Doc. MUDr. Jan Iserle , CSc.

* 1919

  • "To bylo pro mě veliká škola, když mě rodiče poslali na němčinu do Rumburka, abych se naučil jazyk. V Rumburku jsem byl u učitele, choval se ke mně dobře, ale bylo mi divné, kam v noci odchází. Jeho dům byl na hranici. Tam jsem se seznámil s Mundusem, chlapcem o něco starším. Ten mě učil německy a přitom mě poučoval o politické situaci. Říkal, že chodí cvičit jako hitlerjungend do Německa a vůbec jak to chodí v pohraničí, Henlein a podobně. A skončilo to tím, že ho odvedli a on padl v Srbsku "

  • "To byli lidi, o kterých jsem nevěděl, že jsou v odboji. U stolu jsme měl pana Pištoru, který byl později popraven. Jednou seděl Pištora u okna a měl to okno pootevřené, a já mu říkal, že oba nastydneme, ale on že ne, že je mu horko. Bydlel naproti v prvním patře v domě paní Bubeníčkové a čekal, až pro něj přijdou, že by utekl. Tenkrát si tam pro něj nepřišli, ale vybrali ho jindy, nevím kde."

  • „Všichni čekali na chodbě a já měl jít na operační sál, já tam přišel, ona byla v civilu, takové krejzlíky měla na blůze, dělala výměnu rohovek, a že to dodělá, ať počkám. Měla smaltovaný hrnec a v tom měla nářadí. A to je špičková operace a ona nádherně operovala. Pak jsem tam byl u jiných operací, například tam byl kluk jednoho sultána, šilhal a ona mu přestřihla všechny svaly a on s tím okem nemohl hýbat. Divil jsem se a Roza mi řekla, že nad ní je už jen Pán Bůh. No nešilhal, s okem nemohl hýbat. Sestry to všechno prolezly, tak toho viděly – dali nám třeba roztrhané prádlo, poněvadž [oni] nechodili v bílém. Já měl roztrhaný kalhoty, tak jak je to teď moderní. Na zemi tam byla louže veliká, tak jsem se ptal, jestli někde něco prasklo, a oni odpověděli, že to jsou chcanky, protože pisoáry neodtékají.“

  • „Najednou v poledne, horko bylo, slyšíme sirény, vidíme kouř, tak jsme sedli na kola a jeli do Pardubic. A na náměstí u radnice nás zastavili vojáci, Němci, vzali nám kola a dali nás do auta, tam už bylo plno lidí pochytaných, a vezli nás na Fantovku. A u Linhartova krámu nás vysadili a jeli ještě dál, já jsem utekl, abych si to nafotil, druhá bomba spadla vedle Macanovy ulice, a pak už to bylo vybombardovaný, nádraží až Fantovka, cukrovar tím bombardováním zanikl. Já jsem měl fotoaparát, tak jsem si to vyfotil a běžel jsem zpátky, protože tenkrát se říkalo, že bomby vybuchují i hodinu potom. A zase mě zastavili, abych pomohl odklízet, ale tam byly popadané krovy a trámy, Němci tam stáli a chtěli, abychom to vytahovali. Já ne, ale slyšeli lidi, že tam dole volají lidi pod troskama. Volali, volali, my jsme odklízeli, ale co můžete odklidit holýma rukama, cihly, vždycky kus nějaké traverzy. A pak to ustalo a oni byli mrtví všichni dole, třicet pět lidí tady zahynulo. A kdybychom se bývali ze sousedního domu probourali sklepem jednou tenkou zdí, tak byli zachráněni.“

  • „V nemocenské pojišťovně za války jsem vyplňoval pracovní knížky a dostal jsem echo asi od doktora Jírka, ať dám pozor a nikomu nedám bianco knížku. Hlavně kdyby přišla nějaká ženská a slibovala mi hory doly, tak nic nedat. Říkal jsem si, co mi to říká? A neuběhlo mnoho dní a přišla Komínková ze Svítkova, dcera četníka československého, a začala na mě, a ona byla udělaná a výstřih měla hluboký, a dorážela na mě, že táta ztratil Arbeitsbuch [pracovní knížku] a že si všechno vyplní, jen ať jí jednu dám, že jich tam mám hromadu, a slibovala, co všechno mi přinese. Tak jsem řekl, že jí nic dát nemůžu, že je to spočítané a mně by to chybělo. Chtěla ji koupit. Němci zjišťovali, odkud měl Valčík z Veselky pracovní knížku. Ta byla nastrčená od Němců a přišla i její sestra za čas.“

  • „A najednou přišli ti Němci, my se s nimi moc nekamarádili, vlastně vůbec, a že nám něco musí říct. Já byl naštěstí německý expert, protože mne rodiče dvakrát poslali na handl učit se německy do Rumburku, vždycky jsem měsíc byl v německé rodině. A oni říkali: ‚Rychle to sbalte a odjeďte!‘ Já si v duchu říkal, že kecají, že se nás chtějí zbavit, že asi potřebují náš byt. Ale oni pořád říkali, ať jedeme, ať rychle jedeme. My jsme se pak dozvěděli, že Němci sbírali vysokoškoláky, celou Hlávkovu kolej vybrali a odvezli je do Oranienburgu. Nás tyhle Němci zachránili, poněvadž lidi pak říkali: ‚Jen jste odešli, tak sem přitáhli Němci, esesáci, a hledali vás.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Pardubice, 17.12.2019

    (audio)
    duration: 01:53:09
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Pardubice, 22.01.2020

    (audio)
    duration: 02:09:39
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Pardubice, 20.08.2020

    (audio)
    duration: 01:07:45
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 4

    Pardubice, 06.01.2021

    (audio)
    duration: 04:04
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 5

    Pardubice, 12.05.2021

    (audio)
    duration: 01:15:25
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Jinde bych žít nemohl, říká stoletý lékař

Jan Iserle v roce 1938
Jan Iserle v roce 1938
photo: archiv pamětníka

Jan Iserle se narodil 15. října 1919 v Pardubicích. Jeho otec učil na reálné škole, maminka byla v domácnosti. Jan měl ještě starší sestru Hanu. Po gymnáziu odešel studovat medicínu do Prahy, ale po uzavření vysokých škol nacisty se na podzim 1939 vrátil do Pardubic. Aby se vyhnul totálnímu nasazení, pracoval v nemocniční pojišťovně. Pomáhal lékařům, kteří aktivně spolupracovali s odbojem a z nichž mnozí byli zatčeni a popraveni po atentátu na Heydricha. Po válce dokončil studium medicíny a nastoupil na oční oddělení v Hradci Králové. Odmítl vstoupit do armády a stát se vojenským lékařem a nevstoupil ani do KSČ. S profesorem Vanýskem se věnoval výzkumu nitroočních čoček a v roce 1955 s ním odešel na oční kliniku v Brně. Po šesti letech strávených v moravské metropoli se vrátil do východních Čech, v rodných Pardubicích vyhrál konkurz na místo primáře očního oddělení v nemocnici. Na této pozici pracoval dvacet tři let. Jako velký sportovec stál u zrodu pardubického hokeje a hokejové reprezentanty doprovázel dlouhá léta jako klubový lékař. V roce 1996 odešel z nemocnice do privátní sféry. Ve svých 101 letech žil v Pardubicích a těšil se dobrému zdraví a veselé mysli.