PhDr. Jana Hybášková

* 1965

  • „A já jsem ty papíry dodělala, vytiskla jsem si je a nesla je podepsat do kabinetu Dienstbierovi, což bylo v tom, že Dienstbier neměl kde bydlet. Takže snad neřeknu nic ošklivého, bydlel s Danou Huňátovou v Masarykově bytě. Takže já jsem šla do Masarykova bytu v šest sedm hodin večer a prosíc, že to musí odejít na vládu a jestli by byl tak hodný, že to podepíše. On byl todle, bylo iks hodin večer, a říká – Vy jste tady sekretářka? Samozřejmě si nevzpomněl na to naše setkání na schodišti filozofické fakulty. Já jsem řekla hrdinně – Nejsem sekretářka, já jsem diplomat, referent pro Maghreb na Blízkém východě. On se tak na mě podívá, nijak jako vesele a říká – A jak se vám to zdá a jak se vám to líbí? Ve mně to najednou bouchlo a začala jsem na něj řvát, že jestli bude krejt ty strašné komunisty, estébáky a kágébáky a všechny tyhle lidi, že do měsíce odejdu, že je to k nevydržení a že mě to strašně sere. A že to vypadá, že je toho součástí a nedělá s tím lautr, ale lautr vůbec nic. Opravdu to ode mě dostal nasilno.“

  • „A protože jsem byla nejmladší vyučující, tak přišla za mnou profesorka Marcela Kubišová. Měla mě docela ráda a ona byla sinoložka, komunistka jako kráva. Říkala – Víte, tady bude v pátek studentský průvod, potřebovali bychom tam pedagogický dozor. Tak kdybyste tam, soudružko kolegyně, zašla. Takže já jsem asi jediný člověk, který tam byl poslán z moci úřední. Já jsem v té době měla bokový vztah, tak jsem dělala něco hodně jiného a přišla jsem pozdě, když už šel průvod dolů v k Vyšehradu, tam jsem potkala pár gymnaziálních spolužáků a my jsme se tak zakecali, jak jsem tady dlouho nebyla, kdo, kde, s kým, kudy kam. Tak jsme kecali a kecali a došli jsme přesně na úroveň Mikulandské. Najednou Hana Katzová, ona se už jmenovala jinak, co šla se mnou, povídá – Otoč se. A to byl ten okamžik poznání, když člověk pochopil, že není kam. A my jsme jen – Dddddddd. Takže jsem ani žádné protesty nedělala. Snažila jsem se dostat Mikulandskou ven, policajt mě řezal pendrekem a já jsem se s ním prala, on mě potom pustil. Ale odrazil mi ledvinu, což bylo dobře, já jsem strašně startovací člověk a strašně mě to nasralo.“

  • „Ono je to dávno. Na té základce to bylo strašlivé, já si vzpomínám, já jsem to nějaká léta viděla jinak, měla jsem vymezování se vůči vlastnímu národu, dneska už ho dávno nemám, protože jsem mezitím taky zažila zase jiné strašné věci. Ale já si vzpomínám, že jedna z prvních věcí bylo, že jsem se před hodinou tělocviku svlékla donaha. Byla jsem zvyklá žít na pláži, a když jsme se převlékali, tak jsme se převlékali. Teď si představte, že přijede dítě z Afriky a na normalizační základní škole před začátkem tělocviku, holčička se svleče donaha, to bylo bezvadné. Ale nebylo to tak strašlivé. Měli jsme učitelku Valíškovou a den před Štědrým dnem jsem jí říkala, že musím domů, protože k nám přijde Ježíšek a musím pomáhat. Paní Valíšková mi vysvětlila, že žádný Ježíšek neexistuje a žádný k nám nepřijde. Já jsem byla tak hluboce přesvědčena o věcech svých, že jsem jí říkala – Paní učitelko, jestli nepřijde k vám, tak to jste asi zlobila, ale my jsme byli hodní a k nám přijde.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 19.08.2020

    (audio)
    duration: 01:44:49
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 09.12.2020

    (audio)
    duration: 02:10:10
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 09.12.2020

    (audio)
    duration: 01:48:36
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Zpražila ministra Dienstbiera kvůli estébákům, povýšil ji a vyházela desítky agentů

Jana Hybášková v roce 1983, kdy ji jako osmnáctiletou dívku přijali na arabistiku na FF UK
Jana Hybášková v roce 1983, kdy ji jako osmnáctiletou dívku přijali na arabistiku na FF UK
photo: archiv Jany Hybáškové

Jana Hybášková se narodila 26. června 1965 v Praze v rodině lékařky a veterináře. Část dětství prožila s rodiči v Alžírsku, kde otec pracoval. Do Prahy se rodina vrátila v roce 1971. Už během studia na gymnáziu se začala učit arabsky. Vystudovala arabistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ještě jako studentka začala z arabštiny tlumočit a dělala tajemnici iráckému velvyslanci. Byla na studijním pobytu v Egyptě. V září 1989 začala arabistiku na Univerzitě Karlově přednášet. Účastnila se studentské demonstrace v Praze na Národní třídě 17. listopadu 1989, kterou začala v Československu sametová revoluce. Utržila tam mnoho ran pendrekem. Na fakultě pak působila ve stávkovém výboru. V prosinci 1989 jela vlakem do Rumunska s humanitární pomocí a zažila ostřelování ozbrojenci hroutícího se režimu Nicolae Ceaușesca. V roce 1990 nastoupila na ministerstvo zahraničních věcí a v roce 1992 byla jmenována ředitelkou teritoriálního odboru Blízký východ, kde měla přes 400 podřízených. Propustila desítky zaměstnanců, kteří spolupracovali s StB nebo KGB. Vdala se za sociologa Ivana Gabala. Narodily se jim dvě dcery. V roce 1997 začala pracovat jako velvyslankyně ve Slovinsku. Do Prahy se vrátila v roce 2001 a působila v týmu Pavla Teličky, který připravoval vstup Česka do Evropské unie. V roce 2002 se stala velvyslankyní v Kuvajtu a Kataru, mimo jiné zajišťovala nasazení české chemické jednotky do druhé války v Perském zálivu proti Saddámu Husajnovi. V roce 2004 uspěla na kandidátce SNK Evropští demokraté ve volbách do Evropského parlamentu, kde působila do roku 2009. Byla předsedkyní Delegace EP pro vztahy s Izraelem. V letech 2011 až 2015 pracovala jako velvyslankyně Evropské unie v Iráku. Od roku 2015 do roku 2019 zastávala stejnou funkci v Namibii. V roce 2020 žila v Praze a zaměstnávalo ji ministerstvo zahraničních věcí.