The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Hrochová (* 1928)

• narozena 15. ledna 1928 v rakouském Salcburku

• otec Rakušan, matka česká Židovka

• roku 1936 jí zemřela matka

• odstěhovala se do Prahy, výchovu převzaly tety

• vymyslela si árijské předky do školního dotazníku

• roku 1941 teta Růžena deportována do Terezína

• výchovu přebrala teta Zdenka s manželem Václavem

• roku 1942 deportace téměř všech příbuzných do Terezína

• sedm členů rodiny zahynulo v koncentračních táborech

• 1947 úspěšně odmaturovala a zahájila studium na Vysoké škole obchodní

• 1952 úspěšně ukončila vysokoškolské studium, jeden rok zpoždění z kádrových důvodů

• 1953 nastoupila do prvního zaměstnání, vdala se a založila rodinu

Dětství v Salcburku

Erika Hrochová, rozená Bichlerová, přišla na svět 15. ledna 1928 v Salcburku jako jediné dítě svých rodičů. Otec byl Rakušan, matka česká Židovka. Pocházela z pražské středostavovské rodiny. Do velmi skromných poměrů po válce, v nichž žila zchudlá otcova rodina, se vdala po delší známosti. Stýskalo se jí ale po rušném pražském společenském životě a často v Praze navštěvovala svoji rodinu a přátele. Brávala s sebou i malou Eriku, která tak od dětství mohla vnímat pevné rodinné vazby k žijícím příbuzným. Ty se občas projevovaly také balíkem plným proviantu z Prahy odeslaným na přilepšenou.

Pamětnice vzpomíná na tehdejší poměry v krajině svého dětství, ve vesničce Kleingmain (dnes součást Salcburku): „Rakousko bylo po válce nesmírně zubožené. Byla tam taková chudoba, což jsem si jako dítě neuvědomovala, že se běžně jedla takzvaná mléková polévka, což bylo mléko s rozlámaným tvrdým chlebem. Ta chudoba tam byla opravdu strašná…“ Velmi skromné životní podmínky byly vyváženy volným pohybem venkovského dítěte v prostředí přírody a sousedních dvorů a zahrad, v krajině lužního lesa a rašelinišť s výhledem na rakouské a bavorské Alpy. Vzpomíná na němčinu se silným salcburským dialektem a na svůj dětský odpor k češtině, kterou se ji snažila naučit matka. „Děti se mi posmívaly a nadávaly mi ‚DIE PEM!‘ (Böhme), což značilo ‚ta Češka‘, takže jsem nepromluvila česky ani slovo.“ Raději zpívala rakouské vlastenecké písně o hrdinovi Andreasi Hoferovi doprovázena otcem na citeru. V roce 1936 matka vážně onemocněla a ještě před smrtí dohodla s otcem, že dceru bude vychovávat pražská rodina.

Pražská rodina

Matčina rodina Strossových byla židovská, česky orientovaná, sekularizovaná a asimilovaná. Šlo o početnou rodinu, jež měla celkem 8 dětí, po úmrtí jednoho syna zůstalo šest děvčat a jeden chlapec. Děti měly obchodní vzdělání a bilingvní výchovu, takže se jim dařilo postupně získat dobrá zaměstnání nebo založit vlastní podnikání.

Všichni ti strýčkové a tety bydleli na Praze 7, na Letné a v Bubnech, v části nazývané Malý Berlín (území mezi Elektrickými podniky a viaduktem, které zabydlela movitá vrstva německy mluvícího obyvatelstva, převážně pražských Němců a Židů). Rodinný život v podobě častých vzájemných návštěv a společně sdílených rodinných událostí a oslav se tedy odehrával v rámci jedné čtvrti. Do této po všech stránkách prosperující rodiny přišla koncem léta 1936 osmiletá Erika.

„Das Kind“

Nejstarší z matčiných sester, teta Růžena, si neteř přivezla rovnou ze sestřina pohřbu a připravila pro ni výsadní postavení jediného dítěte v příbuzenstvu. Chudší životní podmínky vystřídal dostatek. ‚Das Kind‘ dostala vlastní pokoj s klavírem a psacím stolem, deku na spaní vystřídala vytoužená měkká peřina a mlékovou polévku řízky a pečená husa. Obklopila ji laskavá péče a podpora ze všech stran.

Navštěvovala německou základní školu v Šimáčkové ulici a postupně se učila česky, nejintenzivněji s českou služebnou Marií, která jí tajně půjčovala pokleslou literaturu a bulvární ženské časopisy se čtením skandálních příběhů na pokračování. K všeobecnému zděšení rodiny. Teta Malva ji učila na klavír, teta Ada se stala její důvěrnicí, se strýčkem Hugem jezdila na kole do okolí Prahy a bruslit na Rybníčky a na Štvanici, s tetou Zdenkou ochutnala poprvé novinku – obložené chlebíčky. Sžívala se se svojí českou rodinou, spolu s ní poznávala i prvorepublikovou Prahu a jako dítě příliš nevnímala rostoucí napětí mezi českým a německým obyvatelstvem. Tatínek jako by se ztrácel v tom pražském ruchu, ale často za dcerou jezdil a trochu se obával, jestli zůstane Rakušankou.

Nebylo nikoho, kdo by o takové změně uvažoval, ‚das Kind‘ se rozvíjela v tom rakousko-německo-česko-židovském vlivu více než úspěšně. Ostatně, nastávající události se měly již brzy chopit osudů národů a národností s úplně jinou motivací a s nečekanou razancí. Než se tyto neblahé události daly do pohybu, v roce 1937 se rodina rozloučila se strýčkem Hugem a poté teta Růžena opustila Malý Berlín a odstěhovala se s Erikou a služebnou Marií z Malé Šternberkové do starých Holešovic, do ulice Na Zátorách.

Balancování nad propastí

Německá okupace prakticky od prvních dnů a týdnů potvrdila obavy o osud Židů ve vyhlášeném protektorátě. Okamžitě se začínají aplikovat norimberské zákony v podobě četných protižidovských vyhlášek. Nebyla náhoda, že jedna z prvních se týkala vyřazení Židů z německých a krátce nato i z českých škol.

Erika měla v té době jiné starosti. Blížil se konec školního roku 1938/39 a ji čekaly přijímací zkoušky na německé gymnázium v Dejvicích (na nynější Evropské), kam se hlásili všichni její spolužáci ze základky v Šimáčkové a ona si právě – jaká smůla – pohmoždila nohu. Musela požádat o odklad a bylo jí vyhověno, ale na jiné škole, na německém gymnáziu v Charvátové, poblíž Národní třídy. Zkoušky úspěšně zvládla a už v Charvátové zůstala. „V té době ještě nikdo nebádal, jakého jsem původu. Byla jsem Rakušanka, poloviční sirotek, měla jsem poručníka a to bylo všechno a tak mě vzali.“ Ocitla se mezi samými cizími lidmi, což se později ukázalo jako výhoda. V průběhu prázdnin a podzimu vyšly vyhlášky vylučující židovské děti ze studií, a tak netrvalo dlouho a jednoho dne se před dvanáctiletou Erikou objevil školní formulář dotazující se na její původ.

Věděla jsem, že rodové jméno Roubíček tam nesmím napsat

Tatínka už neměla, před nedávnem zemřel a jeho rodina byla navíc z hlediska těch, kteří se ptali, v pořádku. A co matčina strana? „Zarazila jsem se u Roubíčka, to jsem věděla, že napsat nemůžu, i nad Strossem jsem bádala, a tak jsem pro jistotu ze Strosse udělala Štose, z Roubíčka někoho úplně jiného, absolutně nezpochybnitelně árijského, takže rodina vypadala báječně. Všem jsem namalovala křížky a nikdo dál už o tom nebádal. Náš ředitel nepožadoval žádné ahnenpassy. Někde jinde je museli mít. To bylo potvrzení od magistrátu nebo obecního úřadu o původu. Žádné stvrzení, že to je pravda nepožadoval, on to bral jako bernou minci, asi že desetiletý harant si nemůže vymyslet prostě někoho jiného místo Roubíčka… Tím, že jsem zapřela toho pradědečka a dědečka, tak jsem zachránila zbytek rodiny. Sama si říkám, kde se to ve mně v tom věku vzalo.“

Pryč z Malého Berlína

Rodinné společenství v Malém Berlíně a okolí se postupně rozpadalo. Někteří chtěli raději pryč, někam, kde by nebyli tak na očích, kde je tolik lidí neznalo, jiní byli přestěhováni Němci násilně, jako teta Ada z krásného rodinného bytu ve Skuhrovského někam do Škrétovy u Národního muzea. Teta Malva s manželem Evženem bydleli nakonec ve Štěpánské a teta Zdenka se strýčkem Václavem následovala sestru Růženu do Zátor, na stejnou adresu, jen o pár domů dál. Nebylo to poslední nedobrovolné stěhování. Před Vánoci roku 1941 byla teta Růžena deportována jedním z prvních transportů do Terezína.

„Němci šli nejdřív po těch bohatých Židech a ti šli do těch prvních transportů a ty byly rovnou likvidační. Oni se na cestu vybavili kufry a oblečením, předpokládali, že budou bydlet v nějakém ghettu. Vědělo se, že pojedou směrem na Rigu. Vezli je snad ještě v nějakých salonních vozech, kamuflovali, asi kvůli Červenému kříži, že snad jedou někam na rekreaci. Na konci na ně čekali s lopatami a oni si sami museli vykopat hrob, potom je svlékli a postříleli. Takhle skončily ty první transporty. To ještě nebyly plynové komory.“ Po odjezdu tety Růženy přebrala výchovu Eriky teta Zdenka.

Nečekaná pomoc přišla od treuhändera

Tetu Zdenku, kterou její árijský manžel Václav vedl ve svých dokladech jako árijku, někdo udal. V nejhlubším zoufalství strýček Václav velice zariskoval a svěřil se s tímto rodinným problémem tzv. treuhänderovi, německému správci firmy, kde byl zaměstnán. A stal se zázrak. Správce nejen, že strýčkovi vyhověl a zařídil stornování udání, ale tetě byl potvrzen i její árijský původ. I mezi Němci se našli lidé soucitní. Teta stejně dál příliš nevycházela ven, a když přece jen vyšla, tak s kabelkou napůl v podpaží, napůl na prsou, tam, kde se obvykle nosila židovská hvězda, pro případ, že by ji někdo potkal a poznal.

Strýček zastlávaný do postele

O strýčku Emilovi šla rodinou zvěst, že se odstěhoval na venkov a posléze, že se ztratil. Teta Kateřina se s ním jako s nezvěstným a také, aby zachránila firmu, nechala rozvést. Nikdo z rodiny neměl tušení, že strýček se celou dobu skrývá u nich doma v Holešovicích. „Bylo to dost dramatické. Rodina měla svoje zvonkové heslo, kterým si oznamovali, že jde někdo z rodiny, a jakmile to heslo nezaznělo, tak všichni ztuhli a rychle stlali strýčka do postele. Tenkrát byly takové kuchyňské postele – dolů se nastlaly peřiny a nahoru se dala pracovní deska, takový postelo-stůl – a oni ho, chudinku, zastlali vždycky do té postele, než šli otevřít. Měli to nacvičený jak na nějakou rallye, takový to byl fofr, že než se došlo ke dveřím, strýček už byl zastlaný, nahoře dečky… Minimálně tři roky se takhle ukrýval doma. Naštěstí to vždycky dobře dopadlo. Opravdu to nikdo nevěděl, ani přátelé, jen ta nejužší rodina. Kolikrát jsme tam seděli a chudák strýček byl zastlaný v posteli. Takhle to přežil.“

Tragický rok 1942

Rok 1942 pokračoval v duchu deportací do Terezína a dál na smrt započatých za minulého podzimu.

Teta Žofie s dcerou Marií odjely transportem do Terezína a pak dál do tábora Trawniki u Lublinu, ze kterého se již nevrátily. Strýc Waltr se nějakou dobu skrýval ve Vídni, pak na pár dní i u tety Zdenky v Praze. „Zrovna v době heydrichiády bydlel u nás, tetička Zdenka slyšela, jak si lidi povídají z oken a na balkonech, že Němci všechno prohledávají, barák po baráku, byt po bytu a blížili se k nám. Tím, že té hlídce končila zrovna směna a ráno omylem začali o dům dál, ten náš vynechali a to nás zachránilo.“ Strýček se vrátil do Vídně, kde se ještě nějaký čas skrýval, ale pak po nějakém zranění skončil v nemocnici a tam byl prozrazen. Nakonec byl také deportován do koncentračního tábora, který nepřežil.

Deportaci do Terezína se neubránila ani teta Malva s manželem Evženem, hudbymilovná, kultivovaná manželská dvojice. Ona hrála na klavír a on na housle, jemní lidé, umělci, neublížili by mouše. Smrti v Osvětimi neušli.

V Terezíně byla od začátku i teta Žofie, sestřenka z matčiny strany, s manželem Františkem a synem Otou, který rodiče chránil prací pro říši, někde ve zbrojním průmyslu. Ti jediní se z pekla po válce vrátili.

Za heydrichiády byly vypravovány trestné transporty přímo do Osvětimi. Lidé byli v dobytčácích dopravováni i několik dní bez jídla a vody. V jednom z nich skončila i teta Ada, majitelka obchodu s kravatami, rodinná mondéna a bohém, svobodomyslná osoba, ctitelka malířů a výtvarného umění, laskavá žena. Během necelého roku, od podzimu 1941 do léta 1942, bylo 10 členů rodiny odvlečeno neznámo kam.

Po válce a dál…

Ze sourozenců Strossových zůstala teta Zdenka a strýček Emil. Postupně se dozvídali, že celkem sedm členů širší rodiny zahynulo. Byl to šok a velká bolest.

Život se po válce postupně vracel do normálních kolejí a Erika chtěla studovat. Administrativními cestami politických a diplomatických aktivit obnoveného rakouského státu se Erika stala z německé občanky zpět rakouskou a židovské stigma tak nedostalo šanci přeměnit se na německé. Jen škola jí byla zatím zapovězena. Doslechla se, že je třeba požádat o výjimku ministerstvo školství. Nezaváhala a bylo jí vyhověno. Mohla tedy hned po prázdninách pokračovat v septimě církevního gymnázia u sv. Voršily v Ostrovní ulici, kde o dva roky později, na jaře 1947, úspěšně složila maturitní zkoušku.

Následovalo čtyřleté studium na Vysoké škole obchodní (později přejmenované na Vysokou školu hospodářských věd). Poslední nepříjemnou zkušeností s úředně-politickým „šimlem“ tehdejšího totalitního režimu si musela projít těsně před zakončením vysokoškolského studia. Pravděpodobně kvůli kádrovému původu vadila zkoušejícímu z věd politických, a tak následoval vyhazov od státní zkoušky v podobě tzv. veta, což znamenalo eliminaci všech dosud úspěšně složených zkoušek. Jenže Erika ani tehdy nepatřila k těm, kteří se snadno vzdávají. Ze sedmi takto postižených se třem podařilo na druhý pokus projít. Patřila mezi ně a v roce 1952 úspěšně ukončila dobu studií. V témže roce nastoupila do zaměstnání, o rok později se vdala a založila rodinu. S manželem Josefem vychovali dvě děti.

… do dnešních dnů

Dnes Erika Hrochová prožívá se svým manželem klidné stáří v Praze. Jenom vyměnili Letnou, které byla celá rodina do posledních svých dnů věrna, za Hostivař, blíže svým dětem a vnukům. Je stále ve výborné duševní a fyzické kondici, optimismus ji dosud neopouští, svět ji stále zajímá a udržuje si o něm přehled. I nadhled. Ve svém věku používá chytrý telefon, komunikuje prostřednictvím e-mailu i Skypu, ani Facebook pro ni není cizí pojem. Občas zajde na pražský židovský hřbitov za svými prarodiči a strýčkem Hugem. A za sedmi nejbližšími ke zdi Pinkasovy synagogy. „Našla jsem je tam kdysi všechny, tety Růženu, Adu a Malvu s manželem Evženem, tetu Žofii se sestřenkou Marií a strýčkem Waltrem…“