The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Vladimíra Hradecká (* 1949  )

Vždycky jsem si našla mužského, který mě dostal do větších problémů, než do kterých bych se dostala sama

  • narodila se 1. dubna 1949 v Ústí nad Labem
  • v letech 1967–1972 studovala archivnictví a pomocné vědy historické na FF UK v Praze
  • v roce 1972 se poprvé vdala (rozvedla se po 4 letech)
  • od roku 1977 do roku 1986 pracovala v SOA v Praze
  • v roce 1977 se seznámila s Janem Frolíkem
  • od roku 1981 si na ni StB vede svazek „Archivářka“
  • v 80. letech byla několikrát vyslýchána
  • v letech 1990–2008 byla členkou zastupitelstva České archivní společnosti
  • v roce 1999 se znovu vdala, tentokrát za Jana Frolíka
  • v roce 2016 ovdověla

Vladimíra Hradecká se dnes intenzivně věnuje pořádání nedokončených rukopisů a obsáhlé knihovny po svém manželovi Janu Frolíkovi, který v roce 2016 zemřel. Je to pro ni práce příznačná, protože celý její život byl provázán s archivnictvím. S nadšením z možnosti práce s lidmi, kterou ve stávajícím režimu už má, se nyní věnuje také osvětě svého oboru – moderuje konference, pořádá a vede semináře a pár slov o archiváliích či umění správě provedené skartace má připraveno pro každého posluchače. Pedagogické sklony „zdědila“ po svých prarodičích…

Kořeny

… a nejen pedagogické sklony, ale také lásku k historii a jiskru odbojnosti. Vladimíra vypátrala v matrikách Semtěše (okres Kutná Hora), že po otcově linii byli její předci Hrubešovi tajní evangelíci a přihlásili se k tolerančnímu patentu. Předci po matčině linii, Horáčkovi, konvertovali po vzniku republiky.

Vladimír Hrubeš a Dagmar Horáčková, Vladimířini rodiče, vystudovali pardubické gymnázium. Žili v Přelouči, kde oba Vladimířini dědové učili, jeden na dívčí, druhý na chlapecké škole. Hrubešova matematika se Vladimíry až tak nedotkla, ale dějepisu Otakara Horáčka, který své vnučce místo pohádek vyprávěl například o svém patronu Přemyslu Otakarovi, naprosto propadla a dětství trávila v knihovně.

Studium

V polovině 50. let se Hrubešovi přestěhovali do Prahy a narodila se jim druhá dcera Dagmar, budoucí psycholožka, která v těžkých chvílích Vladimířina následného života sehrála nezastupitelnou roli.

Vladimíra vystudovala výběrové Gymnázium Nad Štolou a roku 1967 si jako cíl dalšího studia zvolila archivnictví a ke studiu oboru archivnictví a pomocné vědy historické na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze byla jednohlasně přijata. Dobu pražského jara strávila v nadšení ze studia, chodila na přednáška Jana Patočky a Milana Machovce a hltala čerstvě vydávané knihy, což ji formovalo pro zbytek života.

Srpen 1968

 „Z gymplu si nepamatuju žádnou politizaci, se spolužáky jsme se o takových věcech vůbec nebavili. Ani později na výšce. Byla jsem poměrně kritická, ale zas tak jsem nad tím nepřemýšlela. A v 68. to byl šok! Doma jsme měli spoustu historické literatury, která tehdy vycházela, Benešovy paměti, takže jsem nebyla zcela nepoučená a mnohým nám došlo, že takhle ne…“

Dalším šokem byla lednová zpráva o upálení Jana Palacha, která univerzitou prolétla jak blesk. Na pohřeb s sebou Vladimíra vzala i své rodiče a prvně si tam v davu všimla hřívatého levicového intelektuála Jana Frolíka.

Tíha 70. let

„70. léta nebyla tak nebezpečná jako 50. léta, ale byla o to horší, že lidi podruhé srazila na kolena. Přestože nebyly tresty smrti, takže se jakoby nebylo čeho bát, ale v lidech to znova vzbudilo strach a ještě víc se uzavřeli do rodin, už to zas bylo co se doma uvaří, to se doma sní.“

Na fakultě se začaly utahovat šrouby. Se spolužáky měli jasně vytyčené hřiště, byli odchovanci 60. let a stáli si za tím. Mnoho učitelů ovšem bylo vyhozeno, místo filozofie nastoupil marxismus a začaly prověrky v řadách komunistů, což se neblaze dotklo i Vladimířina brzkého nastávajícího, který se pro svou stranickou pasivitu stal kádrovým „invalidou“. „Vždycky jsem si našla nějakého mužského, který mě dostal do ještě větších problémů, než do kterých bych se byla bývala dostala sama.“

První Vladimířina svatba proběhla těsně před promocí na Staroměstské radnici a svědčila jí její celoživotní kamarádka Irena Gerová. Novomanželé z pohodlí bubliny univerzitního života skočili rovnýma nohama do vykradené reality 70. let a jejich vztah se během pár let rozložil.

Vladimíra chtěla jít pracovat do archivu, ale vzhledem ke kádrovému škraloupu manžela, který se místo sociologie musel věnovat práci v Ústavu racionalizace ve stavebnictví, to nebylo možné. Přijala tedy místo v Základní knihovně ČSAV (dnes Knihovna AV ČR) v oddělení soupisu cizojazyčných bohemik starých tisků, kde byl díky štěstěně právě na pořadu fond Jana Amose Komenského, takže Vladimíru práce – přestože ne plně v oboru – velice bavila.

První průšvih

Při oslavách 9. května v roce 1974 pronesla Vladimíra v knihovně příliš odvážnou řeč o osvobození a byla nařčena z adorace Dubčeka a Smrkovského a své pracoviště byla nucena opustit. Díky vlídnosti ředitele knihovny se jí tento přestupek neobjevil v osobním spisu.

Přihlásila se na aspiranturu, ale bylo jí sděleno, že další studium je podmíněno vstupem do strany, což odmítla. Pracovně se uchýlila do Státní knihovny ČSR (dnes Národní knihovna ČR), do oddělení jmenného popisu, což bylo středoškolské místo s normovanou prací, která ji ubíjela stejně jako nevydařené manželství.

„Sblížila nás láska ke kočkám“

Po rozvodu se Vladimíra začala opět stýkat s bývalými spolužáky a trávila s nimi večery u Modré štiky, kam chodila také skupina horolezců a disidentů. Vladimíra mezi partami plula stejně jako mezi vztahy a jejím heslem byla svoboda.

V době, kdy všichni podepisovali Prohlášení Charty 77, se jí podařilo získat práci ve Státním oblastním archivu v Praze (SOA v Praze). „Archivy spadají pod vnitro a všechny pracovníky prověřovali policií. Tou dobou jsem byla čistá, byla jsem rozvedená. Nevěděli, že chodím s chartistou Mojmírem Nováčkem. On pak emigroval jen s batohem a s lyžema. Byla jsem čistá, volná jak divoká kočka a mohla jsem dělat svou zamilovanou práci. A pak mě Honza Frolík chytil pod stolem za ruku…“

Tento vztah byl pro Vladimíru fatální. Našla partnera, s nímž si perfektně rozuměla, ale byl v nemilosti režimu. Ona milovala svou práci, které se nechtěla vzdát. Žila tedy ve dvou světech. Roku 1981 StB založila svazek „Archivářka“ (ve stejný den jako na jejího kolegu historika Jiřího Raka) a Vladimíra byla sledována, stejně jako její trabant, na který byl veden objektový svazek.

V Bartolomějské

Kolegové v archivu, včetně ředitele, věděli, v jaké se pohybuje společnosti a kryli ji. Kolem roku 1980 byla prvně volána do Bartolomějské, nabízeli jí vstup do partaje. Odmítla s odůvodněním, že se věnuje spíše svému oboru. „Vrátila jsem se do archivu, nos nahoru. Ředitel si mne vážil, že jsem konzistentní. Až dodatečně jsem se dozvěděla, že měl kvůli mně průšvih za špatnou politickou práci. Těžko se to vysvětluje, prostě jsme se odmítali nechat sešněrovat. Z frází jsme si dělali legraci, nebrali jsme to jako danej fakt, mysleli jsme nezávisle.“

V letech 1984 a 1985 absolvovala řadu dalších výslechů, jimiž StB chtěla docílit, aby se přestala stýkat s Janem Frolíkem a chartisty. Vyhrožovali jí ztrátou zaměstnání. S Janem se dohodli, že se takzvaně potopí – budou se stýkat potají. Napomáhali jim jejich přátelé, kteří telefonicky předávali vzkazy jmény jejich koček. Vladimíra se obrátila na ředitele SOA v Praze s prosbou o pomoc se sehnáním nového místa v závětří. „Věřila jsem mu. Ředitel mě po prvním krutém výslechu chytil do náruče, plakala jsem. Jeho otce popravili za války a on mi řekl: ‚Vidíte, Vlaďko, za tohle můj otec položil život.‘ Doufala jsem, že se to nějak uplácá, abych si s nima nezadala a mohla zůstat v oboru. Vždycky jsem měla hrůzu, že půjdu razítkovat někam na poštu.“

Díky tehdejší ředitelce Evě Šmilauerové se Vladimíra schovala do Okresního archivu Praha-západ (dnes součástí SOA v Praze) a situace se uklidnila.

Honza

S Janem Frolíkem se stýkali již veřejně, času na sebe ovšem měli málo, protože Jan pracoval manuálně a studiu historie obětoval svůj volný čas. Vladimíra byla zvyklá žít samostatně, dovolené trávit s kamarádkami a svůj čas věnovat studiu a práci, kterou milovala. Děti neměli, protože Jan byl přesvědčen, že „jeho dítě by nevzali ani do školky“.

O Vánocích roku 1988 dostal Jan první mrtvici, Palachův týden tedy promeškali doma, ale během listopadových událostí již měli sílu se zapojit. Díky Janovu zaměstnání v OSPAP (Odbytové sdružení papírenského průmyslu) pomohli jako zásobárna tiskařského papíru, kromě toho se účastnili průvodů. „Rok 1989 se hrnul k listopadu a my jsme nečekali, že se stane něco tak velkýho. Organizovalo to SSM a nikoho ani nenapadlo, co se na Albertově přihodí.“

Výměna pozic

Jan se stal ředitelem archivní a spisové služby ministerstva vnitra a Vladimíra se vrátila do SOA v Praze, na vedoucí místo. Také se stala členkou zastupitelstva České archivní společnosti a byla u vzniku spolku Asociace archivních společností při Mezinárodní archivní radě. Jejich společným a veřejně ožehavým tématem bylo zpřístupnění archiválií StB. Nahlédli do spisů, které na ně byly vedeny, a zpětně se jich jala hrůza. Zjistili v nich, kdo je kdy udal, koho kvůli nim sledovali a vyslýchali, že měla StB klíče od jejich bytu atd. Kladli si otázku, zda je opravdu správné úplné otevření archivů, včetně citlivých údajů, personálií třetích osob apod. 

„Tehdy panoval zmatek. Psala jsem články do novin a měla přednášku v Klubu novinářů o tom, jak se dostalo archivnictví pod vnitro a že to svým způsobem byla tma pod svícnem. Ve společnosti to vřelo, všichni se chtěli něčeho dopátrat, mysleli si, že najdou třeskutý poklady. Honza to celé charakterizoval takto: ‚Chtěli v archivech nalézt pravdu a našli jen archiválie.‘“ 

Svatba

Po druhé Janově mrtvici se 14. října 1999 Vladimíra s Janem tajně vzali na Novoměstské radnici. Své přátele pak informovali textem „… po zralé úvaze se vzali…“. Příjmení si Vladimíra měnit nechtěla, již k ní přirostlo a Jan souhlasil. Vladimíře opět svědčila Irena Gerová a Janovi Jan Böhm.

Jan zemřel v roce 2016 a Vladimíra pracuje na uspořádání jeho nedokončených rukopisů a obří knihovny. O Janově závažné nemoci se dozvěděla pár dní před jeho smrtí, Jan se svěřil pouze její sestře Dagmar, která se následně postarala o Vladimířinu duševní rovnováhu.

Dnes

Vladimíra již nemá žádnou funkci. V pražském SOA si „vychovala“ svého nástupce a pracuje tu už jen na půlku úvazku a na badatelích uplatňuje své kantorské atavismy. Vladimířin život se vždy podobal kočičímu a díky nezávislosti a samostatnosti pevně čelí smutku, věnuje se práci, přednáší, vydává sborníky a moderuje konference.

„Honza byl neskutečný psavec, šlo mu to samo. Byl chytrý a ve všem dokázal najít souvislosti. Také byl neuvěřitelně čestný. Když šel v čele listopadového průvodu, byla jsem na něj pyšná. Pak se otevřely archivy a Honza si přečetl, že když ho chtěli zmáčknout, tak u mě bylo napsáno, že mě na to nevyužijou, že bych se na to nehodila, protože jsem něco jako nekompromisní. Řekl mi, že když to čet, tak na mě byl pyšný.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století