The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růženka Hušková (* 1936  )

Zpívali písničku, kterou jsem já znala odtud z Brestova

  • narodila se 12. března 1936 v Daruvarském Brestově (Daruvarski Brestovac) v dnešním Chorvatsku
  • rodiče byli Češi
  • chodila dva roky do chorvatské školy a pak tři roky do české
  • v roce 1946 rodina reemigrovala do Československa
  • dostali se do Jevišovky-Frélichova, kde se setkali s chorvatskými rodinami, které tam kdysi prchly před Turky
  • po třech měsících se Staňovi rozhodli pro návrat do Jugoslávie
  • po návratu je v Daruvaru zavřeli na několik dnů do vězení
  • pamětnice se vyučila jako švadlena
  • celý život šila a pracovala v hospodářství se svým mužem a syny

Rodina a dětství

Růženka Hušková, rozená Staňová, se narodila 12. března 1936 v Daruvarském Brestově (Daruvarski Brestovac) v dnešním Chorvatsku. Do této oblasti přicházeli od dvacátých let 19. století přistěhovalci z českých zemí, aby toto území na kraji monarchie osídlili po několikasetleté turecké nadvládě. Dodnes zde žije početná česká menšina. V Brestově byla většina rodin česká a fungoval tu český spolek – beseda, kde se hrála divadla a pořádaly se tancovačky. Žili zde také Chorvati a Srbové, všichni se prý ale naučili česky a dobře si rozuměli. Rodiče pamětnice pocházeli také z brestovských českých rodin, bohužel se již nedochovalo, odkud a kdy jejich předkové přišli, snad sem prý kdysi přišel praděda. Někteří měli ale prý také německý původ, otec Růženky Huškové německy uměl velmi dobře. Pracoval na rodinném hospodářství a vyráběl a sušil cihly, matka před svatbou sloužila ve mlýně v Hercegovci. Pamětnice měla o sedm let staršího bratra, který však již zemřel.

Chodila do školy ve vesnici, v první a druhé třídě se učili chorvatsky a později česky. Vzpomíná si, že první den se do školy bála jít, a proto ji musela doprovodit maminka. Byla zde poměrně velká škola, dvě třídy chorvatské a jedna česká (žáci všech ročníků se učili společně). Do školy chodila celkem pět let. Růženka Hušková říká, že se na to dříve tak nedbalo, vesnické děti hodně pomáhaly v hospodářství a školní docházka nebyla na prvním místě. Vzpomíná si, že se děti učily hodně písniček, například i Kde domov můj, a také o české historii. Se spolužáky ze školy hrála různé dětské hry, ráda zpívala a tančila. Pomáhala i rodičům v hospodářství a společně s dalšími dětmi z vesnice chodila pást krávy. Celý život mluvila česky a říká, že i když chorvatsky rozumí všemu, nemluví se jí tak dobře jako česky.

Druhá světová válka

Během druhé světové války byla Růženka Hušková ještě dítě, přesto na ni má několik vzpomínek. Vybavuje si bombardování a střelbu, před kterou se ukrývali u sousedů, kteří prý měli pevnější dům. Většina mužů z vesnice byla u partyzánů, včetně jejího otce. Partyzáni byli v lesích okolo vesnice, a proto se otec často vracel domů. Jednou ho prý nějací vojáci hledali, ale nebyl zrovna doma. Na konci války přišli do vesnice tzv. čerkézi, ruští vojáci, kteří se přidali k Němcům. Ti údajně hledali jejího bratra, kterého ale rodina schovávala ve chlévě v seně. Čerkézi si prý brali z domácností všechno, co se jim hodilo, potraviny i cennosti, kterých ale vesničané moc neměli.

Do vesnice také na konci války přišli utečenci z Bosny a rodiny si vzaly vždy několik lidí, které u sebe ubytovaly. V nedalekém Hrastovci byl na konci války zřízen zajatecký tábor pro německé vojáky a její tatínek jim dělal překladatele. Za kousek chleba by prý dali cokoliv, ale neví, co se s nimi po válce stalo.

Reemigrace do Československa a zase zpět do Jugoslávie

V roce 1946 se její otec rozhodl, že se přestěhuje s celou rodinou do Československa. Vláda totiž Čechům v Jugoslávii po druhé světové válce nabídla přesídlení a této možnosti mnozí využili, často mezi nimi byli bývalí partyzáni. Češi z Jugoslávie měli v Československu přislíbené domy, většinou byli nastěhováni do bývalých Sudet a německých vesnic v pohraničí. Často také byli svědky toho, jak jsou z vesnic a domů, které měli přidělené, Němci vyháněni.

Ve vedlejší vesnici Končenice bylo nádraží a odtud odjížděl plný vlak reemigrantů. „Najednou si jen tatínek vzpomněl, před rokem už odjeli nějací Brestováci do Čech, a to bylo po té válce, já jsem nevěděla. To vypadá, že to bylo, jak jsou tady teď ty izbjeglice (uprchlíci), tak jsme my byli tak v Čechách. Oni nám slíbili, že tam dostaneme barák, tak jsme jeli. Bylo nás – plný vlak. V Končenicích bylo nádraží. Můj tatínek takovou velikou škatuli, kisnu (bednu) dřevěnou, peřiny, motyky, kosu, on si všechno napakoval, jen až tam přijdem, ať máme s čím dělat. On byl moc vrédný (pracovitý, poctivý). Tak jsme jeli tím vlakem, to byl vlak za lidi, ale vzadu byl teretni (nákladní). Tak jsme přijeli do Čech, tam nás dočkala jedna teta v Jevišovce, a to se dřív jmenovalo Frélichov. Ona už tam před rokem odjela a byla vdova, tak volala všechny, ať jdeme k nim. Tak jsme tam šli. Slezli jsme z vlaku a to nářadí, co jsme měli, to v Hrušovanech, tatínek jel dál s vlakem a v Hrušovanech to sundali. A my jsme šli k té tetě, ona měla barák velikej. A víte co, to nebyla česká (vesnice), to bylo na Moravě. To nebyla česká... To byli, říkali jim, Kroboti, Chorvati tam ostávali. Chodili jsme tam i do kostela, já přijdu poprvé do kostela a oni zpívají chorvatskou písničku. A já ji umím tady odsaď, z Brestova. Tak jsme se všichni divili, jak oni mluví, jen trošku mluvili jináč, ne správně chorvatsky. I otčenáš jsem uměla, už jsem ho zapomněla. A začala jsem tam chodit i do školy. Měli jsme svjedožbu (vysvědčení), nebo jak se to řekne, odsaď. A takhle si to držíme a hoši okolo nás a smějou se nám. Já jsem měla samé pětky a ta kamarádka moje taky. Oni nevěděli, že to jsou jedničky.“ (V Chorvatsku je opačné známkování, chorvatská 5 = česká 1.)

Pamětnici se ve Frélichově, jak říká, moc líbilo, vzpomíná na jihomoravskou krajinu, vinice a pole, na soutok Dyje a Jevišovky, kam se chodili koupat, i na samotnou vesnici s velkými domy. Říká, že se tam cítila jako doma, protože to tam nebylo o tolik jiné než v Brestově. Velkým překvapením pro ně bylo, že kromě sudetských Němců obývali vesnici také Chorvaté – Kroboti se jim prý říkalo. Mluvili zvláštním jazykem, ani česky, ani správně chorvatsky, kterému ale Růženka Hušková rozuměla. Když přišla poprvé do místního kostela, zpívali prý starou chorvatskou píseň. „Župnik (farář, ve Frélichově) ostával přes cestu a říkal, jako že bude zpověď. Ale já říkám, my se neumíme česky zpovídat, a on říkal, můžete chorvatsky. Tak vypadá, že uměl on i chorvatsky.“

Na Frélichov má samé hezké vzpomínky, ale říká, že jako dítě nad spoustou věcí nepřemýšlela a nevyptávala se. „Hezký to bylo, hezký. My jsme byli tři rodiny u těch lidu, tři rodiny. Spali jsme i po podlaze i všude. A tři měsíce, tak víte, jak to bylo. Hezký to bylo. Večer se sešli holky a hoši, ty velký, hoši i holky, seděli si tam na lavicích a zpívali. Tak jsme se naučili od nich i nové písničky. Hezký to bylo. (...) My jsme s nimi moc nemluvili. Moje maminka mluvila se sousedkou a ona byla Němka. A muž ještě byl v Německu, zajatý, nebo co, já nevím, já jsem je poslouchala, ale nerozuměla jsem.“ Celá rodina bydlela prozatím společně s dalšími třemi rodinami v jednom domě a čekala, až se pro ni najde nějaký prázdný dům.

Češi z Jugoslávie brzy poznali, jaké domy jsou jim přidělovány, že jsou to domy vyhnaných německých rodin, se kterými se navíc mnohdy setkali, nebo i rodin chorvatských, které začaly být postupně vystěhovávány do jiných měst a vesnic. Začaly se navíc šířit různé zprávy o tom, že Němci se do svých domů vrátí a nové obyvatele budou chtít zabít. Proto se otec pamětnice rozhodl po třech měsících pro návrat do Brestova na své hospodářství. Dnes si Růženka Hušková myslí, že kdyby zůstali v Československu, život by byl asi lehčí. 

Cesta zpět do Brestova byla pro rodinu těžká. Z Brna jeli nákladním vlakem do Subotice v Srbsku, tam jim prý prohlíželi důkladně všechny věci a na noc zavřeli celou rodinu do nějaké školy. Ráno je ale pustili a mohli pokračovat do Záhřebu, kde je také asi na dva nebo tři dny zavřeli. Růženka Hušková si vzpomíná, že je hlídala policie a že tam byla zima a štěnice. Když konečně přijeli do Daruvaru, čekala na ně na nádraží policie a rovnou celou rodinu odvedla. (...) a vedli nás na policejní stanici. Já nevím, tatínek nic neudělal, nevím, možná že utekl, když byla válka. To já nevím. Oni ho hledali u nás, když byla válka, ale já nepamatuju, že by něco udělal. A tam jsme na lavici přespali přes noc a ráno nás vedli tam, kde se zavírá, do zatvoru, do vězení. Přes cestu od toho kostela. Teďka, když jsem nedávno byla v Daruvaru, povídám, jo, tahle okna jsou mi poznati (známá). Mě a maminku dali zvlášť a tatínek a bratr byli taky zvlášť, mužský byli zvlášť zavření. Když jsme šli na procházku, tak jsme tak dokola chodili, a co jsme dostali jíst – nějakou zapraženku, bez vajec, nic tam. Maminka brečela.“ Ve vězení zůstali prý asi jen tři dny a pak se mohli vrátit domů do Brestova.

V Brestově je všichni vítali a nastěhovali se zpět do svého domu, kde mezitím žil strýc. Ten také plánoval reemigraci, ale nakonec zůstal v Brestově, stejně jako další příbuzní. Ti, kteří odjeli, se vraceli alespoň na návštěvu.

V Brestově

Růženka Hušková začala v Brestově zase chodit do školy. „Pořád se česky mluvilo. I zpívalo, učitel nás učil i zpívat. Já jsem ještě donesla písničku z Čech – Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide. Učitel ji pak naučil i děti.“ Když jí bylo asi třináct let, šla s dalšími děvčaty do učení ke švadleně. Šít však uměla už předtím, naučila se to od své tety, takže ke švadleně nechodila dlouho. „Já jsem hodně šila doma potom, to mně tatínek koupil mašinu. Šila jsem hodně, ale víte jak, to byla bída, chudí jsme byli, tak jsem já ušila někomu něco a oni nám s koněma zase zorali nebo dovezli seno nebo tak. Takže jsem šila skoro zadarmo.“ Vzpomíná na to, jak často šila po nocích, protože přes den pracovala na hospodářství – její rodina měla pole, louky i kus lesa, navíc vyráběla cihly z hlíny, sušila je a prodávala, protože se ve vesnici hodně stavělo. 

S manželem měla Růženka Hušková dva syny, Jara a Mira. V rodině mluvili vždycky česky, ale říká, že její děti do české školy nechodily, protože otec jejího muže byl Chorvat a byl proti tomu.

Ve vesnici se udržovaly české zvyky, na Vánoce se chodilo na koledu a na Velikonoce na pomlázku. Slavila se pouť na svatého Floriána. Protože většina obyvatel ve vesnici byli Češi, ostatní se prý také naučili alespoň trochu jazyk, svátky slavili společně a dobře spolu vycházeli. Za války v devadesátých letech odjeli prý Srbové z vesnice v noci autobusy pryč. Růženka Hušková říká, že s Čechy vycházeli vždycky dobře, že by v české vesnici nebyli ve velkém nebezpečí, ale že stejně ze strachu před Chorvaty, se kterými válčili, odjeli. Po válce se do vesnice přistěhovali lidé z Bosny.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 20. století ve vzpomínkách příslušníků české menšiny v Chorvatsku