Jiří Hůla

* 1944  †︎ 2022

  • „Olga Karlíková malovala kromě záznamů ptačích zpěvů také mořská pobřeží. Vznikaly tím zvláštní linie, podle kterých jsme vytvořili další zadání. Karlíková nám navrhla podobnou betonovou linii, která na některých místech proniká také do strobu. Následoval Jiří Beránek, a když bychom šli dále na zahradu, tak bychom narazili na Kurta Gebauera. Dole stála zeď Václava Vokolka, který má na svých obrazech podobné zdi tvořené z písmen. Ta naše zeď však byla na spadnutí a musela se přestavět. Požádali jsme ho, aby udělal návrh, podle kterého jsme ji se Zdeňkem realizovali. On na to dohlížel, aby vše dopadlo tak, jak mělo. Jsou v ní průhledy a písmena, která se dají trochu číst. Uvnitř jsou zabudované prvky z jiných staveb, třeba kus schodů, kus koryta a hodně dalších věcí, které jsou často z červeného pískovce.“

  • „Možná jsem se už zmiňoval o doktoru Zeminovi. Pracoval tehdy na Zbraslavi, kde byl velký depozitář věcí, které nemohly být v Národní galerii vystaveny. Když člověk získal jeho důvěru, tak jej tam doktor Zemina vzal a ukázal mu to. Přišli jsme tedy za ním a on nás zvláštním způsobem testoval. Vytáhnul nějaký obrázek a říkal: 'Tohle je pěkná věc.' Zas tak pěkné to nebylo a my jsme odpověděli: 'To nic není.' Po chvíli vytáhnul Slavíka, na kterého jsme správně zareagovali užaslým: 'Jé!' Nakonec nám ukázal Kolářovou. Šlo o prokopnuté patentky z Národní galerie. Ty jsme poznali a úspěšně prošli. Další velká návštěva byla u Václava Boštíka. Znali jsme se také s Karlem Neprašem a chodili jsme i ke Kučerové. Dále následoval Kratina, Kubíček, Mrázek, Mrázková, Jiří Schmid, Olga Karlíková, ale i Janoušek a Janoušková. Byla to celá řada lidí ze starší generace a potom následovali naši vrstevníci nebo mladší autoři.“

  • „Napsal jsem cyklus asi čtyřiceti velkých strojopisů a část z nich byly stylizované znaky. Do rastru tři krát pět kostiček jsem chtěl stylizovat všechna písmena abecedy. A, B, C a tak dále [pauza]. Ono to šlo, ale problém byl s M, které se muselo otočit. Tehdy mě napadlo, že by bylo zajímavé vědět, jaké jsou všechny možnosti. Na to byl další program, který se jmenoval stavebnice H. Po vyloučení všech symetrií a rotací našel devět set třicet jedna možností kostek o výšce tři a šířce pět. A protože jsem to psal prostorově, tak ta písmena vypadala jako kostky. Tehdy mě a bratra napadlo, že to uděláme hmotně. Vznikla variabilní plastika o devíti stech třiceti jednom prvku, kterou jsem nazval Stavebnice H.“

  • „Najednou jsme si uvědomili, že galerijní prostor, kde by se dalo vystavovat, schází a že my máme tu stodolu. Byla v poměrně dezolátním stavu, ale dalo se s tím něco dělat. Dva roky předtím jsem pravidelně chodíval do Nerudovky [Divadlo v Nerudovce] kde měl výstavu Jiří Beránek. Seznámil jsem se s ním. Během toho, co jsme společně seděli a povídali si, jsem mu řekl o naší stodole i o tom, že je v ní shnilý trám, který by bylo dobré podepřít sloupem. Řekl, že to udělá a že s tím máme počítat. Dozrávalo to další dva roky. Nakonec v roce osmdesát tři přijel, byl u nás asi tři měsíce a vybudoval kromě sloupu také podlahu, schody a zábradlí. Galerie tím postupně získávala tvar a koncepci. Když to bylo hotové, tak jsme chtěli, aby se o tom vědělo. V té době jsme už měli velmi obsáhlý adresář, který jsem vedl. Jirka Beránek měl velmi dobré jméno. Byl to výtvarník, který do Čech přišel ze Sobotína na Moravě, dělal jiný typ věcí a začínal o něj být zájem. Patřil také do vznikající skupiny Dvanáct patnáct [12/15 Pozdě, ale přece]. Udělali jsme tedy vernisáž, rozeslali jsme pozvánky a vydali k tomu veliký katalog. Přijelo spoustu lidí a tím byla galerie nastartovaná.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 16.12.2020

    (audio)
    duration: 02:01:19
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 28.01.2021

    (audio)
    duration: 02:04:47
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 09.02.2021

    (audio)
    duration: 02:08:53
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Pořád jsme slyšeli: A proč to dělají?

Dobový portrét Jiřího Hůly, Kostelec nad Černými lesy, počátek 80. let
Dobový portrét Jiřího Hůly, Kostelec nad Černými lesy, počátek 80. let
photo: archiv pamětníka

Jiří Hůla se narodil 7. června 1944 v Praze, dětství však prožil v Kostelci nad Černými lesy, odkud pocházel jeho otec a kam se rodina přestěhovala, když mu byly tři roky. V polovině 60. let nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde vystudoval matematiku a tělocvik. Až do roku 1974 žil v Ostravě a dojížděl učit do Hlučína a Opavy. V té době se kromě psaní pro místní redakci Československého rozhlasu začal rovněž zabývat experimentální poezií a kolážovým přeuspořádáním existujících obrazů. Na konci 70. let začal společně s Josefem Volvovičem pracovat v Podniku výpočetní techniky. Ve volných chvílích zde vytvářeli počítačové programy, které na základě generátoru náhodných čísel či jiných matematických algoritmů modifikovaly vloženou poezii či beletrii. V té době už Jiří také psal do Svobodného slova nebo časopisu Gramorevue sloupky o soudobých pražských výstavách. V roce 1983 společně s bratrem Zdeňkem založili Galerii H sídlící v kosteleckém domě, ve kterém oba vyrostli. V alternativním prostoru následně vystavovala řada zásadních autorů poválečné generace i nastupující postmoderny. V roce 1988 však Hůlovi chod galerie přerušili kvůli měnící se společenské atmosféře, která již dále nevyžadovala přílišné dělení kultury na oficiální a neoficiální sféru. Po sametové revoluci působil Jiří velmi aktivně v místním Občanském fóru. V 90. letech se pak vrátil k psaní o výtvarném umění a donedávna měl také svůj pořad na vlnách Českého rozhlasu. V roce 2014 byl nominován na Cenu Ministerstva kultury za dlouhodobý přínos výtvarnému umění. Jiří Hůla zemřel 23. září 2022.