Zdenka Hraběová

* 1930

  • „28. května mě zavřeli a někdy v létě nás asi po dvou měsících převezli na Pankrác. Pak jsme měli v prosinci soud. Nejdřív byl tedy Choc, pak byla ta skupina, ve které byla Eva, to byla skupina, ve které bylo asi čtyřicet nebo padesát lidí. Nás bylo asi osm, právě ti dva kluci, co je chytili na hranicích, co jsem pro ně dělala ty letáky, to bylo v prosinci. A pak nás někdy v létě odvezli. Já jsem totiž byla pořád mezi dospělými, já jsem nebyla jako mladistvá. A teprve po soudu advokátka přišla na to, že jsem vlastně spáchala ten čin jako mladistvá. Protože mně bylo 20. června osmnáct, ale už 28. května mě zatkli, čili takřka měsíc před mými osmnáctými narozeninami. Takže ta docílila toho, že mě potom dali mezi mladistvé. Ale tam jsem byla asi jen čtyři dny a jeli jsme do Hradce. A od té doby jsem byla pořád s Evou - Duškovou, Vokálovou, tehdy.“

  • "Musely jsme tam tedy taky poslouchat. Tam jsme taky pracovaly, tam jsme šily košile, žehlily pro Šumavan, Kasejovice. Na pole jsme taky chodily, dokonce jsme tam jednou takřka ze zamrzlé půdy musely vytahovat řepu. Rukavice jsme ve věznici žádné neměly, pochopitelně, tak civilisti, když jsme přišly druhý den, tak nám přinesli našité rukavice, ze starých tepláků. Víte, že nám to nedovolili, abychom si ty rukavice vzaly? Takoví byli. Někteří tedy byli dobří, ale někteří tedy... Oni se také báli jeden druhého, mezi sebou. Aby ho někdo neshodil třeba, kdyby k nám byl moc laskavý. Oni s námi chtěli být na Štědrý večer, tedy trávit s námi Štědrý večer. My jsme řekly, že ne, a tak nám zakázali na Vánoce návštěvu. To si pamatuju, jak její teta a moji rodiče přijeli a nedovolili jim, nám tedy, ty balíčky a zase si to museli odvézt zpátky. To tedy jim člověk měl za zlé, když viděl, že oni se táhnou takový kus. Teď ještě to bylo kus od vlaku, přes zasněžená pole...“

  • „Bylo to prostě přeplněné. Vykoupat jednou za týden, studená voda. No, bylo to prostě hrozné. Mladí, staří, všichni dohromady. Zvlášť pro ženu - ta hygiena - to tam bylo prostě strašně špatné. Nerad na to člověk vzpomíná. Oni totiž, jak mě vyslýchali, tak jsem musela klečet a stálo okolo mě - jak se tomu říká, když je jich hodně, ten výslech... no, teď si nevzpomenu. Prostě jsem musela klečet a jak jsem klečela, tak takhle mi dupali na nohy, a: 'Teď mluv jasně nebo tak, jak jsi mluvila, když jsme byli na tom sekretariátu a dělali jsme tam tu prohlídku.' Tak tam to bylo nejhorší. Nebo jsem přišla od výslechu, celá zničená, tak mně holky strčily do pusy cigaretu: 'Zapal si, uklidni se.' Tak se člověk ještě naučil kouřit." - "Bili vás tam u toho výslechu?" -"No, nějakou mi strčili, ale ne aby to bylo nějaké hrozné. Ale třeba pro mě přišli odpoledne a nechali mě přes celou noc stát obličejem ke zdi, bez jídla, bez večeře, až do druhého dne do oběda. Takže když jsem přišla, tak holky mě litovaly, hned mě omývaly. To člověk byl zničený.“

  • „No, přišli za mnou, jestli jsem Zdenka Horčíková, řekla jsem, že ano. ‚My se potřebujeme na něco zeptat,‘ odvedli mě do auta a už jsem přišla zpátky za tři a půl roku. Já jsem ani neměla nějaký strach, já jsem si myslela, že jsem nic neprovedla. No bohužel, ale oni mi pak sebrali kabelku a tam jsem měla ty letáky. A pak - já jsem ještě pro tyhle dva chlapce, co se vraceli zpátky do Německa... tak zase jeden známý mě požádal, jestli bych pro ně nesehnala komunistické legitimace. Že by se snáz dostali přes hranice. Já jsem tomu věřila, že by se snáz dostali přes hranice, tak jsem je na sekretariátě obstarala, protože tam plno komunistů chodilo a tam odhazovali legitimace - ti, kteří nesouhlasili s pětadvacátým únorem. Takže já jsem jim sehnala ty legitimace a oni je pak ale na hranicích chytli, tyhle kluky. A to byli přímí komplicové Míly Choce. Červenka a Ševčík. Byli jsme tam dohromady i s prostitutkami a já nevím... Byly dvě postele vedle sebe a my jsme nemohli ležet takhle, protože nás tam byla strašná spousta. Tam byli i lidi, kteří šli přes hranice, říkalo se jim kopečkáři. No a nejhorší to potom bylo, když byl slet, ten byl taky někdy brzy potom. Tak to tam byla taky strašná spousta lidí. Komunisti trojčili a zavírali lidi, protože šli na slet...“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 17.07.2007

    (audio)
    duration: 01:10:37
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nenechat si zlámat charakter

Zdena Hraběová, dobová fotografie
Zdena Hraběová, dobová fotografie
photo: Internet

Zdenka Hraběová, za svobodna Horčíková, se narodila v Nové Dubči 20. června 1930, o rok později se s rodinou přestěhovala do Prahy. V šestnácti letech vstoupila po vzoru svých rodičů do Československé strany národně socialistické a rok nato, po absolvování obchodní školy, začala pracovat na stranickém sekretariátu. Tam také prožila komunistický převrat v únoru 1948, po kterém vedení národních socialistů včetně jejího tehdejšího šéfa odešlo do exilu. Ona sama sekretariát opustila na konci března 1948. Ještě předtím ale začala přepisovat a dále rozdávat protikomunistické letáky, zapojila se i do pomoci kolegům, kteří se rozhodli pro emigraci. V květnu 1948 byla zatčena a převezena k výslechům do sídla Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici, po dalších dvou měsících do věznice na Pankráci. Souzena byla v prosinci 1948 společně se skupinou Miloslava Choce. Jednalo se o první velký politicky konstruovaný proces v počátcích komunistického režimu, během kterého byly z protistátní činnosti obviněny desítky lidí. Zdenka byla původně odsouzena k pěti letům vězení, trest jí byl ale snížen na tři a půl roku kvůli jejímu nízkému věku v době spáchání trestného činu. Trest strávila v ústavech pro mladistvé delikventy v Hradci Králové, v Kostelci nad Orlicí (v pobočce Doudleby) a ve Lnářích.