The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Hronová (* 1926  †︎ 2018)

Láska nebeská se nekouká, jaké národnosti jsi

  • narozena 1926 ve Slavonicích v česko-německé rodině o 10 sourozencích

  • podzim 1938 – několik dní v táboře pro české vysídlence v Třešti

  • 1938–1944 s rodiči a mladšími sourozenci žila ve Slavonicích

  • 1944–45 zaměstnaná u BEAG – pobočka Baťových závodů ve Vídni

  • jaro 1945 – přesun pobočky z Vídně do Břeclavi a později Slavonic

  • květen 1945 – očitým svědkem příjezdu americké armády do Sušice

  • květen 1945 – seznámení s americkým vojákem A. J. Marschallem

  • květen 1945 – internovaná jeden den ve sběrném táboře pro Němce v Sušici

  • 1945 návrat do Slavonic

  • 1948 svatba s Josefem Hronem

  • 1949 narození dcery Alice

  • 1952 stěhování do Rotavy, kde žije dodnes

  • 1959–1980 práce v závodě Škoda Rotas

  • zemřela 12. června 2018

První republika – dětství ve Slavonicích

Eliška Kvapilová, později Hronová, se narodila roku 1926 do česko-německé domácnosti v příhraničním městečku Slavonice. Eliščin otec byl Němec, Eliščina matka byla Češka. Doma mluvili napůl česky, napůl německy. V ulicích města bylo slyšet výhradně němčinu.„Chodila jsem do české menšinové školy ve Slavonicích, založené roku 1920. Měla jen dvě třídy a pět oddělení, protože Slavonice byly de facto německým městem. Za první republiky bylo ve Slavonicích málo Čechů, jen státní úředníci. Žili tam jiní lidé, než žijí v Sudetech. Měli i jiné nářečí, vídeňské, byli spíše Rakušáky. Vždycky jsem se cítila jako Češka. Moje maminka byla také velká Češka. Kromě české školy byla ve Slavonicích ještě Česká beseda, hospůdka. Vzadu byl sál, kde se hrálo české divadlo, maminka byla nápovědou.” 

Českého divadla se aktivně účastnily i Eliščiny starší sestry. Eliška Hronová pochází z deseti sourozenců. Line se mezi nimi linka mnichovské dohody, která ze starších sourozenců, kteří roku 1938 již žili samostatně v Čechách, “vyrobila” Čechy. Žili a pracovali v Čechách – v Poděbradech, v Novém Strašecí a jinde, optovali tedy pro Československo. Mladší enkláva sourozenců, kterou otevírala nejstarší Eliška, byla existenčně stále závislá na rodičích a okolnosti je donutily přijmout německé občanství - tedy alespoň na pár let.

Slavonice za mnichovské dohody

Slavonice byly v říjnu postoupeny Německu a staly se součástí župy Dolní Podunají (Niederdonau) sousedního Rakouska. Hranice mezi Československem a Německou říší byly posunuty o deset kilometrů na sever od Slavonic. České obyvatelstvo bylo až na nepatrné výjimky vyhnáno. „Když přicházeli Němci, můj tatínek zůstal ve Slavonicích. Maminka vzala mě, o rok mladšího Bohouše, Evu – ročník 1932 a malou Janičku – ročník 1936 a utekli jsme. Měli jsme dvě prasata a táta zůstal doma, že je Hitlerovi nenechá. Říkal, že ve Slavonicích zůstane, že je Němec, že se uvidí, co bude dál. Byli jsme s maminkou ubytovaní na zámku v Třešti, spali jsme tam jednu nebo dvě noci. Pak přišli páni a zjišťovali, kdo všechno ze Slavonic a z okolí z Poločechů a Čechů tam je. Uviděli tam paní Kvapilovou se čtyřmi dětmi. Když úředníci zjistili, že táta je doma v baráčku, tak mámě řekli: ‘Paní Kvapilová, co tu chcete dělat s těmi čtyřmi dětmi? Jděte domů.’”

Po mnichovské dohodě – Eliška Němkou osočovanou pro češství

Roku 1938 byla česká škola zavřena a děti musely navštěvovat školu německou. Česká kultura i jazyk byly potírány. „V roce 1938 moje malá sestřička ještě vůbec neuměla německy, tak jsem s ní na ulici mluvila česky. Jedna holka od nás z ulice, už to byla slečna, řekla: ‘Teď je konec s tím plácáním českým, teď musíte mluvit německy.’”

Zpočátku to bylo obtížné, ale Eliška nové situaci rychle přivykla už proto, že měla hodně kamarádů. Do německé školy přešlo mnoho dalších dětí ze smíšených manželství, děti Bergrovy, Eliška Martínková a další.

Na německé prostředí si rychle zvykla a brzy měla mnoho kamarádů i mezi německými dětmi, přestože leckdy rodiče německých dětí s jejich přátelstvím nesouhlasili. Její studijní výsledky byly ovšem na pováženou, protože Eliška uměla německy jen z ulice a neznala německou gramatiku, nebyla tedy na vysvědčení klasifikovaná.

Totální nasazení a osvobození Američany – první den

Poslední dva roky války Eliška Hronová pracovala v účtárně BEAG, vývozní společnosti Bati, v dislokované pobočce ve Vídni. Vídeň byla ovšem bombardovaná, pamětnice byla tedy přeložena do Břeclavi, kde se situace opakovala, a tak se nakonec ocitla v Sušici „Bydlela jsem u paní Šebestové. V naší kanceláři panovala nervózní nálada. O politiku jsem se sice nijak zvlášť nezajímala, bylo mi devatenáct let, ale šuškalo se všelicos - že Amerikáni už jsou tam a tam. Jednoho rána bylo řečeno, že už jedou. Byla jsem tak zvědavá, že jsem se sebrala a šla jsem na náměstí, kde už bylo pár lidí. Německé armády ovšem projely již dříve. Najednou bylo slyšet veliký kravál, veliké vozidlo. Z ulice pod náměstím přijel obrněný vůz.

Vyskákali z něj vojáci s puškami a hned se ptali lidí, zda jsou tu němečtí vojáci. Žádné Němce už nenašli. Najednou ke mně přišel nějaký pán, nejspíš policajt, a říkal: ‘Co tady děláte? Prosím vás, jděte domů! To nevíte, co se tady bude dít. Vždyť se to neví!’ Musela jsem odejít.”

Seznámení s americkými vojáky a s Archiem J. Marschallem

V kanceláři jsme měli jen službu, už se nic nedělalo a bylo veselo. Najednou se otevřely dveře a vešel chlap jako hrom. Zůstala jsem na něj zírat. Vypadal jako John Wayne. Řekl: ‘Wait here. Don´t go away! I will come back.’ A odešel. Najednou se vrátil s mladým klukem, jmenoval se Archie James Marschall. Krásný kluk. Ten hromotluk mě přivedl do tak blbé situace, protože řekl: ‘Do you like him?’ Řekla jsem: ‘I don´t know him!’ Takhle jsem se seznámila s Archiem.”

Internována ve sběrném táboře pro Němce

Revoluční gardy, které v Sušici sbíraly Němce i potomky ze smíšených manželství, zadržely i Elišku Hronovou. Proplakala jednu noc ve sběrném táboře, kde nikoho neznala. Bylo to velmi ponižující, všichni byli označeni bílou páskou s obráceným hákovým křížem. Druhý den ráno ji vysvobodili kolegové z práce. „Domnívám se, že mě udal jeden starší pán, který také bydlel u paní Šebestové a byl kdysi důstojníkem Československé armády. Za války jste se musela všude hlásit, na úřadě, že bydlím tam a tam, jsem té a té národnosti. Národnost česká, ale státní příslušnost německá. Ten pán to musel vědět a mám podezření, že on mě takhle znectil.”

Protože měla Eliška Hronová v dokumentaci uvedenou německou státní příslušnost, bála se domů do Slavonic cestovat sama. Poprosila svoji starší sestru Kamilu a kamarádku Helenu, aby pro ni přijely. Děvčata se s americkými chlapci seznámila již cestou z nádraží, takže si nakonec pobyt v Sušici oproti původnímu plánu prodloužila. „S Archiem jsme ‘kamarádili! čtrnáct dní, pak byl přeložen a musel pryč. Měl mě velmi rád. Chtěl si mě vzít. Mně se domů ani nechtělo, protože to byl krásný čas. Byl máj. Osvobození byl asi nejkrásnější čas mého mládí, ani ne tak politicky... Bylo to krásné. Američani byli holt príma.”

Návrat do Slavonic

Slavonice byly osvobozené ruskou armádou maršála Malinovského, a Eliška měla tedy možnost srovnání našich osvoboditelů. Ten propastný rozdíl v ní zanechal hluboký dojem „Ruští vojáci přijeli na čtyřkolých dřevěných vozíčcích. Měli malé koníky s dlouhými ocasy. Koníky ze stepí. Byl to šílený rozdíl. Koukala jsem jak blbá. Myslím, že neměli ani kopyta, jestli se nemýlím, protože tak divně klapali...”

Když se děvčata vrátila do Slavonic, město bylo takřka prázdné. S německými kamarády se již nesetkala, byli tam jen kamarádi ze smíšených manželství. Při divokém odsunu museli během dvou hodin všichni Němci opustit své domovy.

Helma

Ve Slavonicích se úplně zastavil život. Eliška Hronová s Helenou Bergrovou začala pomáhat na národním výboru. Jedno odpoledne, když lepily potravinové lístky, přišel telefonát z celního úřadu. „Je tady nějaká německá holka a chce s vámi mluvit.’ Volala nám Helma, že by nás chtěla ještě naposledy vidět a rozloučit se. Vzali jsme ještě Jardu Krepla a běželi za ní. Pan Pujman na celním úřadě nevěřícně vrtěl hlavou: ‘Takové přátelství v téhle době.’”

Situace po roce 1945 – Eliška Hronová Češkou osočovanou za německost

Eliška Hronová dostala doklad o české národní spolehlivosti.

V následujících dnech a měsících se Slavonice začaly plnit českými dosídlenci a ve městě vládla silně protiněmecká nálada. „Přijel jazzový orchestr Malina. Taky jsme si chtěly jít zatančit. Vprostřed programu byla pauza. Vylít nějaký kluk, ani nevím, jak se jmenoval, a řekl: ‘Tady jsou kolaborantky. Kolaborantky ven!’ Nebylo to pěkné, ten začátek, ale pak se to spravilo. Byli taky dobří kluci, kteří se do Slavonic přistěhovali. My jsme byly mladé hezké holky a potom nás už brali. Ale ten začátek byl škaredý.”

Manželství s Arnoštem Hronem

Arnoštova rodina se přistěhovala do Slavonic roku 1938. Arnošt znal Elišku už od školy, tehdy se do ní zamiloval a ona to věděla. “Měli jsme velmi dobré, kamarádské manželství, nebyla to bůhvíjaká náhlá láska, ale spojoval nás podobný původ a osud.” Byli sezdáni v roce 1948 a o rok později se jim narodila dcera Alice. „Přestože se pak česko-německé vztahy ve Slavonicích začaly postupně uvolňovat, nechtěli jsme tam s Arnoštem zůstat. Arnošt měl zas na hlavě německou armádu, tak to bylo špatné. Čekali jsme, že tam na severu bude větší klid.”

Stěhování přes Františkovy Lázně do Rotavy

Nejprve se přestěhovali do Františkových Lázní. Sdíleli dům s archeologem Hirschem, který se nesměl vysídlit, protože byl potřeba v chebském muzeu. “Pan profesor se mluvit německy na veřejnosti bál, česky neuměl ani slovo, byl úplně vyřízený. Ujali jsme se ho a často ho zvali na oběd.”

Roku 1952 jsme se přestěhovali do Rotavy. Sdíleli dům s česko-německou rodinou, Čežíkovými. V Rotavě bylo mnoho smíšených domácností – Jordánovi, Tenerovi, Rojíkovi a další.

Eliška Hronová měla radost, že v Rotavě zůstalo mnoho Němců - odborníci z Amati Kraslice, Škody Rotas a horničtí předáci, ale bohužel jim moc nerozuměla, protože mluvili egerlandskou němčinou, která se od té rakouské zcela lišila.

„Jsem katolička. Když jsem přišla do Rotavy, první, co jsem hledala, byl kostel. Samozřejmě jsem ho našla a tam byla třeba cedulka ‘mše svatá každou neděli ve 4 hodiny’, pak tam byla cedulka ‘mše svatá v 9 hodin’. Tam jsem poznala staré paní, to byly Němky. Fraulich Winterstein, Frau Becher, do kostela chodilo asi 5 nebo 6 lidí.”

Zdivočelá země

Zahrady tu nebyly, nic, ani stromy. Stály tu jen baráky. Já jsem vždycky psala domů: ‘Maminko, tady není bláto a nejsou tady ptáčci. Alice vyrůstá mezi šťovíky.’”

Všechno bylo zdevastované. Okolo domů nebyly žádné stromy, jen náletové dřeviny. Starý hřbitov postupně zanikal a pásly se na něm krávy. Děti dosídlenců si hrály na zbořeninách, ve sklepích, ve zbytcích usedlostí, které chátraly po vyhnaných lidech. Hrušně a jabloně zplaněly, z potůčků se stala bažina.

Zábava a společnost

Eliška Hronová byla vždy vítanou společnicí, takže si brzy našla přátele. S místními hudebníky založili jazzovou kapelu MEHARY – zkratka melodie, harmonie, rytmus. Arnošt hrál na kytaru a Eliška Hronová na harmoniku. Kapela se stala vyhlášenou a vyhledávanou v celém okolí.

Zaměstnání u Škody Rotas

Arnošt Hron byl zaměstnán nejprve v Oloví ve sklárně, pak přešel do Škody Rotas (dnes Strojírny Rotas spol. s r. o.). Když bylo Alici deset let, nabídli Elišce Hronové práci v kanceláři, ale ona se bála přijít na vstupní pohovor, protože měla na závěrečném vysvědčení ze školy hákový kříž. Nakonec se odhodlala a šéf nad tím jen mávl rukou.

Ve Škodovce pamětnice pracovala více než dvacet let, do roku 1980. Práce ji bavila, byla tam jedinou ženou a vztahy s ostatními zaměstnanci byly, až na pár vyhrocených výjimek, příjemné. Dostala přezdívku “Matička”, protože pošťuchování se vždy bránila slovy: “Nechte mě být, jsem zasloužilá matka.

„Jednou byl uspořádán hromadný výlet do Klingenthalu. Všichni se velmi těšili, vše bylo povolené, že půjde celá fabrika tam i zpátky pěšky. A tu vylít starý Hendl a řekl mi: ‘Vy tam nesmíte, vy to nemáte povolený, protože váš muž byl bachařem v koncentráku!’ Dostala jsem děsný vztek a letěla jsem přes dvůr na KSČ k předsedovi, jak to tedy je. Ten mi řekl, že takové blbosti nemám poslouchat. Arnošt se nikdy netajil s tím, že byl u německé armády, a takhle se spálil, že to někdo celé překroutil. To byly nepříjemné okamžiky.”

Česko-německé a německo-české kořeny a hroty

Manžel je ročník 1925, měl za sebou ardenskou ofenzivu, střepina z granátu mu prolítla nohou a zůstala v druhý noze. Narukovat musel, nikdo se ho na nic neptal. Také byl ze smíšeného manželství, jednou mu bylo vyčítáno, že je Čech, podruhé, že je Němec.”

Eliška Hronová ještě dnes intenzivně prožívá vzpomínky na palčivé okamžiky. Je ze smíšeného manželství a každá doba si na ní uměla najít škraloup, přitom pro ni celá otázka národnosti nebyla relevantní, protože ona se jednoznačně cítila jako Češka, protože měla kulturní základnu u maminky, v jejím působení v divadle a v české škole.

Stejně obtížná byla i pozice starých či nově uzavřených smíšených párů po válce. Nevraživost dosídlenců vůči Čechům, kteří uzavřeli smíšené manželství s Němcem, neznala mezí – veřejně je ponižovali a muže i fyzicky napadali.

Rotava dnes

Rotava se v posledních několika desetiletích rozrostla díky výstavbě sídliště pro ubytování pracovníků v místním průmyslu. Objevilo se zde tedy mnoho nových lidí bez vazeb na kraj. Na první pohled je vše v pořádku, ale pod drobnohledem se jednotlivé skupiny obyvatel – starousedlíci, dosídlenci z poválečných let, dosídlenci z průmyslových let, Romové, budou jevit jako samostatné a oddělené vesmíry. Optiku lze změnit a místo data příchodu do Rotavy vzít jako měřítko národnost nebo víru či zájmy, výsledek bude stejný.

Eliška Hronová je nejstarší farnicí pátera Petra Fořta, chodí na pravidelná setkání česko-německé komunity i na tradiční poutě. Vždy si přála, aby byla celá Evropa spojená, nevznikalo by pak mezi jednotlivými státy protivenství.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Liberation of Western Bohemia by the U.S. Army in 1945

  • Witness story in project Liberation of Western Bohemia by the U.S. Army in 1945 (Renáta Malá)