The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Radek Hrdlička (* 1967)

• narodil se 15. června 1967 v Chomutově

• ve svých názorech byl ovlivněn literaturou zakázaných autorů z domácí knihovny

• ve třetím ročníku ho kvůli dlouhým vlasům vyloučili ze školy

• stal se součástí disidentského prostředí a podílel se na vydávání a výrobě samizdatových textů

• v polském Jarocinu vystoupil s prohlášením, že Václav Havel byl opět zatčen

• podílel se na sbírání podpisů pod petici Několik vět a jejím šíření

• na konci roku 1988 instaloval nepovolený pomník na památku Pavla Wonky v Chomutově

• pravidelně se účastnil brigád, výtěžek podporoval rodiny politických vězňů

• na konci 80. let se aktivně účastnil protirežimních demonstrací

• pád režimu prožíval v Praze a v Chomutově

• za svou činnost byl oceněn osvědčením účastníka odboje a odporu proti komunismu

• v době natáčení (2025) žil v západočeském Svojšíně

Chomutovský disent představoval součást širšího opozičního hnutí proti komunistickému režimu v tehdejším Československu. I když Chomutov nepatřil v době tzv. normalizace k hlavním centrům disentu, jako byla Praha, i zde se objevovali jednotlivci a menší skupiny, které nesouhlasily s režimem a aktivně vyjadřovaly svůj odpor různými způsoby. Tito lidé často čelili sledování ze strany Státní bezpečnosti (StB) či jiným formám perzekuce.

Místní disent působil na poli samizdatu, jeho členové připojovali své podpisy pod petice nebo pořádali neoficiální setkání spojená s diskusemi. Přestože jejich činnost nebyla masová, měla důležitý význam pro udržení občanské odvahy i v menších městech. Po roce 1989 se i díky těmto lidem mohly rychle obnovit demokratické struktury a veřejný život.

Mezi takové patřil tehdy mladý a aktivní disident Radek Hrdlička. Ten společně s místními aktivisty pořádal různé protirežimní akce či se podílel na vydávání samizdatových textů a časopisů. Vedle těchto aktivit se podílel i na řetězové hladovce, posílání dopisů prezidentské kanceláři či ilegální stavbě pomníku umučenému Pavlu Wonkovi.

Jeden šuplík pod knihovnou otevřít nešel

Radek Hrdlička se narodil 15. června 1967 v Chomutově jako mladší ze dvou synů do rodiny zámečníka Václava Hrdličky a úřednice podniku Plynostav Jiřiny Hrdličkové, rozené Jiříkové. Obě rodiny pocházely původně z jiných koutů republiky (jižní Čechy a Příbramsko) a do severních Čech přišly po druhé světové válce, kdy probíhalo osidlování pohraničí po odsunutém německém obyvatelstvu.

V době pamětníkova dětství se rodiče rozvedli a malý Radek zůstal s maminkou. Ta se po čase seznámila s novým partnerem, který jako ona pracoval v podniku Plynostav. Právě toto setkání pak do určité míry ovlivnilo i pamětníka. Dostal se totiž k obrovské domácí knihovně a jako vášnivý čtenář začal objevovat pro něj do té doby neznámé tituly. „Měli jsme doma obrovskou knihovnu, a to byla knihovna přes celou zeď s knihami ve dvou řadách. Asi od deseti let jsem pořád četl a nebyl den, kdy bych neměl v ruce knihu. Byla to obrovská dřevěná knihovna, pod kterou byly tři šuplíky a jeden nešel otevřít, jako kdyby byl zatuhlý,“ vzpomíná pamětník.

Avšak jednou se mu tajemný šuplík otevřít podařilo a objevil knihy a časopisy, o kterých do té doby nikdy neslyšel. Našel v něm čísla časopisu Reportér, vydávaného během pražského jara, a z jeho stránek se tak začal dovídat nejen skutečnou pravdu o invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, ale i o komunistickém režimu celkově. Dodnes si pamatuje, jak objevil i titul „Moc bezmocných“ od Václava Havla. Přiznává, že pro čtrnáctiletého chlapce to bylo náročné čtení, ale s pomocí slovníku cizích slov začal chápat souvislosti. 

Za dlouhé vlasy přišlo vyloučení ze školy

Po absolvování základní školy chtěl Radek Hrdlička studovat železniční průmyslovku v Děčíně, což byl jeho dětský sen. Během letních prázdnin ho však navštívil náborář ze střední školy, která spadala pod chomutovský podnik VTŽ (Válcovny trub a železárny – dnes Válcovny trub Chomutov). Ten mu představil nový obor s maturitou s tím, že se přihlásilo málo uchazečů, a proto přijímací zkoušky budou pouhou formalitou. Pamětník na tuto variantu přistoupil a začal studovat obor hutník operátor.

„V patnácti jsem se přestal stříhat,“ pokračuje ve vyprávění. Po čase ale jeho dlouhé vlasy nezůstaly bez povšimnutí. První ročník úspěšně zakončil, ale ve druhém přišel první konflikt s třídním učitelem. Dostal proto na výběr, že se buď ostříhá, nebo bude vyloučen ze školy. Během třídnické hodiny dostal za úkol vytvořit referát a odůvodnit, proč má dlouhé vlasy. Radek Hrdlička si referát opravdu připravil, odkazoval na dlouhé vlasy Karla Marxe či osoby hlásící se k hnutí hippies, které měly levicové zaměření. Po této obhajobě mu dlouhé vlasy prošly.

Kritickým se pro něj stal třetí ročník. Pamětník vzpomíná, jak ve třídě mělo dlouhé vlasy celkem šest studentů. Třídní učitel však dal jasné ultimátum, že se musí do druhého dne ostříhat, nebo končí. Radek Hrdlička se se spolužáky domluvil, že se nikdo neostříhá, protože škola nemůže vyloučit šest studentů. Druhý den přišel neostříhán do třídy pouze on a studium pro něj skončilo. „Pro mámu to byla tragédie. V sedmnácti nevyučený, bez školy a bez práce. Nikde mě nechtěli zaměstnat. Jak se tvrdí, že práce bylo hodně a pro každého, tak pro mě nebyla,“ dodává pamětník.

Tiskli jsme a šířili samizdat 

Po vyloučení ze střední školy na přímluvu matčiny známé získal zaměstnání jako dělník v lokomotivním depu Chomutov. Přibližně v tu dobu ho čekala i povinná vojenská služba. Jako silný pacifista se jí chtěl logicky vyhnout za jakoukoliv cenu. Jak Radek Hrdlička několikrát během svého vyprávění zmínil, měl v životě štěstí, které se na něj usmálo i v této chvíli. Díky lékařskému posudku, kde se uvádělo, že má psychické problémy, získal Průkaz o neschopnosti k vojenské službě, známější jako modrá knížka.

V této době se začal seznamovat s chomutovským disentem. Více se spřátelil se svým dlouholetým kamarádem Petrem Ďuricou a Karlem Mrázkem, vůdčí osobností chomutovských disidentů. Ti ho postupně přivedli k výrobě samizdatových tiskovin. Začal se podílet nejen na tisku, ale i distribuci nepovolených tiskovin, jako byl Infoch či chomutovský časopis NOS. Dle něj byla výroba časově náročná, ale i přesto vznikalo v Chomutově několik desítek kusů tiskovin.

Díky kontaktům a častému setkávání s disidenty začal Radek Hrdlička naplno vystupovat proti tehdejšímu režimu. Vedle vytváření samizdatu se tak například odmítal – jako jediný z volebního okrsku – účastnit voleb, nebo se podílel na podpisových akcích, kdy připojoval svůj podpis nejen pod různé petice, ale stal se i členem nezávislých hnutí. V rámci protestu proti oslavám 1. máje vytvořili s Vladimírem Lichtenberkem vizuálně originální transparent (černý vykřičník), který nesplňoval tehdejší představy. Vzorem se mu stal jeho kamarád Jindřich Tomášek, který šel v průvodu s černým šátkem přes ústa.

Na výslechu jsem dostal ránu, až jsem spadl ze židle

Radek Hrdlička byl přesvědčený, že je nevyhnutelné, aby připojil svůj podpis pod Chartu 77. Líbila se mu skladba signatářů, kdy se vedle sebe sešly podpisy osob, které by za normálních okolností spolu nedokázaly – často v politických směrech – vycházet. Na radu Karla Mrázka však Chartu nepodepsal, a to z jednoduchého důvodu. Jak sám Mrázek tvrdil, bylo potřeba se více zaměřovat na tvorbu samizdatu, pokud možno bez povšimnutí Státní bezpečnosti. Tím, že by pamětník Chartu podepsal, by se na něj StB více zaměřila.

Přesto všechno se ale pozornost Státní bezpečnosti na pamětníka zaměřila – musel často na výslechy nebo ho zatýkali na ulici. „Výslechy nebyly dlouhé, ale dlouhé bylo čekání. Například jsem musel dvě hodiny čekat na chodbě, sem tam si někdo bouchl a pak jsem šel na řadu,“ vypráví. Během výslechů téměř fyzické násilí nezažil, až na jeden případ, kdy dostal od vyšetřujícího policisty ránu do prsou, až spadl ze židle. 

Na výslechy byl Radek Hrdlička připraven a poměrně důkladně proškolen, stejně jako i jeho přátelé z disentu. Právě Karel Mrázek dával těmto lidem jakési právní minimum a oni tak věděli, že u výslechu mají vypovídat pouze věci, které StB již ví, anebo se odkazovat na paragraf s právem nevypovídat. Právě druhou možnost pamětník velmi často využíval. 

Tajně jsme postavili pomník Pavlu Wonkovi

Radek Hrdlička však ve svém aktivním vystupování nepolevil a snažil se proti komunistickému režimu působit všemi způsoby. V dubnu 1988 zemřel ve vězení politický vězeň Pavel Wonka. Jeho smrt pamětníka natolik zasáhla, že se rozhodl konat. Společně s Petrem Ďuricou se stali iniciátory ilegálního pomníku v Chomutově. Petr Ďurica dostal na starost sehnat materiál a Radek Hrdlička za pomoci nic netušících kolegů v práci obstaral kříž, plechovou krabičku a sklo. Během instalace desky je však vyrušil konfident StB, který zřejmě celou akci nahlásil, a oba aktéři pomníku byli odhaleni. Petra Ďuricu na místě zatkli a Radka Hrdličku po útěku zadrželi následně druhý den v práci.

Zajímavou kapitolou vyprávění Radka Hrdličky jsou jeho cesty s chomutovskými disidenty do Polska. Pravidelně se například účastnil hudebního festivalu v Jarocinu, kde v roce 1989 dokonce veřejně vystoupil na pódiu. Stalo se tak po události, kdy se v polských novinách dočetl, že Václav Havel byl opět zatčen. Domluvil se proto s pořadateli a před plným amfiteátrem pronesl dnes již legendární proslov ke všem československým návštěvníkům a doplnil ho výzvou, že mají možnost podepsat petici Několik vět, kterou má s sebou.

Na další cesty za hudebními zážitky si severočeští disidenti objednali u cestovní kanceláře Čedok výletní autobus do polské Vratislavi, kde vystupovali tehdy v Československu nepovolení umělci včetně Karla Kryla. „Autobus vyjížděl z Ústí nad Labem a byl to zájezd do Polska s průvodkyní. (…) Před odjezdem jsme si ještě dali pivo a viděli jsme tam našeho estébáka, jak tam postává. Petr Ďurica ho pozdravil, oslovil a pozval ho na pivo. To byl tak ironický rozhovor, kdy si dokonce objednal, co mu máme přivézt z Polska, protože asi tušil, že Petr neprojede. Dokonce měl řeči typu, ať pozdravujeme Káju Kryla,“ vypráví pamětník. Po několikahodinovém čekání na hranicích nakonec autobus do Polska vpustili, avšak Petr Ďurica do Polska skutečně odjet nemohl. Zbytek výpravy si užil nejen koncert, ale došlo i na předání věcných darů právě Karlu Krylovi. 

Na podporu rodin politických vězňů se pořádaly brigády

Ke konci 80. let se komunistický režim ubíral ke konci, i když to ještě nikdo nevěděl s jistotou, a častěji docházelo k větším protirežimním akcím. Radek Hrdlička se například s přáteli podílel na řetězové hladovce, kdy několik osob drželo jednodenní hladovku a při tom posílali korespondenční lístky do prezidentské kanceláře ohledně žádosti týkající se propuštění politických vězňů. 

Radek Hrdlička se také podílel na organizaci brigád, které vymyslel karlovarský disident Jindřich Konečný. Jednalo se o sázení stromů v lese, kdy se z vytěžených peněz následně podporovaly rodiny politických vězňů. Aktéři ale zároveň přispívali i k obnovení průmyslem zničené krajiny. 

Jedna z brigád probíhala 28. října 1989, kdy končila řada osob z disentu v celách předběžného zadržení (CPZ) nebo dostávala povolání na vojenská cvičení. V tento den se však brigádníci sešli k práci a společně se vyfotili s československou vlajkou. Nakonec se vydali na protestní průvod obcí Pernink na Karlovarsku, kde však byli zastaveni a pokutováni s úsměvným důvodem, že nebyli osvětlení.

Sametovou revoluci jsem strávil v divadle

Hektický závěr roku 1989 prožil Radek Hrdlička na mnoha místech. Pravidelně se účastnil pražských demonstrací i ekologických demonstrací pořádaných v Teplicích. Právě do Teplic několikrát přijel podpořit místní obyvatele požadující zlepšení ekologických podmínek. „Tam bylo strašně moc lidí. Jestli si to dobře pamatuji, tak byly proslovy u kašny. Prodral jsem se dopředu a nevybavuji si, že by tam byl nějaký zásah,“ vzpomíná pamětník.

Veškeré protirežimní demonstrace pak vyústily v dění 17. listopadu v Praze. Setkání studentů na Albertově se Radek Hrdlička neúčastnil, protože mu bylo divné, že se jedná o povolenou demonstraci: „Radili jsme se, jestli vyrazit na demonstraci, nebo jet do Junior klubu na Chmelnici, kde hrála Husa na provázku hru „Rozrazil – O demokracii“. (…) Při příjezdu do Prahy jsme viděli ty transportéry a děla a divili se, že se policie bojí studentů,“ vzpomíná. V průběhu představení přicházeli do divadla lidé přímo z demonstrace a herci přizvali na jeviště i jednoho ze studentů, který podal autentické svědectví o policejní brutalitě.

Po pražských událostech se okamžitě zaměřil na požadavek odstoupení komunistů v Chomutově. Jako zaměstnanec chomutovského lokomotivního depa organizoval generální stávku, šířil petici na podporu studentů z Národní třídy, tiskl letáky a podílel se na zakládání buňky Občanského fóra. Tyto všechny akce však způsobily, že se tehdy dvaadvacetiletý Radek Hrdlička zhroutil vyčerpáním a probudil se až v nemocnici. „Dozvěděl jsem se, že jsem zkolaboval a přijela sanitka. (…) Celou noc jsem totiž nespal a tiskli jsme letáky. Pořád jsem pil kafe, kouřil a semlelo mě to. V nemocnici jsem se dozvěděl, že byl zrušen čtvrtý článek ústavy Československé republiky – vedoucí úloha KSČ,“ vypráví pamětník.

Po pádu režimu začal Radek Hrdlička cestovat a následně si dodělal středoškolské a později i vysokoškolské vzdělání v oboru geologie. I když mu bylo doporučeno věnovat se politice, odmítl to a skromně přiznal, že mu stačí, čím přispěl k pádu režimu. Po čase se vrátil opět k práci na železnici. Na závěr svého vyprávění si do jisté míry povzdechl nad dnešními mezilidskými vztahy: „Byl bych rád, kdyby se lidi přestali nenávidět kvůli jinému politickému názoru. To těžce nesu,“ uzavírá.