The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Anna Husová (* 1938)

• narozena 8. května 1938 v Hladné

• její otec Vojtěch Husa podnikal ve voroplavbě

• za druhé světové války schovávali prchající ruskou rodinu

• otec pašoval za války potraviny do Prahy

• v 50. letech byl jejich dům zatopen při budování orlické přehrady

Anna Husová se narodila 8. května 1938 v Hladné. V této malé jihočeské vesnici, jejíž břehy omílala Vltava, žilo jen několik desítek obyvatel. Tamější rodiny žily skromný chudý život, většina obyvatel se živila voroplavbou, stejně tak i Husovi. Kraj byl proslulý plavením dřeva, které bylo po Vltavě na vorech převáženo dál do republiky. Annin pradědeček Jan stál na počátku tradice rodinného řemesla. „Můj dědeček František dávno před první světovou válkou plavil zboží až do Hamburku. Ta cesta trvala dva až tři týdny.“ František měl deset dětí, tři z nich se stali plavci, a to Vojtěch Husa, otec Anny, a jeho bratři Josef a Václav.

Tatínek dával práci mužům z okolí

Annin otec založil už před druhou světovou válkou v polovině třicátých let voroplaveckou firmu a zaměstnával v podstatě většinu vsi. „Tím, že zaměstnal mnoho mužů z okolí, tak je za války zachránil před Reichem, to bylo za války nucené pracovní nasazení do Německa.“ Práce nestála ani za války, firma Vojtěcha Husy prosperovala dál. „Oni z klád uvázali vor, ty vory se pak svážou za sebou do pramene, který je dlouhý třeba až 120 metrů… Dřív se vozilo různé zboží, ale hlavně se převážela sůl ze Salcburku, ale i potraviny nebo stavební materiál. Ale co já si pamatuji, tak už se vozilo jen dřevo.“

V Praze bylo nebezpečno

Během války Annin otec využil své pravomoci a poskytl úkryt dvěma prchajícím partyzánům. „On se za ně zaručil a zaměstnal je jako svoje plavce.“ I v jiné situaci se zachoval hrdinsky. V květnu roku 1942 proběhla v Praze akce Anthropoid – Jan Kubiš a Jozef Gabčík provedli útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Nacistický pohlavár na následky zranění zemřel. V protektorátu začalo rozsáhlé pátrání. Podle svědectví odvedlo neznámé děvče prchajícímu Kubišovi jízdní kolo z místa, kde ho zanechal. Tou dívkou byla Jindřiška Nováková, která byla později popravena v Mauthausenu. V té době byly všechny dívky z blízkého okolí Libně odvezeny do Petschkova paláce a svědkyně měly určit tu správnou. „Otec zachránil před vyšetřováním gestapem šestnáctiletou Dášu Hudečkovou, to byla dcera pana Hudečka, obchodního partnera tatínka. Byli z Prahy z Libně, z Palmovky. Když gestapo začalo hledat tu dívku, bylo v Praze hodně nebezpečno. Pan Hudeček poslal svou dceru k nám a tatínek ji zaměstnal jako úřednici.“

Vojtěch Husa se snažil za války pomáhat, jak jen se dalo. „Náš tatínek se svými plavci často pašoval na pramenu (voru) potraviny do Prahy. V noci připluli do přístavu na Smíchově a na dohodnuté místo dali třeba pytel mouky nebo něco podobného. Samozřejmě se někdy stalo, že byla nečekaná kontrola, a tak museli ten pytel potravin potopit.“

Rodiče trnuli, aby se na ně nepřišlo

Annin otec riskoval i v dalším konání. „V únoru roku 1945 ukázal četník z Albrechtic tatínkovi ukrytou ženu se třemi dětmi, byla to Ruska. Našel je v lese s bryčkou a koněm.“ V blízkých Albrechticích zrovna probíhaly prohlídky gestapa, proto četník požádal Vojtěcha Husu, aby rodinu schoval u sebe. „A tak se stalo, že ještě tu noc se stěhovala paní Dobje se čtrnáctiletým synem Jurou, s osmiletou Natašou a šestitýdenní Zdeničkou k nám. Ukrývali se v chalupě v zadní místnosti, a když přišla kontrola, utíkali do lesa nebo do stodoly.“ Husovi se tak často dostali do situace, kdy nebyli daleko od toho, aby Němci ruskou rodinu objevili. Byli si vědomi, že pokud by se tak stalo, krutý trest by je neminul. I přesto riskovali a uprchlíky u sebe skrývali.

Osud zmíněného četníka z Albrechtic po válce byl krutý a nespravedlivý. „Byl obviněný z kolaborace a popraven, i když to byl nesmysl. On pomáhal českým lidem, jak jen mohl. Zřejmě byl někomu nepohodlný.“

Ve dne se schovávali v lesích, v noci jeli

„Pan Dobje byl vysoký ruský důstojník a účastnil se aktivně slovenského národního povstání. Jeho žena se synem a dcerou za ním utekli na Slovensko, ona následně otěhotněla. Byla prozrazena a Němci ji uvěznili v zajateckém táboře na jihu Slovenska.“ Ve zmíněném táboře matka dvou dětí porodila dceru. Brzy poté se nejstarší syn Juro rozhodl k riskantnímu kroku. Využil zmatku, který se s blížící se frontou stupňoval, a ukradl povoz s koněm. Společně s matkou a jeho sourozenci utekli. Za několik dnů je objevil četník z Albrechtic.

Na jaře roku 1945 již bylo zcela jasné, že se válka chýlí ke konci. „Nastal chaos, Němci utíkali a ukrývali se ve stráních. Rusové je pronásledovali. Tehdy mi bylo sedm, hrála jsem si s kamarádkou u řeky a nedaleko nás Rusové zastřelili několik Němců. Vůbec nás to při hře nevyrušilo.“ Děti odchované válkou byly zvyklé na hrůzy, které kolem sebe po léta vídaly. „Všichni si na to zvykli a považovali to za normu. Vidět někde mrtvého Němce nebyla až taková výjimka.“ V noci převezli Annin otec a strýc těla mrtvých německých vojáků za vesnici a pohřbili je. Samozřejmě to ženy oplakaly, ale co naplat, byli to Němci, byli to nepřátelé. Ve válce na city není místo.“

V dubnu roku 1945 byla přítomnost ruských vojáků stále častější. Zaměstnanec voroplavecké firmy Vojtěcha Husa a bývalý legionář pan Dvorský se domluvil s ruským důstojníkem a vyjednal návrat rodiny Dobje zpět do vlasti. „Za pár dnů poté, co odjeli, se u nás objevil vysoký ruský důstojník, byl to pan Dobje. Obtížně rodinu vyhledal, ale už je tady nenašel. Přišel pozdě.“ Jejich další osudy už Anna nezná, už o nich nikdy neslyšela.

Podle dohody na Jaltské konferenci byla stanovena takzvaná demarkační linie. Ta určovala, kde se střetne při osvobozování americká armáda s ruskou a měla zamezit jejich smísení. Obec Hladná byla jedním z těch míst, které v květnu 1945 osvobodily americké jednotky. „Tehdy jsme viděli poprvé černocha. Byl v americké uniformě a pro nás děti to byl obrovský zážitek.“

Po skončení války se do své vlasti začali také navracet němečtí občané, kteří před nacistickým režimem uprchli před započetím vojenského konfliktu do tehdejšího Československa. „A tak se zase stalo, že tatínek přivedl ženu se čtyřmi syny… Tatínek prohlásil: ‚Copak tahle ženská může za válku?‘ A tak u nás zůstali.“ Pobyt německé rodiny se prodloužil na téměř celý jeden rok. „Odjeli až posledním transportem směrem na Lipsko.“ Tuto rodinu měla Anna možnost vidět po desítkách let v roce 1985, kdy přijeli hledat své zachránce. Od té doby se pravidelně setkávali.

Tatínek musel firmu zrušit

V druhé polovině 40. let se voroplaveckému řemeslu přestalo dařit. Na Vltavě se stavěly přehrady a převoz dřeva již nebyl téměř možný. Otcova dříve prosperující firma se pomalu rozpadala. „Tatínek propustil všechny zaměstnance a nastoupil jako lesní dělník... Pamatuju si, jak sám vlastnoručně sundával z našeho domu ten firemní štít s nápisem ‚Vojtěch Husa – obchod s dřívím a voroplavba‘.“ Rodinná tradice tak nadobro zanikla.

Rodinná firma by stejně neměla perspektivu. Tři roky po válce opět ovládl Československo totalitní režim. V únoru roku 1948 převzala moc v republice komunistická strana. Nastaly roky strachu, pronásledování živnostníků a vykonstruovaných procesů. Soukromé podniky se staly majetkem státu, lidé přišli o své úspory. Dříve nebo později by podnik Vojtěcha Husy stejně zanikl.

Další rána přišla v roce 1954, kdy začala stavba orlické přehrady. Část obce Hladná měla být zaplavena. „Přišli za námi domů a řekli nám, že musíme dům zbourat a srovnat se zemí.“ Všechny rodiny, které musely ustoupit stavbě nové přehrady, dostaly odškodnění, které činilo většinou kolem sto třiceti a více tisíc. „Bylo to dost peněz tehdy, někdo si za ty peníze koupil třeba vilku ve městě. Ale můj tatínek, protože byl živnostník, tak dostal jenom čtyřicet tisíc… Za to nebylo možné sehnat bydlení. Nakonec koupil dům v dezolátním stavu v Bechyni s třemi nájemníky.“

Na Husu nedám dopustit

V druhé polovině padesátých let Anna vystudovala gymnázium. Po maturitě si podala přihlášku na medicínu. „Na okresním národním výboru tehdy velkou funkci zastával člověk, který prohlásil: ‚Na Husu nedám dopustit, k tomu jsem já šel pracovat v patnácti letech, tam jsem jedl poprvé vejce a smetanu a vždycky jsem s nimi sedával u stolu. Takže ta (Anna) studovat bude.‘“ Díky tomu dostala Anna doporučení a mohla studovat obor Dětské lékařství v Praze.

Během vysokoškolských let se sblížila se svým dávným spolužákem a jmenovcem Václavem Husou a v roce 1965 se za něj provdala. S manželem zůstala v Praze, kde si také našla práci v nemocnici v Roztokách. Zanedlouho porodila syna a později dceru.

Čtyřicet let nesvobody prožila Anna bez větších problémů. S manželem a dvěma dětmi žila v Praze a pracovala jako dětská obvodní lékařka. Sametovou revoluci v roce 1989 prožila stejně jako většina národa emotivně. Po desítkách let v zajetí komunistického režimu se cítila konečně svobodná.