The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Hůlka (* 1953)

Po revoluci vybudoval v Liberci legendární „Hůlku“, pak se málem stal bezdomovcem

  • narozen 25. dubna 1953 v Liberci

  • v 11 letech utekl s kamarádem z domova, režim ale s klukovinou nakládal jako s pokusem o emigraci

  • srpen 1968 prožil v Liberci

  • na Sokolském náměstí měl ateliér, kde se věnoval malování a sochařství

  • v letech 1980–1988 pracoval jako loutkář v Naivním divadle v Liberci

  • po 17. listopadu 1989 se v Liberci aktivně účastnil demonstrací

  • v roce 1991 v malé privatizaci získal na úvěr budovu bývalé Schmidtovy továrny, kde se snažil rozjet obchod s nábytkem

  • v létě 1992 přeměnil prodejnu na legendární kulturní centrum RH Jazz klub

  • i tento pokus o podnikání skončil roku 1997 nezdarem

  • v roce 2023 žil v Liberci

Půjdeme do Hůlky se v Liberci v devadesátých letech minulého století velmi často říkalo při plánování večerní zábavy. Šlo o kultovní hospodu s oficiálním názvem RH Jazz klub v centru statisícového města. Třípatrový podnik získal jméno podle svého zakladatele a majitele Rudolfa Hůlky. Legendární kulturní centrum vybudoval z bývalé továrny určené k demolici, kterou získal v malé privatizaci. Kvůli dluhům však následně přišel o vše. Jeho vyprávění je cenným svědectvím o podnikání v 90. letech po sametové revoluci.

Kantor hlídal hvězdu před sabotéry

Rudolf Hůlka se narodil 25. dubna 1953 v Liberci. Jméno dostal po otci Rudolfovi (1914), jenž pocházel z Bohuslavic ve východních Čechách. Tam za druhé světové války poznal totálně nasazenou Annu Marii Jeřábkovou (1923). Pocházela z Liberce, kde její rodina žila po několik generací.

Anna Marie měla ještě nevlastního bratra, který bojoval ve wehrmachtu. Její maminka ho měla s Němcem. Ona se narodila až z druhého manželství. „Matka chodila do německých škol. Spisovně česky neuměla. Po válce mluvila takovou českou hatmatilkou. Böhmisch jsme tomu říkali. Když přišly její kamarádky na návštěvu a povídaly si, jako děti jsme se tomu smály,“ vybavuje si Rudolf Hůlka. Vyrůstal jako benjamínek se třemi staršími sourozenci. Nejstarší Miroslav se narodil v roce 1947, Helena roku 1949 a Hana v roce 1951. Hůlkovi bydleli u Starých Pekáren.

V roce 1959 začal chodit do nedaleké školy na Jeřábu. „Vysoká budova měla věž a ta dostala někdy kolem roku 1964 jako vyznamenání svítící pěticípou hvězdu. Teprve po revoluci nám učitel na třídním srazu řekl, že měli rozpis a každou noc na věži musel jeden kantor hlídat, jestli někdo nestřílí vzduchovkou na žárovky ve hvězdě, že by šlo o sabotáž. Doba byla opravdu úplně bláznivá,“ kroutí hlavou.

Z klukoviny udělali pokus o emigraci

Sám to poznal na vlastní kůži. Následující příhoda prý ovlivnila celý jeho život. „Jednou jsme dostali ve třídě poznámku, už ani nevím zač, ale bylo nás víc. Taky Čenda Mikulecký, který měl otce policajta, okrskáře, nosil modrou uniformu. Můj otec byl fyzicky velmi zdatný a vztekloun. Abychom nedostali nářez, o přestávce jsme si řekli, že domů nepůjdeme a že utečeme. Nebylo v tom v páté třídě nic víc,“ líčí. Doma si sbalil věci a vyrazili na nádraží. Nasedli na první vlak. V noci dojeli do Chomutova.

„Potulovali jsme se po nádraží a pak si vlezli pod rampu, že tam budeme spát. O půlnoci nám však byla hrozná zima, tak jsme se šli ohřát do haly,“ vypráví. Jenže tam na ně narazil policista. Dva osiřelí kluci uprostřed noci mu přišli podezřelí. Brzy zjistil, že utekli z domova a v Liberci je už po nich sháňka. Druhý den je přivezl vlakem zpátky domů.

„Byla by to klukovina, ale lidi v politice se jednou za čas potřebovali přiživit. Najednou udělali v rádiu pořad, že jsme chtěli opustit výhody socialismu a utéct na Západ. A této nálepky jsme se nezbavili po celou dobu dospělosti až do roku 1989. Když jsem pak na střední udělal nějaký malý průšvih, bylo to hned spojené s policií,“ konstatuje. Jak si vysvětluje, že klasická klukovina nezůstala obyčejnou rošťárnou? „Tajná policie se zabývala naprosto vším. Chytali se čehokoliv, protože potřebovali vykazovat aktivitu a nic nezanedbat,“ myslí si.

Poslouchal policisty v konspiračních bytech

Poukazuje také na příhodu ze začátku 70. let, kdy si jako osmnáctiletý koupil rádio značky Tesla. „Na tehdejší dobu bylo strašně drahé. Stálo pět tisíc pět set korun, přičemž výplata byla v té době do dvou tisíc. A bylo to jediné VKV rádio, velmi krátké vlny, které se v zemích Varšavské smlouvy a RVHP dalo koupit. Bylo drahé, aby si ho nekupovalo moc lidí. A jednou se mi nechtíc podařilo naladit liberecký policajty, protože měli krátkovlnné vysílačky. Pouštěl jsem si to pak pravidelně a zjistil jsem, že v Liberci je množství konspiračních bytů,“ říká. Poslouchal, jak policisté z oken v rohových domech pozorují pohyb osob na ulici a informují se, kudy jdou a kdy by je měl kolega z další pozorovatelny spatřit. „Takhle jste byl sledovaný každý den, každý víkend, jak se pohybujete, kde jste byl, kde jste se chytil. Proto nemám rád, jak se tahle doba ve filmech zesměšňuje. Strach a kontrola byla ohromná,“ zdůrazňuje.  

Na tanky valil oči

Devítiletku dokončil v létě 1968. Když Československo přepadla vojska Varšavské smlouvy, pamětníkovi bylo patnáct let. Vždy měl prý tvrdé spaní, jen tak něco ho nevzbudilo. „Ale 21. srpna jsem měl pocit, že se nám rozpadne barák. Nad domy nalítávaly stíhačky. Bylo to velmi dobře psychologicky vymyšleno. To je tak strašný rachot a tak se klepe barák, že máte pocit, že spadnete i s postelí,“ vzpomíná.

S kamarádem se šel podívat, co se děje v centru města. „Ze Sokolské ulice přes náměstí do Moskevské jezdily tanky. Všude byly mraky lidí. Jako patnáctiletý jsem valil oči, že se dospěláci nebojí. Hrozili pěstmi, úplně se dotýkali pásů tanků. Stačilo by do někoho strčit a spadl by pod ně,“ popisuje pamětník neuvěřitelný mumraj. Zažil i střelbu. S parťákem se schovali za prkna lešení, pod kterým byla opravovaná radnice částečně skryta.

Viděl i moment, kdy jeden z tanků naboural do podloubí a trosky zabíjely. „Nechci tím nikoho omlouvat, ale myslím, že dům zbourat nechtěl. Podle mě se mu jeden pás zastavil,“ soudí Rudolf Hůlka, který pak jeden z následujících dnů stál v místě současného památníku devíti obětem okupace s černou vlajkou a jeho kamarád s československou. „Natáčela nás i televize. Nevím, jestli už ilegálně. Jestli si to pak soudruzi vytáhli a poznali mě, byl jsem tam zase jako na tapetě,“ usmívá se.

Na máminy narozeniny ho každoročně kontrolovali

Jeho máma slavila narozeniny právě 21. srpna. „Byl jsem dobrovolný dárce krve a každý rok mně na odběr zvali na 21. srpna. Když vám odeberou půl litru krve, jste krotký... A vždy jsem šel koupit mámě kytku. Ale jakmile jsem se ocitl 21. srpna s kytkou blízko náměstí, tak mě čtyřikrát pětkrát kontrolovali policajti. Mysleli si, že jdu na výročí okupace položit kytky. Měl jsem problémy vysvětlit, že moje máma má narozeniny a kytku jdu dát jí. Tohle jsem si užíval každý rok.“

Po prázdninách roku 1968 se šel učit truhlářem. Dojížděl na učňák do Kateřinek na úpatí Jizerských hor. Po střední škole dělal různé práce, které mohl skloubit se svou tvorbou. „Brigádničil jsem v propagačních podnicích, pak mi Štefan Nejeschleba, sochař z Liberce, dohodil přes známosti práci nočního vrátného ve vodohospodářských stavbách za tisíc korun na měsíc. A musel jsem o to bojovat, abych tuhle práci dostal,“ přiznává. Do práce u libereckého krematoria přišel ve čtyři odpoledne, odcházel v sedm ráno. Poté měl dva a půl dne volna. „Nejkrásnější zaměstnání, co se fyzické a mozkové vytíženosti týká. Ideální! Měl jsem razítko, že nejsem příživník, a tisíc korun výplatu,“ usmívá se Rudolf Hůlka, který tak měl čas na práci v ateliéru, který si záhy vybudoval na Sokolském náměstí.       

„Získal jsem ho po Igoru Šebestíkovi, který si vzal Kláru Trnkovou (dcera malíře Jiřího Trnky, pozn. edit.) a odstěhoval se do Prahy. Byl ve strašném stavu, bez vody, bez záchodu. Ale protože mám rád hezké prostředí, však mě celý život zajímají interiéry, pustil jsem se do renovace celé půdy na Sokoláku. Tři roky mi to trvalo. Zpětně myslím, že to byla trochu chyba, protože zatímco mí kamarádi měli výstavy, já pořád opravoval ateliér a enormně jsem dřel. Brzy na to jsem se ve dvaceti sedmi letech oženil a začaly jiné starosti. Moje žena tehdy studovala ve třetím ročníku na ČVUT a abychom měli nějaký pravidelný příjem, šel jsem dělat do divadla loutky,“ vysvětluje. Rodina nějaký čas bydlela u rodičů u Starých Pekáren, než během roku opuštěný půdní prostor naproti ateliéru přestavěl na byt. 

Vyřezal na osm stovek loutek

Do roku 1980 měl práci jen vyloženě kvůli razítku, když se mu však měl narodit první syn a dozvěděl se, že v Naivním divadle již několik let shání technologa loutek, o místo se ucházel. „Udělal jsem zkušební loutku a přijali mě. Nastoupil jsem v tom samém týdnu, kdy se mi narodil syn. Moje motivace byla čistě pragmatická s účelem výdělku,“ přiznává. Během osmi let vyrobil ze dřeva zhruba osm set loutek. „Měl jsem pocit, že tam během těch osmi let zarůstám – byť dnes se mi to zdá jako velmi krátká epizoda – že se už v ničem nezlepšuju, a pořád jsem toužil dělat vlastní tvorbu,“ vysvětluje, proč divadlo opustil.

Risknul to. Rozhodl se pracovat na volné noze. „To jste mohl, jen když jste měl vysokou školu. S jednou výjimkou. Když jste prokázal, že máte zdaněný příjem, v tom případě vás nemohli šikanovat,“ vysvětluje. Dohodl se v Díle (podnik Českého fondu výtvarných umění, pozn. edit.), že od něj budou brát věci a tím získá potvrzení o příjmech.  

„V životě jsem se svou prací neuspěl v Čechách, vždy jsem byl ceněný v zahraničí. A to samé se stalo i na volné noze. V době komunismu existovala organizace Artia (jeden z podniků zahraničního obchodu pro zprostředkování obchodů s cizinou, pozn. edit.) a přes ni se dalo vyvážet jakékoliv umění. Když o něm usoudili, že je prodejné, vzali ho a vyvezli do zahraničí na výstavu,“ osvětluje.

Topil hlavami Jiřího Suchého

Jeho loutky nabídli v Mnichově. „Po pár dnech zazvonil telefon, že je o ně strašný zájem a jestli nemám ještě něco. A spustila se lavina. Ironií osudu se stalo, že mi dávali za loutku tolik peněz, jako jsem měl v divadle za dva měsíce. Což bylo dobré, ale taky mě tím trochu zkazili,“ připouští s tím, že později si díky kontaktu s českou emigrantkou žijící v bavorské metropoli uvědomil, proč mu v Artii platí tolik. „Prodávali je tam za tři tisíce marek,“ říká s tím, že jemu dávali pět set. Krajanka si pak přímo u něj objednala loutku Datla Novotného. „Pak jsem už nestačil odmítat zakázky. Odešel jsem z divadla, abych nedělal loutky, protože mi už lezly krkem, a pak mě v podstatě živily,“ zdůrazňuje tehdejší paradox.

Definitivně s loutkami skončil na počátku 90. let. „Divadlo Semafor si objednalo loutku Jiřího Suchého k jeho jubileu. Kývnul jsem, ale neuvědomil si jedno. Jiří Suchý je geniální, ale strašně obyčejný, hezký člověk. A loutka potřebuje nějakou stylizaci, aby byla zajímavá. Vůbec se mi nedařila. Doslova jsem v kamnech topil hlavami Jiřího Suchého. Dělal jsem na tom do poslední možné chvíle a jediné, na co jsem tehdy přišel, že jsem udělal jeho obličej srostlý s kloboukem. Myslím, že nešlo o dobrou loutku. Když jsem ji předal, řekl jsem si, že končím,“ vypráví Rudolf Hůlka. Své předsevzetí dodržel. Až do roku 2023.   

Přidal se ke studentům

V listopadových dnech roku 1989 nebyl děním až tak překvapen, neboť pravidelně poslouchal Hlas Ameriky. Znal i Reaganovy projevy. „Měl je geniální. Bylo tak nádherný je poslouchat. Mluvil přímo, jasně, srozumitelně a s odhodláním,“ přiznává, že díky tomu věděl, že se „něco“ děje.

V pondělí 20. listopadu pracoval ve svém ateliéru na Sokolském náměstí, když dopoledne slyšel otevřeným oknem z ulice hluk. „Bylo kolem deváté nebo desáté hodiny. Vykoukl jsem a vidím tak dvacet pět až třicet mladých lidí. Prošli uličkou z Malého náměstí a zahnuli směrem ke stavebce,“ popisuje studenty křičící: „Pojďte s námi, pojďte ven!“ Nikdo však ze školy nevyšel, ředitel své žáky nepustil.

„Byli to studenti z gymnázia s jediným dospělým, kterým byl můj kamarád Šelbický. Seběhl jsem dolů a přidal se k nim. Šli jsme Kostelní ulicí na náměstí. Tam jsem si všiml, že na rozích už stáli tajní policajti. Jednoho jsem viděl, jak se otáčí k druhému a nenápadně říká, že Hůlka je tam taky. Postavili jsme se doprostřed náměstí, ale už vám neřeknu, co se křičelo. Možná ‚Nejsme malé děti‘,“ líčí. Nebál se? Ne, prostě cítil, že tam musí být.

„Rozešli jsme se s tím, že zítra přijdeme zase. A pokaždé přišlo víc a víc lidí. A najednou se objevil i mluvčí, už se potom objevila i Dáša Helšusová a začalo to být organizované,“ vybavuje si.

V Liberci se poté centrum dění přesunulo do divadla F. X. Šaldy. „Lidi byli nejednotní v názorech, jak dál. Chodili na jeviště, každý řekl svůj názor. Nejvíce si pamatuju Dášu Helšusovou,“ říká Rudolf Hůlka.

Šel vedle Čermáka, pak se vytratil

Jeden den měl dokonce pořádně nahnáno. „V šestnácti jsem totiž zažil opravdu velkou mačkanici, kde šlo o život. A když se jeden den dohodlo, že se půjde před budovu KSČ, měl jsem opravdu strach. Úplně našlapané náměstí se začalo mačkat do Pražské ulice,“ vzpomíná. Dobře to ale dopadlo.

Dál chodil do Bunkru (pozdější klub Golet, pozn. edit.), kde se scházel jakýsi „revoluční výbor“. „Byl tam třeba Pepa Král a lidi, kteří pak už aktivní nebyli,“ konstatuje.

Po zhruba třech měsících se tam najednou zjevil Petr Čermák (1953). „Můj spolužák z vedlejší třídy na základní škole byl předseda SSM, po letech i komunista,“ říká. Čermák zakládal v Liberci Občanské fórum, později se stal poslancem a ministrem vnitra. „Pak se vše přesunulo do kulturního domu. Šli jsme tam poprvé vedle sebe na nějakou ustanovující schůzi a já si intenzivně uvědomil, že tohle není můj svět. Najednou se to zklidnilo a začalo to být stranické. Zastavil jsem se,“ vypráví moment, kdy se na něj Čermák údajně tázavě otočil a on mu řekl, že je dojde. „Dal jsem si ruce do kapes a odešel, už jsem nebyl aktivní.“           

Zamiloval si ruinu

Listopad 1989 Rudolfu Hůlkovi proměnil život zásadně. „Komunismus jsem nesnášel. Jsem individualista, přijal jsem změnu s nadšením,“ nepřekvapí.

Rád se toulal po městech. V rodném Liberci či Praze, kde podle svých slov procoural celé noci. Pod Ještědem se díky tomu už před revolucí zamiloval do pomalu chátrajícího domu v dolním centru Liberce na Papírovém náměstí. Budovu Schmidtovy továrny postavené v roce 1868 soudruzi odsoudili ke zbourání, přestože byla výjimečná svou sevřenou polohou v bloku domů, kvůli čemuž se továrna nemohla rozšiřovat. „Uprostřed města tak zůstal zakonzervovaný dům z šedesátých let 19. století,“ vysvětluje pamětník výjimečnost budovy.

Dům získal v roce 1991 v rámci malé privatizace ve veřejné aukci. „Na konci roku 1990 jsem šel na privatizační komisi a tento dům nahlásil do privatizace. Za nějaký čas jsem dostal vyrozumění, že to nejde, že se jedná o demoliční zónu,“ zmiňuje Rudolf Hůlka s tím, že tato čtvrť se měla od padesátých let bourat a již existovaly plány na novou výstavbu. Privatizační komisi však nakonec přesvědčil, aby dům v seznamech k převodu do soukromých rukou ponechala.

Půjčil si jako fyzická osoba

Vyvolávací cena byla milion korun. „Koupil jsem ho za tři miliony tři sta tisíc,“ líčí pamětník, jak v aukci vyhrál nad Milošem Vajnerem, který v Liberci vybudoval známý hotelový komplex Babylon. „Jediné, co se v této zemi tehdy dodržovalo, bylo, že jste částku museli zaplatit do třiceti dnů. Neměl jsem vůbec nic, pouze jsem to koupil. A takhle draze nerad, protože jsem myslel, že se tam neobjeví nikdo, kdo by to chtěl,“ připouští.

Peníze si půjčil v Pragobance, která tehdy v Liberci sídlila v Anenském domě na dnešní ulici Dr. Milady Horákové. „A tady vznikl můj budoucí problém. Osudným se mi stalo, že jsem byl fyzická osoba, nikoli právnická, a tenkrát trvalo několik měsíců, než jste si firmu založil. Všichni lidi z ODS švindlovali a kradli a dopředu se vědělo, že si půjčují na úvěr, který v životě nezaplatí. Právnická osoba mohla mít garáž a na tu dostala přes známosti sto milionů zástavou, a když to nezaplatili, banka si vzala garáž... Zatímco jako fyzická osoba ručíte úplně vším. Vzhledem k časovému presu jsem si půjčil peníze jako fyzická osoba a ručil jsem vším, co jsem měl,“ zdůrazňuje.

Začal vymýšlet, co udělat, aby se mu dům zaplatil. „Dostal jsem nápad, že tam bude prodejna nábytku, a byl to dobrý nápad! Na náměstí se dalo zaparkovat, prodejna nábytku tehdy byla jen v Zámečnické ulici a navíc jsem se orientoval v designu,“ líčí s tím, že v podkroví plánoval galerii.

Budovu opravil za šest set tisíc s partou nadšenců během čtyř měsíců. „Nikdo mi nevěřil, že to dokážu. Myslím, že to byl husarský kousek.“ Otevíralo se v roce 1992. „Sice jsme měli velkou režii a malou marži, ale dařilo se nám prodávat,“ říká s tím, že denní tržby odhaduje na dvě stě tisíc korun. Tehdy si vzal další úvěr, aby nakoupil zboží.

Prodejnu ohradili stavbaři

„Ve chvíli, kdy jsem nakoupil zásoby, bylo to v lednu, ze dne na den začala jezdit na Papírák nákladní auta s přívěsy. Složily tam pracovní buňky, přivezli vysoký vlnitý plech a celý Papírák ohradili. U mě nechali asi dvoumetrovou uličku, ostatní zabrali,“ popisuje, jak se náměstí s prodejnou proměnilo ve staveniště.

„Nikdo mi neřekl ani slovo. Je jasné, že nábytek se nekupuje s kabelkou v ruce, musí se přijet autem. Navíc jsem cílil i na zákazníky z daleka, protože Liberec je malý, aby uživil takový obchod. Takže ze dne na den se ke mně nedalo přijet ani se zásobováním, ani cokoliv naložit do auta. Ze dne na den nám klesla tržba o osmdesát až devadesát procent,“ vypočítává.

Problém se snažil řešit s vedením města. „Tehdy byl primátorem Drda (Jiří Drda, pozn. edit.), ale řekl mi, že s tím nemůže nic dělat. Většina lidí tehdy neměla dům ve vlastnictví, probíhala malá privatizace a lidé měli většinou domy jen v pronájmu, takže jim nájmy třeba mohli prominout. Jenže tohle byl můj dům a měl jsem úvěr,“ vysvětluje pamětník, jak se dostal do tíživé situace.

Že byl Rudolf Hůlka rekonstrukcí poškozen, přiznal v roce 1997 v tisku (Zemské noviny, 4. červen 1997, rubrika Z krajů-Severní Čechy) i vedoucí oddělení rozvoje libereckého magistrátu Zdeněk Jana s tím, že o náhradě se nikdy oficiálně nejednalo. „Kdyby město začalo vyplácet náhrady a ušlé zisky, nikdy by na to nemělo, protože rekonstrukce stále pokračuje,“ prohlásil tehdy Jana s tím, že ušlé zisky se prý podnikatelům vrátí v podobě zmodernizované infrastruktury...

Nahoře se ještě prodával nábytek, dole už točilo pivo

Rekonstrukce Pražské ulice měla původně trvat osm měsíců, ale nakonec prý zabrala přes dva roky. „Takže kapitální průšvih. Měl jsem patnáct zaměstnanců, za které máte zodpovědnost. Blbě se mi spalo, nechcete zkrachovat, bojujete. A tak jsem vymýšlel a vymýšlel, až mě napadlo, že z toho udělám hospodu,“ vzpomíná, jak začal rušit prodejnu nábytku, spustil výprodej a jednotlivá patra postupně přestavoval.  

„Přízemí bylo hotové velmi rychle. Happyend byl v tom, že nahoře jsme ještě prodávali nábytek pod cenou a dole se už otevírala hospoda. Pamatuji si na první den. Večer se hrála živá hudba a od té chvíle tam bylo plno. Hrálo se každý den. V devadesátých letech se lidi chtěli tak bavit, že ve srovnání s dnešní dobou to byl jiný život,“ porovnává s úsměvem. Podnik se stal rychle populárním.

Hrál s Clintonem, Hůlku chválil

„Přiznám se, že jsem podnik zařizoval vyloženě tak, aby byl jiný, bylo tam dost výtvarných děl, invence a aby nebyl moc nóbl. Chtěl jsem, aby se tam lidi chovali přirozeně a při koncertě si klidně sedli na okno, pod které jsem záměrně po celé délce položil starý trám. Lidi to rychle pochopili,“ pochvaluje si Rudolf Hůlka. V dolním patře by na koncertě prý někdy napočítal i na čtyři stovky lidí.  

A zmiňuje například českého saxofonistu a skladatele Štěpána Markoviče, který mimo jiné v roce 1994 doprovázel v pražské Redutě na saxofon tehdejšího prezidenta USA Billa Clintona. „Řekl mi, že procestoval svět, ale takovou atmosféru v Evropě, jako je tady, ještě nezažil,“ prozrazuje pamětník. Podle svých slov těžil i z toho, že po pádu železné opony chtělo hodně muzikantů v bývalé socialistické zemi hrát a poznat ji.

Postupně zprovoznil i první patro. Ve druhém zřídil kulečníkovou hernu s osmi stoly. „V tu dobu byla strašná móda kulečníků,“ podotýká. Zároveň ho však tížil permanentní stres kvůli splácení úvěru bance. „Uživilo se to, ale ne tak, aby se každý měsíc splácelo sto dvě stě tisíc korun. To žádná hospoda, kde se nevaří, nedokáže,“ připouští narůstající problém.

S Pragobankou vyjednával, doufal v různá řešení. „Právník vám třeba řekl, že přijde člověk, který má peníze, vykoupí to a dluhy za mě zaplatí, a pak bych je splácel jemu. Byla devadesátá léta, kdy kolem vás kroužili různí spekulanti,“ dodává.

Najednou byl bezdomovcem

Do potíží se však časem dostala i Pragobanka, která v půlce roku 1997 vykázala ztrátu téměř půl miliardy korun. Pamětník vypráví, že se cítil jako obětní beránek. „Jednou jsem jel se svým právníkem do Prahy a tam nám právnička banky řekla, že jsem sice jeden z mála, který má větší majetek než dluh, ale že se jim celá republika vysmívá, že půjčovali sto milionů proti garáži. A že na mě ukáží, že umí také vydělat, že se jim hodím. Považovali jsme to za vtip, jenže oni to mysleli vážně,“ konstatuje smutně pamětník, jenž tehdy požadoval přeměnu úvěru na dlouhodobý. Zemským novinám tehdy pracovník liberecké pobočky Pragobanky sdělil, že změna by byla možná za minulého vedení banky, s novým prý nastaly diametrálně jiné podmínky.

Když bylo Rudolfu Hůlkovi 44 let, krajský soud v Liberci v roce 1997 vyhlásil na jeho majetek konkurs. „Nedivím se, že z většiny lidí, kteří nějakým způsobem zkrachovali, jsou buď alkoholici, drogově závislí, nebo psychicky zničení lidé. Ona to vůbec nebyla legrace. Kdybych se nevyznal v historii, tak je po mně. V umění poznám kvalitní věc, aniž bych ji předtím viděl. Chodil jsem třeba na burzy, něco koupil – často jsem si i na to musel půjčit – a prodal to za násobek. A to mi dalo možnost přežít,“ vysvětluje Rudolf Hůlka.

Co dnes cítí, když jde kolem bývalé „Hůlky“, kde je i dnes restaurace? „Léta jsem se místu vyhýbal, jak to ve mně bylo živé. Ale dnes jdu kolem a absolutně si toho nevšímám. Když si představím, že by mi podnik zůstal, asi bych měl neskutečně jiný život. Těch dvacet pět let pořád bojuju o existenci. Žiju, ale nikdy nemám dost peněz, abych něco realizoval,“ uzavírá Rudolf Hůlka, který se i přesto nevzdává naděje a v roce 2023 plánoval obnovu ruční výroby koberců na originálních stavech ze slavné továrny ve Vratislavicích.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj

  • Witness story in project Příběhy regionu - Liberecký kraj (Hynek Preisler)