Ludvík Hradílek

* 1960  

  • „V roce 1984 přišel do Prahy Ivan Lamper, vtrhnul do téhle party i se svým zarputilým výrazem. A tak se rozhodlo, že se bude dělat časopis. Literární, velký, tištěný na cyklostylu, už ne psaný rukou. Já jsem byl v partě taková výjimka. Měl jsem zaměstnání, čili nějaký příjem, měl jsem pas, měl jsem řidičák a auto. Všichni ostatní byli umělci a měli modrou knížku na hlavu. Žili z invalidních důchodů nebo různých brigád. A protože jsem měl ještě foťák a fotokomoru, obrátili se na mne, jestli bych jim nedělal fotky. Takže jsem s nimi byl v kontaktu vlastně hned od prvního čísla.“

  • „Instinktivně jsem uhnul na druhou stranu, značení tam nebylo skoro žádné. Jedu, najednou kolem mě zdi a ze všech stran se rozsvítily reflektory. Přijel jsem přímo před bránu věznice! Všichni policajti, kteří předtím stáli na křižovatce a normálně hlídkovali, přijeli za námi a zastavili. A ti tři, které jsem měl v autě, byli úplně ožralí. A já jsem si říkal, že to je úplně v háji. Vezu cyklostyl, a přijedu přímo do Leopoldova. Oni se ptali: ‚Tak chlapci, odkud jedete?‘ – ‚Z Maďarska.‘ Chtěli pasy, prohlídli si je a pak se ptali, co vezeme. Otevřel jsem kufr a oni se hned zajímali, co je v té tašce, a otevřeli ji. Bál jsem se říct, že to je cyklostyl, tak mne v tu chvíli napadlo odpovědět, že satinýrka. ‚Ahááá, a kde jste to vzal?‘ – ‚Koupil jsem ho na bleším trhu.‘ – ‚A máte nějakou účtenku?‘ – ‚Ne.‘ – ‚A kde jste na to vzal peníze?‘ – ‚Dal mi je kamarád.‘ Už jsem se do toho úplně zamotával. ‚To je zajímavé, tak to vyndejte. A co tady máte dál?‘ Jeden z těch kluků měl v kufru ohromnou videokameru. A já jsem jenom periferně viděl, jak se ti opilci potácejí z auta, postupně couvají a nechávají mne tam o samotě.“

  • „Na určené místo jsme šli asi pět kilometrů do kopce. Scházeli jsme se pod Sněžkou u nějakého rozcestníku, stál tam pohraničník a na odpočívadle sedělo pět Poláků. Takových pět usměvavých, sympatických Poláků, kteří s sebou měli úplně stejný batoh jako my. Modrou krosnu s kovovými přezkami. Pod dohledem pohraničníka jsme postavili naši krosnu vedle jejich a tak jsme tam seděli. Potom jsme začali konverzovat, aby to vypadalo, že jsme se zrovna náhodou potkali. Oni měli nějaké pití, tak jsme i popili. Nakonec jsem vzal ten jejich batoh, hodil si ho na záda a vyrazili jsme. Ale ten batoh! Vážil snad třicet kilo, byl úplně naditý a já jsem ho nemohl unést!“

  • „Najednou z toho křoví vyskočil pohraničník. A říká: ‚Stát! Kdo jste?‘ – ‚Jsme čeští turisté.‘ – ‚Ale tady nesmíte chodit!‘ Řekli jsme mu, že víme, že jsme si chtěli jenom zkrátit cestu. A on chtěl doklady. Tak jsem mu ukázal občanku, ale potom ji chtěl i po Sašovi Vondrovi. A Saša mu řekl, že ji nemá, čímž samozřejmě vzbudil pozornost. ‚Co máte v tom batohu?‘ zeptal se pohraničník. Tak se tam kouknul a povídá: ‚Knížky, jo? No tak jděte...‘“

  • „Přišli a bylo jich tolik, že se nám ani nevešli do kuchyně, takže museli stát venku. Bylo to asi v šest hodin ráno. Do toho začalo řvát dítě, tak ho manželka šla přebalit. Během přebalování do plínek tajně zabalila letáky Českých dětí. Ještě na ně zařvala, ať si zují boty, a oni si je opravdu zuli, což bylo samo o sobě znakem toho, že to nebude nic až tak ostrého. Že prý jdou za tím panem Vondrou. My jsme jim řekli, že tam není, tak se ptali, kde bydlí. Vymysleli jsme si, že Saša bydlí v dětském pokoji. Tak šli do dětského pokoje, kde byly tři děti, jedno z nich řvalo. Já estébákům řekl, že musím jít nakrmit slepice. Šel jsem do kůlny a vzal svoje negativy a celou tu krabici hodil sousedovi přes plot. To bylo jediné, o co jsem měl strach. Byly tam negativy z celého Revolver Revue, mohli mi to kvůli tomu spočítat.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 07.04.2017

    (audio)
    duration: 02:03:39
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Vozil jsem pány disidenty

Ludvík Hradílek v roce 2017
Ludvík Hradílek v roce 2017
photo: Pamět národa - Archiv

Ludvík Hradílek se narodil v roce 1960 do silně věřící rodiny. Poté, co v roce 1981 úspěšně ukončil střední školu uměleckého truhlářství, se oženil s Terezou Muchovou a přestěhovali se spolu do domku na Buďánkách. Přes svoji ženu se seznámil s pověstnou košířsko-malostranskou partou, do které patřili například bratři Topolové, Alexandr Vondra, Ivan Lamper a další. S těmi začal v roce 1984 vydávat samizdat Revolver Revue, pro časopis fotil a sháněl veškerý technický materiál. Z celé redakční skupiny byl jediný neumělec - měl stálé zaměstnání, dům, pas, řidičský průkaz a auto. Několikrát proto kvůli Revolver Revue podnikl cestu autem do ciziny. Během těchto cest se seznámil s členy maďarského a polského disentu. Roku 1988 se Ludvík Hradílek účastnil tajného setkání na horách s členy polského undergroundu, v rámci kterého si vyměňovali samizdat a další tiskoviny. Během roku 1989 se účastnil mnoha pouličních demonstrací, intenzivně pracoval na vydávání Revolver Revue a stal se mimo jiné posledním signatářem Charty 77. Po revoluci působil patnáct let jako fotograf v týdeníku Respekt, v současné době vytváří fotoreportáže pro internetový deník Aktuálně.cz.