The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Hromádka (* 1958)

• narozen 31. srpna 1958 v Brně

• pocházel z hudební rodiny z otcovy strany – pradědeček Antonín byl chorista na Petrově, dědeček advokát hrál na klavír, zpíval a měl na pamětníka velký vliv

• otec Pavel byl stavební inženýr, matka Lada oční lékařka

• dětství prožil na Slovanském náměstí v Brně, na základní škole se v lidušce učil hrát na klavír

• ve 14 letech objevil big beat a kapely jako Deep Purple, Led Zeppelin, velký vliv na něj měla formace Mahavishnu Orchestra a také poslech klasické hudby

• studoval gymnázium a poté tři roky medicínu a Pedagogickou fakultu

• studia nedokončil a pracoval v mnoha různých profesích

• v roce 1980 založil se spolužáky z gymnázia kapelu Ještě jsme se nedohodli

• kapela patřila k brněnské undergroundové scéně a kvůli zákazům vystupovala i pod názvem Králíci

• jako herec hrál v brněnském Ochotnickém kroužku, spolupracoval s J. A. Pitínským, pro divadlo skládal scénickou hudbu

• po roce 1989 pokračoval v komponování a občasném vystupování s kapelou

• v roce 2025 žil v Brně

“Žil jsem mimo pravidla, i když pravidla ctím,” říká Petr Hromádka. Jeho vzpomínky přináší obraz života v Brně 70. a 80. let, kdy ve městě vznikala originální hudební scéna, nezávislé divadlo a přátelství s lidmi, kteří se nebáli – navzdory době – svobodně tvořit.

Dětství a život v Brně

Petr Hromádka se narodil 31. srpna 1958 v Brně do kulturně pestré rodiny. Přesto, že se považuje za velmi konzervativního stran svého pobytu, jeho osobní i profesní dráha je poznamenána improvizací, hledáním, experimentem a útěkem ze zažitých kolejí. „Můj život příliš konzervativní nebyl, určitě nebyl nalajnovaný podle pravidel. Žil jsem hodně mimo pravidla, i když pravidla ctím. Jako muzikant, jako člověk ta pravidla ctím, protože bez nich by ta hudba byla neposlouchatelná,“ vypráví Petr Hromádka. Do svých 26 let bydlel na Slovanském náměstí v Brně. „Mám to podobné jako Franz Kafka.“ Poté se přestěhoval o 200 metrů dále, do bytu po svých prarodičích. 

Jeho otec Pavel Hromádka se narodil v Brně v roce 1933 a celý život pracoval jako stavební inženýr, člověk technického typu. „I když hrál na piano, jeho vztah k hudbě byl pesimistický a skeptický, jelikož si pamatoval, že muzikanti se na Petrově vždy najedli, nepoděkovali a odešli, čímž si je zaškatulkoval jako společensky nevhodné. Otec byl antikomunista a stabilní volič pravice,“ vypráví Petr Hromádka. Matka Lada (1932) rozená Świrková, byla uznávanou oční lékařkou, přednášela na vysoké škole, psala skripta pro oční lékaře. Zemřela v roce 2017. „Byla velmi racionální, neemotivní, zaměřená na výkon. Vládla v domácnosti, kde byl řád a pevná ruka, bez místa pro fantazii a hry. Relaxovala úklidem bytu,“ vzpomíná pamětník.

Hudební kořeny rodiny

Rodina z otcovy strany byla hluboce zakořeněna v hudební tradici. Pradědeček Antonín Hromádka byl regenschori na Petrově, mladší souputník Leoše Janáčka, učitel zpěvu, profesor konzervatoře, inspektor hudebních škol, autor mnoha církevních skladeb, učebnic a metodik. Největší vliv na Petra měl dědeček Jaroslav z otcovy strany. Byl to brněnský advokát, jehož činnost byla přerušena komunisty v 50. letech, klavírista, pěvec – basista. „Zpíval Janáčkovy party a existuje i slavná nahrávka Rybovy mše, kterou dirigoval Břetislav Bakala. Zpíval také basový part v Beethovenově Deváté symfonii na Pražském jaru. Bral mě na výlety, byl aktivní a kulturní člověk. Velmi dobře také maloval krajinky realistickým stylem. Měl úhledný rukopis, který se podobal grafice a absolutní sluch. Uměl zapsat melodii, kterou slyšel na ulici.“

Naučil Petra zapisovat noty, nechával ho improvizovat na klavír. Hudba tak byla odmalička součást Petrovy identity. Babička byla „velmi krásná dáma“ s francouzským lyceem, učila Petra francouzsky. V její pozůstalosti se našla věnování od Vítězslava Nezvala a korespondence s Jaroslavem Seifertem. „Rodiče matky byli kovaní komunisté. Dědeček, profesor S‘wirk, byl původem Polák, který přežil koncentrační tábor a byl v Rusku v zajetí. Po válce učil ruštinu na Filozofické fakultě.“ Byl to velmi tvrdý muž, přesvědčený komunista. Petr ho popisuje jako úplný protipól svého druhého dědečka.

Hudební začátky a inspirace

Petr Hromádka projevoval hudební talent odmalička. Jako levák byl na levou ruku šikovnější. Od dětství si rád hrál a improvizoval rytmicky, bouchal do piana, hrál různé rytmy na černých klávesách. Dědeček Jaroslav mu přinesl notovou osnovu s melodií z filmu Vinnetou, kterou uměl zahrát na klavír, a často ho učil a zpíval z listu. Dědeček kouřil 80 až 100 cigaret denně a umřel, když bylo Petrovi osm let. Byl to pro něj velký šok a dlouho tomu nechtěl uvěřit. 

I když Petrovi rodiče hráli na piano, neměli doma ani rádio, ani gramofon a neposlouchali populární hudbu. Otec koupil rádio, až když bylo Petrovi 12 let, později pořídil i kotoučový magnetofon B4. Kamarád Ondřej Hájek, který bydlel v domě o patro výš, mu nahrál hardrockové kapely Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath. Pro Petra to bylo naprosté zjevení, zvuk kytar, ječák zpěváků Planta, Osbourna, Gillana. Od 15 let se začal paralelně zajímat i o jazz a klasickou hudbu díky dědečkově sbírce not a hudebněvědným spisům. Zmiňuje Trojkoncert pro klavír, housle a violoncello s orchestrem, kde hrál Rostropovič, Richter a Oistrach, který ho velmi oslovil.

Gymnaziální léta a vliv undergroundu

Na gymnáziu maturoval pamětník v roce 1977, v době nejtvrdší normalizace. Vzpomíná na ty časy jako na kamarádské období plné večírků a dobré party spolužáků. Poslouchali světový big beat, ale pronikly k nim i nahrávky Vladimíra Merty a později se seznamovali s Plastiky, DG 307, Mikulášem Chadimou a Extempore. Největším hudebním zjevením pro Petra bylo setkání s kapelou Mahavishnu Orchestra, kterou mu k poslechu doporučil Jan Sobola, starší spolužák z gymnázia. „Ta hudba mi úplně obrátila panorama života.“ Petr si uvědomoval, že má velký rytmický talent. V dětství hrál ve skautu na tympány. Zatímco rodiče byli pryč, cvičil doma na bicí soupravu, kterou si sestavil z polštářů, pantoflí, otcovy diplomatky či igelitového pytlíku, a bouchal do ní vařečkami. Matka ho jednou přistihla a zakázala mu hrát, protože „vířil prach“.

Nakonec matka doporučila Petra k Aleně Veselé, známé varhanici, která mu doporučila studium klavíru u Stanislava Kostky Vrbky, varhaníka, praktikujícího křesťana, člověka pevných zásad. Vrbka učil na lidové škole umění v Černovicích, protože mu bylo z politických důvodů znemožněno zastávat místo profesora konzervatoře, ačkoli byl jedním z nejlepších varhaníků své doby. Naučil Petra brát hudbu vážně, ukázal mu, co všechno hudba obnáší. Když hrál Petr etudy špatně levou rukou, Vrbka mu hrál part na trombon, aby ho doprovodil. Právě u Vrbky napsal Petr svou první skladbu – Blues. Tam se také setkal s otcem Igora Ardaševa Sašou, který pochválil jeho improvizace. Petr uměl noty zapisovat už od dědečka.

Vysokoškolská studia

Po gymnáziu toužil Petr studovat hudbu, ale matka si z něj přála mít lékaře. Toto období bylo pro něj trápením, popsal ho jako „první zásek nebo uzel v životě“, odkdy se vše začalo komplikovat. Setkal se s depresí, získal odpor ke studiu a téměř přestal hrát na piano. Po třech letech sám studium opustil. V té době mu otec zamkl reprobedny do skříně a Petr nemohl měsíce poslouchat hudbu, což pro něj bylo, jak vypráví, velmi špatné. Začal chodit do filmového klubu a do univerzitní knihovny, kde se samovzdělával v dějinách umění, četl Dostojevského, Kafku, Márqueze, Becketta, Huxleyho a poslouchal Milese Davise, Johna Coltranea, Keitha Jarretta, Igora Stravinského, Alfreda Schnittkeho, Leoše Janáčka a mnohé další.

Následně se dostal na Pedagogickou fakultu, obor hudební výchova a ruština. Začal znovu hrát na piano a psát. Ze školy byl však vyloučen, protože při pohovoru na katedře ruštiny odpověděl, že si ruštinu vybral, protože mu „nic jiného nezbylo“. Vyučující si to pamatoval a nepovolil mu opakování ročníku.

Modrá knížka

Aby se vyhnul vojně, kterou vnímal jako naprosto nemožnou, šel do vojenské nemocnice. Tam narazil na primáře, kterému upřímně řekl o svých depresích a pocitech a že využívá jen třetinu svého potenciálu. Primář mu doporučil začít pracovat a díky němu získal po třech letech modrou knížku.

Pracoval rok jako sanitář, posléze vystudoval dvouletou nástavbu, obor rentgenový laborant a rok se touto prací živil v brněnské Úrazové nemocnici. Dva roky pracoval v geologickém průzkumu, kde rekuperoval diamanty z vrtacích trubek. Pouhé dvě hodiny pracoval jako kontrolor nemocných. Když měl totiž nahlásit, že starý nemohoucí pán porušil pravidla, protože se vrátil domů s nákupem o pár minut později, než měl, odmítl to udělat a z práce odešel. Od roku 1989 pamětník pracoval jako umývač výloh ve službách města Brna a od roku 1992 se osamostatnil jako živnostník. Považoval to za ideální, mohl si práci rozvrhnout podle potřeby a měl čas na své zájmy. Dodnes práci vykonává, „i když už spíše pro protažení těla”.

Založení kapely 

Myšlenka na založení kapely vznikala na začátku 80. let. Skládala se ze spolužáků z gymnázia, kteří později všichni vystudovali vysoké školy. „Byli to nepraktičtí kluci, kteří si mysleli, že hraním v kapele sbalí holku.“ Kapelu tvořili Karel David (kytara a textař), Staník Filip (hlavní kytarista a skladatel), Jiří Macura (kytarista) a zpěvák Petr Liška. Pamětník hrál na bicí, ačkoli neměl vlastní soupravu a nikdy systematicky necvičil. Jejich hudba byla „regresivní, sarkastická, ironická, absurdní. Filip přicházel s originálními nápady, byl hotový umělec, zatímco Karel David psal drsné, provokativní a bez obalu texty, vyjadřující revoltu jedince proti stávajícímu systému.”

První vystoupení se odehrálo v hospodě Benátky, kde byl malý sál. Jednalo se spíše o happening. První skutečný koncert proběhl v Plačkově 30. října 1981, v hospodě, která sloužila jako centrum brněnského undergroundu. Když se pořadatel ptal na jméno kapely, „Staník se podíval na spoluhráče a s pokrčenými rameny odpověděl: ‚Ještě jsme se nedohodli.‘“ Bylo tam 400 lidí, akce byla zakázaná a skončila příjezdem policie. „Riziko zákazu vždy dopadlo na organizátora, ne přímo na členy kapely. Staník Filip byl několikrát na výslechu.“ Petr byl v hledáčku, ale nikdy nebyl vyslýchán a ani přímo pronásledován. Ještě jsme se nedohodli byla zakázaná kapela kvůli svým textům. Občas vystupovali pod cizím jménem, například „Králíci“. Kapela vystupovala na tzv. Valných hromadách (koncerty brněnského alternativního hnutí). Na jaře 1982 účinkovali na koncertě na pražském parníku, což byl pro ně velký úspěch a okamžitě to skupině otevřelo všude dveře. Mikoláš Chadima se stal jejich mentorem a uvedl je do pražského světa, kde se seznámili s Jazzovou sekcí. 

Herec a skladatel

V roce 1986 vstoupil pamětník jako herec do brněnského Ochotnického kroužku. Seznámil se s J. A. Pitínským a Petrem Osolsobě. Začal se věnovat skládání scénické hudby. Jen pro Ochotnický kroužek a J. A. Pitínského doprovodil svou hudbou zhruba 20 inscenací. Po převratu v roce 1989 pracoval jako OSVČ. Myl výlohy, složil spoustu scénické muziky i skladby moderní vážné hudby a občas dále vystupuje se spolužáky s Nedohodli – jak kapelu nazývají.

Na otázku, co je vlastně v životě důležité, Petr Hromádka odpovídá: „Vždycky je důležitější ten druhej. Aspoň to tak chápu, protože ať udělám cokoli pro druhého, dělám to vlastně pro sebe.“

Celý život Petra Hromádky se jevil jako cesta, na které se musel prokousávat skrze systémy a očekávání – ať už rodinná, politická či akademická – k vlastnímu sebevyjádření a smyslu, skrze umění a hudbu, která se pro něho stala útočištěm a nakonec i posláním.

V době natáčení v červenci 2025 Petr Hromádka žil a tvořil v Brně.