The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Mária Hrdinová (* 1939)

• narodila se 5. května 1939 ve slovenské Rakše

• otec Ján Ursíny, místopředseda ve Fierlingerově vládě, byl odsouzen za vlastizradu

• vyučila se úpravářkou textilu v bavlnářských závodech V. I. Lenina

• v roce 1958 maturovala v oboru chemie na Vyšší průmyslové škole textilní ve Dvoře Králové nad Labem

• v 60. letech pracovala jako dělnice v Uměleckých řemeslech

• během zaměstnání studovala večerně dějiny umění na UMPRUM

• do roku 1974 pracovala ve Sdružení pro odbyt dehtových barviv na Ministerstvu chemického průmyslu

• do roku 1994, kdy odešla do penze, byla vedoucí sekretariátu a později personalistkou ve Výstavbě sídlišť

• v roce 2025 žila v Praze

Když Jána Ursínyho, bývalého místopředsedu Fierlingerovy vlády propustili z komunistického vězení, šla mu naproti k vlaku. „Nesl kufr, byl strašně hubený a strašně bledý. Milovala jsem tatínka, ale to silné pouto, to bylo přervané. To jsou rány, které nejsou zacelené…“

S Husákem a Gottwaldem v Moskvě

V podhůří Velké Fatry ve vesnici Rakša vlastnila rodina Ursínyových velký statek. Otec pamětnice, Ján Ursíny, do roku 1939 poslanec Národního shromáždění za Agrární stranu a poválečný předák Demokratické strany, vychovával se svou ženou Annou rozenou Hodžovou už tři syny, když se jim 5. května 1939 narodila holčička Anna, které od malička nikdo neřekl jinak než Hana. Protože se Ján Ursíny přímo podílel na přípravě Slovenského národního povstání, byl za své protifašistické názory krátce internován v Iľavě, ale dle slov pamětnice Anny Hrdinové jej Hlinkovci za čas pustili s odůvodněním, že čeká přírůstek. 

V době, kdy povstalecké síly narazily na nečekaně silný odpor, odletěl Ján Ursíny s Lacem Novomeským a Karolem Šmidke za exilovou vládou do Londýna a následně za dalšími politiky včetně Gustáva Husáka do Moskvy, přičemž rodiny je měly následovat. Ursínyovi byli poslední na řadě. „Už se vědělo, že povstání bude mít katastrofální důsledky,“ začíná Anna Hrdinová vyprávět, jak v říjnu 1944 čekaly tři ženy a sedm dětí ve vyrabované vile po židovském lékaři v obci Ľubietová na zprávu o přistavení letadla. Ze Sliače přeletěli běsnící frontu a po zastávce ve zcela zničeném Lvově konečně doletěli do Moskvy. Ubytovali je v kdysi luxusním hotelu nedaleko Rudého náměstí. „Ale byly tam myši až do desátého patra,“ říká pamětnice, „byla tam hrozná bída. Manželky levicových politiků měly o něco lepší podmínky, ale nám to stačilo,“ vzpomíná Anna Hrdinová, jak se o ně staral generál Heliodor Píka a jak manželka Gustáva Husáka v Moskvě porodila. Maminka malé Anny začala pomáhat v Červeném kříži, nicméně rodina dlouho nevěděla, kde je tatínek, který za nimi přiletěl až v lednu roku 1945. Jednou vzali bratři malou Annu na procházku po Rudém náměstí. „Bylo to smutné město,“ říká pamětnice, všude hlad a bída, zmrzačení vojáci i zubožení němečtí zajatci.  Ale po večerech, když Sověti osvobodili nějaké město, pořádali nad Kremlem ohňostroj. V dubnu 1945 se pak Ursínyovi s ostatními politiky vraceli vlakem domů. Anna Hrdinová si pamatuje, že ji Klement Gottwald držel u okénka.  Po několikadenní cestě a zastávce v Košicích, kde se formoval vládní program, konečně dorazili na statek do Rakše. 

Otce a příbuzné zavřeli, velkostatek zdevastovali

Válka skončila a Ján Ursíny se stal náměstkem předsedy Fierlingerovy vlády. Rodiče s dětmi se přestěhovali do Prahy, kde malá Anna začala chodit do první třídy. V říjnu 1947 byl Ján Ursíny nucen rezignovat kvůli hlinkovské minulosti jeho tiskového tajemníka Otto Obucha, o níž však nevěděl. Dle pamětnice měl Obuch vyzrazovat informace Vatikánu. Rodiče s dětmi se vrátili do Rakše a všichni si mysleli, že budou pracovat na statku. Pilu, kterou rodiny Ursínyových a Hodžových v Rakše vlastnily, nechali znárodnit ještě dříve, než museli. Anna Hrdinová vzpomíná, jak sousedé i dělníci v Rakše měli Jána Ursínyho rádi. „Tatínek se vždycky staral o lidi, proto mohli ve vsi vydržet,“ říká. Klid však netrval dlouho. Už v březnu osmačtyřicátého roku přišla k Ursínyovým STB. „Lidi ve vsi se na ně chystali, ale tatínek říkal tomu, kdo je vedl: ‘Paľko, veď já sa za chvilku vrátim, mně nemôžu nič dokázať.’ A ta chvilka trvala přes pět let,“[1] vypráví pamětnice a domnívá se, že kdyby to bylo o něco později, byli by jej oběsili.

Strýce Jána Lichnera, poválečného státního tajemníka na Ministerstvu zahraničního obchodu, odsoudili za velezradu na dvacet pět let, Mária Poloncová - teta malé Anny, která pomohla tatínkově sestře Anně Joskové k útěku do Ameriky, dostala dvanáct let a Ursínyovi se octli bez peněz, protože všechny prostředky zůstaly na vázaném vkladu. Staral se o ně nejstarší bratr Ján Ursíny a také jim hodně pomáhali příbuzní a lidé z vesnice, všichni měli záhumenky i deputátní dřevo, o které se podělili.

Začínala padesátá léta, zakládala se JZD, ale velkostatek Ursínyových odmítali rakšanští komunisté zabrat. „Byl moc velký a neměl by v něm kdo pracovat,“ vysvětluje pamětnice. A tak na Ursínyovy uvalili vysoké dávky. “Předepsali nám třicet čtyři metráků mrkve, v podhorské oblasti, v padesátých letech…,“ popisuje Anna Hrdinová těžké životní období. Statek nakonec přešel pod sousední Mošovce a to byl začátek jeho konce. Během pár let jej komunisté zcela zdevastovali. Také oba starší bratři museli místo studia nastoupit vojenskou službu a proto, že byli Ursínyovi, dali je k PTP do ostravských dolů. Jen nejmladší Milan měl štěstí, adoptoval ho bezdětný strýc Miloš Hodža a díky změně příjmení službě v dole unikl.

Jako dcera vlastizrádce nesměla studovat

Otce věznili v Ruzyni, kde ho tři čtvrtě roku drželi na samotce a bez zpráv o rodině. Ani jeho žena s dětmi nevěděli, co s ním je, ale přesto mu každý týden psali dopisy. Ty mu však věznitelé nedávali. V Archivu bezpečnostních složek se dochoval matčin dopis z listopadu 1950, ve kterém - s odůvodněním, že manžela již deset měsíců neviděla - žádá o návštěvu. Neúspěšně. “K Vaší žádosti [...] Vám musím sdělit, že návštěvy nejsou povoleny. Můžete však svému manželovi zaslat balíček s potravinami na shora uvedenou adresu a dopis s fotografiemi,” stojí v lakonické odpovědi.[2] Pamětnice vzpomíná, jak tatínek začal na protest držet hladovku a jak ho za to dali do svěrací kazajky a krmili násilím. Když Jána Ursínyho v srpnu roku 1953 propustili, šla mu dospívající Anna naproti k vlaku. „Nesl kufr, byl strašně hubenej a strašně bledej,“ vzpomíná pamětnice, „milovala jsem tatínka, ale to silné pouto, to bylo přervané. To jsou rány, které nejsou zacelené,“ říká Anna Hrdinová, která o svých zážitcích hned po sametové revoluci nechtěla mluvit.

Po dokončení základní školy předpokládala pamětnice, že jako premiantka půjde dále studovat, ale narazila. Místo na střední školu mohla nastoupit jen do učení na úpravářku textilu v bavlnářských závodech V. I . Lenina v Ružomberoku. V provozu byl strašný zápach a pára, ale pořád to bylo lepší než hluk v tkalcovně. Anna Hrdinová vzpomíná na obrovský závod s pěti tisíci zaměstnanci, mezi nimi krojovaná děvčata ze Sliače vynášela pod nabranými sukněmi kradené štůčky látek. V patnácti letech učení skončilo, ale pamětnice si pořád přála studovat. Už to bylo o něco snazší, protože měla dělnické povolání. Jejím snem bylo režírovat dětské divadlo, ale jediný obor, kam mohla jít, byla chemie na Vyšší průmyslové škole textilní ve Dvoře Králové nad Labem, kam ji závod vyslal na čtyři roky. Maturovala v osmapadesátém roce. Během studia se zapojila do SSM, a jak sama říká, „dělala kulturu“ – hrála divadlo, dělala balet a atletiku, zpívala ve sboru a začala se věnovat poezii. Psala vlastní básně a hlavně recitovala, účastnila se řady prestižních soutěží v Čechách i na Slovensku a často vyhrávala. Recitovala česky i slovensky, oba jazyky dodnes ovládá bez přízvuku.

S novým příjmením a dělnickým původem mohla na UMPRUM

V září 1959 poznala Anna Hrdinová v Praze svého o sedm let staršího budoucího muže Miroslava Hrdinu, výtvarníka na volné noze, a rok nato se vzali. Pamětnice však nemohla sehnat práci, protože v posudku měla otce politického vězně a tetu emigrantku. „Všude mě vítali, ale když jsem měla nastoupit, najednou neměli místo,“ vzpomíná Anna Hrdinová. Nakonec ji vzali v Uměleckých řemeslech, kde pracovala jako dělnice až do druhé mateřské dovolené v roce 1968. Výhodou bylo, že během zaměstnání mohla večerně studovat dějiny umění na UMPRUM - poměry se v šedesátých letech uvolňovaly a také už měla jiné jméno. Po čtyřletém studiu v šedesátém čtvrtém roce končila studium diplomovou prací na téma francouzský gobelín.

Hrdinovi nejprve bydleli u manželových rodičů v Radotíně, Miroslav Hrdina maloval v kuchyni, to však nebylo dlouho udržitelné. Nejen, že měli málo místa, ale tchánovi se otevřela tuberkulóza a do toho pamětnice otěhotněla. Naštěstí se manželům podařilo získat ateliér v Praze na Smíchově, v němž bydleli do roku 1964, kdy se jim narodila první dcera Mirka.  Hned vedle ateliéru se uvolnil maličký byt čtvrté kategorie bez vody a záchodu. Anně Hrdinové se jej podařilo získat, stálo ji to však nekonečné fronty a doprošování na OPBH. V ateliéru už bydlet nemohli, nebyl izolovaný. V zimě topili v kamnech celou noc, v létě chodili nazí a rozvěšovali mokrá prostěradla. „Unesla jsem padesát kilo briket, v každé ruce pětadvacet. Ale byli jsme šťastní,“ vypráví pamětnice. O rok později k Mirce přibyla druhá dcerka Ivanka. To už se na dvaceti sedmi metrech čtverečních tísnili ve čtyřech.

Otce v šedesátých letech rehabilitovali

Psal se rok 1965 a Ján Ursíny měl obnovu procesu. “Tatínek byl zase jako odsouzený s bílou páskou na rukávu. Četli tam, co vypovídal, nemuselo se měnit slovo,” říká Anna Hrdinová. V té době žili většinou z jejího malého, ale pravidelného příjmu. Manžel byl na volné noze, něco vydělal prodejem plakátů a tvorbou komixu, ale jeho příjem byl občasný, navíc byl následkem nepodařené operace dlouhodobě nemocný. Naštěstí dostal Ján Ursíny po rehabilitaci odškodné a věnoval ho svým dětem. „To nám pomohlo přežít,“ říká pamětnice.

Anna Hrdinová stále pracovala jako koloristka, ale dělnicí už být nechtěla. Absolvovala tedy kurz psaní na stroji a naskytla se jí možnost psát o kultuře v Československém spisovateli. Vyplněný dotazník měla do redakce donést 21. srpna 1968. „Ten jsem tam už nedonesla, už tam byly tanky,“ krčí rameny pamětnice. Děti odvezli k manželovým rodičům a vrátili se na Smíchov do ateliéru. Všude stály tanky, dlažba byla vytrhaná a začaly se dělat fronty na jídlo. „Všichni jsme byli bratři,“ vzpomíná pamětnice, „a pak přišlo to zklamání po Moskvě.“ Ve stejném roce se manželům Hrdinovým podařilo vyměnit byt za větší po emigrantech nedaleko Karlova náměstí a začalo se jim konečně dařit lépe.

Mohla být milionářkou

Místo do Spisovatele nastoupila Anna Hrdinová jako písařka do Sdružení pro odbyt dehtových barviv pod Ministerstvem chemického průmyslu, kde pracovala do roku 1974. Nakonec zakotvila v technickém oddělení a překládala odborné texty z ruštiny. Hrdinovi žili skromně a jejich finanční situace se definitivně stabilizovala, když začal Miroslav Hrdina vyučovat na vysoké škole.  V polovině sedmdesátých let nastoupila Anna Hrdinová do Výstavby sídlišť, vypracovala se na vedoucí sekretariátu a posléze ji zaměstnali v personálním oddělení. Tam ji zastihl rok 1989. V podniku moc komunistů nebylo, tři ředitelé byli dokonce nestraníci. Firma byla nedaleko Václavského náměstí, dění kolem sametové revoluce se však účastnila málo. „Já už jsem na to byla stará. A také jsem to brala skepticky, protože jsem zjistila, že spousta lidí otočila kabáty,“ vzpomíná Anna Hrdinová.

Bývalý ředitel Výstavby sídlišť zprivatizoval část podniku a pamětnici nabídl podíl. „Ale já jsem nechtěla, pro mě to bylo nečisté a propustila jsem se,“ říká Anna Hrdinová o svém odchodu do penze v roce 1994. „Zprivatizovali si všechny počítače, nábytek, celé zařízení po Výstavbě sídlišť. Já bych se na sebe nemohla podívat. To vám neprojde, říkala jsem jim. Prošlo a jsou z nich milionáři,“ vypráví pamětnice, která se v té době už starala o manželovu nemohoucí maminku, o niž dopečovala v roce 1996. O třináct let později následoval svou matku také Miroslav Hrdina. Dnes, v roce 2025, žije Anna Hrdinová spokojeně v Praze a těší se z celé své rodiny.

 

 

 

[1] Ján Ursíny byl odsouzen za velezradu na sedm let, po pěti letech byl propuštěn

[2] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný mezi dodatečnými materiály