Ilja Hradecký

* 1945

  • „To bylo samozřejmé. My jsme původně neměli záměr založit organizaci, ale byla tady v určitou chvíli situace, kdy byli lidi, kteří potřebují pomoc, a v naší moci bylo, abychom jim nějak pomohli. Ono to bylo tak, že jsme přijeli z chalupy z Černé Vody po třech týdnech do Prahy. Na chalupě nebyla televize, rozhlas ani noviny, nevěděli jsme, jaká je situace, co se děje. Přijeli jsme do Prahy a v televizi jsme viděli záběry z hlavního nádraží a z Holešovic, kde byli uprchlíci. Tehdy už jsme působili pro Armádu spásy a pro nás to byl signál, že je tady možné pomoci, a jestli Armáda spásy chce začít, tak teď si může udělat jméno. To byla první představa. Hlavní však bylo, že jsou tady lidé, kteří tu pomoc potřebují. Rozdělili jsme si úkoly. Já se šel podívat na nádraží, manželka připravovala v kuchyni jídlo a děti šly nakoupit. Když jsem se vrátil domů, vzali jsme jídlo, uzeniny, chleba, a šli na nádraží a dali jim najíst. To bylo celkem jednoduché. Nádražní charita. Žádná velká sláva to nebyla.“

  • „Koupili jsme auto a jeli jsme domů. Přenocovali jsme v autě v Německu na nějakém parkovišti a jeli jsme k nám. Když jsme přijížděli po staré silnici v Rozvadově, tak nikde žádné auto, nic po té silnici nejezdilo a já potřeboval razítko z německé celnice kvůli autu, abychom to mohli proclít. Jenomže já ho zastavil, a nikde nikdo. Tak jsem zatroubil a vylezlo velký břicho. Rozespalý, čepici nakřivo. Ukázal jsem mu papíry, že potřebuji razítko, a on mávl rukou. Potom se jede nahoru a tam byla závora. Taková velká kláda. Ta se za náma zaklapla a pak ještě jedna a pak ještě jedna závora. A to byla ledová sprcha, protože to bylo září 1969. To ještě nezačala normalizace a z té dálky, z Paříže, to vypadalo ještě idylicky, ale tohle byla ledová sprcha. To jsem si řekl, že spadla klec. To je konec. Už se nedostaneme nikam.“

  • „Poslali mě na odbor pracovních sil okresního národního výboru. Tam jsem viděl, že se mnou hrají nějakou špatnou hru, protože mně vždycky doporučili nějaké pracovní místo, a když jsem tam přišel, tak to místo už nebylo. Takže jsem takhle chodil, nevím, co bylo cílem, jestli mě chtěli dostat na kolena, to nevím. Tak jsem si našel sám místo, protože mě zajímalo divadlo, jako kulisák v olomouckém divadle. Tam by mě vzali, a tak jsem šel na úřad, že jsem si našel místo. No a když jsem přišel do divadla, místo najednou zase nebylo. Následně jsem to udělal úplně jinak. V Olomouci byl národní podnik Automobilový opravárenský závod, kde se opravovaly vojenské Tatry 111, a tam potřebovali lidi. Nikoho jsem se neptal, nastoupil jsem tam a pracoval jsem zde rok či dva jako automechanik, než jsem nastoupil na vojnu.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 19.06.2021

    (audio)
    duration: 01:46:17
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 20.07.2021

    (audio)
    duration: 01:39:38
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Návrat do Československa byl ledovou sprchou

Ilja Hradecký na Karlově mostě v šedesátých letech
Ilja Hradecký na Karlově mostě v šedesátých letech
photo: Archiv pamětníka

Ilja Hradecký se narodil 1. května 1945 ve Zlíně, kde rodiče pracovali v Baťových závodech. Otec Josef Hradecký pracoval jako novinář zaměřený na kulturu a matka Julie Hradecká působila jako zahraniční korespondentka. Otec po válce čelil obvinění z kolaborace kvůli tomu, že za války psal i o německé kultuře. Obvinění byla vyvrácena. Otec v roce 1951 musel opustit práci účetního v tiskárně a nastoupil v rámci akce 77 tisíc lidí do výroby jako topič parního válce. Ilja Hradecký po základní škole nastoupil do učení v tiskárně v Olomouci a dálkově studoval gymnázium a grafickou průmyslovku. V roce 1965 narukoval na vojnu k silničnímu vojsku. Otec se v roce 1965 pokusil oficiálně zažádat o vystěhování do Rakouska s celou rodinou. Ilja Hradecký byl očitým svědkem a fotografem okupace 21. srpna 1968. Měsíc poté vycestoval do Francie s myšlenkami na emigraci. Potkal zde však svou budoucí ženu Vlastimilu a v roce 1969 se po svatbě vrátili do Československa. V sedmdesátých letech se usadili v Nitře, ale pod tlakem StB a vojenské kontrarozvědky se v roce 1976 přestěhovali do obce Branná v okrese Šumperk. V nedaleké Černé Vodě koupili chalupu, kde na konci osmdesátých let pořádali setkávání mladých věřících. V roce 1990 pomáhali se ženou rumunským uprchlíkům a založili organizaci Naděje. Vybudovali jednu z nejsilnějších charitativních organizací v České republice, která funguje doposud.