The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Hyndráková, roz. Kovanicová (* 1928  †︎ 2022)

V Osvětimi jsem se byla podívat ještě několikrát. ale vždycky odtamtud přijíždím dost zničená

  • nar. 25. 3. 1928 v Praze

  • r. 1942 transport do Terezína

  • r. 1944 transport do Osvětimi

  • červenec 1944 transport do Christianstadt, práce

  • 3. února 1945 pochod smrti do Bergen-Belsen, útěk

  • na útěku zajata, dále pobyt v táboře v Niesky, poté transport do Görlitz

  • 5. květen 1945 útěk z Görlitz do Prahy

  • zemřela v únoru roku 2022

Až ti zítra sedne na nos saze, tak to budu já

Předválečný život rodiny Kovanicových byl docela obyčejný. Anna nepociťovala žádné rozdíly, které by ji odlišovaly od nežidovské české společnosti, kromě toho, že jako Židé doma neměli na Vánoce stromeček. Když Hitler začal podnikat kroky vůči Židům v sousedních zemích, rodiče vytušili nebezpečí a měli snahu opustit Československo. Ale nepovedlo se to -  narazili na komplikace v cílových zemích jejich zájmu. Myšlenky na odchod se ale nevzdali. Mladší ze dvou dcer, Annu, dali do anglické přípravky. Později se přihlásila na anglické gymnázium. Přestože měla výborné výsledky, nepřijali ji. Chodila tedy do židovské školy a díky výbornému prospěchu přeskakovala ročníky. Od září 1941 nesměly židovské děti chodit do školy vůbec. Annino vzdělávání bylo proto velmi kusé a všechno musela dohánět až po válce.

V době, kdy už platily norimberské zákony a jejich život byl velmi sevřený, odjel manžel sestry prvním transportem do Terezína. Sestra ho následovala v prosinci 1941, Anna s rodiči v říjnu 1942. Když tam přijeli, sestra byla těhotná. Do Osvětimi odcházela s dítětem na ruce.

Anna sama brala cestu do Terezína trochu jako skautské dobrodružství. Ostříhala se na kluka a koupila si nůž. V Terezíně byli rozděleni na mužský a ženský blok. Anna pracovala v šancích na zahradě, takže měla příležitost občas něco sníst nebo pronést do tábora. Když jí bylo 14 let, přestěhovala se do terezínského domova dětí a mládeže. Učitelka Lažanská jí tehdy dala základ všech znalostí o češtině a literatuře. Internovaní Židé si uvědomovali, že jejich budoucnost je v dětech, proto dětem a mládeži dávali přednostně jídlo, aby přežily. Nejhůř na tom podle Anny Hyndrákové byli staří, kterým ani z domova nikdo nic neposílal, protože jejich rodiny už byly zdecimované.

Rodiče a Anna byli z několika transportů do Osvětimi vyreklamováni, nakonec ale neunikli. To bylo v květnu 1944. V transportu bylo tisíc lidí. Věděli, že do Osvětimi přicházejí na 6 měsíců, stejně jako Židé z předchozího, prosincového transportu. Pak půjdou do plynových komor. Den před vypršením termínu za Annou přišla kamarádka a řekla jí: „Když ti zítra sedne na nos saze, tak to budu já.“ Pach pálené bílkoviny dodnes nemůže Anna Hyndráková cítit, sedmdesát stará zkušenost se jí připomene třeba při vaření, když na plotnu kápne vaječný bílek, nebo když zubař vrtá zub... Pak vypršel i termín jejich transportu. Museli absolvovat selekci. Maminka neprošla a tatínek se rozhodl zůstat s ní. Anna se s rodiči loučila a věděla, že je vidí naposledy. „Od té doby nebrečím...“ říká Anna Hyndráková.

Krátce nato odvezli Annu s dalšími vězeňkyněmi do Kristianstadtu. Připravovaly třaskavinu, klučily pařezy, stavěly silnici. To trvalo do února 45. Prošel tam transport a v něm byly ženy, které znaly její sestru. Od nich se dozvěděla, že sestra nežije. A pak s kamarádkami vymyslela plán na útěk do Liberce. Připojily se k tomuto transportu a při vhodné příležitosti z něj utekly. Složitá a nebezpečná anabáze skončila 11.5., když se s ukradeným povozem dostaly do Čech.

A jak jí bylo po návratu? ptají se děti. „Bylo to hrozné. Protože jsem se dozvěděla, že ani můj švagr nepřežil, a proto, že jsem sama neměla Nic. Ale to Nic bylo s velkým Ň!“ Neměla prádlo, oblečení, doklady, byla bez peněz, nevěděla, kam jít. Bylo jí 17 a její vzdělání jí nedávalo žádné možnosti, měla pouhé dvě třídy měšťanky. Pak dostala místo instrumentářky v zubní ordinaci, a to jen díky tomu, že během pobytu v Terezíně získala pracovní zkušenost u tamního zubaře.

Jak vnímá současné Němce? Jezdí tam na přednášky, vůči mladé generaci necítí napětí, nemá s ní problém. U staré generace jí vadilo, že „jsou medoví“, ale nikdo z nich nepřizná vinu. Jejich zásluhou nemá rodinu, proto jim nemůže odpustit. „Všichni jsme okorali a ztvrdli.“ Kdyby neprožila, to co prožila, byla by asi víc citová, méně tvrdá. Anna Hyndráková dlouhé roky s jednou kamarádkou podobného osudu natáčela pro Židovské muzeum vzpomínky lidí, kteří přežili. Ale přišla chvíle, kdy v tom nemohla pokračovat. Natočili jich 1500. „Pořád si to vracíš a to nejhorší vynecháváš, ale pořád to v tobě je.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours