The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petra Jáchymstálová (* 1965)

• narodila se 2. září 1965

• prarodiče Emil a Rosa Rauscherovi byli sudetští Němci z Teplic

• vyrůstala v Želevčicích, už jako malá hovořila německy

• prarodiče ze strany matky přišli o statek během kolektivizace

• vystudovala Střední zemědělskou školu v Rakovníku

• absolvovala Vysokou školu zemědělskou v Praze-Suchdole

• v roce 1989 se provdala za Jana Jáchymstála

• vychovali syny Petra, Pavla a Jana

• pracovala jako ekonomka v Chorušicích

• působila jako zastupitelka a místostarostka v Nebuželích

Petra Jáchymstálová se narodila ve Slaném, její život však ovlivnily osudy i jejích předků v pohraničí. Prarodiče ze strany otce byli sudetští Němci, kteří odešli po druhé světové válce z Teplic do vnitrozemí, aby nemuseli opustit Československo. Rodinu její matky zasáhla nucená kolektivizace počátkem 50. let 20. století a ztráta hospodářství. Ačkoliv ona sama se o politiku nezajímala a rodiče se snažili obdobím normalizace proplout bez úskalí, složitá rodinná historie je v jejím vyprávění stále přítomná. 

Můj Opa byl hrozně šikovný

Petra Jáchymstálová se narodila 2. září 1965 rodičům Peteru Rauscherovi a Jarmile rozené Vaiglové. Dětství prožila v malé vesničce Želevčice, měla ještě o tři roky mladšího bratra Romana. Otcova německá rodina pocházela z okrajové části Teplic, které se německy říkalo Zuckmantel (česky Pozorka). Dědeček Emil Rauscher byl kovorytec a s babičkou Rosou věřili, že díky svým apolitickým postojům během druhé světové války budou moci v pohraničí zůstat, také proto, že dědeček se prací v dole záměrně vyhnul povolání do wehrmachtu. V roce 1946 však neunikli nucenému odchodu z města. Zatímco část příbuzných odešla do Německa, prarodiče Rauscherovy, kteří chtěli zůstat, poslali do vnitrozemí, do Želevčic u Slaného.

Konec války v Teplicích poznamenalo násilí. Dědečka údajně na 14 dní odvlekly tzv. revoluční gardy, a když se vrátil, měl na zádech jizvy po bití. V Želevčicích musel vysoce kvalifikovaný kovorytec zpočátku krmit dobytek u místních sedláků, kteří na Němce hleděli s nedůvěrou a někdy i nenávistí. I v těchto těžkých podmínkách se však projevila dědečkova soběstačnost. Petra Jáchymstálová na něj vzpomíná jako na muže, který dokázal svýma rukama vytvořit téměř cokoli. „Můj Opa byl úplně úžasný a uměl všechno, já jsem na něj byla strašně pyšná. Když přišli do Želevčic, tak než se tam usadili, šli do zemědělství a dělali u krav a býků. Ale záhy se ukázalo, že děda je šikovný, vzali ho do dílny a on si dokázal třeba udělat první pračku ve vesnici nebo hodiny.“ Rodina dodnes vlastní unikátní gramofon, na kterém se otáčel vánoční stromeček a hrál koledy. „Dědeček Emil o sobě s hořkostí říkával: ‚Za války jsem byl špatný Němec a po válce jsem byl špatný Čech.’“ Babička Rosa Rauscherová se nikdy nenaučila dobře česky, ale protože u ní malá Petra prakticky vyrůstala, uměla díky ní už v útlém věku německy, což se jí později mnohokrát hodilo.

Zatímco otcova rodina bojovala o důstojnost v novém prostředí, rodiče maminky, Jan a Zdena Vaiglovi, prožívali vlastní tragédii v Hospozíně. Vlastnili tam druhý největší statek o rozloze 40 hektarů. V roce 1950 jim majetek v rámci kolektivizace zemědělství zkonfiskovala nová komunistická moc. Jejich situace se stala téměř neúnosnou, prarodiče pamětnice směli dožít v jediné malé místnosti svého statku, zatímco do zbytku jim nastěhovali dělnické rodiny, které k majetku neměly žádný vztah. Dům, kde dříve kvetlo hospodářství, začal chátrat, prarodiče byli zatrpklí a rezignovaní. Ještě horší osud potkal dědečkova bratra z vedlejší vsi Kmetiněves, který se začlenění svého majetku do družstva chtěl vzepřít. Podle slov pamětnice ho uvěznili v Leopoldově, kde za nejasných okolností zemřel, a jeho statek úmyslně zapálili.

V první třídě jsem měla velkou trojku

Petra Jáchymstálová vyrůstala v prostředí, kde se o minulosti raději mlčelo, aby byly děti uchráněny možného postihu a omezení. Do základní školy ve Slaném, která byla od Želevčic vzdálená asi tři kilometry, dojížděla autobusem. V první třídě se cítila jako „exot“, protože předtím nechodila ani do školky a v pololetí dokonce dostala na vysvědčení trojku. I ve škole uslyšela nadávky do „Hitlerek“, protože byla v širokém okolí jedinou žačkou, která se svými prarodiči hovořila německy. Velkým zklamáním pro ni bylo, když ji jako jedinou zřejmě z politických důvodů nepřijali do Pionýra, což tehdy oplakala.

Ve věku asi osmi let se Petra Jáchymstálová seznámila na pionýrském táboře v Úštěku s německou dívkou Klaudií. Otec ji motivoval k výměnným pobytům v socialistickém NDR, aby si zlepšila znalost němčiny a poznala jiné prostředí. „Byli to fajn lidi, otec mě tam odvezl a nechal 14 dní, rodiče Klaudie nás pak vzali zpět a ona byla u nás. Pak jsem tam jezdila pořád, jednou i s bratrem, ten uměl hůř německy. My jsme jim vozili luxfery, dlaždice nebo tresčí játra, zpátky jsme zase vezli boty,“ vzpomíná Petra Jáchymstálová. Do vesnice Göda u Bautzenu za svou kamarádkou cestovala téměř každý rok a získala přátelství, které trvá dodnes. 

Po ukončení školní docházky zvolila Střední zemědělskou školu v Rakovníku, obor chmelařství. Zemědělství bylo přirozenou volbou, v tomto sektoru pracovala většina její rodiny, včetně otce a tety. Studium znamenalo větší odloučení od domova, život na internátu jí však rozšířil obzory a změnil pohled na tehdejší svět. „Jednou spolužáci na poli našli kosti a odpadky a udělali z toho výstavku ve třídě. Třídní jim řekl, že dostanou dvojky z chování, to bylo pro mě nepochopitelné. Přemýšlela jsem, proč je všechno tak svázané,“ říká pamětnice. Ačkoliv nebyla v Pionýru, na střední škole již byla nucena automaticky vstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM). Na roky strávené v Rakovníku však vzpomíná velmi ráda, zejména díky silným přátelstvím, která tam navázala. Asi tři roky také chodila do oddílu bezmotorového létání na tamějším letišti. 

Rodiče ji vedli k praktickému a skromnému životu, který jí ale nijak chudý nepřipadal. „Když nevíte, co je za plotem, tak vám to nechybí, my jsme žili skromně, já jsem ani nevěděla, co bych mohla mít jinak. Otec vstoupil už někdy po okupaci do strany. Bral to pragmaticky, řekl: ‚Chcete studovat, tak jsem to udělal pro vás,‘“ vysvětluje. Jednou dokonce přinesla do školy knihy o Leninovi, které otec přivezl ze Sovětského svazu, jen aby si vylepšila kádrový profil u učitelky. Tatínek sám propagandě nevěřil, přesto měl obavy, když její mladší bratr vyprávěl v autobuse politické vtipy nebo když na vysoké škole s kamarádem navštívila bytové divadlo. 

Paláce zepředu zlaté a zezadu podepřené klacky

Navzdory tomu, že se nepovažovala za studijní typ, přihlásila se na Vysokou školu zemědělskou v Praze-Suchdole. Přijali ji na odvolání, začal jí tak studentský život na kolejích. Studium jí umožnilo užívat si více kultury, chodila na koncerty vážné hudby a objevila židovskou kulturu. Využila se spolužačkami možnost vycestovat v létě do zahraničí na praxi a dostala se do Estonska, Polska a Sovětského svazu. Právě tam Petra Jáchymstálová jasně spatřila ideologické lži tehdejšího režimu: „Začala jsem chápat, že nám diktujou lidi, kteří sami doma mají hrozné poměry. Oni tam mají paláce zepředu zlaté a zezadu podepřené nějakými klacky. Bylo to někdy hrozně smutné, ten neskutečný šlendrián, všechno odfláklé, hrozné. Tak jsem si říkala: ‚A tihle lidi nám budou diktovat, jak to máme dělat?‘“

Během vysokoškolských studií se na jedné z akcí seznámila se svým budoucím manželem Janem Jáchymstálem, který studoval mechanizační fakultu. Průlomem v jejím vnímání světa byla „předsvatební cesta“ v roce 1988 do západoněmeckého Würzburgu. Tam u příbuzných poprvé uviděla realitu za železnou oponou a zažila překvapení, když v rádiu zaslechli zprávu o českém disidentovi. „Jeli jsme se někam podívat na výlet, oni pustili nahlas rádio a tam bylo, že významný český spisovatel Václav Havel dostal cenu za literaturu. Oba se na nás otočili a řekli: ‚Jste pyšní, že máte takového významného spisovatele?‘ My jsme se s Honzou na sebe podívali a řekli jsme: ‚Ale my ho vůbec neznáme.‘ Nemohli pochopit, že u nás se Havel nečte. Bylo to zarážející, že oni ho považovali za osobnost a my jsme tady o něm nic nevěděli,“ vypráví. „Poznali jsme taky díky nim, jak se tam žije, nebylo to všechno růžové, ale my jsme o realitě za tou zdí neměli tušení,“ dodává pamětnice.

Jsi normální, chceš číst Několik vět? 

Jejich společný život začal po absolvování školy a v případě manžela i po povinné roční vojenské službě. Vzali se v roce 1989 a oba nastoupili do státního statku ve Zlonicích. Ani pro jednoho nešlo o vysněnou pracovní pozici, rozhodující bylo, že jim mohli přidělit byt. Když v červnu téhož roku vedení státního statku svolalo zaměstnance do jídelny, aby hromadně podepsali protest proti petici Několik vět, její manžel Jan se jako jeden z mála vzepřel. „Můj muž řekl: ‚Já bych, prosím pěkně, chtěl vidět obsah. Než něco podepíšu, že s tím nesouhlasím, tak bych chtěl vědět, o čem to je.‘ A celý ten sál zašuměl. Všichni se na něj koukli a říkali: ‚Jsi normální, ty to chceš číst?‘ ‚Když mám podepsat, že s tím nesouhlasím, tak by bylo dobré, abych si to přečetl.‘ Oni mu pak vyhrožovali, že ho vyhodí, ale nic z toho nebylo,“ vzpomíná Petra Jáchymstálová. 

Revoluční události 17. listopadu zažívala zpovzdálí. Zatímco v Praze probíhaly demonstrace, ona doma žehlila výbavičku a čekala syna Petra, který se narodil v prosinci téhož roku. Později do rodiny přibyla ještě dvojčata Pavel a Jiří. V Praze se měnil režim na demokratický, ale pamětnice vnímala novou situaci skrze mateřství a zprávy, které na vesnici přicházely jen postupně. Říká: „Mně se syn narodil v prosinci. A my jsme měli trošku jiné starosti, než sledovat politické dění. My jsme sledovali naše první dítě.“

V 90. letech rodina získala v restituci zpět statek v Hospozíně a manželé se zapojili do obnovy, což po čtyřech letech vyústilo ve střet s autoritativním otcem. Petra Jáchymstálová s manželem se nakonec rozhodli statek opustit a jít vlastní cestou. Odstěhovali se do Nebužel, kde manžel získal místo ředitele zemědělského podniku a ona začala pracovat jako hospodářka na učilišti. Později se stala ekonomkou v zemědělské akciové společnosti v Chorušicích. Vedle své práce se pamětnice po dobu několika volebních období podílela na chodu obce v zastupitelstvu Nebužel jako nezávislá místostarostka. Jan Jáchymstál zemřel v 56 letech, ale pamětnice se těší ze svých dětí a vnoučat a bydlí v Nebuželích.

„Žijeme v době převratné, překotné době, ale pořád máme možnost cestovat, svobodně se vyjadřovat. Jediné, co mi vadí, že lidi žijou strašně konzumním životem. Nechtějí mít odpovědnost za svoje činy, házejí chyby na někoho jiného. Máme úžasné možnosti, jenom to musíme umět prostě chytit za ten správný konec,“ dodává Petra Jáchymstálová na konci svého vyprávění pro Paměť národa.