The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Jágr (* 1930  †︎ 2023)

I přestože jsem přišel o oko, tak jsem celý život těžil azbest

  • narozen 28. září 1930 v rumunském Eibenthalu

  • po otcově smrti se o rodinu staral dědeček

  • vyučoval ho český kantor Boleslav Ivánek (pozdější čs. letec a příslušník Royal Air Force)

  • po válce raněn vojenskou municí; střep pamětníkovi vystřelil levé oko

  • od patnácti let pracoval více než 30 let v azbestových a uhelných dolech

  • rodina jeho sestry deportovaná do oblasti Baragan

  • v září 2020 pamětník oslavil 90. narozeniny

  • zemřel v prosinci roku 2023

Václav Jágr – bývalý, dnes již dvaadevadesátiletý horník a krajan z české vesnice Eibenthal v rumunském Banátu. V době natáčení (září 2022) byl zdejším nejstarším mužem. Takového věku se tu zřídkakdo dožije. Nebývá časté, aby se někdo, kdo vykopával azbestová těžiště a pracoval v dolech, dožil tak úctyhodného věku. Nejprve mu zemřel otec, sám pak následkem výbuchu vojenské munice přišel ve svých třinácti letech o oko a od patnácti let pracoval v dolech. I přes drsné životní zkoušky nikdy neztratil smysl pro humor.

„Říkají, že kdo má dobrý život, dlouho žije, ale u mě je to naopak. Život byl těžkej, ale pořád jsem ještě tady. A to jsem přišel o oko a těžil jsem životu nebezpečný azbest,“ vypráví pamětník.

Václav Jágr se narodil 28. září 1930 v Eibenthalu, který je jednou z českých vesnic založených českými kolonisty v rumunském Banátu počátkem 19. století. Jeho rodiče Jan a Veronika Jágrovi vychovávali dohromady šest dětí a o to svízelnější byla pro rodinu situace, když je nedobrovolně opustil otec. Těžko se dobrat toho, jaká byla skutečná příčina jeho smrti. „Táta trpěl na nervy a zemřel. Po jeho smrti matka nepobírala žádný vdovský důchod, to tenkrát neexistovalo, když měl nás, šest dětí. Měli jsme ale štěstí, že matka pocházela z bohaté rodiny,“ vypráví Václav Jágr, jehož dědeček tu provozoval krámek s hospodou a o svou dceru a její rodinu se nezdráhal postarat.

Říkali jsme jí slečna učitelka

Na podzim roku 1936, když Václavovi bylo šest let, nastoupil do prvního ročníku místní školy. S výbornými studijními výsledky patřil k premiantům – jak jinak si vysvětlit dobový snímek s vyznamenanými školáky, mezi nimiž je i Václav. Právě na školní roky a učitele má výrazné vzpomínky, například o výuce češtiny hovoří jako o záchraně české řeči, kterou má spojenou s učitelkou Stefanií Eliášovou, narozenou přímo v Eibenthalu, která podle pamětníka studovala pedagogiku v Čechách. „Byla to první učitelka, která na Eibenthalu vyučovala českou řeč. Byla to moudrá a dobrá žena. Říkali jsme jí ‚slečno učitelko‘. Pak ale jednoho dne přišla do školy a povídá nám: ‚Milé děti, něco vám řeknu. Už mi nebudete říkat slečno, ale paní Škanderová, jelikož jsem se provdala,‘“ vzpomíná Václav Jágr. Netrvalo to dlouho, brzy se manželé z vesnice odstěhovali a na její místo přišel učitel z Čech, Boleslav Ivánek.

Přísný kantor i letec Royal Air Force

„To byl náš první učitel, který k nám přišel z Čech,“ zdůrazňuje Václav Jágr a pokračuje: „Byl dosti přísný. Tenkrát ve škole ještě existovalo bití. Když jsi dobře neuměl, dostal jsi dvě nebo tři rány přes ruce, podle toho, kolik sis zasloužil. Ale to se mě netýkalo. Když některý nechtěl držet, měl několik vyvolených žáků, kteří byli drobet silnější. Mezi nimi jsem byl i já a říkalo se nám četníci. Toho neposlušného jsme museli chytit a držet. Jednou se nám nedařilo toho zlobivce udržet, popadl ho za pásek, zdvihl ho a už ho švihal,“ vzpomíná Václav Jágr.

Obec Pavlovice na Frýdecko-Místecku, odkud Boleslav Ivánek (1917–2003) pocházel, o svém významném rodákovi zmiňuje, že v roce 1938 byl ministerstvem školství v Praze ustanoven jako učitel na české zahraniční škole v Rumunsku. Vyučoval v obcích Nadlac a Eibenthal. Odtud se na výzvu německých úřadů po okupaci Československa domů nevrátil, ale spolu s ostatními kolegy nastoupil jako aktivní voják československých zahraničních jednotek na Středním východě pod britským velením. Byl jedním z obránců legendárního Tobruku, později bojoval v Anglii a létal jako navigátor u 311. bombardovací perutě na strojích Liberator.

Místním se dochoval i jeho dopis s verši z 23. ledna 1941 (viz Dodatečné materiály): Vlasti zdar! Chcem právo v životě – ne na papíru/ kde naše drahá řeč zní sladkodechá/ a píď nedáme z lánu otce Čecha/ v boj za ni obrníme pěst i lyru. Vzpomínku na společnou práci věnuje panu Janu Marešovi Boleslav Ivánek, učitel – Čech. 

Střep z výbušniny po vojácích ho připravil o oko

Ale zpátky k Václavu Jágrovi. Zatímco učitel Boleslav Ivánek působil v jednotkách československé zahraniční armády, výbuch německé munice připravil jeho žáka Václava Jágra o oko. „Po Němcích tu zůstala spousta munice. Bylo mi třináct let a společně s dalšími kluky jsme ji našli a naházeli do ohně. Když to vybouchlo, tak mi jeden ze střepů vlítl do oka a já o něj přišel.“ I když Václavova matka dokázala narychlo zařídit odvoz k lékaři do Temešváru, kde její syn podstoupil operaci, následky klukovského nerozumu se zachránit nedaly.

Přes týden jsme hledali azbest a v neděli jsme se vraceli domů

Jak dlouho léčba trvala a kolik lékařský zásah stál, se z pamětníkova vyprávění nedozvídáme. Nicméně už o dva roky později Václav nastoupil na práci pro místní doly na těžbu azbestu. V popisu práce měli vydat se s četou dobývačů do okolí, aby nacházeli nová a nová úložiště, která by byla bohatá na azbest. Jak takový pracovní týden probíhal, pak popisuje ve svém vyprávění: „Na celý týden mi dala matka do ruksaku bochník pečeného chleba, praženku a několik brambor. Celý týden jsme pak pracovali pryč a o neděli jsme se vraceli domů. Vždy jsme nocovali v jedné salaši, odkud nás pak dál odváželi na práci.“

Prý jsem s jedním okem neměl dělat

Na těžbě azbestu a uhlí pracoval Václav Jágr více než třicet let. „Podle všeho jsem s jedním okem neměl ani pracovat, ale viděli, že jsem dobrý, a všude mě přijali. Vedoucí na mě nedali dopustit. Na začátku měsíce jsme dostali normu, kolik azbestu máme vytěžit. Když jsme to za tři měsíce udělali, dostali jsme ještě jeden plat. Práce se mi líbila a já jsem měl radost, že můžu vydělat peníze,“ vzpomíná pamětník.

V poválečné vlně rumunských Čechů přišla do Československa i Václavova sestra, která se tu provdala a prožila tu zbytek svého života. Možnost odejít do Čech měl i pamětník, ale rozhodl se svoji rodnou vesnici neopouštět. „Pracoval jsem v dolech, měli jsme tu pole a dřeli jsme s dobytkem. Kolikrát za mnou sestra přijela a lákala mě, abych se za nimi do Čech přijel aspoň jednou podívat. To se mi ale nikdy nepodařilo. Byl jsem na to příliš nedbalý,“ říká pamětník.

Když k nám přicházejí Češi, kvete nám srdce

A tak alespoň s nadšením vítá turisty z Čech, kteří sem po pádu železné opony každoročně přijíždějí. „Když k nám přicházejí Češi, kvete nám srdce,“ shrnuje svou radost Václav Jágr. Dvaadevadesátiletý Václav Jágr žije už bezmála deset let jako vdovec, ale optimistický duch ho ani v tomto úctyhodném věku neopouští. Na závěr svého vyprávění s humorem sobě vlastním dodává: „Víte, já bych se oženil, ale chybí mi ženidlo. Bez něho to nejde!“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť Banátu

  • Witness story in project Paměť Banátu (Rostislav Šíma)