Marie Hrudníková

* 1943

  • "Zprostředkovaně od rodičů z té doby moc nevíme. Měli strach, že kdybychom někde něco řekli, zavřeli by tatínka a maminka by zůstala sama s třemi malými dětmi a se starými rodiči na dvě hospodářství. [Nevím], co by si počala. V té době měl tatínek traktor a pluh, které sebrali do STS [Strojní traktorová stanice], tak si tatínek postavil traktůrek sám. Tadyhle ti kulaci jsme byli tři strejci: můj tatínek, jeho bratr, který hospodařil na těch druhých osmnácti hektarech, a maminčina sestřenice. Pořídili si společně mlátičku a stroje. Tatínkovo obrovské hobby byly koně a hříbata. Pamatuji si, když jsme přišli o koně, brečeli jsme. I můj silný tatínek, to byla tragédie. Důvodem k tomu, aby zavřeli kulaka bylo i nesplnění dodávek. Aby fungovala nějaká výživa národa nebo mohla fungovat družstva prvního a druhého stupně, kde se živili ti malí zemědělci - záhumenkáři, kulakům předepisovali nesmírně vysoké dodávky, které se za normálních okolností velmi obtížně plnily. Aby se splnila dodávka mléka a tatínka nezavřeli, naši skupovali od záhumenkářů mlíko, protože ti co byli v družstvu, mohli mít každý jednu nebo dvě krávy. Pochopitelně se to skupovalo za trojnásobnou cenu, rodiče říkali: ,Za sedm korun jsme kupovali, za dvě prodáváme.' Nevím, jestli to odpovídá, tato cena mi utkvěla v paměti. Pochopitelně byly domácí porážky vepřů na povolení. Zase – z té domácí porážky jste si mohli nechat jen něco a většinu odevzdat státu. Sádlo, maso... Bylo předepsané, co všechno musíte odevzdat. Protože měli [rodiče] osmnáct hektarů, pomáhali nám s prací lidi, kteří byli taky rádi, když se jim dalo něco ze zabíjačky. Tak jsme to dělali na černo. Všichni ti lidé, co u nás pracovali, velice v dobrém vzpomínali na maminku a tatínka. Nebyli žádní vykořisťovatelé. Koláče jsme si po žních mohli vzít, až dostali všichni, co pracovali, i ze zabíjačky."

  • "Atmosféra byla velice napjatá a nám bylo úzko, to jsme poznali i na rodičích, v té kuchyni jsme se vůbec nebavili. Bratr měl pět roků. Já jsem měla deset, on je o pět let mladší. Donesla jsem sádlo a maminka dodělala koblihy. Ještě jim nabízela, protože tatínek je doprovázel, přišli pak všichni do té kuchyně a objev... Chodili a brnkali mamince a tatínkovi u ucha velkým svazkem klíčů a zase k mamince a tatínkovi: ‚Od čeho ty klíče jsou?‘ To bylo drsný, až jsme se jako děcka třásli, co se to děje. Můj pětiletý bratr se rozplakal a říkal, že ty klíče dostal na hraní od tetičky Navrátilové. To byla stará paní sousedka, která měla nepotřebný svazek klíčů a dala je našemu Jožinovi, což pochopitelně nemohli rodiče tušit, od čeho jsou, protože je dostal jako hračku. Skončili, vyjasnilo se, od čeho jsou klíče. Prohlídka probíhala i v hospodářských prostorech, tzn. ve chlévech, stodolách, kurníku atd. Přišli jsme do našeho malého dětského pokoje, kde měl bratr jako pětiletý ještě postýlku a v postýlce slamník. Dnešní generace neví, co je slamník. Hanácky jsme říkali stružok, jako současná matrace naplněná slámou, tak ten stružok byl rozpáraný. Seno z toho trčelo, takže hledali ono premonstrátské zlato i tímto drastickým způsobem, kdy byl strožok i peřinka rozpárané. Tak ještě ten zážitek s těma koblihama, sádlem a klíčema, to je můj živý zážitek, na který se nedá zapomenout, protože to ve vás prostě nějak zůstane. Ne jako zášť vůči těm lidem, ani nevím, kdo to byl, ale ta vzpomínka na tu krutost té doby vůči určité skupině lidí a že to nebylo správné. Ne jako nenávist, to nechci říct, ale prostě to, co bylo špatně, vás zaujme."

  • "Můj první dojem, když jsme tam přišli – vysoké hradby, kolem nichž chodili bachaři se samopaly a se psy, s vlčáky. Obcházeli to tam. Pak tam byl takovej dlouhej chodníček a něco jako vrátnice, pár metrů, možná sto, od té hradby. Dovedli nás do té vrátnice, kde jsme měli čekat. Byli jsme poučeni, co můžeme a nemůžeme, a potom jsme čekali na strýčka. A teď vidíte, jak v tom pruhovaném vězeňském oblečení přichází od hradeb v doprovodu bachaře se psem, jak ho vedou po tom chodníku. My jsme se sestrou, nám se tak stáhl... nemohly jsme promluvit. Maminka už to několikrát zažila, ale my jsme toto nejvíc vnímaly, pak už jsme byly starší a byly jsme za ním několikrát na Mírově, ale Leopoldov na nás takhle zapůsobil. Současně se strýcem tam byl zavřený Husák. Strýčka přivedli do té jakoby vrátnice, kde byly dvě mříže, mezitím ulička, v té bachař. Za jednou mříží strýček, za druhou zepředu my, mezitím ta ulička. My se nemohli pozdravit, obejmout, nesměli jsme mluvit o různých věcech. Tak jsme tam plácali něco o škole, aby nás slyšel. Hlavně nám tekly slzy a strýček nás povzbuzoval, neuvěřitelný prostě."

  • "My jsme třeba dodávky mlíka plnili tak, že jsme ho vykupovali za tehdy sedm korun asi od všech záhumenkářů. To byli ti drobní, co mohli mít doma prostě jednu krávu, že jo, takže my jsme to skupovali to mlíko, abysme tu dodávku splnili, aby toho tatínka nezavřeli. A následně jsme ho dávali na tu předepsanou dodávku za třetinovou cenu. Takže takoví jsme byli vesničtí boháči, jo. Tak museli jsme žít opravdu v tu dobu velmi skromně."

  • "Jak to dopadlo? Tak největší perličku si pamatuji, jak po dlouhém, to trvalo víc než půl dne tahle prohlídka, najednou přišel ten jeden příslušník SNB s velkým svazkem klíčů. A teď chodil, my jsme seděli na takové lavičce, takový stoleček jsme měly my děcka, on chodil s tím svazkem klíčů a střídavě tím cinkal u ucha mamince a tatínkovi a pořád chodil, odkud ty klíče jsou. My netušili prostě, nevěděli, co jsou to za klíče. Když to trvalo teda delší dobu, tak se bratr, pětiletý, rozplakal, že je dostal od sousedky, které říkal tetička Coufalová, taková stará paní, na hraní. Takže tak dopadla aféra s klíčema.

  • "Takže nám sebrali ty stroje do toho STS [Strojní traktorová stanice], základní stroje. Tatínek si potom následně – byli jsme pokroková rodina, pracovitá, pokroková rodina – takže následně si udělal další traktor. Já si pamatuju z dětství, jako děcko, když venku padal sníh, tak na mě děcka ve škole pokřikovaly, že padají kulaci. Takže jsem měla takový jako, psychicky to nepůsobilo moc dobře."

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 04.12.2018

    (audio)
    duration: 01:07:51
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Olomouc, 28.06.2020

    (audio)
    duration: 02:08:12
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Olomouc, 05.09.2020

    (audio)
    duration: 02:10:07
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Spravedlnost ano, ale nenávist ne

Marie Hrudníková
Marie Hrudníková
photo: archiv pamětnice

Marie Hrudníková, rozená Tobiášová, se narodila 21. září 1943 v Senici na Hané rodičům Josefu a Marii Tobiášovým jako nejstarší ze tří dětí. Matka Marie, rozená Tylová, pocházela z Cakova, otec ze Senice. Obě rodiny měly hospodářství. Strýc Josef Heřman Tyl, premonstrátský řeholník, byl perzekvován nacisty i komunisty. Za války prošel koncentračními tábory, v 50. letech jej odsoudili v politickém procesu Pícha a spol. za velezradu na 12 let, trest si odpykával i v jáchymovských lágrech. Roku 1946 se stal převorem kláštera v Teplé a v roce 1989 jeho opatem. V padesátých letech se rodiny dotkla kolektivizace. Museli plnit vysoké dodávky, vzali jim majetek. Roku 1957 vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD). Marie i její sourozenci měli kvůli svému kádrovému profilu problémy se studiem. Roku 1960 dokončila jedenáctiletou školu v Litovli, v letech 1960–1962 studovala ekonomickou nástavbu v Mohelnici. Celý život pak pracovala jako účetní. Roku 1966 se provdala za Vojtěcha Hrudníka, elektrikáře, který pocházel ze zemědělské rodiny z Přestavlk. Po svatbě bydleli v Senici na Hané, od roku 1973 v Olomouci. Vychovali spolu tři dcery. Roku 2020, v době natáčení, žila ve Velkém Týnci.