jeho život, nevím, co si prožil.“