The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr., CSc. Otakar Hulec (* 1935  )

Cesta k afrikanistice vedla přes továrnu

  • narodil se 23. března 1935 v Českých Budějovicích
  • provázely ho problémy spjaté s nedělnickým původem
  • opakovaně mu byla odpírána možnost studovat
  • maturitu mohl složit teprve po dvou letech práce v továrně
  • během dočasného uvolnění v roce 1956 se dostal na filozofickou fakultu
  • po čtyřech letech studia historie byl ze školy z kádrových důvodů vyloučen
  • díky solidaritě vyučujících nakonec v roce 1960 složil státní zkoušku
  • v roce 1962 nastoupil do Orientálního ústavu ČSAV
  • roku 1973 musel z ústavu odejít
  • v letech 1973 až 1989 působil jako učitel na základní škole
  • po roce 1989 se do orientálního ústavu vrátil

Narodil se 23. března 1935 v Českých Budějovicích. Jeho otec byl advokát a zároveň operní zpěvák a dirigent českobudějovického symfonického orchestru, maminka dcera úředníka. „Buržoazní“ rodina obývající prvorepublikovou vilu na českobudějovickém Pražském předměstí se po únoru 1948 ocitla na špatné straně barikády vypuknuvšího třídního boje. Otakar Hulec brzy pocítil důsledky uměle rozdmýchávaného nepřátelství mezi společenskými třídami: už v roce 1946, kdy končil obecnou školu, se prý do té doby fungující dětský kolektiv rozpadl na dvě skupiny – chlapci, kteří se chystali vyučit některému z řemesel, údajně začali šikanovat ty, kteří chtěli jít na gymnázium.

„Nevím, jestli nám záviděli, nebo byli indoktrinováni z domova, že jsme nějaká horší, buržoazní třída. Začali nás při odchodu ze školy pronásledovat. Přímo bít. Takže si vzpomínám, že několik posledních týdnů před skončením obecné školy nám chodili naproti rodiče, aby nás v bezpečí odvedli domů,“ popsal Otakar Hulec první nepříjemné setkání s později všudypřítomným „kádrováním“ lidí.

Ani oficiální představitelé státu nehodlali gymnazisty tolerovat, v roce 1948, záhy po komunistickém převratu, proběhla školská reforma zavádějící tzv. jednotnou školu. Gymnázia byla zrušena a v praxi je nahradila tzv. jedenáctiletka. Po dvou letech gymnázia tedy Otakar přešel do osmého ročníku jednotné školy, kde, jak říká, byla společnost jiná. „Nechci říct horší, ale taková, že my, jelimánci z gymnázia, jsme získávali informace o sexu a o vztazích v rodinách takového druhu, o kterém se nám ani nesnilo.“

Jedenáctiletka jen pro vyvolené

Byť po celou dobu školní docházky skvěle prospíval, na konci osmiletky se dozvěděl, že ke studiu dalších tří ročníků jedenáctiletky přijat nebyl. „Protože jsem neměl dobrý posudek. Byl jsem buržoazní dítě,“ říká k důvodům nepřijetí. Třídní boj pro něho vypukl naplno.

Na rozdíl od svého bratra, kterého potkala podobná komplikace, se však pamětník odmítl spokojit s vyučením se řemeslu – už tehdy totiž toužil studovat historii. Odhodlán zkusit zkoušky na jedenáctiletku příští rok znovu, pracoval prozatím v účtárně Jihočeských elektráren, odkud byl v rámci posílání úředníků do výroby přeřazen do továrny v Hrdějovicích.

Zákon na ochranu dětí pro něho neplatil

Na jedenáctiletce ho ale znovu odmítli (opět z kádrových důvodů), a tak se druhý rok v továrně přihlásil do večerní školy pro pracující. V továrně pracoval na tři směny, takže pokud měl odpolední, do školy chodit nemohl, v případě noční služby pokračoval rovnou ze školy do práce. „Já jsem nebyl schopen, když jsem měl ranní směnu, přijít domů a odpoledne spát. Noční – a spát přes den. Takže já jsem třeba čtrnáct dní nespal, a dokonce se to na mně projevilo, že jsem se několikrát sesypal, jak se lidově říká – omdlel jsem.“

Kolegové dělníci – mezi nimiž prý byl bývalý obchodník, anglista i bývalý letec RAF – mu poradili, aby se obrátil na odborový svaz. Existoval totiž zákon, který zakazoval noční směny u nezletilých pracovníků. Vzal si jejich radu k srdci, odborová funkcionářka ale tehdy patnáctiletého Otu šokovala prohlášením, že pro něho jako pro „buržoazní prvek“ a „třídního nepřítele“ zmíněný zákon neplatí.

„Řekl jsem: ‚No když mně tady říkáte, že jsem takový člověk, který nemá žádnou budoucnost, tak by bylo asi lepší, abych skočil z okna.‘ Její reakce mě velice překvapila, protože ta paní vstala, ukázala rukou k oknu a řekla: ‚Poslužte si, je otevřené,‘“ líčí Otakar Hulec scénu, která se mu vryla do paměti.

V neutěšené situaci zasáhla temperamentní teta, která zašla za ředitelem jedenáctiletky a svou „výřečností“ i poukazy na svou funkci v Revolučním odborovém hnutí (ROH) Otakarovi vymohla přijetí do posledního ročníku „gymnaziální“ nástavby.

Na fakultě vystavil Medka

Dal tedy výpověď v továrně a nastoupil jako řádný student. Těžce doháněl zameškané ročníky, přesto složil maturitu a podal si přihlášku na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, na obory historie a dějiny umění. „Nejideologičtější“ z fakult se zdála být bláznivě nedosažitelným cílem, pamětník ale zkoušky skládal v roce 1956, v době mírného politického tání po Chruščovově kritice Stalinovy hrůzovlády. „Ten rok se vůbec neotevíraly kádrové materiály. To, co tam přišlo se studentem, tak neotevřeli, nečetli a skutečně vybrali jenom podle prospěchu a výsledku té zkoušky,“ uvedl pamětník s tím, že když se o rok později hlásil na vysokou školu jeho bratr, obdržel zamítavé vyrozumění ještě před přijímacími zkouškami.

Měl tedy štěstí a ke studiu byl přijat – nakonec na obory historie a filozofie. Na škole se kromě studia věnoval i studentskému kulturnímu spolku Tripód, jehož duší byla básnířka Jana Štroblová, se kterou se později oženil. Tripód pořádal kulturní akce, jako například besedy s filmovými režiséry, a nejvýznamnějším počinem bylo uspořádání výstavy moderního umění. Obrazy od soudobých českých moderních umělců, mezi nimiž byl i Mikuláš Medek, v té době z větších výstav neznámý, si na fakultu přišlo prohlédnout ohromné množství lidí. I proto obrazy visely jen jediný den, v noci museli výstavu zlikvidovat a profesor z UMPRUM, který moderní umění přiblížil na vernisáži, strávil noc výslechem na Státní bezpečnosti, stejně jako předseda fakultní organizace Československého svazu mládeže (ČSM).

Pohromu přinesl dopis s razítkem KV KSČ

Na konci čtvrtého ročníku přišla studená sprcha. Ve chvíli, kdy už Otakarovi zbývalo v podstatě jen napsat diplomovou práci, si ho předvolali na děkanát, kde mu jakási komise (byla v ní i jedna z jeho spolužaček) oznámila, že je ze studia vyloučen. Jak později zjistil, důvodem byl dopis, který došel na děkanát z Českých Budějovic a nesl razítko krajského výboru KSČ, v němž se pisatel podivoval nad skutečností, že na fakultě může studovat takovýto „buržoazní element“.

Pro pamětníka to byl pochopitelně šok. „Shodou okolností jsem ten den měl jít na koncert s Janou Štroblovou, kterou jsem týden předtím požádal – její rodiče – o ruku. Měli jsme se za čtrnáct dní brát. Po tomto vyhazovu z fakulty jsem si hned uvědomil, jak je to složité. Jednak mě čeká okamžitě dvouletá vojenská služba a jednak budu nic. A tak jsem místo na ten koncert šel k nim a naštěstí jsem potkal před vchodem do toho domu Janu. A říkám jí, co se přihodilo, a že tedy bych měl asi od té svatby upustit.“

Jana naštěstí rozhodla jinak, a tak oba vyhledali pomoc spřáteleného docenta Červinky. Ten vypátral příčinu vyhazovu a zjistil i to, že pisatelem dopisu byl budějovický soused Hulcových, a sice poslanec komunistického parlamentu, ale nikoliv činovník krajského výboru KSČ – razítko krajské stranické organizace si tento „aktivista“ jen vypůjčil.

Solidarita vyučujících ho zachránila

Docent Červinka Otakarovi pomohl, na vlastní pěst mu po prázdninách do studentského výkazu udělil razítko o studiu a poradil mu, aby se celý rok ve škole neukazoval, psal diplomku a na konci roku že se uvidí.

Jana, v té době už pamětníkova žena, mezitím školu zdárně ukončila a dostala práci i malý byt v Benešově. Oba se tam tedy odstěhovali, žili spokojeným a kulturním životem, Otakar měl klid na psaní a využíval také benešovského archivu, kam mu nápomocný archivář nechal převézt dokumenty, které k práci na diplomce potřeboval. „Samozřejmě jsem celý ten rok nevěděl, co bude dál. Ale nemusel jsem na vojnu, protože z té školy to nenahlásili vojenské správě. Takže jsme strávili klidný rok.“

Na konci roku 1960 ho docent Červinka zapsal k obhajobě diplomové práce, a jako by se nechumelilo, „vyloučený“ Otakar se dostavil ke státním zkouškám. Proběhly bez problémů, a „okecal“ prý dokonce i marxismus-leninismus, v jehož kurzu celý rok absentoval. „Dostal jsem diplom a stal jsem se promovaným historikem. Nikdo mi nevysvětlil, a ani snad po tom nikdo nepátral, jak to administrativně proběhlo. Ale solidarita těch vyučujících, hlavně toho docenta Červinky, a jak se nakonec ukázalo, i toho děkana, mě zachránila.“

V orientálním ústavu vládla vstřícná atmosféra

Teprve poté narukoval na vojnu. Byť vysokoškolák, byl odveden na 23 měsíců (v prvním ročníku si pravidelnou docházkou na vojenskou katedru „odsloužil“ jeden měsíc, později byla tato možnost zrušena). Sloužil u dělostřelců a o víkendech načerno, bez propustky, autostopem dojížděl za ženou Janou.

Po vojně netušil, kam se vrtnout, a proto zajásal, když se dozvěděl, že orientální ústav, instituce Akademie věd, vypisuje konkurz na afrikanistu. Přihlásil se a místo získal – v orientálním ústavu podle něho vládla příjemná a vstřícná atmosféra, nikdo tam „nesoudruhoval“ a po konkurzu mu vrátili neotevřenou obálku s kádrovými posudky.

Musel se naučit dva africké jazyky – vybral si zuluštinu a afrikánštinu – a teritoriálně se zaměřil na země jižní Afriky. Byla šedesátá léta (do orientálního ústavu nastoupil v roce 1962), doba rozvolňování a nových možností, kdy i orientalisté navazovali styky se západní vědeckou obcí, dostávali se k zahraniční literatuře a podobně. Otakar Hulec několikrát navštívil Sovětský svaz, kde měl možnost studovat ve výborně vybavených knihovnách, a v roce 1967, po obhájení dizertace i narození prvního dítěte, se poprvé podíval i do Afriky.

Normalizován roku 1973

Po roce 1968 se bohužel poměry radikálně změnily, byť v orientálním ústavu se dlouho udrželo relativně slušné prostředí a i normalizační prověrky tu podle Otakara byly jen mírné. „Nevyhodili nikoho kromě jednoho kolegy, arabisty a afrikanisty Svetozára Pantůčka. Toho vyhodili proto, že ho během událostí roku 1968 chytila policie na ulici, jak pálil sovětskou vlajku. Takže ten bohužel byl i souzen, myslím, že dostal nepodmíněně několik měsíců, a toho ústav musel vyhodit.“

Ještě v roce 1970 mohl Otakar Hulec vycestovat do Anglie, kde navštívil věhlasnou School of Oriental and African Studies, v ústavu vydržel do roku 1973. O rok dříve vyšly v exilovém časopise Svědectví nepodepsané verše jeho ženy Jany Štroblové. Když StB vypátrala, kdo je jejich autorem, začala oba manžele zvát k výslechům, vydírat je, zastrašovat a přemlouvat ke spolupráci. Nic nepodepsali, pro pamětníka ale kauza vyústila v odchod z orientálního ústavu, kde se nedlouho předtím změnil ředitel, a nový šéf se ho nezastal.

Po šestnáctileté pauze se k afrikanistice vrátil

Jana byla bez zaměstnání už delší dobu (do roku 1970 byla redaktorkou Státního nakladatelství dětské knihy, pozdějšího Albatrosu), a tak se rodina ocitla v tíživé ekonomické situaci. Pomohl známý, který pamětníkovi dohodil místo učitele na základní škole v pražské Sázavské ulici – a úspěšný vědec-afrikanista se tak na dalších šestnáct let stal kantorem.

Učil dílny i zemědělské práce a později se dostal k výuce „svého“ dějepisu. Děti byly podle něho vnímavé a s rodiči ani kolegy neměl podle svých slov žádné potíže – byť zřejmě učil inovativně a nebál se ani témat z nejmodernější historie: „Já jsem je nechal číst projev Klementa Gottwalda v tehdejším parlamentě, kde se mluví o tom, jak komunisti zakroutí krk buržoazii. To děti strašně bavilo – a pak jsem jim říkal, co to je ta bolševizace.“

Přesto byl v tomto povolání nešťastný, toužil se věnovat vědecké práci a Africe. To se mu poštěstilo až po roce 1989, kdy se konečně mohl vrátit do orientálního ústavu. Připadal si prý sice znovu jako „studentík“ a jen s obtížemi navazoval na předchozí práci, přesto dosáhl pozoruhodných úspěchů. V roce 1992 se s vládní delegací znovu podíval do Afriky (v době končícího apartheidu byl v jihoafrickém Johannesburgu přepaden dvakrát během jediného dne) a později ještě mnohokrát navštívil různé africké země. V češtině vyšly jeho Dějiny Jižní Afriky a Dějiny Zimbabwe, Zambie a Malawi (společně s J. Olšou), v knize Rozbořené zdi (společně s jihoafrickým profesorem J. Coetzeem) porovnal zkušenost politických vězňů v Jižní Africe a totalitním Československu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV