The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Hrubý (* 1928)

V šestnácti do wehrmachtu

  • narozen 4. dubna 1928 v Úsově

  • matka byla Češka

  • otec se hlásil k německé národnosti

  • bratr Josef padl v Itálii v řadách wehrmachtu

  • na podzim 1944 pamětník narukoval do wehrmachtu

  • zraněn při výcviku a nezařazen do frontových bojů

  • v roce 1945 šest měsíců v zajetí v obci Fürstenfeldbruck

  • v letech 1945 až 1947 pobýval v západní okupační zóně Německa

  • roku 1947 se vrátil do Československa

  • v letech 1949 až 1951 sloužil sedmadvacet měsíců vojenskou službu v silničních praporech

  • v roce 2019 bydlel v Úsově

Na podzim roku 1944 povolali teprve šestnáctiletého Bohumila Hrubého do wehrmachtu. Nad ostatními tehdy vynikal tělesnou zdatností, a tak byl po základním výcviku zařazen k výsadkářům. Hned při prvním cvičném seskoku si ale vymkl kotník a dva týdny strávil v nemocnici. Po vyléčení čekal v kasárnách v Mnichově s dalšími vojáky na zařazení na frontu, než přišel rozkaz, že ráno ve čtyři hodiny budou vysazeni do ostrých bojů. Zrovna ten večer ale kasárny obsadili američtí vojáci a Bohumil pak strávil šest měsíců v zajetí. Po propuštění se následně více než dva roky toulal po Německu, kde čekal na příjezd rodiny. Jenže tu nakonec nezařadili do odsunu Němců, a tak se vrátil do rodného Úsova. O dva roky později, v roce 1949, musel opět narukovat, tentokrát do základní vojenské služby v československé armádě. Pro nové poměry „politicky nespolehlivého“ mladíka zařadili do silničních praporů, předchůdců Pomocných technických praporů, kde sedmadvacet měsíců sloužil jako levná pracovní síla.

Češi, Němci, Židé

Bohumil Hrubý, rodným jménem Gottlieb Hrubý, přišel na svět 4. dubna 1928 v Úsově (německy Mährisch Aussee) jako čtvrté ze šesti dětí rodičům Gottliebovi a Anně. Úsov tehdy ležel na národnostní hranici českého a německého etnika. Vedle sebe v něm po staletí žili nejen Češi a Němci, ale také Židé, kteří ještě v 19. století obývali svou vlastní městskou čtvrť. I Bohumil údajně pochází z českoněmecké rodiny. Matka byla Češka a rodačka z blízké obce Bezděkov, zatímco táta se hlásil k německé národnosti. Jenže otec do Úsova přišel z čistě české obce Hrabová, kde žilo několik rodin stejného příjmení, dle sčítání lidu z roku 1921 všichni československé národnosti. Rodiče prý mezi sebou mluvili česky, ale děti učili německy a poslali je také do německých škol, což bylo v národnostně smíšeném Úsově častým jevem. Bohumil tak v dětství uměl jen pár českých slov. I přesto měl spoustu kamarádů v tamní české komunitě a nepamatuje si, že by mezi dětmi kvůli národnosti panovalo nějaké napětí.

Rodina bydlela v domku naproti úsovského zámku. Matka se starala o domácnost a malé hospodářství, otec pracoval jako zednický mistr. Do roku 1929 ale sloužil v československé armádě a v Olomouci se staral o nové brance. V řadách rakousko-uherské armády také prošel bojišti první světové války.

Soužití tří národností v Úsově ukončila mnichovská dohoda a následné obsazení českého a moravského pohraničí nacistickým Německem. Také Úsov totiž spadal do tohoto území a na několik dalších let se stal součástí takzvané sudetské župy. Bohumil Hrubý vzpomíná, že vojáci wehrmachtu tehdy do Úsova přitáhli i dvě polní kuchyně, do nichž si pak místní chodili pro jídlo. O měsíc později, v noci z 9. na 10. listopadu 1938, během Křišťálové noci dav Němců zdemoloval vnitřní vybavení úsovské synagogy. V roce 1942 pak posledních asi dvacet místních Židů nacisté transportovali do koncentračních táborů. „My jsme s nimi vycházeli dobře. Najednou do rána zmizeli a už jsme je nikdy neviděli,“ vzpomíná Bohumil Hrubý.

Z Hitlerjugend do wehrmachtu

Z období německé okupace Bohumil Hrubý vzpomíná také na uzavření české školy nebo jak německý dozorce v Úsově 30. května 1944 zastřelil novozélandského válečného zajatce, třiadvacetiletého Ernesta Browna. Tak jako mnohokrát předtím Ernest tajně opustil zajatecký tábor v bývalé německé škole v Úsově a šel na schůzku za svou milou, českou dívkou Miluší Bartošovou. Jenže tehdy na něj čekal dozorce, který ho za svévolné opuštění tábora zastřelil. „Dozvěděl jsem se, že toho dozorce Benka zajatci krátce po válce pažbama umlátili k smrti,“ dodává pamětník.

Stejně jako všichni spolužáci Bohumil vstoupil nejprve do Jungvolk a později do Hitlerjugend, kde už v podstatě připravovali mladé chlapce na vstup do německé armády. „Cvičilo se tady na kopci. Byl jsem jeden z nejlepších. Dostávali jsme odznak, když jsme splnili veškeré sporty. Skok do výšky, do dálky, běh na sto metrů… A já jsem vždycky měl dvojitý odznak, protože jsem měl jednou tolik bodů co ostatní,“ vzpomíná a dodává, že také cvičili střelbu do terčů, které měli umístěné na židovském hřbitově.

Německo tehdy již několikátým rokem bojovalo ve světovém konfliktu, který samo rozpoutalo. Mnoho mladých mužů z Úsova muselo narukovat do wehrmachtu. Na řadu přišel i Bohumilův o dva roky starší bratr Josef, který se domů již nikdy nevrátil. Padl v Itálii. V roce 1944 už Německo na všech frontách prohrávalo a začínalo mít katastrofální nedostatek vojáků, a to zvláště po vylodění Spojenců v Normandii. Do wehrmachtu tak museli narukovat i velmi mladí chlapci. Někdy na sklonku podzimu roku 1944 dostal povolávací rozkaz také šestnáctiletý Bohumil. „Učil jsem se tehdy na nástrojaře a školu mi zkrátili o rok, abych mohl jít na frontu,“ vypráví.

Z výcviku do zajetí

Bohumil pak prošel tříměsíčním výcvikem v německém městě Lauban (dnes polské město Lubań). Vynikal tělesnou zdatností, a tak byl zařazen k výsadkářům. Následně měl být poslán buď na západní, nebo na východní frontu, ale čekal ho ještě jeden cvičný seskok v Rakousku. Při dopadu si však vymkl kotník a zranění si pak čtrnáct dní léčil v nemocnici v Salcburku. Díky tomu se vyhnul nasazení na frontu a místo toho byl přeřazen do kasáren v Mnichově. Tehdy se již bojovalo i na území Německa a den před sebevraždou Adolfa Hitlera přišel rozkaz o nasazení do ostrých bojů. „Měli jsme ve čtyři hodiny ráno vyskočit na francouzské linii, abychom zadrželi postup, ale dřív přišli Američané,“ vzpomíná Bohumil Hrubý, který tehdy ještě ani neměl přidělenou vojenskou hodnost.

Američtí vojáci obsadili Mnichov 30. dubna 1945 a v kasárnách ten den také zajali stovky vojáků wehrmachtu. „Viděl jsem chlapy jak hory, jen oči jim svítily,“ vzpomíná Bohumil Hrubý na afroamerické vojáky.

Bez domova

Pamětníka pak umístili do zajateckého tábora v obci Fürstenfeldbruck, nacházející se nedaleko Mnichova. Narychlo postavenému táboru chybělo zázemí, a tak zajatci spali na zemi a ti šťastnější pod celtami. „Tábor byl dokola oplocený pletivovým drátem. Byl hodně velký, protože tam byly tisíce zajatců. Asi na dvou rozích měli udělané asi třímetrové stojky a nich stály světlomety, aby v noci osvětlovaly tábor a nikdo nemohl utéct. A záchody byly desetimetrová podepřená tyč a velká díra, a když bylo mokro, tak jsme měli strach, abychom tam nespadli. Z jedné strany byl les a z druhé asfaltová cesta. Jezdily tam ženský s kočárkama a dívaly se, jak se tam v tom bahníme,“ vzpomíná Bohumil Hrubý na zajatecký tábor, v němž strávil půl roku.

Na podzim roku 1945 sedmnáctiletého Bohumila z tábora propustili. Úplně sám a zcela bez prostředků se pak v německé uniformě toulal v cizí zemi. „Chodil jsem k sedlákům žebrat o jídlo, přespání a umytí. Byl tam všude hlad a bída a já byl zavšivený. S láskou mě moc nevítali,“ dodává.

Věčně hladový Bohumil si sháněl práci, aby si zajistil alespoň pravidelnou stravu a nocleh. Našel ji na hospodářství v jedné obci poblíž Norimberku. Dlouho tam ale nakonec nevydržel. „Žila tam paní s šestnáctiletou dcerou. Muže ztratila ve válce. Na výboře mně chtěla zařídit změnu jména na Gottlieb Ziegler a trvalé bydliště u ní. Mě to holt táhlo domů, tak jsem zkrátka utekl.“

Následně se dostal až do města Rehau nedaleko československých hranic. Setkal se tam s Němci odsunutými z Československa. Neměl tehdy žádné zprávy z domova, protože jeho zaslaná korespondence z Německa matce nikdy nedošla, a rodina o něm proto nic nevěděla. Využil tedy nabídky odsunutých Němců a tajně s nimi v noci u Aše překročil hranice. Na sobě měl ale stále německou uniformu. Sice mu ji majitelka hospodářství, u níž předtím pracoval, obarvila načerno, ale pořád bylo poznat, že sloužil ve wehrmachtu. Bohumil proto dostal strach, že ho zatknou sovětští vojáci a pošlou ho pracovat do uranových dolů na Jáchymovsku. Raději se proto zase vrátil do Rehau. Z Aše ale alespoň poslal dopis strýci do Bezděkova, a rodina se tak konečně dozvěděla o jeho osudu a také zpáteční adrese kvůli další korespondenci.

Návrat

Bohumil se pak již nesnažil vrátit do Československa. Čekal, že i jeho rodinu odsunou do Německa, jenže se tak nakonec nestalo. Otce totiž krátce po válce zatkli a uvěznili na Mírově. Za války se totiž angažoval v nějakém německém spolku. „Otec když byla nějaká sláva, tak nosil prapor. Jestli byl v NSDAP, nevím. Byl jsem malý kluk a se mnou se o tom nebavil,“ dodává pamětník.

Po několika měsících otce sice propustili, ale krátce nato zemřel. Kvůli matčinu českému původu pak rodinu nezařadili do odsunu Němců a všichni zůstali v Úsově, o čemž se pamětník dozvěděl z jejího dopisu. Trvalo ale ještě několik měsíců, než se Bohumil vrátil domů. Po odchodu z Rehau si našel zaměstnání na hospodářství Anny Schleicherové v obci Vierschau, kde pracoval osm měsíců. I ona chtěla, aby zůstal natrvalo, ale stále ho to táhlo domů. Tři měsíce pak ještě pracoval při vytrhávání pařezů v lesích u města Fulda v Hesensku. Díky matce a tamnímu četníkovi mu nakonec z Úsova přišel opis československého občanství a konečně dostal povolení k návratu domů.

Politicky nespolehlivý

Na podzim roku 1947 se Bohumil Hrubý po třech letech opět objevil v Úsově. Tři měsíce pak pracoval na hospodářství Josefa Zemana, který jako volyňský Čech bojoval v československém armádním sboru, tedy na opačné straně fronty, a do Úsova přišel až po válce. Vycházeli spolu dobře, přestože Bohumil uměl jen pár českých slov. Následně pamětník nastoupil do továrny MEZ Mohelnice. Na podzim roku 1949 mu ale opět přišel povolávací rozkaz do základní vojenské služby. Déle než rok už v Československu neomezeně vládla komunistická strana. Bývalého vojáka wehrmachtu tak označili jako „politicky nespolehlivého“ a zařadili do nově vzniklých silničních praporů, které sloužily pro získání levné pracovní síly a izolovaly nepohodlné vojáky od ostatních příslušníků armády. Později z nich vznikly známé Pomocné technické prapory (PTP).

V silničních praporech Bohumil strávil sedmadvacet měsíců, což bylo i podle tehdejšího práva nezákonné. „Dělal jsem v Libavé dřevo, ohrady pro zvěř a pak jsem v Lipníku dělal řidiče při stavbě tří paneláků,“ vzpomíná na vojenskou službu Bohumil Hrubý, který za celou dobu nedostal do ruky zbraň.

Na vojně v Lipníku nad Bečvou se pamětník seznámil s Boženou Havranovou, s níž se krátce po propuštění do civilu v roce 1952 oženil a měl s ní později syna Bohumila a dcery Boženu a Věru. Až do odchodu do penze pracoval v továrně MEZ Mohelnice. S manželkou společně žili šestašedesát let, až do její smrti v lednu 2018. V roce 2019 bydlel Bohumil Hrubý stále v Úsově.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)