The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hraběta (* 1940)

• narodil se 10. ledna 1940 ve Zlíně

• jeho otec Bedřich Hraběta pracoval pro Baťu, matka byla kadeřnice

• Bedřich Hraběta po komunistickém převratu seděl tři roky ve vyšetřovací vazbě

• Jan Hraběta se vyučil elektromechanikem

• pracoval v Divadle Na zábradlí nebo v Žižkovském divadle Járy Cimrmana

• účinkoval v premiéře Havlovy hry Žebrácká opera v roce 1975

• pracoval i jako asistent režie

• podepsal Několik vět

Život je jen náhoda. Píseň Voskovce a Wericha je životním mottem i herce Jana Hraběty. Celý jeho život totiž náhody rámují. Ta největší ho dokonce dostala na divadelní prkna. 

Jan Hraběta se narodil v lednu roku 1940 ve Zlíně. Prvních pět let svého života tak trávil v protektorátním městě Tomáše Bati, pro kterého dokonce pracoval jeho otec. Bedřich Hraběta a jeho manželka Emanuella sice pocházeli z Prahy, Bedřich Hraběta ale prošel Baťovou školou práce a díky své píli se později dostal i do osobního oddělení. Zaměřoval se na styk se zahraničím. Matka pracovala jako kadeřnice. Malý Jan ve Zlíně vyrůstal se starším bratrem Jiřím. Ten později vystudoval FAMU a jako kameraman spolupracoval na absolventském filmu Jiřího Menzela. Své dětství ale prožívali ve stínu druhé světové války, která ve světě zuřila. Několikrát došlo i k bombardování protektorátního Zlína. „Bydleli jsme v těch Baťových domečkách a mezi nimi byly v zemi vykopané kryty. Vždycky, když začaly houkat sirény a já běžel do krytu, tak jsem dostal strašný průjem,“ vybavuje si Jan Hraběta dnes už úsměvnou příhodu. Nevybavuje si, že by v jejich blízkosti nějaká bomba vybouchla, jako dítě měl ale stejně z bombardování hrůzu. Jinak má dětství spojené s tenisem, který hrál jeho otec. Často si své dva syny bral s sebou. „Dělali jsme si hrady na antuce. Maminka měla radost, ale tatínek si zahrál.“ 

Otec dostal jedenáct let

Ačkoliv bydlel blízko hranic, kde byl konec války často divoký, na příchod osvobozeneckých vojsk si nevzpomíná. V té době se s rodinou nejspíš stěhovali ze Zlína do Prahy. Otce, který roky pracoval pro firmu ztělesňující kapitalismus, pochopitelně únor 1948  nepotěšil. V té době už pracoval v pražské pobočce švýcarské firmy Ciba, která vyráběla léčiva a barviva. Stejně jako u Bati se zabýval stykem se zahraničím. Soudruhům byl ale trnem v oku. „Přišli si pro něj na moje desáté narozeniny. Kvůli tomu, že dělá u zahraniční firmy, ho zavřeli za podvracení republiky. Dostal jedenáct let. Odseděl si ale jen tři roky, díky tomu, že byl obnovený soud.“ K přezkoumání došlo v roce 1953, poté, co zemřel prezident Klement Gottwald a generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Josif Stalin. „Dostal tři roky jen proto, že tři roky seděl nezákonně ve vyšetřovací vazbě a nebyl odsouzený. Tak mu dali tři roky za rozvracení, jen aby nemuseli vyjednávat jak to, že seděl ve vyšetřovací vazbě.“ Bedřich Hraběta v době svého pobytu ve vazbě navíc dojížděl do důlního pracovního tábora v Oslavanech. Jeho rodina ho v době jeho věznění mohla navštívit pouze dvakrát. „Nebyl na rubání, ale dělal speciální práce – různé překopy, výztuhy a tak. Přišel tam o zuby, dokonce málem přišel o život, protože mu to začalo nějak hnisat. K zubaři šel na poslední chvíli.“ Po propuštění si o kancelářské práci na zahraničním oddělení mohl nechat už jen zdát. Po vězení dělal v dolech na Kladně. „Když přišel po třech letech, bylo to jako zvykat si na nového člověka. Zhubnul snad 50 kilo, a i když byl tvrdý, tak ho to zlomilo.“ 

Roky bez otce ale i díky mamince oba chlapci zvládali statečně. „Řekla nám, že je nevinný a že to musí dobře dopadnout. Ale měla co dělat, aby našla zaměstnání a mohla nás živit.“ Rodinu po zadržení otce komunisté přestěhovali z velkého bytu ve Vršovicích do dejvické garsonky. Malý Honzík tak nejen přišel o otce, ale musel si i v páté třídě zvykat na úplně novou školu a spolužáky. Narazil ale na hodné a férové učitele. „Paní ředitelka za mnou přišla a řekla: ‘Jeníku, kdyby ti kdokoliv ubližoval, přijď za mnou.’ Dnes si uvědomuju, že na tu dobu to byl moc hezký čin.“ Na rodinu se ale návratem otce rodiny štěstí neusmálo. „Začal chodit do hospody, mamince to pak už vadilo. A myslím, že na to dojel, protože měl špatná játra a pak na ně umřel.“ Bedřich Hraběta zemřel pár let poté, co se z vězení vrátil. Jeho synové ještě neměli dokončené školy. Starší Jiří měl dobrý prospěch, ale kvůli svému otci se na denní studium nedostal. Po večerech tak docházel na gymnázium. Jan Hraběta ve škole prospíval mnohem hůře. „V tomhle musím komunisty omluvit. Jestli by mě na školy pustili, nevím, ale stejně by to nešlo kvůli prospěchu,“ uznává po letech pamětník. Jeho starší bratr Jiří pár let po dokončení studií odešel do Švýcarska. Nejprve se živil jako kameraman, později začal pracovat v knihovně. 

Kontrarozvědka po mně chtěla informace

Jan Hraběta se vyučil elektromechanikem a po večerech docházel na studium výtvarné školy Hollarky. To ale nedokončil, protože přišla možnost jít pracovat do Divadla Na zábradlí jako osvětlovač. V té době už měl za sebou vojenskou službu, kterou sloužil v Jindřichově Hradci. Z té doby také pochází dnes již skartovaný záznam v Archivu bezpečnostních složek. Podle záznamu byl od roku 1959 veden jako tajný spolupracovník vojenské kontrarozvědky s krycím jménem Felix.[1] Příslušné orgány se k němu snažili dostat přes jeho milovaný hokej. Jan Hraběta totiž na vojně sloužil na ošetřovně, kde s ním pracovali lidé, o kterých chtěla mít kontrarozvědka informace. Dostal možnost zahrát si jeden trénink v Českých Budějovicích. Po něm za pamětníkem ale přišel kapitán s tím, že výměnou za tréninky od něj budou občas chtít informace. „Chtěli vědět něco o Šidlovi, se kterým jsem byl na ošetřovně. Řekl jsem, že je slušný člověk a výborně hraje na kytaru. A že ten hokej vlastně hrát nemusím.“ Kontrarozvědka už pamětníka nekontaktovala. Nikdy nedostal ani nabídku na vstup do komunistické strany a StB ho nekontaktovala ani poté, co Jiří Hraběta odešel do Švýcarska. Ještě před tím svému mladšímu bratrovi ale zajistil práci v divadle. „Měl tam známého, tak mě dohodil. Osvětlovač tam byl Karel Viktora, vynikající kluk, zasvěcoval mě, jak se má co dělat. Ale pil, tak jsem pak po něm svícení převzal já.“ Jan Hraběta s Divadlem Na zábradlí díky zájezdním představením procestoval část Evropy. „Byla to moc pěkná práce, strašně jsem si toho vážil, že jsem takový šroubek. Že ten aplaus po představení je i moje zásluha.“ V divadle se seznámil s dramaturgem Janem Grossmanem, Václavem Havlem či režisérem Andrejem Krobem, se kterým později v Horních Počernicích nazkoušel Havlovu Žebráckou operu. Šedesátá léta ale pamětník strávil spíše v technických profesích. 

Jednadvacátý srpen si pamatuje dodnes. Po cestě na Pankrác potkal muže, který vezl na kole letáky. Nešťastník vjel do cesty obrněnému sovětskému transportéru. „Rusáci ho zatáhli dovnitř a my jsme si říkali, že je s ním konec. Čekali jsme, co s ním bude. Najednou vylezl a tlačil vedle sebe kolo bez letáků. Když jsme šli za ním, řekl nám, že ho zneškodnili, protože mu vymontovali ventilky z kol a vzali letáky.“ Úsměvnější historka ale bohužel nebyla předzvěstí ničeho dobrého. V Divadle Na zábradlí došlo k normalizačním čistkám, a i když se pamětníka přímo netýkaly, našel si práci jako řidič automobilu na pražském Xaverově. I když ho práce bavila, rozdíl s divadelním prostředím byl značný. „Bylo těžký poslouchat, jak mi nějací pánové vykládali, že je Havel pěknej hajzl. Přitom já jsem si s Havlem tykal.“ S divadelníky ale zůstal v kontaktu a na začátku sedmdesátých let dokonce začal s Andrejem Krobem a dalšími lidmi technických profesí zkoušet Havlovu verzi hry Žebrácká opera. Tu dramatik napsal pro Činoherní klub, v době jejího uvedení už byl ale jako autor státem zakázaný. „Učili jsme se to asi tři roky, až jsme to dali dohromady. Generální zkoušku jsme měli tajnou, v noci po představení v Divadle Na zábradlí. Byl tam i Vašek Havel a obrovsky se mu to líbilo, tak pozval strašnou spoustu lidí na premiéru. Byla úžasná, hrálo tam hodně lidí z divadla – třeba technici a kostymérka.“ Premiéru v hospodě u Čelikovských v Horních Počernicích si v roce 1975 nenechala ujít řada známých osobností. V hledišti kromě otce Václava Havla seděl třeba Pavel Landovský nebo Jan Tříska. „Dohráli jsme a byl velký aplaus. Byla to velká sláva, všichni na to moc rádi vzpomínáme.“ Místní národní výbor hru podle ČT24 schválil, protože si myslel, že jde o Brechtův titul. Havlovo jméno na programu sice bylo, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. „Chtěli jsme to hrát dál, ale oni nám to už bohužel nedovolili. Došlo to tak daleko, že aniž bychom to někde publikovali, tak za týden v neděli se tam lidé scházeli znovu, že se to bude opakovat.“ Žebráckou operu už si ale znovu nezahráli a Jan Hraběta se dál věnoval práci šoféra pro Xaverov. Jednou kolegům slíbil, že do práce přinese Chartu. Druhý den už na něj při příchodu čekali „tajní“. Pamětník ale u sebe dokument naštěstí neměl. „Někdo mě práskl. Odvezli mě na Ruzyň a tam se mě ptali, kde jsem to vzal a co to je. Já jsem jim říkal, že jsem tu Chartu neviděl a že ji neznám. Pak mě pustili.“ Jan Hraběta si ale i v nepříjemné situaci zachoval odvahu a vtip. „Řekl jsem jim, že jsem teď byl tři hodiny z práce a že bych potřeboval napsat omluvenku. Tak napsali: Jan Hraběta byl vyšetřován, podepsán kapitán Kohl.“ Až později pamětník zjistil, že na své podřízené donášel šéf šoférů Karel Rakušan. 

Hry Cimrmanů kontrolovala komise

Po práci šoféra se Jan Hraběta dostal zpátky do světa kultury. Od roku 1978 se vrátil k práci osvětlovače, tentokrát pro Žižkovské divadlo Járy Cimrmana. Netrvalo ale dlouho a místo za světelnými lampióny se postavil na podium vedle ostatních herců. Pomohla mu k tomu opět náhoda. Z doby práce pro Divadlo Na zábradlí si pamatoval monolog, který v Zahradní slavnosti pronáší Václav Sloup. „Slyšel jsem ho asi padesátkrát a moc se mi líbil. A řekl jsem si, že když se to naučil Sloup, tak se to naučím taky. A když jsem dělal osvětlovače u Cimrmanů, tak jsem si v kabině tenhle monolog říkal. Slyšel mě Čepelka, zeptal se, co to bylo, já mu to řekl a on odešel.“ Za pár dnů ale za Janem Hrabětou přišel Zdeněk Svěrák s pracovní nabídkou. „Řekl mi: Hele, když nebudeš hrát to disidentské divadlo, mohl bys hrát s námi. A takhle jsem dostal první roli.“ V pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký si zahrál krále. Ve hře se objevuje dodnes, tentokrát ale v roli Děda Vševěda. 

Divadelní hry z pera Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let však podléhaly přezkoumání komise. „Museli jsme všechny hry zahrát znovu jako premiéry. V komisi seděla Jiřina Švorcová a asi deset dalších lidí. A šéf komise jim zakázal se smát,“ vybavuje si bizarní situaci. I když zkouškou prošli, věděli, že na každém představení sedí někdo, kdo kontroluje, jestli se herci drží textu a nevymýšlejí si nové narážky na politickou situaci. V době, kdy Jan Hraběta zářil na prknech divadla Járy Cimrmana, zároveň pracoval i jako asistent režie. Začínal u filmů Ladislava Smoljaka, ale postupně pracoval i s Karlem Kachyňou nebo Václavem Vorlíčkem. „Strašně mě to bavilo. Dělal jsem i Vesničku střediskovou,“ vybavuje si své nejzamilovanější projekty. K práci elektromechanika nebo šoféra už se nikdy nevrátil. Na konci osmdesátých let všichni v divadle podepsali Několik vět, a i když demonstrace podporoval, ne vždy se jich účastnil. Zažil ale protest na pražském Škroupově náměstí, který se konal v prosinci 1988. „Tam mluvil Vašek Havel, byla to první povolená demonstrace. Tam jsme byli,“ vybavuje si. Nenechal si ujít ani listopadové protesty na Václavském náměstí. Konec režimu a změny ve společnosti vítal. Ačkoliv se toho od revoluce změnila spousta, plný sál v Žižkovském divadle Járy Cimrmana je jeho životní jistota. Hraje pořád, navzdory důchodcovskému věku a omezené hybnosti. Rád přebírá „sedavé“ role. „Lidi se ptají, jestli uvažujeme o nějakém představení na konec, že bychom se rozloučili. Ale my budeme hrát, dokud to půjde. A když to nepůjde, tak se přestane. Bez nějaké oslavy, prostě bude konec,“ zakončuje vyprávění pragmaticky. 
 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v dodatečných materiálech.