The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Václav Hurt (* 1957  )

Na bohosloví byl skoro každý z nás kontaktován StB

  • narozen 11. května 1957 v Čáslavi
  • dětství v krkonošské horské osadě Hořejší Herlíkovice
  • v letech 1976 až 1981 vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu
  • evangelický farář
  • během působení v Merklíně opakovaně vyslýchán StB
  • v letech 1985 až 1987 bez státního souhlasu k výkonu kněžské služby
  • duchovní službu vykonával v Merklíně, Hrabové, Mladé Boleslavi, Bošíně a v Litomyšli
  • účastník demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989
  • zakládal Občanské fórum v Hrabové
  • několik měsíců jako vojenský kaplan v misi SFOR II v Bosně
  • s manželkou pěstouni odložených novorozenců

Svoboda vyznání patří mezi základní lidská práva. Jenže komunistický režim potlačoval jakékoli projevy svobodné vůle nezapadající do jeho doktríny. Po celou dobu své vlády perzekvoval církve, kněží i věřící. Své o tom může říci evangelický farář Václav Hurt. Při svém prvním působení v Merklíně se snažil různými setkáními stmelit komunitu mladých věřících. Pravidelně proto končil u výslechů StB a nakonec mu byl v roce 1985 odebrán souhlas k výkonu kněžské služby. Několik měsíců pak pracoval jako dělník v pekárně a cihelně, než ho poslali na opačný konec republiky, do Hrabové, kde opět mohl pečovat o věřící. Tlaku se ale nezalekl a dál se scházel s lidmi aktivně působícími proti totalitnímu režimu. Patřil také k účastníkům demonstrace na Národní třídě v Praze, která proběhla 17. listopadu 1989 a předznamenala pád komunistického režimu.

Pobělohorští exulanti

Václav Hurt se narodil 11. května 1957 v Čáslavi jako jediné dítě rodičům Václavovi a Janě Hurtovým. Rodiče se hlásili k evangelické církvi. Matka se narodila v české osadě Ignácov, stojící poblíž Zelówa v Polsku. Její rodina patřila do komunity tamních českých baptistů, potomků pobělohorských exulantů, kteří se v okolí Zelówa usadili na začátku 19. století. Po vzniku Československa se vrátili do země svých předků a usadili se v Zábřehu.

Dětství pamětník prožil v krkonošské horské osadě Hořejší Herlíkovice, kde rodiče pracovali jako správci v rekreačním středisku Českobratrské církve evangelické. „Vrylo se mi to tam do srdce a od té doby mám rád hory, zimu a přírodu,“ dodává Václav Hurt, který si ale z Krkonoš nepřinesl jen pěkné vzpomínky. V jedenácti letech mu totiž na rozedmu plic zemřel milovaný otec.

Cesta k evangeliu

Po základní škole studoval průmyslovou školu v Jičíně. Celým dětstvím a mládím ho doprovázela víra v Boha, ale zásadní zlom nastal v jeho sedmnácti letech, kdy navázal kontakt s evangelickou mládeží. Výrazně ho také ovlivnilo setkání s perzekvovaným mladým evangelickým knězem Svatoplukem Karáskem a vyloučenými bohoslovci Alešem Březinou a Janem Kozlíkem. V posledním ročníku si proto podal přihlášku na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu, což ve vedení průmyslové školy vyvolalo pobouření. Ředitel se mu to snažil všemožně vymluvit. „Tlačil i na maminku. Nic ale nezměnil,“ dodává pamětník.

Už ve druhém ročníku studia bohoslovectví se v roce 1977 oženil s Ursulou Weissovou a následně se přestěhovali k faráři a signatáři Charty 77 Edmundu Bauerovi do Liběchova. Tehdy také Václav Hurt začal jezdit na bytové semináře organizované disidenty, kde se diskutovalo o různých tématech včetně politiky. Pravidelně dojížděl i do Chotiněvsi, kde evangelický farář Zdeněk Bárta pořádal semináře s významnými hosty. Často si z těchto setkání odvážel různé samizdaty, které dál šířil. „Tehdy jsem se naučil psát na stroji všemi deseti,“ dodává.

Pod dozorem StB

Už na teologické fakultě Václava Hurta kontaktovala StB. „Výslech si dobře pamatuji. Nabídka spolupráce tam byla trochu v pozadí. Asi nebyla to hlavní. Spíš šlo trochu o zastrašování. Řekl bych, že skoro každý z nás byl kontaktován nebo ho různě zvali do hospody, kde mu nabídli spolupráci. Většina spolužáků ostatním řekla, když je StB kontaktovala.“

Po úspěšném absolvování fakulty prošel půlroční zkrácenou základní vojenskou službou. V té době měl totiž s manželkou už tři děti. Poté působil jako evangelický farář v Merklíně nedaleko Plzně. Navázal kontakt s místní mládeží, čímž se snažil oživit tamní skomírající společenství věřících. Okamžitě to však zaregistrovali místní komunističtí funkcionáři a následovalo předvolání na StB. Václav Hurt s nimi odmítl spolupracovat, a tak přišlo další předvolání. „Trvalo to asi rok, kdy jsem měl každý měsíc jeden výslech. Potom další rok se soustředili na lidi, kteří chodili na faru, a mě vyslýchat přestali. Byla to taková vlna, kdy tehdy odvezli asi dvacet mladých lidí k výslechu. Některým děvčatům bylo patnáct let. Přijela volha a odvezla je z domu většinou do Plzně. Prošli i pětihodinovými výslechy, kdy byl člověk úplně sám,“ vypráví pan farář a dodává, že se Státní bezpečnosti podařilo tamní společenství věřících rozvrátit.

Václav Hurt v roce 1985 přišel o státní souhlas k výkonu kněžské služby. Nemohl sehnat žádnou práci, protože v každém budoucím zaměstnání přijela k jeho osobě referovat StB. Nakonec našel místo v pekárně, kde ho podržel vedoucí. Později ještě pracoval jako dělník v cihelně. Stále ale s rodinou bydlel poblíž Merklína a svých věřících. Po dvou letech proto dostal opět státní souhlas a místo kněze na druhé straně republiky, v Hrabové poblíž Zábřehu.

V davu na Národní třídě

Pamětník se dále pohyboval v kruzích kolem disentu. Jezdil k faráři Petru Brdeckému na setkání nazývaná „Libštát“, kde se scházeli mladí evangeličtí duchovní s protikomunistickým smýšlením a z nichž si odvážel různý samizdat. V Hrabové pořádal biblické hodiny, na které se sjížděli hlavně mladí lidé ze Zábřežska a Šumperska. „Základem byl biblický výklad, ale pak jsme se dostali k dalším věcem,“ vzpomíná Václav Hurt.

Účastnil se jich i evangelický farář Jiří Veber, jedna z nejznámějších postav odpůrců režimu na Šumpersku. Muž, kterému z politických důvodů odebrali státní souhlas k výkonu kněžské služby už v roce 1973 a jehož za jeho disidentskou činnost neustále sledovala Státní bezpečnost.

Ze Svobodné Evropy se Václav Hurt dozvěděl o chystané demonstraci k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Ten den, 17. listopadu 1989, v Praze probíhal 26. synod (nejvyšší shromáždění) Československé církve evangelické. Václav Hurt využil příležitosti a zúčastnil se plánované studentské demonstrace. Z Albertova vycházelo několik tisíc lidí a rychle se přidávali další. „Že padl komunismus, mně došlo na nábřeží, když dav skandoval na stojící tramvaje: ,Pojďte s námi!‘ Lidé v tramvajích seděli, jako by je to nezajímalo. Pak najednou jeden člověk vyskočil, roztáhl dveře tramvaje a vystoupil. Z dalších tramvají lidé taky vystoupili. Bylo to jako z filmu a to jsem si říkal, že je konec komunismu.“

Václav Hurt se s davem dostal až na Národní třídu. „Musel jsem se vrátit domů, protože v Hrabové jsme měli na sobotu domluvené sundávání lešení, aby se mohla dodělat střecha. Z Národní jsem odešel těsně před zásahem. Byl jsem někde v prvních řadách a seděli jsme tam asi půl hodiny nebo hodinu na zemi. Proti nám stáli policajti. Trochu jsem se za to styděl. Ještě mě pustili Mikulandskou. Myslím, že za mnou už nikoho nepustili. Pak to zavřeli a zmáčkli. Jel jsem domů posledním vlakem, a když jsem dojel, tak jsem si pustil Svobodnou Evropu a zjistil, co se stalo,“ vypráví.

S dalšími lidmi v Hrabové založili Občanské fórum, jehož se stal předsedou. Jezdil také na následné demonstrace jak v Šumperku, tak v Praze. „To byla taková euforie, kterou člověk zažije jednou za život.“

Naděje na lepší budoucnost

Od ledna 1990 pravidelně dojížděl za vězni na Mírov. „Mně vždycky leželi na srdci lidé ve vězení a myslím, že by je měl farář navštěvovat. Jezdil jsem tam na biblické hodiny jednou týdně skoro pět let. Většinou jsem měl lidi odsouzené na doživotí za těžké zločiny,“ vypráví pamětník.

V roce 1994 odešel Václav Hurt se svou rodinou do Mladé Boleslavi, kde do roku 1999 sloužil jako evangelický farář. Následně vykonával duchovní službu v Bošíně, znovu v Mladé Boleslavi a od roku 2012 působí v Litomyšli. Jako vojenský kaplan se také na přelomu tisíciletí pět měsíců účastnil mise SFOR II v Bosně, nejméně desetkrát navštívil krajany v evangelických obcích na Ukrajině a pokřtil desítky jejich dětí. Od roku 2013 se s manželkou také věnují pěstounské péči odložených novorozenců, aby je tak uchránili od následků způsobených pobytem v ústavu. Takto se v prvních měsících života postarali již o sedm dětí. „Považujeme to za hodně důležité, protože jim chceme dát lásku a důvěru v člověka. Když se to nepodaří v prvním roce života, tak se to zpravidla už nepovede. Přináší nám to radost,“ dodává na závěr evangelický kněz Václav Hurt.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století