The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Alenka Huslarová (* 1929)

• roz. Boguszaková, narodila se 2. září 1929 v Praze

• Boguszakovi bydleli v Dejvicích, kde otec působil od 20. let v armádě jako geodet

• otec František Boguszak byl po okupaci v březnu 1939 převelen do zálohy, po únoru 1948 byl z armády propuštěn

• Alenka vystudovala gymnázium v Drtinově ulici na Smíchově

• v roce 1948 byla přijata na lékařskou fakultu, kde odolávala tlaku ze strany svých kolegů ke vstupu do KSČ

• v roce 1950 se provdala za MUDr. Mojmíra Huslara, který později působil jako neurolog v leteckém zdravotnictví

• popisuje nesvobodu spojenou s bytovou nouzí a pracovními umístěnkami

• specializovala se na tehdy rozvíjející se obor – gastroenterologii

• působila na poliklinice na Karlově náměstí, učila mediky

• v roce 1968 byla na stáži na Interní klinice prof. Heinkela ve Stuttgartu

• na klinice zavedla laparoskopii a biopsii jater

• jakožto nestraník se nesměla ucházet o vědeckou kandidaturu, nesměla na zahraniční stáže

• vypráví unikátní válečný příběh svého manžela, který v 15 letech odešel z Protektorátu bojovat za vlast

MUDr. Alenka Huslarová, roz. Boguszaková, se narodila 2. září 1929 v Praze. Její otec Ing. František Boguszak byl geodet a pedagog střední zeměměřičské školy a Vysokého učení technického, maminka Františka byla učitelka, po narození dětí v domácnosti. Alenka vyrůstala s o dva roky starším bratrem.

Boguszakovi mají polské předky. „Z Polska do Čech, konkrétně do Mnichovic, přišel můj prapradědeček, pak se rodina rozvětvila do Soběslavi a do Plzně, kde už se narodil můj tatínek,“ vypráví Alenka Huslarová.

Některé kamarádky se po Mnichovu přihlásily k německé národnosti

Alenka vyrůstala v Dejvicích, kde otec pracoval ve vojenském zeměpisném ústavu a dosáhl hodnosti podplukovníka. Bydleli ve Svatovítské ulici, kde měly služební byty rodiny vojáků. Do první třídy nastoupila v roce 1935. „Byla jsem hodné dítě, fixované na maminku, trochu nesmělá, ale měla jsem hodně kamarádek. Na rozdíl od mého bratra, který byl mimořádně nadaný, jsem se učila spíše průměrně. Tatínek mi vysvětloval matematiku,“ říká Alenka Huslarová.

Díky tatínkovi měla také dobrý přehled o světě, zajímala se o Německo a Hitlera, který se ve třicátých letech dostával k moci. „Jeho historie mě velmi zajímala, takže jsem znala jeho mnichovskou aféru, vzpomínám na jeho uvěznění, a pak jak se přece jen dostal k moci. Po Mnichovské dohodě se některé spolužačky a jejich rodiče okamžitě přihlásili k německé národnosti, což bylo pro nás nejen překvapující, ale byli jsme z toho vyloženě nešťastní. Byla mezi nimi moje nejlepší kamarádka, se kterou jsem se kvůli tomu přestala kamarádit,“ vypráví Alenka Huslarová. Stejně tak ji ale mrzel i odchod německé služebné, která pocházela z pohraničí a po Mnichovské dohodě na podzim 1938 se vrátila zpět do Sudet.

Tatínek v armádě jako geodet pracoval na vojenských mapách, po okupaci v březnu 1939 byl převelen do zálohy. „Otec doma poslouchal zahraniční rozhlas a měl naprostý přehled. Doma jsme měli ohromnou mapu Evropy, na které tatínek pomocí špendlíků sledoval a zaznamenával vývoj událostí.“

Za války Boguszakovi stejně jako většina obyvatel prožívali strach z represí a potýkali se s nedostatkem potravin, šest protektorátních let ale přežili relativně bez újmy. „Tatínek jako zeměměřič pracoval nějakou dobu na Moravě a posílal nám zásilky s potravinami. Třeba poslal kilo mouky nebo rýže. Balil je šikovně do špinavého prádla. Vzpomínám na ten šílený strach, když jsem pro takovou zásilku šla na nádraží a strašně jsem se bála, jestli tu zásilku získám, a pak jestli mě s ní nechytnou a neotevře ji německá kontrola. Ta tam stála a jen ukazovala, kdo má předložit zavazadla ke kontrole. Bylo to kruté. Kdyby ukázali na mě, určitě by to neprošlo bez následků. Tatínek zásilky posílal poměrně často, takže hlady jsme moc netrpěli,“ vypráví Alenka Huslerová, která také vzpomíná na dlouhé fronty, potravinové lístky, německo-české názvy, výuku v němčině a povýšené chování Němců, kteří měli před Čechy přednost v obchodě i v tramvaji. To vše se v lidech nastřádalo a po osvobození se na německých obyvatelích mstili. „Věšeli je na kandelábry a veřejně ostouzeli, ale to jsem neviděla a ani bych nechtěla.“

Její tatínek František Boguszak se na konci války účastnil pražského povstání v Podbabě na barikádách. Radost z osvobození byla euforická.

Od druhé třídy jsem chtěla být lékařkou

Alence bylo v květnu 1945 patnáct let a byla studentkou Drtinova gymnázia na Smíchově. V poslední lavici její třídy seděla také Miluška Pomplová, později provdaná jako Havlůjová (oceněna Pamětí národa za svou statečnost, když jako matka malého dítěte i za cenu věznění odmítla spolupráci s StB). „Nebyly jsme přímé kamarádky, ale brala jsem ji jako poctivou holku. Denně do školy dojížděla a nebylo to nic snadného. Měli statek a vzpomínám, že Miluška jednou za měsíc přinesla celé třídě smažená žabí stehýnka. Bylo to legrační, ale samozřejmě také pohádka. Byli jsme dobrá třída, drželi jsme při sobě, neměli jsme mezi sebou žádnou podrazačku. Některé byly výborné studentky, já jsem byla průměrná,“ vzpomíná.

Od druhé třídy toužila po povolání lékařky, a tak po maturitě v květnu 1948 zamířila na lékařskou fakultu. „Už tehdy byly u přijímacích zkoušek otázky na politické názory, nezbylo než to nějak okecat, takže mě přijali,“ vzpomíná Alenka Huslarová na přelomovou dobu, kdy se k moci dostala KSČ a pozitivní vztah ke straně a její politice začínal být určující při přijímání studentů na střední i vysoké školy.

Ona sama navzdory tlakům okolí do KSČ nikdy nevstoupila. „Když jsem byla přijata na lékařskou fakultu, byli tam asi tři kolegové, kteří už byli v KSČ. Můj muž už byl také v partaji. Byl vlastenec a věřil komunistické ideji, proto tam vstoupil už v roce 1945, což nebylo ještě tak časté. Kolegové, když věděli, že můj muž je také v partaji, tak že prý musím taky vstoupit, ale já jsem se tomu tlaku ubránila.“

Se svým mužem Mojmírem Huslarem se seznámila na studiích ve spolku mediků, v roce 1850 se vzali.

Manžel za války projevil neobyčejnou odvahu

Za připomínku stojí i výjimečný příběh již zesnulého Mojmíra Huslara, který své vzpomínky podrobně sepsal a jeho žena je předala Paměti národa. Za Protektorátu prožil riskantní dobrodružství, za kterým bylo statečné rozhodnutí bojovat proti nacistům a které mohlo dopadnout velice zle. Bylo mu teprve 15 let, když se rozhodl tři dny před Štědrým dnem, 21. prosince v roce 1939 opustit Protektorát, aby mohl vstoupit do zahraničního vojenského odboje. Dostal se až do Budapešti, kde ho sebrala policie, spolu s Poláky, s nimiž cestoval ve vlaku a na jejichž dobrou radu se vydával za Poláka. Prošel několika věznicemi, až se dostal do vězení v Bratislavě a nakonec do Hodonína, kde ho předali gestapu. Řadu týdnů pak seděl v soudní věznici, až ho na jaře převezli do Brna na Špilberk, kde podepsal zatykač za ‚velezradu‘ a putoval do vězeňské cely ve Vídni, odtud do Salcburku a v létě do Bayreuthu, kde v soudním vězení seděl do září 1940. Nakonec zřejmě díky intervenci rodičů a obhajobě, že ‚šlo o klukovské dobrodružství‘ a nikoli o velezradu, skončila jeho anabáze na gestapu v pražském Petschkově paláci, odkud ho propustili domů. „O pouhé dobrodružství ale nešlo. Byl to jen způsob, jak se dostat na svobodu. Chtěl opravdu bojovat,“ říká Alenka Huslerová shodně s tím, co píše manžel ve svých pamětech. V roce 1943 byl Mojmír coby student gymnázia totálně nasazený, přičemž se vyučil soustružníkem, v době pražského povstání byl mezi těmi, kteří se v pražských Dejvicích pokusili obsadit kadetku plnou esesáků. Po válce vystudoval medicínu, specializoval se na neurologii, v roce 1950 se oženil se studentkou medicíny Alenkou Boguszakovou.

Bez bytu a možnosti zvolit si pracovní místo

O tom, jak složitá byla doba a jak nesvoboda zasahovala do občanského, každodenního života, dokládají peripetie novomanželů Huslarových. Bez důstojného bydlení a možnosti zvolit si, ve kterém městě budou pracovat a žít, se potáceli přes sedm let. „Vzhledem k bytové nouzi jsme bydleli každý u svých rodičů, navíc Mojmír, čerstvý absolvent medicíny, dostal umístěnku do Chomutova. Bylo to kruté, chodila jsem každou středu na národní výbor hl. města Prahy, kde jsem líčila naše potíže a psala žádosti o byt.“ Čas běžel, Mojmír vstoupil do armády a dostal umístěnku do Českých Budějovic, když Alenka v roce 1955 dostudovala, zažádala o umístěnku také do Českých Budějovic. „Jenže jsem udělala chybu, protože nedlouho poté se můj muž dostal do Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze a já se tedy zase snažila dostat do Prahy. Nedovedete si představit těch dopisů a proseb. Chodila jsem na Ústřední národní výbor, kde seděl nějaký lékař, toho jsem pravidelně navštěvovala a vysvětlovala mu, že přece nemůžu pracovat v Budějovicích a můj muž v Praze, když ještě navíc máme dítě. Pak tedy konečně řekli: ‚Ano, dáme vám místo, ale budou to infekční žloutenky. A dáme vám to proto, že vy to takhle tvrdě vyžadujete, takže jsem v roce 1956 nastoupila v Motole na infekční oddělení.“ Bytu se Huslarovi dočkali až v roce 1958, když bylo jejich synovi pět let.

U zrodu gastroenterologie

Alenka Huslarová se specializovala na gastroenterologii, což byl tehdy poměrně mladý, rozvíjející se obor – a své povolání milovala. Působila na interním oddělení polikliniky, na vznikajícím oddělení gastroenterologie na Karlově náměstí. „Měla jsem ráda hlavně ten kontakt s pacienty. To se ještě s pacienty probírala podrobně jejich anamnéza, rodinná historie, vztahy, což bylo důležité pro stanovení správné diagnózy a léčebného postupu. Dnes se s pacienty nikdo skoro nebaví, lékaře zajímají jen orgány a výsledky z vyšetření.“

Na druhou stranu se ale gastroenterologie vyvíjela ruku v ruce právě s technologickým pokrokem a také s novinkami a zkušenostmi ze zahraničí – a ty Alenka Huslerová rozhodně vítala. Vzpomíná například na svou čtyřtýdenní stáž na Interní klinice v NDR v Rostocku u prof. Gülzova, kde byla v roce 1965. „Jednalo se o tzv. výměnnou stáž, kdy byl německý lékař Dr. Rudolf Arendt z Rostocku určen na naše interní oddělení gastroenterologie na Karlově náměstí. Jeho stáž ale proběhla až v roce 1974. Mimochodem, s jeho rodinou jsme se spřátelili a několikrát jsme dokonce byli s dětmi na jeho chatě na Baltu – v Graal-Müritz. Jejich rodina zase opakovala návštěvu u nás v Praze,“ vypráví pamětnice.

1968

Pražské jaro 1968 prožívali Huslarovi s nadšením a s nadějí na změnu. „Bylo to vyvrcholení očekávání, která jsme od počátku 60. let sledovali. Probíhala liberalizace a byla naděje na občanskou společnost. Doufali jsme, že to bude pokračovat,“ vzpomíná Alenka Huslerová na krátké období svobody, které 21. srpna ukončila vojenská intervence pěti států Varšavské smlouvy.

„Byli jsme zrovna na chatě a soused na nás volal, že je Praha obsazená. Všichni jeli nakupovat potraviny, aby se zásobili, protože se předpokládalo, že potraviny půjdou přednostně pro vojáky a bude nedostatek,“ vzpomíná Alenka Huslerová na první reakci šokovaného obyvatelstva. „Rok 1968 byl ale ještě pořád celkem dobrý, opravdové změny nastávaly na přelomu 1968–1969,“ dodává.

Ještě v roce 1968 díky politickému uvolnění stihla pětitýdenní stáž na Interní klinice prof. Heinkela ve Stuttgartu. „Stáž byla zaměřena na laparoskopii a biopsii jater, kterou jsem pak zavedla a prováděla na našem oddělení. Na klinice se mne ujal Dr. Hans-Georg Strumpf, s nímž jsme se také spřátelili a na kterého ráda vzpomínám.“

V roce 1969, když byli na prázdninách na jugoslávském ostrově Korčula ve Vela Luka, seznámili se Huslarovi s rodinou Rostových z Mnichova. „Nabídli nám dokonce možnost emigrace, ale my jsme to odmítli,“ vzpomíná pamětnice.

Jako nestraník jsem nemohla kandidovat

Mojmír Huslar v témže roce vystoupil ze strany, opustil kvůli tomu i armádu a dobrou pracovní pozici. „Snášel to dobře, ulevilo se mu. Byl v civilu, ale mohl zůstat v oboru jako neurolog,“ vypráví Alenka Huslarová. Ta se z politických důvodů nesměla ucházet o vědeckou kandidaturu. „Abych to objasnila, byla jsem zaměstnanec školství, nikoli zdravotnictví, protože jsem učila mediky a v rámci školství bylo zakázáno, abych se jako nestraník připravovala na kandidaturu.“ Vzpomíná, že straníci byli vysíláni na stáže i na Západ, což se nestraníkům od počátku 70. let většinou nepodařilo.

V 70. a 80. letech se k Huslarovým prostřednictvím kamaráda dostávaly samizdaty, proto věděli o lidech, kteří působili v disentu, o Ludvíku Vaculíkovi, Jiřím Dientsbierovi, Ivanu Klímovi, Jiřině Šiklové, ze Svobodné Evropy věděli o Chartě 77, která se k nim ale nedostala. „Když v roce 1977 v Národním divadle probíhala podpisová akce, na které přední herci a umělci stvrzovali svými podpisy nesouhlas se zněním Charty 77, byli jsme překvapeni, že se divadelní obec nevzepřela. Zajímavé bylo, že pak v roce 1989 byli ale zrovna herci za velké vlastence a revolucionáře, přiznávám, že to jsem moc nechápala, proč se tedy neozvali už tehdy,“ říká Alenka Huslerová.

Chtěli jsme občanskou společnost a svobodu, ale ne tvrdý kapitalismus

Listopadový převrat 1989 s manželem přivítali s velkým nadšením, i když do poslední chvíle nic netušili. Sedmnáctého listopadu večer byli zrovna na koncertě v Rudolfinu, zatímco jejich syn se účastnil demonstrace na Albertově. „Polistopadový vývoj byl ale pro nás zklamáním. Nadšení vystřídaly obavy. Překvapila nás například kuponová privatizace, která se ukázala jako podvod. Nelíbí se mi komercionalizace, peníze na prvním místě před mezilidskými vztahy. Chtěli jsme občanskou společnost, svobodu, ale ne tvrdý kapitalismus,“ vysvětluje pamětnice.

Alenka Huslarová brala svou práci jako životní poslání. Na gastroenterologickém oddělení na Karlově náměstí pracovala do svých 70 let a ještě v době natáčení, ve věku 92 let sleduje, co je v jejím oboru nového. Po nemocnici se jí prý ale nestýská. „Vadí mi, že dnes doktor nemá čas, aby vyslechl pacienta. Za nás byla psychosomatika naprosto podstatná, učili jsme se o ní už na fakultě. Je úžasné, že díky přístrojům dokážeme rychleji rozpoznat nebo potvrdit diagnózu, zvláště tam, kde jde o čas, třeba u nádoru, ale nemělo by to být jediné, co doktor nabídne. Zdálo se mi, že k horšímu se to začalo měnit někdy kolem roku 2000, když už jsem odcházela,“ uzavírá své vyprávění Alenka Huslarová.